Legrace s WikiLeaks

Julian Assange má štěstí, že není v Rusku, Íránu, USA, Sýrii a v Izraeli.

Jan Schneider 15.12.2010

S Wikileaks se dá užít i legrace. Stačí trochu poodstoupit a jen sledovat a dávat si dohromady. Mnozí mají ve svém rozhořčení úplný guláš. Tak třeba Cyril Svoboda, bývalý ministr zahraničí, na otázku ČESKÉ POZICE ohledně Wikileaks mimo jiné odpověděl: „Dovedete si představit, že by v Íránu, Sýrii nebo Jeruzalémě dovolili debatu tohoto typu? Ti lidé by okamžitě skončili v kriminále. Silná země musí dát jasně najevo: tohle uděláš jednou a naposledy.“

Pěkně seřadil bývalý „zaminír“ Írán, Sýrii a Izrael do jedné lajny „silných států“. Jeden by se ani nemohl divit, kdyby po tomto diplomatickém faux pas následovala diplomatická nóta...

Z výspy svobody, demokracie a lidských práv můžeme slyšet extrémní názory lidí okolo Tea Party, kteří by chtěli pro Juliana Assange, nebo dokonce pro celou onu partičku tresty smrti. Můžeme se však i dozvědět, že něco takového, jako je Wikileaks, může být jen na Západě, protože v Rusku nebo v Íránu by s nimi udělali krátký proces. Když si to všechno srovnáme dohromady, vyjde nám, že Assange má štěstí, že není v Rusku, Íránu, USA, Sýrii a v Izraeli.

Lze utajit neutajitelné?

Systém utajování má dvě složky. Administrativní rozhodne třeba utajit i počet knoflíků na ponožkách, i když tam nejsou. A potom operativní, která s utajovanými informacemi pracuje. Existuje věčný spor mezi administrativou a operativou, zda je nutné konkrétní informaci skutečně chránit, a pokud ano, pak zda natolik.

Julian Assange má štěstí, že není v Rusku, Íránu, USA, Sýrii a v Izraeli

Podmínkou funkčního systému utajování je přirozená loajalita ke státu, což nebývá problém, a k jeho záměrům, což už je častý problém. Proto začínají mít zpravodajské a bezpečnostní složky celosvětově rostoucí se problémy se zachováním utajení kontroverzních informací. Příklady téměř absolutního utajení však najít lze. Zejména v historii, kdy bylo porozumění důvodům, proč utajovat, dokonalé. Můžeme si to ozřejmit na případu izraelského Ayalon Institutu.

Kibuc Ayalon

V polovině sedmdesátých let se byl jakýsi izraelský veterán s vnoučaty podívat do města Rechovot, světově proslulého Weizmanovým vědeckým institutem. Na okraji města ukázal rodince kibuc Ayalon. „A tady, milé děti, mezi prádelnou a pekárnou je pod zemí muniční továrna,“ pravil. Rodinní příslušníci se po sobě shovívavě podívali a poznámku přešli. Dědeček však tvrdošíjně vedl svou. Před hospitalizací ho zachránil jen kontrolní dotaz kohosi z rodiny, zda by armádní historici neměli tušení, o čem to děda stále mluví. V Izraeli je totiž možné všechno. A to se prokázalo v plném lesku.

Sionističtí vůdci se v třicátých letech rozhodli na nic nespoléhat a potajmu se vyzbrojit. Před válkou koupili v Polsku starší obráběcí stroje. A trvalo jim roky, než je dovezli a instalovali. Podzemní továrna byla zvukově krytá nahoře nonstop pracující prádelnou. Výpary byly vyvedené komínem pekárny. V letech 1945 až 1948 se v továrně za naprostého utajení vyrobilo více než 2,5 milionu nábojů do britských samopalů sten gun. Po vzniku stát Izrael výroba skončila a továrna byla opuštěna. Nemluvilo se o ní. Nebyl důvod. Nikdo o ní nevěděl čtvrt století, než přišel onen veterán s vnoučaty. Takže, jak vidno, když je důvod, utají se i naprosto neuvěřitelné věci.