Koronavirus změnil a změní turistický ruch víc než 11. září 2001

Co bylo donedávna samozřejmé, přestane. V létě k moři, v zimě do Alp či Dolomitů? Zapomeňte. Epocha svobodného cestování jako v devadesátých letech skončila po teroristickém útoku v roce 2001, nyní možná čekají ještě drakoničtější opatření.

Most Rialto v Benátkách - ilustrační foto. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Most Rialto v Benátkách - ilustrační foto. | foto: wikimedia.org
Most Rialto v Benátkách - ilustrační foto.

Švýcarsko-britský filozof Alain de Botton začíná svou pozoruhodnou knihu Umění cestovat následovně: „Vycházíme-li z předpokladu, že našim životům vládne touha nalézt štěstí, asi málokterá lidská činnost osvětlí zákony a dynamiku tohoto hledání – se všemi jeho vášněmi i protiklady – lépe než cestování. Vyjadřujeme jím, ač třeba nejasně, své představy, jak by mohl vypadat život osvobozený od nutnosti pracovat a bojovat o přežití.“

Cestování je celou historii lidstva něčím víc než banálním přesunem z bodu A do bodu B. Tlupy lovců táhly krajinou společně s lovenou zvěří, náboženští horlivci konali dlouhé poutě, dobrodruzi objevovali nové cesty i světadíly. V cestování vždy byla směs touhy po poznání, objevování terry incognity a setkávání s odlišnými kulturami, bylo v něm něco z náboženského vytržení, vědeckého zkoumání i obchodních zájmů.

Možnost cestovat

Změnou fyzického prostředí často měníme i mentální prostředí, když jsme hnáni touhou objevovat. Každé takové „putování je odpoutáním se od každého prostorového bodu a protikladem k připoutanosti“, píše německý sociolog Georg Simmel (1858–1918) ve svém slavném eseji Cizinec. Zároveň s ním lze říct, že cestování je „dobrodružstvím, které vypadává ze souvislostí života“. Jindy si naopak mentální konstrukty cestováním potvrzujeme – třeba při náboženských poutích nebo masovém turismu all-inclusive.

Paralely náboženských poutí a masového turismu krásně rozehrál anglický romanopisec David Lodge ve své knize Zprávy z ráje. Hlavní postava, antropolog Roger Sheldrake, říká: „Cestování je náhražkou náboženských rituálů. Cestování jako světská pouť. Suvenýry jako relikvie. Bedekry jako modlitební knížky. Vůbec není náhoda, že cestovní ruch je na vzestupu, zatímco náboženství na poklesu. Je to nové opium lidstva.“ Pro moji generaci se cestování, a to v obou zmíněných formách, stalo symbolem svobody získané po roce 1989.

Po otevření hranic republiky (a tím prakticky celého světa) si moje generace – v listopadu 1989 mi bylo 17 let – nadšeně užívala možností cestování. Nejdřív jsme zadarmo s jídlem v batohu stopem projížděli Evropu, pak jsme si vydělali trochu peněz na letenky a vyrazili do vzdálenějších koutů planety.

I český sociolog Miloslav Petrusek (1936–2012) ve své knize Společnosti pozdní doby říká, že „turismus je projevem svobody par excellence“. Nyní však, jak se zdá, cestování i svobodě tiše zvoní hrana. Po otevření hranic republiky (a tím prakticky celého světa) si moje generace – v listopadu 1989 mi bylo 17 let – nadšeně užívala možností cestování. Nejdřív jsme zadarmo s jídlem v batohu stopem projížděli Evropu, pak jsme si vydělali trochu peněz na letenky a vyrazili do vzdálenějších koutů planety.

Když jsme začali slušně vydělávat, významná část našich výplat padla na zahraniční dovolené, a jakmile letenky dramaticky zlevnily, začali jsme po Evropě létat i na prodloužené víkendy. Založili jsme rodiny a v cestování pokračovali s dětmi. Dokud byly malé, létali jsme s nimi každý rok na tři čtyři týdny do Thajska, na Filipíny nebo na Šrí Lanku. Když se staly školou povinnými, museli jsme délku cest omezovat, ale stejně jsme cestovali hodně, jen na kratší dobu.

Každé léto někam k moři, v posledních letech nás nadchla Andalusie, každou zimu do rakouských či švýcarských Alp, kromě toho někdy na výlet do Barcelony na Messiho a katedrálu Sagrada Familia, jindy do Glasgowa na představení Cirque du Soleil.

