Kontrarevoluce jménem Berlusconi

Příběh italského expremiéra varuje dnešní rebely: Odstranění jedné politické třídy nemusí nutně vést k lépe řízenému státu nebo ke štěstí.

Silvio Berlusconi v římském parlamentu v sobotu 12. listopadu, tedy v den, kdy rezignoval na premiérský post. foto: © REUTERSČeská pozice

Silvio Berlusconi v římském parlamentu v sobotu 12. listopadu, tedy v den, kdy rezignoval na premiérský post.

Každá politická kariéra skončí neúspěchem, prohlásil kdysi jeden britský politik. Přesto jen málokterá končí nezdarem tak spektakulárním jako ta Silvia Berlusconiho, jenž podal k velké radosti svých spoluobčanů i světových akciových trhů demisi v sobotu večer. Komedie skončila, napsal jeden z italských přátel autorky Ann Applebaumové, která v magazínu Slate rozebírá Berlusconiho vzestup a pád.

Ne že by si dlouholetý italský premiér a mediální magnát nějaké vlastní pochybení vůbec připouštěl. Naopak – Berlusconi lpěl na moci podrážděně a urputně až do hořkého konce. Podle svých slov musel úřad opustit kvůli „osmi zrádcům“, kteří ho odmítli minulý týden ve sněmovně podpořit, čímž fakticky přišel o parlamentní většinu. Ale kdyby k tomu nedošlo, držel by se zřejmě ve vládě zuby nehty dál, i kdyby italský finanční systém zkolaboval a kolem premiéra by šlehaly plameny a síra...

Applebaumová neřeší, co by bylo, kdyby čtvrtá evropská a osmá světová ekonomika skutečně zkrachovala. Ohlíží se za Berlusconiho politickou kariérou, z níž podle ní plyne smutné poučení pro všechny potenciální revolucionáře nebo občany, kteří se snaží o nějakou zásadní změnu.

Nekonečně lákavý symbol úspěchu

Mnozí si to možná již nepamatují, ale Berlusconiho nástup k moci v roce 1994 byl přímým důsledkem dramatických událostí - nemáme-li hovořit přímo o revoluci -, jež smetly celou politickou garnituru. Mezi jinými staré matadory, jako byli socialista Bettino Craxi či křesťanský demokrat Giulio Andreotti, a následně i jejich strany.

Někteří lidé po dosažení politické moci dozrají, jiní se stanou více arogantní. Berlusconi je ten druhý případ.

Do tohoto vakua vstoupil razantně Silvio Berlusconi, v první polovině devadesátých let již zavedený miliardář, nejbohatší Ital, majitel mediálního impéria či fotbalového klubu AC Milán. Někteří jeho spoluobčané tehdy skutečně chápali Berlusconiho politické angažmá jako revoluční změnu, i když ti prozíravější mohli mít oprávněně pocit, že podnikatel především potřebuje poslaneckou imunitu pro své pochybné obchody.

Skvělý řečník Silvio zapáleně hovořil o tom, jak Italy vysvobodí z okovů byrokracie, korupce a vysokých daní. Přivedl s sebou do politiky celou novou skupinu mladých lidí, všechny oblečené do kašmírových svetrů. Svou stranu pojmenoval Forza Italia, tedy slovy, jež skandují italští fotbaloví fanoušci, když podporují národní tým. Tehdy to fungovalo, bylo to „chic“, dokonce i pro severoitalskou střední třídu, která si normálně držela od politiky odstup. Jak píše Applebaumová, v Miláně roku 1993 bylo velmi nezdvořilé ptát se někoho, kterou stranu volil, dokonce více, než kolik vydělává. Berlusconi měl tohle všechno změnit. 

Bohužel selfmademan, jenž nahromadil majetek ještě za „starého“ režimu, nebyl schopen změnit především sám sebe, natož svou zemi. Někteří lidé po dosažení politické moci dozrají, jiní se stanou více arogantní. Berlusconi je ten druhý případ. Místo nástupu nové éry „revoluci“ zastavil. Místo toho, aby poctivým lidem usnadnil život, vyhýbal se nepopulárním reformám, zvyšoval státní dluh a trávil čas s kolegy miliardáři a radovánkami v luxusních rezidencích.

Přesto zůstával dostatečně populární na to, aby byl několikrát znovu zvolen. Především proto, že opozice byla slabá – poté, co ti staří zmizeli, nikdo lepší je nanahradil. A rovněž z toho důvodu, že Berluconi prostě ztělesňoval materiální úspěch, kterého většina moderních Italů chtěla dosáhnout. Až nyní s premiérem dokázal „zatočit“ neúprosný trh s dluhopisy. A možná, že v zástupu čekají i státní zástupci, kteří budou chtít u soudu dovést ke konci premiérovy kauzy, jež na to čekají dlouhá léta.

Jaké tedy plyne poučení z Berlusconiho kariéry podle Ann Applebaumové? Occupy Wall Street! Libyjští rebelové! Španělští indignados! Buďte opatrní na to, co vlastně chcete, varuje autorka. Odstranění jedné politické třídy nemusí nutně vést k lépe řízenému státu nebo šťastnější společnosti. Pokud si nedáte velký pozor, může přijít kontrarevoluce. Může přijít Berlusconi.