Koronavirová pandemie: Příležitost k zamyšlení o každodenním chování

Opatření proti šíření koronaviru léčí společnost, jež věří v člověka, který je mocí. Vždy ale zůstane něco, co lidé neovládli, co se vymyká jejich kontrole, třeba nemoc, jako je koronavirus.

Lidská přirozenost není jen jedna. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Lidská přirozenost není jen jedna. | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Lidská přirozenost není jen jedna.

Opatření proti šíření koronaviru, která výrazně tlumí ekonomiku (nejen) v Česku, jsou často kvůli jejich dopadu interpretována katastroficky. Řítíme se do recese, obávají se mnozí. Jak však upozornil například ekonom Tomáš Sedláček, je možné vzít koronavirovou pandemii jako příležitost na chvíli se zastavit, udělat si čas na rodinu a přátele, přečíst si knihu či si vyjít do přírody.

To, že mnoho činností, jež za normálních okolností naplňují život, nelze vykonávat, uvolňuje prostor pro nové, ozdravné. Shon, který běžně vládne, utichá, a je možné se zastavit. Koronavirová krize o naší společnosti ukáže, zda zareaguje panikou z ekonomických dopadů, nebo využije příležitosti, která se nabízí a již naznačuje Sedláček – díky výpadku v každodenním shonu se zastavit a zamyslet nad rutinním chováním.

Tato příležitost je náboženská, protože „znovu se zamyslet“ či „znovu přečíst“ lze latinsky vyjádřit slovesem „relegere“, od něhož starořímský myslitel Cicero (106–63 před naším letopočtem) odvozuje slovo „religio“, náboženství. Příležitost, kterou koronavirová krize přináší, je náboženská.

Humanismus

Otázku, jaké je naše rutinní chování, lze formulovat i tak, kam směřujeme a čemu věříme. Česká společnost je do velké míry sekulární – naprostá většina institucí funguje „etsi Deus non daretur“, jako by Bůh neexistoval. A lidé se tak chovají. Jak ale upozorňuje mnoho religionistů, to neznamená, že nejsme náboženští. Do prostoru po tradičním náboženství totiž vstupují náboženské novotvary. Tím hlavním po ústupu křesťanského Boha je víra v aktivního člověka.

Humanismus prohlašuje jedince za Boha. I dnešní Česká republika je humanistická. Proto základ právního řádu tvoří listina základních práv a svobod (nelze brát bohu práva), proto je zakázán trest smrti (nelze zabít boha), odtud je odvozena lidská důstojnost, odtud pramení velikost západní civilizace. Pozornosti však uniklo, že člověk s pseudobožským titulem musí splňovat boží rys – být „actus purus“, „čirý čin“, „čisté jednání“.

Tomu, co tato víra znamená, ukazuje její srovnání s vírou v křesťanského boha. Ten byl podle středověkých myslitelů „actus purus“, „čirý čin“, respektive „čisté jednání“ – pouze bůh je dokonalý, plně se uskutečňuje a je plně činný. Člověk podle středověkého myšlení není Bůh, není actus purus. To se změnilo v novověku. Negací křesťanství vstoupil na scénu humanismus, který se snaží učinit z člověka boha.

Německý filozof Ludwig Feuerbach (1894–1872) tvrdil, že člověk v Bohu otci uctívá vlastní odcizené možnosti, které by si měl vzít zpět. Jeden z proroků humanismu, německý psycholog Erich Fromm (1900–1980), tvrdil, že lidé budou jako bohové. Humanismus prohlašuje jedince za Boha.

I dnešní Česká republika je humanistická. Proto základ právního řádu tvoří listina základních práv a svobod (nelze brát bohu práva), proto je zakázán trest smrti (nelze zabít boha), odtud je odvozena lidská důstojnost, odtud pramení velikost západní civilizace. Pozornosti však uniklo, že člověk s pseudobožským titulem musí splňovat boží rys – být „actus purus“, „čirý čin“, „čisté jednání“. To je nejen velkou příležitostí, ale i obrovským nárokem, zatížením.

Malé pozemské ráje

Lidská snaha stát se „actus purus“ je marná. Středověcí myslitelé věděli, proč je „čistým jednáním“ pouze Bůh, a nikoli člověk. Ten je konečný, nikdy nedosáhne plného uskutečnění. Jeho už tak omezené jednání narazí na nepřekročitelnou zeď – jednoho dne dokoná, skoná. Snahy udělat z člověka „actus purus“ se v dějinách ukázaly tragické. Jednou z nich byl komunismus, který u nás skončil teprve před 30 lety a jenž věřil, že se činností (prací) dosáhne ráje na zemi pro celé lidstvo.

Víra v člověka jako „actus purus“ přetrvala, jen přišla tržní ekonomika – už se nevěří v budoucí ráj na zemi pro celé lidstvo, ale v malé privátní pozemské ráje „čirého činu“, „čistého jednání“

Tento experiment byl katastrofou. Jak poznamenal rakousko-britský filozof Karl Popper (1902–1994), snaha dosáhnout ráje na zemi skončila peklem na zemi. Současná společnost není od komunistické příliš vzdálená. Víra v člověka jako „actus purus“ přetrvala, jen přišla tržní ekonomika – už se nevěří v budoucí ráj na zemi pro celé lidstvo, ale v malé privátní pozemské ráje „čirého činu“, „čistého jednání“.

„Actus purus“ lze volně přeložit jako „čistá seberealizace“ či „absolutní výkon“. Věříme, že lidé budou jako bohové. Malý pozemský ráj toužíme vybudovat například v milostných vztazích, práci či ve volném čase vlastním přičiněním, absolutním výkonem. Tato víra není moudřejší než komunistická. Stále jde totiž o vybudování pozemského ráje. Je třeba znovu promyslet Popperovo varování, že kdo chce budovat pozemský ráj, vybuduje na zemi peklo. To stále hrozí.

