Konzumace olympiády: Hajlování i zrada

Způsob, jakým participujeme na olympijských hrách, umožňuje připisovat individuálnímu chování obecnější smysl, aniž by byl nutně přítomen.

První olympijský víkend sledovalo na kanálech České televize přenosy z her v Londýně 5 783 tisíc diváků, uvádí tisková mluvčí Michaela Fričová. Gratulujeme. Někdy se ale člověku nad tím zájmem o olympijský sport ani nechce dvakrát jásat.

Olympiádu sledují zjevně i lidé, kteří se o sport podrobněji nezajímají, ještě tak rozeznají bradla od hrazdy, ale jinak patří do kategorie takzvaných fanoušků. Nejde primárně o sport, ale o kolektivní identifikaci s kýženým úspěchem barev, v tomto případě národních.

Nacionální důraz, kult hvězd a neznalost reálií jednotlivých sportů plodí defekty ve zpravodajství

K nekritickému pojetí pomáhají právě olympijské hry ze své podstaty, neboť do krajnosti dovádějí hodnoty cti a soupeření mezi národy, jež se v této směsi vzájemně nabíjejí. Lidé, a tedy i média, to hrají sebou. Nevnucuji nikomu svůj pocit, ale osobně už je mi protivné každé ráno z televize slyšet vskutku znepokojivou otázku, jestli konečně čeští sportovci právě dnes vybojují nějakou medaili. Krom toho pak v žebříčku žurnalistických priorit jako by existovali už jen sportovní prominenti, jejichž jména papouškuje každý, případně kuriozity, jimž se říká „pětinohý pes“ – čínská plavkyně rychlejší než muži nebo gruzínská judistka, která kouše. Nacionální důraz, kult hvězd a neznalost reálií jednotlivých sportů pak plodí defekty ve zpravodajství.

Třeba o famózním francouzském tažení plaveckým bazénem se často dozvíme (čest výjimkám) leda v souvislosti s tím, že americký plavec Phelps zatím nemá i kvůli nim zlatou medaili. Jako by si Francouzi, například Yannick Agnel či kraulařská štafeta, nezasloužili zprávu jen proto, že oni těch zlatých mají několik... 

Mimochodem, například úvodní stránka olympijského zpravodajství iDNES, což je jeden z mediálních partnerů Českého olympijského týmu, obsahuje v okamžiku, kdy píši tento text, 25 článků, z čehož celých 17 se primárně věnuje českým sportovcům, toho času bez medaile. Další čtyři se týkají drobných skandálů, „pětinohých psů“, potažmo odhalených plážových volejbalistek. Mezi tím olympijský den nabízí desítky mimořádných výkonů, jenže ty nejsou atraktivní pro miliony, neboť miliony jim nerozumějí, dokud vlajky neletí na stožár.

Z hlediska mediálního obrazu právě probíhají desítky odlišných olympiád

S nadhledem však lze konstatovat, že to není česká specialita, takže z hlediska mediálního obrazu právě probíhají desítky odlišných olympiád a jen díky internetu a sledování mnoha mezinárodních zdrojů si lze vytvořit trochu komplexnější přehled.

Příležitost povrchně participovat prostřednictvím sdílených ideálů, národní příslušnosti a parciálních mediálních zkratek na mimořádnosti olympijského rituálu, aniž bychom vládli potřebnou znalostí, však vede i k hlubokým nedorozuměním. Tato prostřednictví totiž umožňují připisovat individuálnímu chování obecnější smysl, aniž by byl nutně přítomen. Dva příběhy hned z prvního dne her.

