Lidé bojující proti rouškám jednají nerozumně, hloupě a nemorálně

Nosit roušku na veřejnosti či v přítomnosti více lidí svobodu neomezuje. Ve hře je zdraví, životy a stav společnosti, proto stát nemůže pouze apelovat, aby se lidé chovali rozumně. Bylo by to ideální, pokud však toto řešení selhává, je legitimní nošení roušek nařídit.

David Černý 28.9.2020
Na snímcích ze shromáždění nazvaném Nesouhlasíme bylo vidět, že většina lidí... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Na snímcích ze shromáždění nazvaném Nesouhlasíme bylo vidět, že většina lidí... | foto: AP Photo/Frank Augstein
Na snímcích ze shromáždění nazvaném Nesouhlasíme bylo vidět, že většina lidí...

Počet nakažených virem SARS-CoV-2 strmě roste, růst ale stejně prudký být nemusel, kdyby vláda reagovala pružně a ve shodě s názorem odborníků. Zdá se, že některým se i minimální opatření, jako je nošení roušky na veřejnosti i v uzavřených prostorách, zajídá. I když většina veřejnosti smysl preventivních opatření chápe, ozývají se disidentské hlasy, které je zpochybňují. Proti rouškám se demonstruje, jejich význam zpochybňují i někteří lékaři, někdo zachází natolik daleko, že je považuje za porušení základních lidských práv.

Někteří lidé jsou hrdí, že se postavili „režimu“ a roušky odmítají, situují se do role obránců svobody a autonomie a sbírají na sociálních sítích nemalý počet příznivců. Otázka, již si kladou – může stát nařídit nosit roušky – je nepochybně legitimní, jenže na její zodpovězení je třeba o dost více než kotel guláše z falešné argumentace opepřený špetkou aktivismu.

Veřejné zdraví

V současnosti je nějaká forma nošení roušky povinná ve zhruba 130 zemích a jejich nošení doporučuje řada zdravotnických organizací. Někteří lidé – bohužel včetně lékařů – smysl roušek stále nechápe. Nikdo totiž netvrdí, že poskytují stoprocentní ochranu před nákazou. Jejich význam pochopíme, když se oprostíme od individuální perspektivy, a začneme se vnímat jako součást společnosti a v optice veřejného zdraví.

Význam roušek pochopíme, když se oprostíme od individuální perspektivy, a začneme se vnímat jako součást společnosti a v optice veřejného zdraví. Roušky nějakou ochranu poskytují – jejich účinnost potvrzuje řada studií, na nichž se podíleli i čeští vědci z Akademie věd ČR –, primárně jde o to, aby se zpomalil růst počtu nakažených a zdravotnický systém mohl volněji dýchat.

Roušky nějakou ochranu poskytují – jejich účinnost potvrzuje řada studií, na nichž se podíleli i čeští vědci z Akademie věd ČR –, primárně jde o to, aby se zpomalil růst počtu nakažených a zdravotnický systém mohl volněji dýchat. Virus způsobující onemocnění covid-19 není zrovna přátelský, ale když mu podáme pomocnou ruku a dovolíme, aby začalo kolabovat zdravotnictví, máme zaděláno na velký průšvih, z jehož následků se budeme dlouho vzpamatovávat.

Ve hře totiž nejsou pouze ti, kteří se virem nakazí a začnou se u nich projevovat vážné příznaky, ale i ostatní pacienti, jejichž neakutní léčba se musí odkládat, kteří nechodí na preventivní kontroly či na něž zdravotnictví už nebude mít síly, jež bude muset upírat jinam. Přihoďme do kotle sociální následky pandemie – izolaci, ztrátu zaměstnání, nárůst domácího násilí, prudký pokles ekonomiky a růst zadlužování státu – a můžeme servírovat trpkou a hořkou stravu, která bude ležet v žaludku hodně dlouho.

Roušky jsou proto, aby to nenastalo, nebo aby se případná rizika a dopady minimalizovaly. Není to univerzální všelék, ale efektivně zpomalují růst počtu nakažených, čímž chrání zdravotní systém, ekonomiku i nás. Lidé bojující proti rouškám jednají, vědomě či nevědomě, nerozumně, hloupě a nemorálně. Jejich postoj je v první řadě nerozumný, protože je formovaný falešnými zprávami a opírá se o nepravé odborníky.

