Liberland: Tahle země neni pro chudý

Drtivé většině českých občanů se nepoštěstí, aby o nich napsal americký deník The New York Times, ani aby je několikrát zatkla chorvatská policie. Vítu Jedličkovi ze Strany svobodných občanů se to podařilo (zatčení naposledy tuto sobotu). Nepokoušejí se totiž založit nový stát na území „nikoho“.

Květy proti zbraním. Ve snaze obsadit a legitimizovat sporné území používají... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Květy proti zbraním. Ve snaze obsadit a legitimizovat sporné území používají... | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Květy proti zbraním. Ve snaze obsadit a legitimizovat sporné území používají...

Pro „svůj“ libertariánský ministát Liberland si Vít Jedlička vybral sedm kilometrů čtverečních země mezi Srbskem a Chorvatskem bez jakéhokoli právního základu. Zatímco Jedlička o nich hovoří jako o teře nullius (zemi nikoho) a chce tam vyvěšovat žlutočerné vlaječky, nárokují si je, a to už od doby válek na Balkáně, Chorvatsko i Srbsko.

Paralelní polis

Vezměme na chvíli Víta Jedličku a jeho příznivce – o občanství Liberlandu už podle Jedličkova vyjádření pro NY Times požádalo přes tři sta tisíc lidí – vážně. Jde jim přece o svobodu a to není málo. Ostatně, jejich pocit, že současné státy svobodu jedince ničí, je reálný. Stát číhá vskutku všude – jeho zásahy jsou jak viditelné, tak díky moderním technologiím především neviditelné.

Často mluvíme o minulých totalitarismech, o současných totalitárních tendencích ale mlčíme...

Často mluvíme o minulých totalitarismech, o současných totalitárních tendencích ale mlčíme. V tom jsou libertariáni – a též anarchisté – pověstnými kanárky v dole; jejich křepčení je užitečné, protože ukazuje, že svobodného vzduchu skutečně ubývá. A opravdu křepčí – reflektovaně i nereflektovaně, s recesí i bez recese.

Vznikají „paralelní polis“ – třeba ta v pražských Holešovicích –, „pastafariáni“ se před časem v Česku chtěli fotografovat na občanské průkazy s cedníkem na hlavě, další se zase pokusili před pár lety obsadit opuštěnou britskou protileteckou základnu v Severním moři; a ani squaty nejsou nic jiného.

Předchůdcem všech těchto pokusů vymanit se z toho, co nás tísní, byly možná plány sociálního reformátora Roberta Owena (1771–1858) a jeho továrny New Lanark, v níž by dělníci žili důstojněji, čímž by mohli užívat větší svobody…

Svoboda libertariánů

Libertariáni, a pokud to není jen povedený marketing okrajové české politické strany, i třeba právě fanoušci Liberlandu jsou ale poněkud specifickými kanárky. V „ústavě“ Liberlandu se praví, že nikdo nesmí být krácen na své osobní a ekonomické svobodě, dokud násilím nebo podvodem nenaruší svobodu druhých, což je představa typická pro všechny podobné libertariánské ráje.

Svobodu neztrácíme jen zjevnou represí státu a zjevnými zlodějnami nestátních firem, ale i jinak. Nevzdělaností, nemocí, stářím, nedostatkem financí...

Problémem je, že svobodu – a v moderní společnosti obzvlášť – neztrácíme jen zjevnou represí státu a zjevnými zlodějnami nestátních firem, ale i jinak – třeba nevzdělaností, nemocí, stářím, nedostatkem financí nebo tím, že jsme každodenně u televize, na Facebooku, cestou do práce, v novinách, prostě všude vystaveni marketingovým kampaním, které se z nás pokoušejí udělat kvůli zisku hlupáky. Ale mluví o nás jinak, lépe: jsme „váženými klienty“. (Této metamorfózy si už všiml francouzský filozof Guy Debord.)

