Lobbistická vichřice nad českou energetikou

Patrně nejsilnější „nátlaková“ skupina se soustředila okolo akciové společnosti ČEZ.

ČEZ, which plans to expand existing NPPs, is a frequent eurobond issuer. Polish utilities also plan to tap the bond market to co-fund capex foto: © ČEZČeská pozice

ČEZ, which plans to expand existing NPPs, is a frequent eurobond issuer. Polish utilities also plan to tap the bond market to co-fund capex

Pokud bychom chtěli sílu energetické lobbistické vichřice posuzovat podle Beaufortovy stupnice, museli bychom sáhnout k některé z nejvyšších kategorií – nejspíše k orkánu. Silnější je v našich poměrech snad pouze lobby majitelů kasin a jiných druhů lidové zábavy; to je ovšem poněkud silnější káva.

Účinnost lobbingu je přímo úměrná rozsahu a hloubce změn státních dokumentů, učiněných nad rámec selského rozumu či vnějších, například evropských pravidel. Téměř čítankovým  vzorem je vývoj státní energetické politiky, jejíž název v posledních letech zmutoval do podoby státní energetické koncepce.

Vzpomínka na dobu gründerskou

Na počátku devadesátých let minulého století stál před státními orgány úkol nahradit dlouhodobý plán rozvoje energetiky, určený tunami vytěženého uhlí, kapacitami jaderných elektráren, megawatty vyrobené elektřiny či kubíky plynu něčím, co by lépe odpovídalo obnově normálního hospodářského systému. Proto byl hlavní důraz kladen na restrukturalizaci energetického průmyslu a pravidla pro jeho privatizaci. Jakkoliv již tehdy vznikaly ojedinělé snahy dosáhnout určitých výhod – vzpomeňme privatizaci malých vodních elektráren či plníren lahví propan-butanu – celkový názor na další postup byl formulován státem bez přímého vlivu vnějších nátlakových skupin.

Tato gründerská doba však byla záhy vystřídána standardem „pádícího“ kapitalismu, tedy formováním zájmových skupin, snažících se protlačit vlastní podnikatelské zájmy do vznikající energetické legislativy. Vzhledem k tomu, že v České republice nebyla známa, natož formulována pravidla pro aktivity lobby, vznikla poněkud (pro silnější povahy) úsměvná situace, kdy se působnost lobby projevovala napříč politickým spektrem, nedbajíc o stranické legitimace oslovených. Za této situace byly vládou i parlamentem formulovány první varianty „oficiálních“ představ o naší energetické budoucnosti.

Setrvačná mantra

Skvělá příležitost vtáhnout politiky přímo do firemních struktur!Asi nejsilnější „nátlaková“ skupina se soustředila okolo akciové společnosti ČEZ. Napomohl k tomu především fakt, že stát si ve společnosti zachoval majoritní podíl; jaká to příležitost vtáhnout politiky přímo do svých struktur tak, aby byli ochotni hájit firemní zájmy! Zdar tohoto počinu se projevil nejen při prosazování „jaderné“ politiky, ale například také v podpoře teplárenství. Neměli bychom zapomínat, že původně bylo teplárenství součástí „velkého“ ČEZu. Setrvačnost letitých vztahů je věru silnou motivací. Jedná se totiž o boj s největším konkurentem – zemním plynem. Již před třiceti lety se PR tehdejšího ČEZu podařilo „vtlouci“ do hlavy novinářům i laické veřejnosti mantru: „Uhlí v elektrárnách sice produkuje oxid siřičitý, co ničí ovzduší, ale zemní plyn zase produkuje stejně škodlivé NOx“.  Snadno zjistitelný fakt, že zemní plyn produkuje pouze „noxy“, a to v porovnání se všemi ostatními palivy včetně uhlí naprosto nejméně, byl cudně zamlčen. Pokud tedy se vás někdo zeptá na škodlivé noxy zemního plynu, žeňte ho potěhem!

Před totální rekonstrukcí

Ale zpět k energetické koncepci. Nejprve si uvědomme, že se nejedná o právně závazný dokument. Je to toliko představa té které vlády, jak by se měla energetika vyvíjet s ohledem na státní zájmy, jako je spolehlivost dodávek energií spotřebitelům, bezpečnost či třeba zaměstnanost. Pokud by se jednalo o féerii odbornicko -politických představ a přání, jakési paralely dětských dopisů Ježíškovi, mohlo by to být leckdy humorné čtení. Problémem ovšem je, že tyto dokumenty bedlivě sledují banky a určují podle nich svojí úvěrovou politiku. Tady už smích přestává. Zcela však mrzne při pokusech – a to opakovaných – povýšit energetickou koncepci na úroveň zákona. V takovém případě by bylo nutné rozloučit se s liberálním podnikatelským prostředím a vrátit se na začátek, tedy před rok 1989.

