Tvrzení, že za Majdanem byly hlavně západní zpravodajské služby a peníze, by nebralo v úvahu skutečnou hloubku destrukce ukrajinské společnosti, její frustraci z dramatické ekonomické situace, korupce a organizovaného zločinu. Současně by bylo nanejvýš naivní předpokládat, že speciální služby, včetně té ruské, zůstaly zcela v nečinnosti.
Jen čas ale možná ukáže, jaká byla skutečná úloha cizích vlád, potažmo jejich tajných organizací v odstranění relativně proruské ukrajinské vlády, a jak silný vliv na situaci měly vnitřní ukrajinské síly. V této souvislosti si připomeňme jen slova bývalé ministryně zahraničí USA Hillary Clintonové, že USA nikdy nedovolí vznik nového Sovětského svazu.
Úsilí USA a jejich západních spojenců bylo v tomto směru až dosud velmi úspěšné. Uplynulých 20 let bylo ve znamení přechodu od strategie zadržování ke strategii postupného zatlačování Ruska. Kreml ztrácel jednoho spojence za druhým a vakuum, které vzniklo rozpadem nejen Varšavské smlouvy, ale především samotného Sovětského svazu, začaly vzápětí vyplňovat USA a jejich spojenci. Ruské, zejména vojenské elity cítily, že bude-li tento proces postupovat, Rusko ztratí možná již navždy schopnost obnovit nejen svůj velmocenský status, ale že nastává přímé ohrožení ruských národních zájmů, včetně budoucnosti Ruska samotného.
Obrazně řečeno, ruský medvěd byl zahnán do kouta. Zdá se, že z hlediska Ruska byla překročena červená čára, za kterou již nebylo možné nikam ustoupit. Kreml se proto rozhodl jednat. Válka s Gruzií, tvrdošíjná podpora syrského režimu, horečné zbrojení, postupné budování silných vojenských uskupení na takzvaných strategických směrech (na Dálném východě, v severních oblastech Ruska a především na jihu a jihovýchodě země) a řada dalších relativně úspěšných strategických rozhodnutí zvýšila sebedůvěru Ruska.
Využít situaci
Ukrajinská krize však postavila Kreml před neočekávané a nelehké rozhodnutí. Vladimir Putin měl před sebou možnost využít situaci a zmocnit se Krymu, což mu – jak se ukázalo – usnadnilo národnostní složení na poloostrově a přítomnost silné ruské vojenské posádky, nebo se snažit postupně zesilovat politický a ekonomický tlak Ruska na novou, s velkou pravděpodobností po volbách prozápadní vládu v Kyjevě, a zabránit výraznějšímu příklonu Ukrajiny k Evropské unii a NATO. Taková politika by však znamenala do budoucna definitivní ztrátu možnosti získat pro Rusko strategický Krym.
Moskva zvolila první variantu, přestože si je velmi dobře vědoma, že bez Ukrajiny bude vytvoření jakéhokoli významnějšího společenství v eurasijském prostoru vedeného Ruskem sice možné, ale jeho efektivita, zejména z vojenskopolitického a hospodářského hlediska výrazně menší než ve spolupráci s Ukrajinou. Z tohoto důvodu lze očekávat, že bitva o politické a ekonomické směřování Ukrajiny bude pokračovat. Přímé vojenské obsazení východní Ukrajiny ruskou armádou je ale dle mého názoru velmi málo pravděpodobné.
Ruská armáda především není na rozsáhlejší ozbrojený konflikt ještě zdaleka připravena. Jižní vojenský okruh, který hraničí s Ukrajinou, má pouze osm motostřeleckých brigád a jednu aeromobilní. Většina těchto jednotek je přitom vázána situací v neklidné oblasti Kavkazu. Ruské velení by proto muselo sáhnout na strategickou zálohu, kterou představují tři výsadkové divize a několik samostatných výsadkových útvarů, současně stáhnout jednotky k ukrajinské hranici z jiných oblastí a mobilizovat.
Také výzbroj ruských jednotek pochází ještě ze 70 procent z dob Sovětského svazu, stejně jako ukrajinské armády. Nicméně lze předpokládat, že v případě ozbrojeného konfliktu by ruská armáda byla schopná dosáhnout břehů Dněpru. Rusko by se tím ale vystavilo nejen silné a ve svých důsledcích nepředvídatelné reakci ostatního světa, ale bezpochyby také latentní a dlouhodobé partyzánské válce.
