Konstruktivní vyslovení nedůvěry vládě nepotřebujeme!

Setrvá-li opozice na stanovisku, že „lex Paroubek“ nepodpoří, jednání vládní koalice s ní, pokud se vůbec uskuteční, budou asi bezpředmětná.

Podle vicepremiérky pro legislativu Karolíny Peake (Věci veřejné) chce nyní vláda premiéra Petra Nečase o takzvaném konstruktivním vyslovení nedůvěry vyjednávat s opozicí. Nikoli z vrozené šlechetnosti, nýbrž protože musí. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Podle vicepremiérky pro legislativu Karolíny Peake (Věci veřejné) chce nyní vláda premiéra Petra Nečase o takzvaném konstruktivním vyslovení nedůvěry vyjednávat s opozicí. Nikoli z vrozené šlechetnosti, nýbrž protože musí. | foto: © ČTK,ČESKÁ POZICEČeská pozice
Podle vicepremiérky pro legislativu Karolíny Peake (Věci veřejné) chce nyní vláda premiéra Petra Nečase o takzvaném konstruktivním vyslovení nedůvěry vyjednávat s opozicí. Nikoli z vrozené šlechetnosti, nýbrž protože musí.

Vláda na svém středečním zasedání přerušila jednání o novelách Ústavy a následně zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. Ty by umožnily zpřísnit pravidla pro vyslovení nedůvěry kabinetu. Podle vicepremiérky pro legislativu Karolíny Peake (Věci veřejné) chce nyní vláda o takzvaném konstruktivním vyslovení nedůvěry vyjednávat s opozicí. Nikoli z vrozené šlechetnosti, nýbrž protože musí.

Třípětinovou většinu hlasů všech poslanců a stejnou přítomných senátorů nutnou ke schválení změn v Ústavě nedají totiž ODS, TOP 09 a VV bez opozice dohromady. Jak již naznačeno, s novelou Ústavy by musela jít i novela jednacího řádu Poslanecké sněmovny. Jednací řád je ale zákon – a ne ledasjaký!

Ústavní změna

Z logiky článku 40 Ústavy vyplývá, že vedle zákonů volebních a regulujících vztahy obou komor Parlamentu ČR jsou to jejich jednací řády, jež musejí schválit ve stejném znění. Až dosud se to sice loajálně dělo, leč při současných vyhrocených vztazích koalice a opozice přelévajících se z parlamentní půdy opakovaně před Ústavní soud nelze vyloučit, že by si většinově levicový Senát postavil hlavu a sněmovně příslušnou novelu jednacího řádu loajálně neodhlasoval.

Obezřetnost ODS, TOP 09 a VV, jež se na 24. straně koaliční smlouvy zavázaly toliko předložit, a nikoli prosadit změnu Ústavy a navazujících právních norem umožňujících zavedení konstruktivního vyslovení nedůvěry vládě, byla tudíž na místě. Všechno nasvědčuje tomu, že konstruktivní vótum zůstane jen na papíře, neboť ČSSD a KSČM v něm spatřují snahu vlády Petra Nečase o další omezení kontrolních funkcí opozice, ztížení její role v našem parlamentním systému a zcela cizorodý institut z hlediska naší ústavní tradice.

Obezřetnost ODS, TOP 09 a VV, jež se v koaliční smlouvě zavázaly toliko předložit, a nikoli prosadit změnu Ústavy a navazujících právních norem pro konstruktivní vyslovení nedůvěry vládě, byla na místě

Premiér Nečas sice taková podezření odmítá a ujišťuje, že jeho vláda „to nedělá kvůli sobě“ a že „datum účinnosti této ústavní změny je až v dalším volebním období“, leč opozice mu nevěří stejně, jako on nevěří jí. Setrvají-li však předseda ČSSD Bohuslav Sobotka a také KSČM na stanovisku, že „lex Paroubek“ opozice rozhodně nepodpoří, jednání s ní, pokud se vůbec uskuteční, budou asi bezpředmětná.

Německý vynález

Institut konstruktivní vyslovení nedůvěry vládě přitom není nějaká vymyšlenost Nečasovy vlády. Jde o německý vynález z let 1948–1949, kdy vznikala ústava vznikající Spolkové republiky Německo. Po chaosu meziválečné Výmarské republiky, následujících dvanácti letech nacistického totalitního režimu (1933–1945) a zhroucení Německa v důsledku jeho totální vojenské porážky Spojenci vymyslel právník Carl Schmidt konstruktivní vyslovení nedůvěry vládě jako jednu z pojistek křehké parlamentní demokracie v zemi, jež byla prosta tradic skutečného parlamentarismu.

„Německý model“ přijalo pak v roce 1978 Španělsko rozcházející se s frankismem a po roce 1989 tři postkomunistické země – Maďarsko, Polsko a Slovinsko. Dvaadvacet let po pádu komunistického režimu má však Česká republika přechod od (polo)totalitního režimu k parlamentní demokracii dávno za sebou a je otázkou, zda mají dnes naše vlády zapotřebí držet se v sedle tím, že se opozici omezí možnost vyslovovat jim nedůvěru.

Současně je však faktem, že za 60 let bylo v Německu použito konstruktivního vyslovení nedůvěry vládě jen dvakrát. Úspěšně však pouze v případě odvolání kancléře Helmuta Schmidta (SPD) v roce 1982, jehož na dalších 16 let vystřídal Helmut Kohl (CDU). Není to tedy institut nikterak nadužívaný, jenž by parlamentní demokracii deformoval.