Soumrak zahraničního cestování

Cestování se stalo jedním z podstatných rysů svobody (společně s extenzivní svobodou slova bez nějakého hypercorrect-facebook-speech nebo s co nejméně regulovaným podnikáním). Zatímco svoboda slova a podnikání z devadesátých let byly a jsou stále více odkrajovány a omezovány, svoboda cestování mohutněla: do stále méně zemí bylo třeba víz, letenky byly levnější a levnější a přes internet si šlo zařídit celou cestu bez jakékoli cestovky.

Mimochodem, mluvím-li o internetu, nemyslím jen rezervační portály ubytování, jako je Airbnb či Booking, a letenek typu Kiwi či Letuška, ale také skvělé a volně dostupné mapy z celého světa, informace o všech destinacích a kontakty na kohokoli kdekoli. Zároveň cestování umožňovalo poznávat svět mnohem intenzivněji a z nových úhlů. O Šrí Lance nebo Filipínách si v médiích lze přečíst mnoho článků, ale jedna měsíční cesta o zemi, lidech a o jejich kultuře v širokém smyslu řekne mnohem víc.

S koronavirovou epidemií hrozí, že přijde soumrak zahraničního cestování, jak jsme ho znali a měli rádi. Po teroristickém útoku na newyorská Dvojčata 11. září 2001 se také na chvíli zastavil svět. Ve srovnání se současnou koronavirovou pandemií to však byl jen krátkodobý záblesk, který navzdory tomu v cestování způsobil hluboké a dlouhodobé změny.

Jak zemí projíždíte, díváte se kolem sebe, sledujete nejen jejich média, ale především tamní život, každý den se bavíte s mnoha lidmi a leccos se nejen dozvíte, ale i pochopíte. Letos v lednu jsme ještě stihli krásný týden v jižní Indii v Kérale, ale tím to možná skončilo. Tedy v této široké a velmi svobodné podobě. S koronavirovou epidemií hrozí, že přijde soumrak zahraničního cestování, jak jsme ho znali a měli rádi.

Po teroristickém útoku na newyorská Dvojčata 11. září 2001 se také na chvíli zastavil svět. Ve srovnání se současnou koronavirovou pandemií to však byl jen krátkodobý záblesk, který navzdory tomu v cestování způsobil hluboké a dlouhodobé změny. Připomeňme si, jak se dramaticky změnila letecká doprava po 11. září – většina států zavedla přísná bezpečnostní omezení, která mají snížit riziko teroristických útoků v letadle či letadlem, ale na úkor komfortu cestujících.

Osobní prohlídky a kontroly cestujících na letištích se zintenzivnily, takže trvají déle – pasažér teď musí na letiště přijít dřív, vystát delší frontu, do příručního zavazadla si nemůže vzít nožík ani lahev s pitím a i objem hygienických tekutin, jako je pasta na zuby či deodorant, je výrazně omezený. Všechny tyto věci musí poslat odbaveným zavazadlem, což opět mnoho cestujících zdržuje při průchodu letištěm po příletu a u většiny leteckých společností zdražuje cestu, protože za odbavené zavazadlo se na rozdíl od příručního musí platit.

Kontrola zdravotního stavu

Některé dříve běžné možnosti cestování letadlem se z dnešního pohledu zdají skoro neuvěřitelné, třeba nechat si vystavit letenku na jiné jméno a užívat ji stejným způsobem jako jízdenku na vlak. Pokud si na to někomu stěžujete, většinově však při této zmínce narazíte na reakci: „A k čemu to potřebuješ?“ Kontrola cestujících motivovaná bezpečnostními ohledy se dramaticky zvýšila a většině lidí to přijde normální. Je téměř jisté, že současná koronavirová pandemie bude mít důsledky pro cestování ještě radikálnější a dalekosáhlejší, než přineslo 11. září.

I Evropská unie nyní požaduje, aby standardní povinností pro cestu letadlem byla obličejová rouška... Nakolik se toto sevření uvolní a nakolik se situace vrátí do stavu před covidem19? Růžově to nevypadá. Dá se očekávat, že v mnoha zemích na letištích bezpečnostní kontrolu standardně doplní i kontrola zdravotního stavu cestujících, čímž se zahraniční cestování opět trochu zkomplikuje, znepříjemní a zdraží.

Dlouhodobé karantény, zavřené hranice, hluboký propad ekonomik, obavy a panika lidí – to vše se promítne do pokusů zavést opatření, kterými by se země do budoucna lépe chránily před přenosem virových epidemií na jejich území. Co to konkrétně může znamenat? Dnes jsme v situaci, kdy řada zemí na letištích kontroluje zdravotní stav cestujících, některé dokonce cestující ze zahraničí zavírají do preventivní dvoutýdenní karantény. Další země zase požadují, aby si zahraniční cestující nechali udělat a zaplatili test na covid.

