Ceska Pozice

Letní olympiáda 1980 v Moskvě: Zpolitizovaný festival státního dopingu

Letní olympijské hry v Moskvě před 40 lety kvůli invazi Sovětského svazu do Afghánistánu bojkotovaly USA a dalších téměř 30 států. Mnozí z těch, co přijeli, soutěžili nadopovaní zakázanými látkami.

Václav Cibula 30.8.2020
Zahajovací ceremoniál na Letních olympijských hrách v Moskvě v roce 1980. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Zahajovací ceremoniál na Letních olympijských hrách v Moskvě v roce 1980. | foto: Archiv
Zahajovací ceremoniál na Letních olympijských hrách v Moskvě v roce 1980.

Letní olympijské hry 1980 v Moskvě se staly dokonalou ukázkou, že o sport v té době vůbec nešlo. Nejprve šlo o politickou přetahovanou, kdy kvůli sovětské okupaci Afghánistánu vyhlásily bojkot nejen západní země jako USA a Kanada, ale i mnoho muslimských států, a také šlo o festival dopingu. Hry podle očekávání přinesly největší úspěchy sportovcům ze socialistických států, což vzhledem ke státem řízenému dopování vlastně nebyl žádný div. Po vzoru Sovětského svazu (SSSR) se do toho s gustem pustili především v nejamorálnější sportovní mocnosti, v NDR.

Pozadu nezůstali ani českoslovenští sportovci. První svědectví o státním dopingu se objevuje již před olympiádou v Montrealu 1976, později se to ovšem rozjelo ve velkém. Třeba na moskevských hrách to dokonce vedlo k takovým absurditám, jako že se šéf ČSTV Antonín Himl obořil na bronzový veslařský dvojskif Vochoska–Pecka se slovy: „Zklamali jste mě. Vsadil jsem na vaše vítězství bednu vodky! Kdybyste se podrobili komplexní lékařské péči, nepřišli byste o zlaté medaile. Navíc jste ochudili společnost o velké zážitky.“

Invaze do Afghánistánu a americký bojkot

Onou „komplexní lékařskou péčí“ se rozumí řízené požívání anabolik. Česká koulařka Helena Fibingerová na dopingové téma později prohodila: „Byla to jiná doba. Nikdo už vám o dopingu neřekne pravdu.“ A věčný vtipálek diskař Bugár, který v Moskvě poslal disk pro stříbrnou medaili, přidal šalamounský pohled na věc: „Koho nechytí, ten nedopuje…“ Do hry o letní olympiádu v roce 1980 původně hodlala zasáhnout i Praha, když koncem šedesátých let její kandidaturu vyhlásil tehdejší ministr tělovýchovy Emanuel Bosák.

Zřídil se olympijský fond, vyrobily propagační odznaky a začalo se pracovat, aby největší sportovní svátek na Zemi hostilo naše hlavní město. To však trvalo pouze do okamžiku, kdy sovětští vládní činitelé prohlásili, že o zmíněný termín mají zájem. Bosák a jeho blízcí srazili paty a urychleně na všechno zapomněli. Vše se bleskově, a především tiše odvolalo, a tak se Moskva těšila a doufala, že její komunistický režim, jemuž vládl v té době již těžce nemocný Leonid Brežněv, si i díky dobře zorganizovaným hrám vylepší svou pověst ve světě.

Americký prezident James Carter začal dumat, jak Sověty za pomoc spřízněné komunistické vládě v sousedním Afghánistánu potrestat. Podpořit afghánské povstalce? Zastavit dodávky obilí do SSSR? Nakonec zvolil jiný tah a při zimní olympiádě v Lake Placid v únoru 1980 prohlásil, že kvůli okupaci Afghánistánu budou američtí sportovci olympiádu v Moskvě bojkotovat.

Moskva se přitom toužila předvést světu již na letních olympijských hrách v roce1976, leč při hlasování o organizátorovi ji porazil Montreal. O čtyři roky později hlavnímu městu Sovětského svazu stálo v cestě pro změnu Los Angeles, nicméně napodruhé již Moskva uspěla a olympiádu uspořádala. Ovšem jednu z nejdivnějších – a navíc patřičně zpolitizovanou. První potíž ale nastala na Boží hod roku 1979. Kremelské politbyro rozhodlo, že vyšle sovětské vojáky na pomoc spřízněné komunistické vládě v sousedním Afghánistánu, ovšem invazi spustilo nepříliš takticky půl roku před olympiádou.