Umění rozlišovat

Mnozí se domnívají, že každý má právo na svůj názor (to má) a že mezi názory neexistují důležité rozdíly. Tak tomu není – pravdivý názor je lepší než pouhý názor, fakty podpořený názor je lepší než pouhý názor; dobře odůvodněný názor je lepší než pouhý názor. K rozumnosti patří také schopnost rozlišovat (kdo dobře rozlišuje, ten dobře myslí, říkali ve středověku), umění tříbit názory, umět je kriticky zhodnotit, odůvodnit a obhájit. Je to můj názor, není obhajoba, ale pouhá triviální konstatace faktu.

Umění rozlišovat a kriticky myslet se na školách neučí a mnohým chybí. Vytvářejí si názor jen na základě pocitů, statusů na Facebooku a článků v pochybných médiích. Problém je i v tom, že mnozí nedokážou rozlišovat, kdy se k danému problému vyjadřuje relevantní autorita a kdy ne.

Bohužel, umění rozlišovat a kriticky myslet se na školách neučí a mnohým chybí. Vytvářejí si názor jen na základě pocitů, statusů na Facebooku a článků v pochybných médiích. To je nerozumné a nezodpovědné. Nerozumné je to z hlediska teorie poznání, protože zformované názory nelze kvalifikovat jako skutečné vědění. Když někdo tvrdí, že Země je placatá, nedisponuje skutečným věděním. A když někdo šermuje neúčinností roušek, nevyjadřuje žádný reálný fakt a poznání.

Problém je i v tom, že mnozí nedokážou rozlišovat, kdy se k danému problému vyjadřuje relevantní autorita a kdy ne. Aby byl někdo autoritou v nějaké oblasti poznání (takzvaně epistemickou autoritou), abychom ho mohli za autoritu považovat a formovat podle něho svá přesvědčení, musí mít dobré vzdělání v oboru, solidní vědeckou praxi a zkušenosti, dosáhl významných úspěchů, má dobrou pověst mezi vědci a zastává dobrou pozici v nějaké vědecké či analogické organizaci.

Někteří se domnívají, že také nesmí mít žádné osobní zájmy v oblasti, o níž se vyjadřuje. Pokud se tedy někdo vyjadřuje k současným opatřením, ať jako vládní expert či ministr zdravotnictví, a současně může mít na některých opatřeních ekonomický zájem, neměli bychom ho považovat za experta.

Profesní selhání

K rouškám a dalším opatřením se často vyjadřují lékaři, kteří nejsou experty v dané oblasti medicíny, například stomatologové, kardiochirurgové či onkologové. Je to jejich selhání profesní (měli by říct, že jsou experty v jiné sféře) i morální, protože důsledky jejich výroků mohou být neblahé. Navíc vzbuzují dojem, že odborníci se shodují a například na nošení roušek a jejich efektivitu lze mít řadu názorů. Řecký filozof Platón byl obviněn z morální korupce aténské mládeže; tito „experti“ jsou vinni epistemickou korupcí společnosti.

K rouškám a dalším opatřením se často vyjadřují lékaři, kteří nejsou experty v dané oblasti medicíny, například stomatologové, kardiochirurgové či onkologové. Je to jejich selhání profesní (měli by říct, že jsou experty v jiné sféře) i morální, protože důsledky jejich výroků mohou být neblahé. Navíc vzbuzují dojem, že odborníci se shodují a například na nošení roušek a jejich efektivitu lze mít řadu názorů.

Boj proti rouškám je nerozumný také z pohledu individuálních potřeb a života popíračů, protože tímto postojem a jeho důsledky škodí i sobě. A je nerozumný vůči ostatním lidem, neboť ve hře je zdraví, životy, ekonomika…. A vážnosti situace by měla odpovídat i serióznost, s níž přistupujeme k informacím, zjišťujeme si jejich zdroje, odůvodněnost a soulad se současným vědeckým poznáním. Tato nerozumnost jde spolu s nezodpovědností. Jako racionální bytosti bychom měli zdroje svého poznání pečlivě prověřovat.

S poznáním je tedy spojená epistemická odpovědnost za to, jaké informace získáváme, a jak si je prověřujeme. Odmítat roušky jen proto, že je odmítá nějaký stomatolog, je nerozumné a nezodpovědné. Někteří odpírači roušek nejednají pouze nerozumně, ale také hloupě. Mohou k tomu mít různou motivaci – například neprohrát volby nahněváním voličské základny, udržet si pozici ve vlastní sociální bublině či neochota revidovat minulé názory a připustit (si) omyl.

Takový postoj není pouze nerozumný, ale přímo hloupý, protože dovoluje malicherným důvodům, aby převážily nad odpovědností a rozumností. Je hloupý, protože je malicherný, nerozumný, nezodpovědný a potenciálně nebezpečný. Navzdory tomu všemu však stále není zřejmé, že by stát měl mít právo nařídit nošení roušek a omezit tím svobodu.