Skeptický názor

Opodstatněný je ale i skeptický názor, který na svém blogu zformuloval před týdnem ústavní právník a bývalý významný poslanec ČSSD Zdeněk Koudelka: „Konstruktivní nedůvěra nemění závislost vlády na parlamentní většině. Je-li tato většina slabá, je vláda slabá. U nás by nový způsob vyslovení nedůvěry vládě nezměnil, že po volebním patu 2006 musela vláda získat většinu přetahováním poslanců opozice… Konstruktivní nedůvěra by v případě pádu Topolánkovy vlády mohla tento pád snad oddálit. Ovšem nezabránila by rozkolu ve stranách i koaličnímu pnutí. Vláda by přihlížela, jak Poslanecká sněmovna zamítá její návrhy a procházejí návrhy, s nimiž nesouhlasí.“

„Lex Paroubek“ by znamenal omezení pravomocí prezidenta, a tudíž jeho oslabení. A to by najmě v případě jeho přímé volby, čímž by měl oproti dosavadnímu stavu silnější mandát, bylo absurdní.

Ke Koudelkovi dodejme, že v letech 1996 až 2010 vládly v ČR kabinety, jež měly za sebou jen stovku poslanců, čili nikoli ani jen křehkou většinu sněmovny. Byly to slabé vlády, které se držely nad vodou tím, že koaliční strany „zlanařily“ na svou stranu víc opozičních poslanců než ona jejich. Pokud tomu bylo naopak, opozice vyvolávala hlasování o nedůvěře vládě. Za existence samostatné ČR nicméně jen v případě první Topolánkovy vlády (2006) nevyslovila sněmovna kabinetu důvěru a pouze jednou, v březnu 2009, padla vláda na základě poslaneckého návrhu.

Bylo to však právě svržení Topolánkovy vlády (mimochodem až na pátý pokus!) Jiřím Paroubkem, vzápětí jeho prohlášení „ne, já se do ní (do vlády – pozn. red.) momentálně nehrnu“, rovnající se doznání, že vládu skolil, ale nemá žádný záložní plán, a konečně víc než roční provizorium „úřednické“ Fischerovy vlády „zpestřené“ rozhodnutím Ústavního soudu o odkladu voleb, co společně vyvolalo úvahy, není-li záhodno inspirovat se „německým vzorem“ a nezodpovědné shazování vlád ztížit zavedením konstruktivního vyslovení nedůvěry.

Omezení pravomocí prezidenta

„Lex Paroubek“, jak vládnímu návrhu říká vicepremiérka Peake, počítá s tím, že pokud by opozice chtěla ve sněmovně vyvolat hlasování o nedůvěře vládě, musela by se předem shodnout na budoucím premiérovi a pro svůj záměr získat podpis alespoň 50 poslanců. Pro nedůvěru vládě a současně pro kandidáta na příštího premiéra by bylo třeba hlasů nadpoloviční většiny všech poslanců a prezident republiky by pak musel sněmovnou schváleného kandidáta jmenovat premiérem. Jen kdyby nová vláda nezískala důvěru dolní komory a musela podat demisi, na podruhé by už prezident jmenoval premiéra jako dosud podle svého výběru.

Aniž bychom zacházeli do dalších podrobností, velká úskalí vládního návrhu jsou zřejmá. „Lex Paroubek“ by znamenal omezení pravomocí prezidenta, a tudíž jeho oslabení. A to by najmě v případě jeho přímé volby, čímž by měl oproti dosavadnímu stavu silnější mandát, bylo absurdní. Redefinování prezidentových kompetencí a jejich nové vyvážení by vyžadovalo výrazný a jistě diskutabilní zásah do Ústavy. Problém zejména komunikační povahy by vyvstal na parlamentní úrovni.

Dohodnout se na obecně přijatelném příštím premiérovi je snad možné v kultivovaném prostředí Spolkového sněmu.

Dohodnout se na obecně přijatelném příštím premiérovi je snad možné v kultivovaném prostředí Spolkového sněmu. Těžko si však lze takovou dohodu představit v tuzemských poměrech, jež od počátku desetiletí charakterizuje stále dusnější klima ve sněmovně. Vlastně nepřetržitá, jakoby předvolební konfrontace, neochota a neschopnost koalice a opozice hledat a nalézat konsenzus, čím dál bezohlednější obstrukce, nevkus a nevychovanost některých „es“ a jejich neochota věcně diskutovat, zato však s apetitem urážet „konkurenční“ politický tábor. Výjimkám v čele s předsedkyní sněmovny Miroslavou Němcovou všechna čest, ale jak se politická soutěž změnila v permanentní zákopovou válku, během doby jich stále ubývá.

Nevalná naděje na dohodu

Situaci navíc komplikují vnitřní spory ve vládní koalici, v níž se proti TOP 09 zřetelně vyděluje ODS v tandemu s VV. A veřejné koaliční hádanice jsou dnes už na denním pořádku. Naděje dopracovat se za těchto okolností v Parlamentu ČR k ústavní většině, ať už jde o konstruktivní vyslovení nedůvěry vládě anebo o přímou volbu prezidenta, je proto nevalná.

Naštěstí „lex Paroubek“ nutně nepotřebujeme. Silnou a ústrojnou vládní většinu bychom však naopak potřebovali jako sůl. Dosavadní vývoj stranických preferencí ale naznačuje, že nás bohužel i po příštích volbách asi opět čeká neslaná nemastná dieta.

Autor je komentátorem Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu.

Počet příspěvků: 2, poslední 28.1.2012 02:50 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.