Americký prezident James Carter začal dumat, jak Sověty za tento krok potrestat. Podpořit afghánské povstalce? Zastavit dodávky obilí do SSSR? Nakonec zvolil jiný tah a při zimní olympiádě v Lake Placid v únoru 1980 prohlásil, že kvůli okupaci Afghánistánu budou američtí sportovci olympiádu v Moskvě bojkotovat. Jak slíbil, tak učinil a zároveň vyzval sportovce z celého světa, aby učinili totéž. „Věřím, že se přidají zcela jistě především naši spojenci,“ doufal tehdy Carter. „Prostě všechny země, které věří ve svobodu.“

Nakonec USA následovalo 29 států, nicméně především západní Evropa se chovala spíš zdrženlivě. Do Moskvy z ní neodletěla jen západoněmecká výprava, zatímco třeba takoví Francouzi, Britové, Italové či Španělé po určitém váhání dorazili. Nicméně nesouhlas s okupací dali najevo alespoň tím, že nenastupovali pod svými vlajkami, nýbrž pod olympijskou s pěti propletenými kruhy. Málo už se ví, protože o tom se u nás vůbec nemluvilo, že bojkot se velmi zalíbil muslimům, takže do SSSR dorazilo jen minimum výprav z islámských zemí.

Nic neobvyklého

S povděkem ho přivítala také Čína; v té době mezi čínskými a sovětskými komunisty vládly stále velmi mrazivé vztahy ještě od doby, kdy se v padesátých letech Chruščov rozkmotřil s Mao Ce-tungem. Do Moskvy nakonec dorazilo 81 států, což znamenalo nejnižší počet od olympiády v Melbourne v roce 1956. Novopečený prezident Mezinárodního olympijského hnutí Juan Antonio Samaranch se ještě tři dny před oficiálním zahájením všemožně snažil bojkot odvrátit, ale marně.

Zatímco Moskva olympiády náležitě využívala k propagaci svého státního zřízení, západní svět hry označoval za druhořadé a jejich sportovní hodnotu zpochybňoval. Český tisk bojkot podle očekávání po stranické linii víceméně bagatelizoval a věnoval se především oslavě výkonů sportovců z takzvaného socialistického bloku, kteří na hrách zažívali žně. Kupříkladu Karel Procházka v knize Olympijské hry – od Athén po Moskvu, která vyšla až čtyři roky po Moskvě, napsal:

Bojkot také pomohl zemím socialistického bloku, potažmo našim. Nejoslavovanějším českým sportovcem v Moskvě se stal vzpěrač Oto Zaremba, který ve váhové kategorii do 100 kilogramů zvedl nad hlavu zlatou medaili a pro československé fanoušky se stal miláčkem. Přitom právě vzpírání bylo už tehdy neskutečně prolezlé dopingem, což Zaremba později přiznal a v mnoha rozhovorech potvrdil, že steroidy bral, protože to prý mezi vzpěrači nebylo nic neobvyklého a brali je všichni.

„Carterovi je v jeho protisovětském kurzu politiky každá záminka dobrá. Necelý rok před americkými prezidentskými volbami předvedl hysterickou kampaň a neváhal k tomu zneužít i olympijské hnutí. Sportovní úroveň her nakonec předčila všechna očekávání a neúčast sportovců některých zemí se nijak zvlášť neprojevila.“

Bojkot také pomohl zemím socialistického bloku, potažmo našim. Nejoslavovanějším českým sportovcem v Moskvě se stal vzpěrač Oto Zaremba, který ve váhové kategorii do 100 kilogramů zvedl nad hlavu zlatou medaili a pro československé fanoušky se stal miláčkem. Přitom právě vzpírání bylo už tehdy neskutečně prolezlé dopingem, což Zaremba později přiznal a v mnoha rozhovorech potvrdil, že steroidy bral, protože to prý mezi vzpěrači nebylo nic neobvyklého a brali je všichni. „Takže jsem přesvědčen, že jsem na olympiádě vlastně bojoval férově,“ vysvětloval.

Pro stříbrnou medaili si v Moskvě zase doběhla v závodě na 400 metrů i pozdější světová rekordmanka Jarmila Kratochvílová (rekord na 800 metrů drží dodnes již 37 let). I ona, stejně jako víceméně všichni reprezentanti, se v době moskevské olympiády k dané politické situaci vyjadřovala velmi obezřetně, protože nechtěla riskovat postihy. Později ale výmluvně přiznala: „Olympijská medaile je hezká věc, ale více si cením dvou zlatých a jedné stříbrné z mistrovství světa v Helsinkách z roku 1983.“

Zlatý fotbalový tým

Kratochvílová však dlouhou dobu nevěděla, jestli na olympiádu v Moskvě české úřady pustí jejího trenéra Miroslava Kváče. Přestože v té době již patřila mezi světovou špičku, o Kváčovi se v tisku nesmělo objevit ani slovo. V srpnu 1968 po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy totiž coby zástupce velitele tankového praporu 21. pluku v Adamově u Čáslavi nepustil do muničního skladu ruský transportér. A malér byl na světě. Před dvěma roky, pár týdnů před svou smrtí, Kváč vzpomínal:

„Před sklad tehdy dorazil ruský transportér a namířil na mě kulomet. Jeho kapitána jsem se rusky ptal, co tam chce, a jestli si uvědomuje, že se nachází na území Československé republiky. Řekl jsem mu – otočte se a jeďte nazpátek!“ Jenže k tomu ještě přidal své jméno, což si zmíněný Rus poznamenal. Kváče vyhodili z armády a nesměl jezdit nikam do zahraničí, ani třeba do spřátelené NDR. Do Moskvy se ale nakonec na poslední chvíli dostal. Vděčil za to atletickému trenérovi Jaroslavu Vostatkovi, který měl na ÚV KSČ nějakého známého a ten přes Himla Kváčovu účast na olympiádě vyřídil.

Ke zlatým medailím se v Moskvě prokopal také fotbalový výběr trenéra Františka Havránka, když ve finále udolal NDR jediným gólem. Ve finále kvůli zranění nemohl nastoupit fotbalový kouzelník a nejlepší střelec našeho týmu Ladislav Vízek, přičemž celý zmíněný mač prý sledoval z vířivky.

Ke zlatým medailím se v Moskvě prokopal také fotbalový výběr trenéra Františka Havránka, když ve finále udolal NDR jediným gólem. Ve finále kvůli zranění nemohl nastoupit fotbalový kouzelník a nejlepší střelec našeho týmu Ladislav Vízek, přičemž celý zmíněný mač prý sledoval z vířivky. Verner Lička, člen zlatého fotbalového týmu, na olympiádu v Moskvě prý vzpomínal rád: „I s odstupem mnoha let musím přiznat, že jsme ani moc neřešili, že na hrách nestartovaly země západního bloku,“ připustil.

„Způsob života byl před rokem 1989 prostě jiný. Ale vybavuju si, že naše mužstvo se pro Moskvu skládalo dost složitě. Třeba hráči ze Sparty a Slavie v Rusku vůbec nechtěli hrát. Kuriózní situace nastala už na prvním reprezentačním srazu, kam dorazilo jen dvanáct hráčů… Zlom nastal až po příchodu trenéra Havránka, který vše tak nějak znormalizoval.“

A zcela nečekaná medaile zacinkala ještě československým pozemním hokejistkám. Ruku na srdce, kdo před 40 roky vůbec tušil, že nějaké reprezentační družstvo existuje? Naše dámy na bojkotu zcela jistě vydělaly, vždyť už jen faktu, že nakonec na olympiádu jedou, původně tomu dlouho nemohly vůbec uvěřit. Už tahle skutečnost se všeobecně považovala za sportovní zázrak. A najednou československé hráčky vykutaly stříbro! Hráčky se semkly, bojovaly jedna za druhou a ve skupině dokázaly porazit i Indii, tedy jednu z tradičních bašt tohoto sportu.

Dohra

V medailovém hodnocení národů podle očekávání zvítězil Sovětský svaz. Jeho sportovcům navíc rozhodčí často „připískávali“, podivné věci napomáhající domácím se pak děly především v atletice. Druhá skončila další dopingová velmoc, NDR, před Bulharskem a Kubou. Československu patřila třináctá příčka za dvě zlaté, tři stříbrné a devět bronzových medailí. V oficiální zprávě o naší účasti na olympiádě v Moskvě se píše jako o „vysoce angažované společensko-politické činnosti“ a připomíná se, že Československo na hry vyslalo 211 sportovců, tedy nejpočetnější výpravu v historii.

Americký bojkot však měl ještě dohru. O čtyři roky později hostilo letní olympijské hry americké Los Angeles a Sovětský svaz si nemohl nechat ujít příležitost, aby to Američanům vrátil. Sověti rozhodli, že hry vynechají, a socialistické země chtě nechtě musely sklopit uši a k bojkotu se přidat.

Americký bojkot však měl ještě dohru. O čtyři roky později hostilo letní olympijské hry americké Los Angeles a Sovětský svaz si nemohl nechat ujít příležitost, aby to Američanům vrátil. Sověti rozhodli, že hry vynechají, a socialistické země chtě nechtě musely sklopit uši a k bojkotu se přidat. Kratochvílová si za oceán měla doletět pro zlato, ale zůstala doma. „Byla to tragédie, zničili mi mnohaletou dřinu,“ ulevila si.

Atlet Imrich Bugár po návratu z tréninkového kempu v zámoří zase předsedovi Himlovi povídal, že si nevšiml, že by sportovcům ze socialistických zemí hrozilo nějaké nebezpečí – tak se totiž bojkot oficiálně zdůvodňoval. „Naopak, starali se tam o nás jako o domácí.“ Ničeho však nedocílil a Himla svými řečmi akorát pořádně naštval.

zpět na článek


© 2020 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.