Absolutní svoboda

Naši existenci ve společnosti svým způsobem charakterizuje řada omezení. Mohli bychom si představit stav (říkejme mu přirozený), kdy jsme všichni absolutně svobodní a nikdo a nic nás ve volbách a činech neomezuje. Tato absolutní svoboda má velký háček – pokud jsem svobodný chovat se, jak chci, jsou i ostatní svobodní chovat se dle libosti. A to může znamenat, že mi seberou, co považuji za své, nebo mě dokonce zabijí, budou-li mít chuť a možnost.

Omezení absolutní svobody je v zájmu všech; něčeho se vzdáváme, ale získáváme mnohem více. Koneckonců, i práva, na něž se odpůrci roušek odvolávají, nejsou v jistém ohledu ničím jiným než omezením absolutní svobody – mé právo na život je vaším omezením, ale zároveň nástrojem, díky němuž se všem ve společnosti žije mnohem lépe, a můžeme společně prosperovat.

Stav absolutní svobody je krutý a nehostinný, situací radikální nejistoty; život v něm je drsný a krátký. Omezení této absolutní svobody je v zájmu všech; něčeho se vzdáváme, ale získáváme mnohem více. Koneckonců, i práva, na něž se odpůrci roušek odvolávají, nejsou v jistém ohledu ničím jiným než omezením absolutní svobody – mé právo na život je vaším omezením, ale zároveň nástrojem, díky němuž se všem ve společnosti žije mnohem lépe, a můžeme společně prosperovat.

Státu byla historicky svěřena správa obecného dobra, tedy péče o podmínky společnosti, jako je respekt k lidským právům, vláda práva a obrana proti vnitřním a vnějším hrozbám. Již tím, že existuje, nás v nějaké míře omezuje; ve prospěch všech. Míra zásahů do svobod by však měla být co nejmenší a vždy, když se zvyšuje, musíme se naléhavě ptát, zda je oprávněná. Totéž platí i v případě povinnosti nosit roušky. Je tedy legitimní, aby ji stát po občanech požadoval? V čistě individuální perspektivě se může zdát odpověď záporná.

Koneckonců, jde o zásah do svobody a práv. Musíme si však uvědomit, že jsme společenské bytosti, žijeme ve společnosti a její dobrý stav je podmínkou prosperity a dobrého života. V případě událostí, jako je pandemie viru SARS-CoV-2, se nemůžeme ohlížet pouze na sebe, ve hře jsou i životy ostatních a vlastně celá společnost. Chránit ji má hluboký smysl, protože tím chráníme každého jejího člena. Sleduje-li stát legitimní cíl a zvolené prostředky jsou mu úměrné, může nošení roušek nařídit.

Nejméně závažný zásah

Cílem je primárně snaha o zpomalení šíření nákazy, zabránění kolapsu veřejného zdravotnictví a minimalizace negativních důsledků pandemie, jako jsou ztráty na životech a újmy na zdraví. Tento cíl je legitimní, k ospravedlnění povinnosti nosit roušky však nestačí. Tento prostředek musí být přiměřený cíli – musí být efektivní a nesmí existovat žádný podobně efektivní způsob naplnění cíle, který by představoval menší zásah do práv a svobod.

Je-li nošení roušek nejméně závažným zásahem do práv a svobod a dostatečně efektivně umožňuje dosáhnout legitimního cíle ochrany společnosti, má stát morální právo jejich nošení nařídit a vynucovat

Nasadit si roušku a nosit ji na veřejnosti či v přítomnosti více lidí není vážným omezením svobody, těžko bychom našli jiné, stejně efektivní a méně omezující. Je-li tato podmínka splněna (o tom by měli rozhodovat relevantní odborníci), lze povinnost nosit roušky považovat za oprávněnou a morálně přípustnou. Řečeno jinak, je-li nošení roušek nejméně závažným zásahem do práv a svobod a dostatečně efektivně umožňuje dosáhnout legitimního cíle ochrany společnosti, má stát morální právo jejich nošení nařídit a vynucovat.

Odmítání nošení roušek je tedy nerozumné, hloupé a nemorální. Protože je ve hře zdraví a životy všech a stav společnosti, nemůže stát pouze apelovat, aby se lidé začali chovat rozumně. Bylo by to ideální, pokud však toto řešení selhává, je zcela legitimní nošení roušek nařídit. Ať se to voličům líbí, nebo nelíbí.