I Evropská unie nyní požaduje, aby standardní povinností pro cestu letadlem byla obličejová rouška... Nakolik se toto sevření uvolní a nakolik se situace vrátí do stavu před covidem19? Růžově to nevypadá. Dá se očekávat, že v mnoha zemích na letištích bezpečnostní kontrolu standardně doplní i kontrola zdravotního stavu cestujících, čímž se zahraniční cestování opět trochu zkomplikuje, znepříjemní a zdraží. Někde budou možná trvat na nějaké formě karantény nebo na tom, aby cizinci nosili roušky.

Bezpečnostní protokoly mnoho států doplní o preventivní opatření proti šíření virových nákaz, takže vzhledem k dlouhodobému a hlubokému dopadu covidu-19 lze očekávat, že seznam antivirových zákazů, nařízení a kontrol bude mnohem delší než těch, které v současnosti akceptujeme jako protiteroristické. A navíc, minimálně pro nejbližší rok či dva je třeba počítat nejen s obavami, které tato celosvětová pandemie vyvolala v myslích lidí, ale i s obavami a opatrností, jež s sebou přinese postkoronavirová ekonomická krize.

Nižší příjmy

Navzdory masivní podpoře z veřejných zdrojů a velmi protektivnímu zákoníku práce či opatřením umožňujícím nejen občanům, ale i firmám na půl roku odložit povinnost splácet úvěry a leasing v mnoha firmách již začalo propouštění a snižování mezd. Právě turistický ruch koronavirový úder zasáhl nejsilněji, mnohé cestovní kanceláře, hotelové sítě či aerolinky tuto krizi nepřežijí. A nejen ony. Ekonomickou krizi cítí podniky v celé ekonomice, od automobilek a strojírenských podniků přes média a sportovní kluby až po třeba soukromé vysoké školy.

Všude se začalo šetřit a mnoho lidí, zaměstnanců, či podnikatelů, čelí nepříjemné realitě nižších příjmů. A výhled pro příští měsíce či roky nenabízí příliš důvodů k optimistickému očekávání pozitivní změny. V takové situaci se v první fázi začne šetřit na zbytných službách a zboží – a zahraniční dovolená je jednou z položek rodinného rozpočtu, které se budou škrtat první.

Všude se začalo šetřit a mnoho lidí, zaměstnanců, či podnikatelů, čelí nepříjemné realitě nižších příjmů. A výhled pro příští měsíce či roky nenabízí příliš důvodů k optimistickému očekávání pozitivní změny. V takové situaci se v první fázi začne šetřit na zbytných službách a zboží – a zahraniční dovolená je jednou z položek rodinného rozpočtu, které se budou škrtat první. Velká města, jako je Barcelona, Paříž či i Praha, která žila z cestovního ruchu a ještě před několika měsíci křičela, jak jsou turisty přeplněna, a chtěla jejich počet omezovat, začínají pokorně prosit, aby se do jejich ulic vrátili.

Projdete-li se dnes po Starém Městě či Malé Straně našeho hlavního města, uvidíte prázdné restaurace, kterým se nedaří získat zákazníky ani snížením cen na úroveň sídlištní periferie. Většina hotelů ještě ani neotevřela, jejich obsazenost je na úrovni deseti procent loňska, stejně má nadále zavřeno mnoho krámků se suvenýry a dalším artiklem pro cizince. Je to radikální změna. Zatímco ještě loni v létě byly Český Krumlov či Benátky téměř výhradně turistickými městy, nyní zejí prázdnotou stejně jako centrum Prahy.

V minulých letech se ve společenskovědních kontextech cestování stal jedním z nejfrekventovanějších slov „overturismus“. Pod tímto slovem není popisována turistická přelidněnost některých míst, ale strukturální změna měst či jejich částí, která vede k jejich vylidnění, odcházení místních, protože celá infrastruktura místa (byty, restaurace, obchody...) se výhradně zaměřuje na turistický ruch.

Patrné změny

Sociologové Claudio Milano, Joseph M. Cheer a Marina Novelliová v článku Overtourism: A Growing Global Problem (Nadbytek turistů. Rostoucí globální problém) popsali „rostoucí globální problém“ takto: „Zatímco řada turistů chce ‚žít jako místní‘ a prožít během své návštěvy něco autentického a pohlcujícího, obyvatelé destinací závislých na turismu vidí, jak jedinečnost místa, která charakterizovala jejich domovská města, mizí pod vlnou obchodů se suvenýry, davů, turistických autobusů a hlučných barů. Trpí také enormní námahou místní občanské vybavenosti a infrastruktury.“

Masový turismus se zase nějakým způsobem vrátí, ale změny budou patrné. Co vše se změní, nikdo nemůže vědět, nicméně trend je jasný – cestování bude komplikovanější, dražší a méně příjemné.