Hajlující prezident

Když se dočtete, že německý prezident Joachim Gauck při zahajovacím ceremoniálu zdravil německou výpravu hajlováním, zprvu se zdráháte věřit. Naleznete příslušný snímek, posléze si vyhledáte video, které něčemu takovému opravdu nasvědčuje, byť v pohybu je levá ruka, nikoli pravá, a mezinárodní morální skandál je na světě. Povrchní žurnalismus se vzápětí pustí do tématu berlínských her v roce 1936 a příbuzných asociací, táže se po německé odpovědnosti a div nevyzývá k potrestání země. To se líbí několika tisícům uživatelů Facebooku. Druhý den už je na scéně jiný „pětinohý pes“ a zůstala by divná pachuť, kdybyste si v různých světových zdrojích nevyhledali, že

  1. „hajlujícím“ mužem nebyl Joachim Gauck, ale bývalý předseda Německého olympijského výboru a čestný člen Mezinárodního olympijského výboru Walther Tröger, za jehož protinacistické smýšlení se stavějí desítky vážených osobností;
  2. pán ve věku 83 let trpí sníženou pohyblivostí kloubů a mávání pro něho představuje docela oříšek;
  3. právě Tröger byl starostou olympijské vesnice v Mnichově 1972, a tehdy nabídl sám sebe výměnou za záchranu izraelských rukojmí;
  4. v roce 2004 to byl konkrétně zase on, kdo si stěžoval na zasedání Mezinárodního olympijského výboru, že Němci na sobě mají trička s nápisem: Blitzkrieg – je to jen hra.

Jenže to vše se už ztratí v toku nového pseudoskandálu, neboť na snímku za „hajlujícím“ starcem se mu řehtají sám londýnský starosta Boris Johnson a Camilla Parker-Bowlesová, místo aby ho napomenuli. To je pro změnu neodpustitelná ostuda pro Velkou Británii. Načež se vytasí někteří komentátoři s názorem, že dvojice se vlastně nesmála „hajlování“, ale děsnému oblečení německé výpravy. A to je zase jiná hanba, možná ještě hanbovatější. A seriál ptákovin může pokračovat.

Cyklistický zrádce

Podobně jsme se dozvěděli, že český cyklista Roman Kreuziger je pomalu zrádce národa, neboť v závěru silničního závodu se nevydal pronásledovat budoucího vítěze Vinokurova. Prý proto, že mimo olympiádu je Vinokurov jeho šéfem v bohaté kazašské stáji Astana. A že Kreuziger tedy jel vlastně za Astanu, případně rovnou za Kazachstán, místo aby hájil barvy národní. Nova to pěkně rozmázla a v bleskurychlém průzkumu se hned dozvídáme, že 82 procent čtenářů nováckého webu s chováním Kreuzigera nesouhlasí. Háček je, že většinou určitě nevědí, s čím vlastně nesouhlasí.

Každý, kdo trochu rozumí silniční cyklistice, ví, proč se Kreuziger do stíhačky nepustil: z hlediska zvolené osobní taktiky českého jezdce a vývoje závodu to bylo zkrátka nesmyslné.

Stejně tak ví, proč nejen Kreuziger, ale i jiní cyklisté jako Rakušan Eisel nebo Nor Nordhaug v závodě spolupracovali spíše se svými kolegy z profitýmů než se svými krajany. Protože olympijský závod je atypický a namísto šesti nebo devíti spolujezdců měli například Češi jen dvě místa a bez spolupráce se současná silniční cyklistika prostě na úrovni provozovat nedá.

Jenže pro pochopení těchto zákonitostí by bylo třeba přinejmenším si prostudovat ze záznamu přenosy, propočítat například mezičasy, aby se vidělo, jak, kdo a s kým jel, ale tohle by snad od typického olympijského diváka nečekal ani baron de Coubertin.

Mimochodem „hajlovací“ video brzy zmizelo z YouTube na zásah Mezinárodního olympijského výboru, který drží na záběry z ceremoniálu autorská práva. Takže běžnému divákovi zůstane olympijská památka v podobě podezření, že na šprochu bude něco pravdy.

Ale něco ještě horšího: I kdyby se popletený děda přeci jen zapomněl, londýnský starosta opravdu vysmíval německému mundúru a profesionální cyklista Kreuziger přece jen kapku pomohl kamarádovi, vyvozovat z toho národní odpovědnost, urážku olympijských ideálů, potažmo zradu národních zájmů, je pomatené. Jenže většinový způsob konzumace olympiády k tomu bohužel poskytuje vhodné podhoubí.