Pro Putina je proto v dané situaci zásadní vytvořit podmínky pro postupné obnovení ruského vlivu, zejména ve východní části Ukrajiny, zabránit Kyjevu ve výraznějším prohlubování vojenské spolupráce s členskými zeměmi NATO, ale především zabránit přímému vstupu Ukrajiny do NATO, a tím omezit možnost výstavby amerických vojenských základen na samotné hranici Ruska. Je pravděpodobné, že Moskva bude proto udržovat na východě Ukrajiny tak dlouho napětí, dokud se jí nepodaří smluvně dosáhnout uvedených cílů.
Dílčí důvody pro anexi
Otázkou tedy je: Proč se Putin rozhodl anektovat Krym na úkor udržení alespoň přijatelných vztahů s příští ukrajinskou vládou? Značnou roli hrála zřejmě skutečně snaha o obnovení historické sounáležitosti mezi Ruskem a Krymem, v dalším i úsilí o zajištění ruské identity obyvatel Krymu, a tím také trvalého vlivu Moskvy v černomořském regionu.
V minulosti můžeme najít tento motiv pro anexi části území suverénního státu v případě z roku 1974, kdy se 40 tisíc tureckých vojáků vylodilo na Kypru. Turecko tehdy zdůvodnilo svoji invazi na Kypr právě ochranou turecké národnosti před řeckými nacionalisty, kteří chtěli připojit Kypr k Řecku. Dodnes tedy jedna země NATO de facto okupuje část území členské země EU.
Hlavním důvodem ruské anexe Krymu však je snaha o posílení vojenskostrategického postavení Ruska, včetně kontroly energetických tras, které procházejí z východu na západ oblastí Černého moře. Oporou silové projekce velmocenské politiky Ruska v Černém moři a ve Středozemí je jeho námořní flotila, která je však v současné době již značně zastaralá a prakticky se nemůže postavit ani po kvalitativní, ani po kvantitativní stránce loďstvu států Severoatlantické aliance.
Jen USA mají ve Středomoří řadu námořních a leteckých základen, například ve Španělsku se nachází námořní základna Rota, dále pak v italské Neapoli, na Sicílii, Sardinii a na Krétě. V sestavě americké šesté námořní flotily, která trvale operuje ve Středomoří, je nejméně jedna letadlová loď, ponorky s jaderným pohonem, raketové křižníky a další válečná plavidla, jež jsou zpravidla vyzbrojena i řízenými střelami s plochou dráhou letu. V závislosti na plnění úkolů disponuje flotila 30 až 40 bojovými plavidly a 1500 příslušníky námořní pěchoty. Oproti tomu početní stavy ruské válečné flotily ve Středomoří by se daly spočítat na prstech jedné ruky.
Kreml sice loni zřídil ve Středomoří stálou flotilu válečných lodí jako reakci na události v Sýrii. Tu však musí doplňovat plavidly z atlantické flotily. Možnost umístění většího počtu lodí v Sevastopolu a v dalších přístavech Krymu zefektivní zásobování plavidel ve Středozemním moři a usnadní jejich pravidelné střídání. To je však pouze dílčí problém a sám o sobě by jistě nevedl k anexi Krymu.
Nepotopitelná loď s bonusy
Z hlediska Moskvy je závažnější, že USA již přistoupily k realizaci prvních dvou ze čtyř plánovaných fází rozmístění protiraketových systémů. Již v březnu 2011 se ve Středozemním moři objevila válečná loď USS Monterey s prvky protiraketové obrany na palubě, která bude s dalšími vojenskými plavidly součástí protiraketového deštníku USA a NATO. V Turecku má být pak rozmístěn další prvek protiraketové obrany, radiolokátor obdobný tomu, který měl být umístěn v České republice.
Ve druhé fázi by pak měla být v roce 2015 vybavena americkými antiraketami SM-3 jedna ze čtyř současných amerických vojenských základen v Rumunsku a následně pak v roce 2018 v Polsku. Na čtyrech amerických základnách v Rumunsku by mělo být zpočátku umístěno kolem 2300 vojáků schopných v případě potřeby zajistit rozmístění dalších sil. Pravděpodobně stejný počet bude dislokován také v Bulharsku. K dispozici válečným plavidlům NATO jsou logicky i námořní přístavy v Bulharsku a v Rumunsku.