Vážná je situace v teplárenství, jehož rozsah je světovým unikátemStran dlouhodobých energetických výhledů by meteorolog použil nejspíše výrazu „zamlženo, biometrický stupeň číslo 3+“. Stojíme totiž na křižovatce. Uhelné elektrárny tiše dožívají a během patnácti let – pokud nebudou zcela přestavěny – skonají. Ještě horší je situace v teplárenství, jehož rozsah je světovým unikátem. Podstatná část tepelných zdrojů bude za hranicí provozní způsobilosti již po deseti letech. Aby toho nebylo málo, jaderná elektrárna v Dukovanech padne před rokem 2030. K tomu je třeba přičíst závazek současné vlády, že neprolomí těžební limity hnědého uhlí na severu Čech. Upřímně řečeno, takový slib je snadný, neboť během jejího čtyřletého mandátu se rypadla k vytýčené hranici pouze o něco přiblíží. Pak ať se stará vláda nová… Pokud by tato vláda totiž opravdu chtěla ochránit obyvatele, jejichž domy jsou těžbou uhlí ohrožovány, musela by navrhnout odpis uhelných zásob, jako se tomu dříve stalo na Sokolovsku z důvodu ochrany vřídelních pramenů či v Chabařovicích, kde byl odpor obyvatel sdostatek účinný. Inu, uvidíme.

Faktem je, že česká energetika stojí před totální rekonstrukcí; navíc za podmínek, kdy se dostupnost tuzemského uhlí zdá být limitovaná a směrnice EU o ochraně ovzduší významně zvýší náklady na jeho produkci, tedy i jeho cenu.

Lichý uranový argument

Cožpak jsme členy světového jaderného klubu?Rekonstrukce elektrárenských i teplárenských kapacit, které jsou zcela klíčové pro zásobování České republiky elektrickou energií, je řešena poněkud fantasticky. Nebude-li dostatek uhlí, je nutno hledat jiná vhodná paliva. Představa, že jádro vše vyřeší, je zcela mylná. Zhusta je používán argument, že Česká republika disponuje zdroji přírodního uranu, a tudíž využívá domácí suroviny. Cožpak jsme členy „jaderného“ světového klubu? Cožpak umíme uran obohacovat a vyrábět z něj palivové články? Neumíme. Proto jsme na jejich dodávkách stejně závislí, jako na dovozu jakýchkoli jiných druhů paliva. Nadto regulační výkon poskytovaný dnes uhelnými elektrárnami nelze touto cestou nahradit.

Ještě horší je to s teplárnami. Nebude-li dostatek uhlí, je nutné teplárenství velice zredukovat a nahradit je lokálními či objektovými kotelnami. A dále: kam čert nemůže, nastrčí fotovoltaické elektrárny. Nic proti zelené elektřině. Problém však nastává, když tento typ zdrojů nemá na „druhé misce vah“ přiměřený regulační výkon, tedy dostatečně flexibilní zdroje. A právě tato situace nastala. Hartusit na růst ceny elektřiny je sice oprávněné, ale zajímalo by mne, na koho je třeba nadávat.

Zpět k lobbistům

Posilování jaderné energetiky je vědomou cestou k růstu exportu elektřiny.A tak se podívejme na poslední návrhy  státní energetické koncepce. Není to tuze spanilé čtení. Spíše otazníky, nežli vykřičníky. Zdá se mi – ale třeba se mýlím – že posilování jaderné energetiky je vědomou cestou k dalšímu růstu exportu elektrické energie. Také to vypadá, že v otázkách těžebních limitů je sice prezentována jistá uměřenost, která ovšem skončí v momentu, kdy velkorypadla dosáhnou prozatím vymezených hranic. Pokud se vláda nerozhodne k odpisu uhelných zásob, je možné všechno. Úzkostné lpění na další existenci teplárenství zcela pomíjí jak omezené zásoby uhlí, tak především alternativy tohoto světového unikátu.

Nejhorší je ovšem poměr k plynárenství. Celá západní Evropa zakládá své energetické koncepty na podstatném nárůstu spotřeby zemního plynu. Pro zajištění bezpečnosti přijímá Evropská unie zcela konkrétní a relevantní opatření, zamezující zneužívání importu plynu jeho dodavateli; a ty platí i pro nás. Jestliže „historické“ země EU počítají s podílem plynu na primárních zdrojích na úrovni 36 procent, nabízí nám česká koncepce maximálně 20 procent, tedy o nějaká 3 procenta více, než činí v současnosti. Primární důvody, tedy riziko závislosti na dodávce plynu z Ruska, již v zásadě díky rozhodnutím Evropské komise pominuly. Tak proč hraje česká energetická koncepce s plynem pořád „při zdi“? Není náhodou důvodem skrytý předpoklad státních úředníků, že těžební limity hnědého uhlí budou nakonec přece jenom prolomeny? Bůh suď, ale vypadá to velmi pravděpodobně.

A jsme zpátky na začátku – u energetických lobbistů. Kdo chce dále těžit uhlí? Kdo chce masivně rozvíjet jadernou energetiku a zvyšovat export elektřiny do zahraničí? Kdo chce zachovat neperspektivní teplárenství? Odpovězte si sami, prosím.