Není to fenomén nový, již před desítkami let se jím v rámci sociologie turismu zabýval britský sociolog John Urry (1946–2016), když o něm hovořil jako o ztrátě autenticity místa. V uplynulých letech ale vygradoval a s oslabováním průmyslové výroby v západním světě a jejím přesunem do Číny se začaly objevovat otázky, zda se stará Evropa nestane jen skanzenem pro čínské turisty. Turistů byl ještě nedávno nadbytek a domorodců nedostatek. Jenže koronavirus situaci prudce změnil i v tomto kontextu.

Turistické destinace zejí prázdnotou a politici najednou začali hlasitě mluvit o potřebě vrátit část průmyslu (například farmacii a zdravotnickou techniku) z Číny do Evropy či o potravinové soběstačnosti. Jde o změnu trendu, nebo jen o krátkodobé vyděšení, po kterém příští rok nebude ani památky? Vzpomeňme třeba na paralelu s tisíciletými pražskými povodněmi v roce 2002. Cena zaplavených nemovitostí se prudce propadla, nikdo si nechtěl kupovat domy v záplavových územích, ale po pár letech se zase srovnaly a v těchto lokalitách se zase znovu staví.

Dopady koronavirové pandemie, i kdyby avizovaná druhá vlna nepřišla, ale velmi pravděpodobně takto snadno nezmizí. Na rozdíl od povodní jde za prvé o celosvětovou událost, za druhé bude řádově trvat déle. Masový turismus se zase nějakým způsobem vrátí, ale změny budou patrné. Co vše se změní, nikdo nemůže vědět, nicméně trend je jasný – cestování bude komplikovanější, dražší a méně příjemné.

Pozitivní omezující opatření

V tomto textu nás zajímá širší kontext budoucnosti cestování. I když řada leteckých společností a hotelů zkrachuje, nové vzniknou. Letadla, domy i pracovní síla zůstanou, pravděpodobně budou navíc výrazně lacinější než před krizí, jen je zapojí do svého byznysu někdo jiný – nová letecká společnost, nová hotelová síť. Ekonomiky se znovu rozběhnou, vzniknou nové firmy, propuštění získají nová pracovní místa. Jak to ale bude s cestováním? Kam budeme chtít cestovat? Za jakých podmínek nás ještě cestování po světě bude lákat a bavit?

Radikálně zelení mileniálové se možná budou radovat. Ti hodnotu svobody a cestování nikdy nestavěli stejně vysoko jako moje generace, brali je jako samozřejmost, proto se z nich mnohem méně těšili. Možná dokonce budou tvrdit, že postkoronavirová omezující opatření jsou pozitivní, protože jejich pozitivní externalitou bude ochrana klimatu před oxidem uhličitým.

Kdy náklady (nepříjemnosti, omezení, komplikace) převáží nad výnosy (radost z poznávání nových míst, nových kultur a lidí, radost z vysokých hor, teplých moří a divoké přírody)? Radikálně zelení mileniálové se možná budou radovat. Ti hodnotu svobody a cestování nikdy nestavěli stejně vysoko jako moje generace, brali je jako samozřejmost, proto se z nich mnohem méně těšili. Možná dokonce budou tvrdit, že postkoronavirová omezující opatření jsou pozitivní, protože jejich pozitivní externalitou bude ochrana klimatu před oxidem uhličitým.

Naše generace Husákových dětí, která se na prahu dospělosti radovala z pádu komunistické totality a první dospělé roky si užívala v opojné svobodě devadesátých let, k čemuž patřilo divoké cestování, se s tím nějak vyrovná. V životě jsme už toho projeli dost, víme, kde se nám líbilo, a kam se chceme vracet, a máme i zkušenosti a prostředky, jak si další cestu zase někdy dopřát (mimochodem, právě teď budou krásně prázdné Benátky i Řím, Azurové pobřeží i Plitvická jezera, kdo si může cestu dovolit, neměl by váhat – jak se bavit a radovat ve stísněné době, jsme už ukázali svým dětem).

Z mládí si navíc dobře pamatujeme, že i cestování uvnitř hranic České republiky, respektive tehdejšího Československa, bylo také krásné, mělo své kouzlo a přinášelo radost, poznání i dobrodružství. Možná nejen na toto léto se k němu vrátíme. Platí totiž stará pravda, kterou již před více než dvěma sty lety objevil francouzský spisovatel Xavier de Maistre (1763–1852) a shrnul v úvodu tohoto textu citovaný Alain de Botton: „Míra potěšení z cesty záleží více na rozpoložení mysli, s jakým k té cestě přistupujeme, než na jejím cíli.“

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.