Existuje mnoho literatury o nespravedlnostech neregulovaného kapitalismu. Libertariáni na tyto „vedlejší“ produkty volného trhu nepřinášejí žádnou odpověď. Tyto problémy je totiž nezajímají. Libertariáni jsou představiteli významné funkce kanárků v dole ještě v jednom smyslu. Jejich utopie je zcela v souladu s duchem doby – s rozpadem mezilidských vztahů, společenství i s konzervativci kritizovaným rozpadem rodin.

Obecně řečeno, „liberlandy“ jdou společně s rozpadem toho, čemu jsme si zvykli říkat „my“, a jeho nahrazením „já“.

Liberlandy dneška

Libertariánský ráj není natolik nemožný, jak by se mohlo zdát, ani v našich „neliberlandovských“ společnostech – možná se mu dokonce přibližujeme. Říši libertariánské svobody mají na dosah velice bohatí lidé. Jejich děti mohou chodit do skvělých škol, pokud onemocní, mají přístup k nejmodernější zdravotní péči, nemají hypotéky. Když se rozhodnou, přestěhují se třeba na druhou stranu zeměkoule nebo si užijí půl roku v některém luxusním turistickém středisku. Mají i daňové ráje, například Monako, o kterých sní i Liberland.

Pro NY Times se Vít Jedlička vyjádřil, že usiluje o „dobrovolný daňový systém“. V návrhu ústavy Liberlandu je otázka daní podána přece jen poněkud sofistikovaněji: daň z příjmů fyzických osob ani korporátní daň se odvádět nebudou. S daněmi se ale počítá – musejí být účelové (například na obranu, vnitřní bezpečnost či výdaje veřejné správy) a podmínkou je jejich schválení v referendu. Asi v tom tedy ještě otec zakladatel nemá úplně jasno…

Od libertariány nenáviděného represivního státu a finančních omezení se pozvolna oprošťují někteří lidé už dnes

Řečeno jinak, od libertariány nenáviděného represivního státu a finančních omezení se pozvolna oprošťují někteří lidé už dnes. Jsou světoobčany, záleží jen na nich, jak toho například s postupem lékařské vědy využijí – třeba budou někdy svobodní i od nutnosti zemřít. Kdoví.

Zakomponujeme-li do věci tento aspekt, lze Liberland chápat jako neuskutečnitelný pokus o to, aby ke svobodě bohatých měli přístup všichni. To je ale iluze. Proti přívržencům libertariánských cest lze v tomto smyslu použít jednoho z jejich guruů.

Americký filozof a politolog Robert Nozick (1938–2002) ve svém nejznámějším díle Anarchie, stát a utopie tvrdí (čímž jen oprašuje Aristotelův argument z druhé knihy jeho Politiky, jehož pomocí kritizoval Faleovu ústavu), že pokud bychom dokázali vrátit společnost do stavu nula – všichni by například měli stejně peněz či byli stejného vzdělání čili by si byli naprosto rovní – a následně ji nechali svobodně se rozvíjet, za pár let bychom se opět dostali ke společnosti rozdělené na úspěšné a neúspěšné. Tato svobodná a nerovná společnost je dle Nozicka blahodárná – její alternativou je pouze nesvoboda.

Chudší ještě chudšími

Zákony Liberlandu totiž s nezaměstnanými, nemajetnými, nemocnými, starými, hloupými nepočítají

Libertariánské ráje pro všechny nadšené nové občany neexistují. Zvolil-li si Liberland za své motto „Žít a nechat žít“, libertariánský ráj pro všechny by se mohl proměnit ve stejnou společnost, jaká je kolem nás, jen s jednou „drobnou“ odlišností – zákonem garantovaná absence jakékoliv solidarity například ve zdravotnictví či školství by z bohatých udělala ještě bohatší a z ostatních, původně nadšených občanů Liberlandu by se stala chudina – ještě ubožejší a nesvobodnější, než máme dnes.

Zákony Liberlandu totiž s nezaměstnanými, nemajetnými, nemocnými, starými, hloupými nepočítají. Lidé ale nezaměstnaní, nemajetní, nemocní a hloupí bývají. A to vždy a všude.