Lípa místostarosty Buřta

Cenu Ivana Dejmala získal obránce těžebních limitů. Výsadou laureáta je zasadit strom s rodokmenem a ten si zvolil vskutku výjimečné místo.

Čerstvý držitel Ceny Ivana Dejmala Vladimír Buřt má výsadu: Zasadit lipku na místě tisíciletého dubu zničeného vandaly. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Čerstvý držitel Ceny Ivana Dejmala Vladimír Buřt má výsadu: Zasadit lipku na místě tisíciletého dubu zničeného vandaly. | foto: © Ibra IbrahimovičČeská pozice
Čerstvý držitel Ceny Ivana Dejmala Vladimír Buřt má výsadu: Zasadit lipku na místě tisíciletého dubu zničeného vandaly.

Cena Ivana Dejmala není podložena žádnou hmotnou podporou. Laureát získává pouze povzbuzení do další činnosti, které je symbolizováno vyleštěným araukaritem pro postavení na skříň a především vysazením klonu vzácného věkovitého stromu na příhodné místo do krajiny. Strom s rodokmenem za tím účelem vypěstoval Výzkumný ústav Silvy Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví v Průhonicích.

V sobotu ho zasadil druhý držitel Ceny Ivana Dejmala - místostarosta Horního Jiřetína Vladimír Buřt, který brojí proti prolomení limitů těžby hnědého uhlí. Je to víc než symbolické. Limity prosadil v roce 1991 právě bývalý ministr životního prostředí Ivan Dejmal, v jehož jménu je cena Společnosti pro krajinu udělována. Schválila je vláda premiéra Petra Pitharta, který se v současnosti, coby místopředseda Senátu, z vlastní iniciativy ujal laudatia pro odměňovaného Vladimíra Buřta. Ale zpět k příběhu stromu.    

Nový podkrušnohorský milník

Vladimír Buřt pro svou lipku nalezl místo zcela výjimečné. V minulosti se Společnosti pro záchranu Jezeří, jíž byl Buřt jeden z nejplatnějších členů, podařilo prosadit zachování zbytků zámeckého arboreta. Nalézá se na neodtěženém pilíři uhlí, který má být přirozeným ukotvením svahu Krušných hor, aby se svah i se zámkem nesesunul do těžní jámy.

Na samém okraji arboreta se zachoval tisíciletý dub, který ještě pamatoval ohromné Komořanské jezero, které se rozprostíralo takřka pod celými Krušnými horami, ale které víceméně přirozenou cestou zaniklo. Po dlouhá léta plnil dub i hraniční funkci mezi zámeckým parkem a obcí Albrechtice. A vůbec se k němu vztahovala veškerá územní měření. Byl nepřehlédnutelný, vždyť byl v Česku druhý největší, stal se geometrickým bodem.

Jenže kohosi pálil do očí. Zřejmě nějaké těžařské radikály, jimž vadily aktivity občanů, jež si náhle vymohly tolerování zámku i arboreta, které byly již odsouzeny k zániku. Několik pokusů dutý strom zevnitř zapálit se nezdařilo. Tak byl jednoho dne stržen. Ale protože i ve své mrtvolné podobě působil monumentálně a viníka zřejmě děsil, byl později zahrabán.

Přesně na místo památečního dubu zasadil Buřt svou lipku. I ona může dorůst obřích rozměrů a dožít se tisíce let, pokud se ovšem v té albrechtické suti uchytí. Milník byl slavnostně obnoven.

Neokázalé vlastenectví

To, co Buřta povzbuzuje k aktivitám na zachování limitů, je nedopustit ztrátu domova. Jeho předkové po generace žili ve stavení nedaleko zmíněného dubu. I on se tam narodil a prožil tam první část života, než se Albrechtičtí vzdali a sami před postupem dolu vesnici vyklidili. Dnes, kdy se podařilo Jezeří zachránit a prosadit zmíněný bezpečnostní pilíř, poukazuje Buřt na to, že stržení Albrechtic bylo zcela zbytečné.

Spolu s Horním Jiřetínem by byl zachráněn poslední kousek krajiny. Nepostupovaly by zemní sesuvy, které ničí původní bučiny na svazích hor, pod nimiž žádné uhlí není

Nyní je jeho domovem Horní Jiřetín. Takových, jako on, je tam víc. Museli se svého domova vzdát a kvůli dolování se stěhovat. Někteří i víckrát. Buřt nechce dopustit, aby lidé přišli o své domovy, když využití zdejší suroviny je z různých příčin sporné.

Spolu s Jiřetínem by byl zachráněn alespoň poslední kousek podkrušnohorské krajiny. Nepostupovaly by zemní sesuvy, které ničí původní bučiny na svazích hor, pod nimiž žádné uhlí není, ale které sjíždějí do jámy jen kvůli nešetrnému poddolování.

Buřt je věřící člověk, a tak při předávání ceny nesměl chybět spirituální rozměr. Součástí slavnostního aktu bylo požehnání krajině.

Společenskému vyznění přispěly i písničkářské vstupy Jaroslava Hutky. I ten se, podobně jako Petr Pithart, k účinkování při této příležitosti sám přihlásil. Protože si připomněl jinou zbytečně zbořenou severočeskou obec, v níž se na podporu vystěhovávaných občanů podílel na pořádání koncertů pod názvem Libkovická cihla. Druhým impulsem byla jeho současná tvůrčí snaha psát písničky o krajině. A jako třetí důvod bylo udělat něco pro odkaz přítele Ivana Dejmala.

To Dejmal založil tradici velkých konferencí o krajině, na jejichž uspořádání už nikdo další nemá sil. A tak současné předávání cen s jeho jménem je i nesplaceným dluhem za prospěšné Dejmalovy aktivity. Ostatně i Dejmal byl platným členem Společnosti pro záchranu Jezeří.