Dvě podoby bezohlednosti

Světu vládne systém-stroj na maximalizaci činnosti, jenž se neustále snaží udělat z člověka „čirý čin“. Tržní ekonomika zapojuje lidské motivace k maximalizaci činnosti, přičemž pod heslem „uspěj, nebo zajdi!“ kromě kreativity a činorodosti spoléhá i na chamtivost a strach. Maximalizace činnosti je vlastní i byrokracii, obrovskému systému kolonek, jež je třeba zaplnit údaji o růstu aktivity. V akademické byrokracii funguje heslo „publish or perish!“ („publikuj, nebo zhyň!“).

Volný čas je na tom podobně. Nárůst turistiky ukazuje, že lidé jej chtějí naplnit neustálou činností – a přemisťování, doprava, jí je par excellence. Při cestování „se někam posunuli“, něco tedy udělali. Touha být „čistým jednáním“ se transformuje do vnějšího přesouvání. Víra v člověka jako „čisté jednání“ však přinesla i mnoho dobrého. Lidské výkony jsou monumentální. Ovládli jsme svět. Ale nebylo toho už dost?

Je mnoho varování, která odkazují na Popperův postřeh, že snaha dosáhnout ráje na zemi hrozí skončit peklem na zemi. Lidé pohánění chamtivostí a strachem se projevují mimořádně bezohledně, přičemž tato bezohlednost má dvě podoby.

Potřebujeme nadále náboženství, o kterém Václav Bělohradský hovoří jako o kultu „růstu Růstu“? Potřebujeme neustále maximalizovat výkon? Je mnoho varování, která odkazují na Popperův postřeh, že snaha dosáhnout ráje na zemi hrozí skončit peklem na zemi. Lidé pohánění chamtivostí a strachem se projevují mimořádně bezohledně, přičemž tato bezohlednost má dvě podoby.

První lze přirovnat k hrochovi, jenž je obrovský a současně velmi bojácný. Zaslepený strachem však může ze zoufalství zaútočit a všechny poblíž rozšlapat. Tak se dnes nechovají hroši vůči lidem, nýbrž lidé (nejen) vůči hrochům. Je-li motivací strach, jde vše stranou. Nejdůležitější je se jej zbavit, čehož se člověk snaží docílit maximalizací činnosti – doufá, že nakonec dosáhne ideálu „actus purus“. Pokud by byl Bohem, nic by ho už neohrožovalo. To je však omyl, protože ohrožen bude vždy.

Druhou podobu bezohlednosti představuje liška. Pokud se dostane do kurníku plného slepic, zabíjí, dokud je co zabíjet. Stejně funguje chamtivost – je jedno, s čím by člověk mohl vystačit, maximalizuje užitek či zisk, tedy seberealizaci, chce si dokázat, že je „actus purus“. Zabere tolik prostoru, kolik dokáže, obsadí vše, na co mu síly stačí. Na nic dalšího nebere ohled. Jeho snaha stát se „actus purus“ je však marná. Vždy zůstane něco, co ještě neovládl, a co se vymyká jeho kontrole. Třeba koronavirus.

Křehkost západní civilizace

Do popředí se začínají dostávat dvě krize, které lidská chamtivá a ustrašená bezohlednost vytváří: změna klimatu a vymírání živočišných druhů. Hrozí, že rozjetá globální ekonomika narazí na zeď těchto změn. Až uschnou stromy a nebude voda, může být pozdě. Celosvětové sociálně-ekonomické otřesy v důsledku změny klimatu by mohly ukončit západní civilizaci.

Koronavirus je důkazem, že lidé nemají svět pod kontrolou, že nejsou „čirým činem“ – stačí nakažlivé onemocnění podobné chřipce a jejich plány se rozpadají. Při procházce vylidněným centrem Prahy si lze mimo jiné uvědomit, jak křehká je západní civilizace. Ještě nedávno tu kypěl život – a najednou nic.

Koronavirus je důkazem, že lidé nemají svět pod kontrolou, že nejsou „čirým činem“ – stačí nakažlivé onemocnění podobné chřipce a jejich plány se rozpadají. Při procházce vylidněným centrem Prahy si lze mimo jiné uvědomit, jak křehká je západní civilizace. Ještě nedávno tu kypěl život – a najednou nic. Tato civilizace není postavena z mramoru, ale z papíru s mramorovým vzorem.

Opatření proti šíření koronaviru léčí společnost. Věříme v člověka jako „actus purus“, v člověka, který je mocí. Toho však nyní napadla nakažlivá ne-moc. Nejde přitom o „výjimečný“ nebo „nouzový“ stav vyhlášený vládou. To za běžných okolností žijeme ve výjimečném stavu, kdy si neustále dokazujeme, že jsme tím, čím nejsme, a být nemůžeme. Dnes teprve přichází přepnutí do normálu – uvědomění si, že člověk není pouhou mocí, ale i ne-mocí, není jen činností, ale i nečinností.

Nečinnost je prázdný prostor, ve kterém nás sleduje naše já nezastřené každodenní činností. Měli bychom se snažit „znovu přečíst“ (relegere) toto já, jeho cíle a smysl. Proč jdeme tam, kam jdeme? Proč se stále snažíme vybudovat ráj na zemi? Proč utíkáme stále rychleji hlavou proti zdi? Koronavirus umožňuje obrátit se (metanoia) od úprku hlavou proti zdi ke klidné chůzi moudřejším směrem.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.