Kreml se také obával, že pravicoví extremisté budou organizovat přímé útoky na ruskou vojenskou infrastrukturu na Krymu a budou trvale usilovat o to, aby Ukrajina vypověděla smlouvu s Ruskem o základně v Sevastopolu. Za této situace muselo dospět vedení Ruska k závěru, že z jihu přes Ukrajinu hrozí úplné odkrytí přístupů do centrálních oblastí Ruska, zejména v případě hromadného použití řízených střel s plochou dráhou letu z plavidel šesté námořní flotily USA.
Obsazením Krymu tudíž Putin získal prakticky předsunutou „nepotopitelnou loď“ v bezprostřední blízkosti amerických vojenských základen v Bulharsku a Rumunsku, s obdobným úkolem ve strategii Moskvy, kterou hraje Kaliningradská oblast u Baltského moře.
Jako přídavek pak Moskva získala i řadu strategicky významných objektů na Krymu, především bývalé uložiště jaderných zbraní, podzemní ponorkovou základnu v Balaklávě, větší počet leteckých základen a také unikátní středisko kontroly kosmických objektů. I když revitalizace vojenských zařízení bude nákladná – například část ponorkové základny slouží dnes jako muzeum a zbytek je již řadu let neudržovaný, je jejich strategická hodnota pro Rusko do budoucna nevyčíslitelná.
Rusko rozmístí na Krymu zbraně
Aby Krym ale splnil očekávání, respektive aby vojenské prostředky na Krymu byly schopné eliminovat plavidla a základny USA a NATO – jinými slovy, aby byla obnovena přibližná vojenská rovnováha v oblasti Středomoří a Černého moře – musí Rusko rozmístit na Krymu odpovídající zbraňové systémy.
Lze očekávat, že velmi brzy se na krymských leteckých základnách objeví strategický bombardér Tu-22M3 s dosahem až 2400 kilometrů. Letoun je schopný nést až 24 tun různé výzbroje včetně řízených střel s plochou dráhou letu. Přemístěním těchto letounů z původních základen na Krym, tedy minimálně o 500 kilometrů blíže k americkým základnám v Rumunsku a Bulharsku, se výrazně zvýši jejich možnosti ničit cíle nejen na Balkánu, ale i v celém Středomoří.
Na krymské scéně se s pravděpodobností blížící se jistotě objeví i kombinovaný systém balistických střel a střel s plochou dráhou letu Iskander M s dosahem přibližně 400 kilometrů. Bude-li umístěn na Krymu, pak se v jeho dosahu ocitnou prakticky všechny vojenské přístavy v Rumunsku a Bulharsku a také část amerických vojenských základen v obou těchto zemích. Významně bude posílena ruská flotila (o šest fregat a šest ponorek), protivzdušná obrana a jednotky námořní pěchoty.
Rusko údajně již v březnu rozmístilo na pobřeží Krymu i systém pobřežní obrany 3K55 Bastion, jenž má v kódu NATO označení SSC-X-5. Jeho základem je řízená střela 3M55, která je odvozena od námořní střely P-800 Oniks. Tuto střelu pohání náporový motor, díky němuž dosahuje 2,5násobku rychlosti zvuku a může zasahovat plavidla protivníka až ve vzdálenosti 300 kilometrů od břehu.
Ukrajina jen jedním z problémů
Putin po Sýrii vyhrál další bitvu. A Západ, především USA, tím dostal nepříjemnou lekci. Jaká bude jeho odpověď, je nejisté. Dosavadní protiruské sankce přitom nejsou bezprostředně bezzubé a zcela reálně zapříčiní poměrně složité hospodářské problémy Ruska.
Velké problémy již v současné době představuje pro ruský zbrojní průmysl přerušení jeho rozsáhlé kooperace s Ukrajinou v oblasti výroby vojenských dopravních letadel, motorů pro vrtulníky a v neposlední řadě i v oblasti raketové a kosmické techniky.
Z dlouhodobého hlediska povedou sankce ale spíše k posílení putinovského režimu a k jeho výraznějšímu úsilí o hledání nových hospodářských partnerů v ostatních částech světa.
Domnívám se, že nová studená válka mezi Ruskem a USA bude mít zřejmě dlouhodobější charakter. Ukrajina je pouze jedním z rizikových problémů, které výrazně zvyšují světovou nestabilitu. Stejným závažným neuralgickým bodem zůstáva Blízký východ a v dohledné budoucnosti i rozsáhlé oblasti kolem severního pólu.
Českou republiku, především velení armády, by měla ukrajinská krize vést k zamyšlení, zda je správné budovat jen expediční sbor namísto akceschopné armády připravené bránit i ČR.
