Ceska Pozice

Kritérium: Prezident by měl být připraven obětovat život

Většina žijících generací by měla mít odpověď na osudovou otázku v krvi. Pět uchazečů o post hlavy státu však bylo zaskočeno.

foto: © Česká Pozice, Alessandro CanuČeská pozice

V jedné ze současných reality show okolo prezidentské volby byl pěti (mužským) kandidátům adresován dotaz, zda by položili za vlast i život. Podrobnější zprávu o tom neleznete například na iDNES v článku Kandidáty na Hrad zaskočil dotaz, zda by pro vlast položili i život. My však uvažujme do důsledků.

Vzhledem k požadovanému minimálnímu věku na způsobilost ke zvolení českým prezidentem jsou všichni oslovení pánové natolik staří, že mohli někdy absolvovat vojenskou přísahu (pokud jejich vojenská služba nebyla k politování – jistě objektivně – znemožněna takzvanou modrou knížkou). Navzdory tomu byli údajně zaskočeni.

Ale neměli by být – ve vojenských přísahách je již od dob Rakouska-Uherska tato krajní, ale přirozená vlastenecká povinnost pevně zakotvena. Včetně nynější platné přísahy vojáků, jichž je český prezident vrchním velitelem. Morálně platí i pro vojáky v záloze bez ohledu na současný profesionální statut armády. Všechny žijící generace (až na tu nejmladší) by měly mít přirozenou odpověď v krvi:

Zaskočení uchazeči

Prezidentští kandidáti Jiří Dienstbier, Vladimír Dlouhý, Jan Fischer, Přemysl Sobotka a Miloš Zeman byli však v rozpacích, či jevili nepochopení vůči docela přirozené otázce mladé tazatelky.

Vaše země očekává…

„Položení života“ v nejvyšší funkci má v 21. století nejen podobu bezprostředního heroického ukončení vlastní  fyzické existence

Jenže tak zjednodušeně tato otázka nestojí! „Položení života“ v nejvyšší funkci má v 21. století řadu rozmanitých podob, nejen bezprostředního heroického ukončení vlastní fyzické existence na bojišti. Je to například podoba pevného názoru vyjadřovaného třeba i (ne)podpisem zásadního státního dokumentu. Neprohřešit se životním zásadám (pokud nebyly jen při dobrém počasí vágně deklarovány).

Je to záležitost pravého činu ve správnou dobu, svědomí a vědomí vlastní důstojnosti, a to bez ohledu na následky. Týká se pána i kmána. Hlavy i posledního pěšáka státu.

Angličané mají odjakživa na všech úrovních jasno a znají svoji povinnost a čest. V anglických dějinách to vyjádřilo výstižně mnoho politiků, hlav státu i vůdců. Příkladem budiž třeba admirál Horatio Nelson 21. října 1805 na počátku bitvy u Trafalgaru: „England expects that every man will do his duty.“ Na jejím vítězném konci smrtelně raněn ještě stačil velet. Požadoval, aby zpráva pro mužstvo o fatálnosti jeho zranění byla pozdržena až do dosažení úplného a jednoznačného vítězství. Traduje se, že po zranění byl do podpalubí odnesen s kapesníkem na tváři, aby posádka nepoznala, koho ztrácí.

Starší příklad vojevůdce, který se také zachoval jako vzor, existuje 2,5 tisíciletí. Thébský vůdce Epameinondas se do historie zapsal již roku 371 před naším letopočtem svým geniálním „kosým šikem“ v bitvě u Leuktér proti Sparťanům. Stejnou taktiku zopakoval o devět let později v bitvě u Mantiney. Statečností a moudrostí ji pro svůj stát vyhrál a smrtelně raněn s hrotem oštěpu v hrudi dohlédl bez vyvolávání paniky na uzavření výhodného míru.

Špatný příklad pro veřejnost

I v české historii jsou příklady hlav státu, které si byly vědomy nároků funkce a již předem počítaly s cenou nejvyšší

I v české historii jsou příklady hlav státu, které si byly vědomy nároků funkce a nespekulativně již předem počítaly s cenou nejvyšší. Některé z nich život položily i fyzicky. Král Jan Český (Lucemburský) sice na bojišti u Crécy (Kresčaku) v roce 1346 zřejmě nepronesl svoje: „Toho Boh dá nebude, aby český král z boje utíkal.“ Odeslal však prozíravě svého slibného dynastického nástupce Václava/Karla mimo bitvu (měl splnit a splnil jiné historické úkoly hlavy státu) a sám vyjel vědomě padnout – rytířský, diplomatický a ctihodný. A padl i za osudové české diplomatické zájmy, i když to bylo v boji mezi Francouzi a Angličany, zdánlivě bez bezprostřední říšské souvislosti. O 68 let dříve padl, jak žil, s vědomím odpovědnosti za svůj stát, Přemysl Otakar II. na Moravském poli u Suchých Krut.

I další jejich následovníci dospěli ve vnímání odpovědnosti za funkci hlavy státu až na hranici fyzické smrti na bitevním poli – jako král Ludvík roku 1526 v bitvě u Moháče proti Turkům. Posledním takovým byl pak rakouský císař a český král František Josef I. ve velenešťastné (vzhledem k masakrům na obou stranách) bitvě u Solferina roku 1859. Vojensky, strategicky i takticky to bylo fiasko a ztratil zejména Lombardii. Pochopil tam však také moderní smysl obětování života svému poslání: že otázka obětovat život pro stát má v moderní době i jiné formy, a ty dokázal ve svém střídmém a pracovitém životě uplatňovat ještě dalších skoro 60 let.

Také první československý prezident viděl v letech první světové války (a to nejen na krátké inspekční návštěvě) bojiště velmi zblízka. Nejenže se přímo účastnil budování legií a jejich taktického vedení, svou nabytou zkušenost pak zejména uplatnil ve svých celkových pevných a jednoznačných celoživotních přístupech.

Složitost volby v případech Háchy, Beneše nebo Svobody je určitě téma na hlubokou diskusi, ale operovat jím již dopředu, ještě před převzetím prezidentské odpovědnosti, kandidátům rozhodně nesluší a nepřísluší. Je to také špatný příklad pro veřejnost. Příklad nepochopení doby, rozměru a rozsahu odpovědností k českému státu.

Čas na rozmyšlenou

Vzhledem legislativnímu a administrativnímu paskvilu souvisejícímu s nadcházející prezidentskou volbou by možná neškodilo vše odložit a využít příležitosti – dát všem novým, stranonovým i notorickým kandidátům delší čas na zodpovědnější přípravu a vnitřní ujasnění, jaké nároky funkce hlavy státu zahrnuje. Republika by nějaký čas bez prezidenta přežila stejně jako v roce 1992.

A propos – přímější, připravenější a zodpovědnější odpověď na onu úhelnou otázku si dovedu představit spíše od ženské (míněno nevojenské) kandidátky. Například taková Zuzana Roithová k tomu má celoživotní profesionální (skutečnou, užitečnou a odbornou), pracovní i diplomatickou průpravu.

zpět na článek


© 2021 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.