Koncovka v Kyjevě

Už dávno nejde o osud Viktora Janukovyče a lidí z jeho okruhu či o ambice Vitalije Klička, nýbrž o samotnou Ukrajinu.

foto: © ReutersČeská pozice

Rozpoutalo se peklo. V ulicích Kyjeva opět teče krev. Obležení, mrtví, pomsta… Nedozírný, nikam nevedoucí proces. Vláda nepovoluje, opozice chce všechno a nad tím vším ulice, která ucítila pach krve, nebere ohled na nic a na nikoho a už jen bezuzdně řádí. Cítí, že nastala chvíle, kdy stát nefunguje, a ona si může vybít všechny svoje nekontrolované vášně. Strhává s sebou všechny, kdo nechtějí zbořit stát, ale jsou pouze nespokojeni s vládnoucí mocí.

V očích radikálů ovládajících Majdan už jsou však i parlamentní opoziční strany takřka na stejné úrovni s vládní mocí, takže je střet nevyhnutelný. Za této situace už pomalu ztrácejí smysl jakékoliv politické sympatie. Všichni se stávají nepřáteli. Začíná panovat nedůvěra. Dokonce už i na Majdanu na sebe přítomní hledí se strachem a zděšení politici na obou stranách pozbývají jistoty. To platí především o vládních kruzích, jejichž zbývající představitelé nevidí jiné východisko než semknout svoje řady a vydržet až do konce. Klidná však nemůže být ani opozice, která je sice hnána vlnou nadšení, ovšem ani ona neví kudy kam.

Mohli bychom říci, že se jedná o občanskou válku, i když jakkoliv je hrozné, co se na Ukrajině právě děje, tak daleko snad současné dění ještě přece jenom nedospělo. Při troše dobré vůle bychom mohli situaci, v níž je třeba ještě pořád počítat s krajně oslabenou vládní mocí a čím dál více také s nedostatečně posílenou opozicí, popsat jako slepou uličku. Ani jedna ze stran není momentálně schopna vládnout, proto mohou být nakonec rozhodující křik ulice, ale i zahraniční sympatie. Problém je, že tímto způsobem lze sice svrhnout moc, ovšem jen sotva vybudovat zemi.

Nabrat dech a popřemýšlet...

Stojí za to riskovat v historickém měřítku poměrně nedávno vydobytou samostatnost a rozdělit Ukrajinu?Za této situace by stálo za to, kdyby si obě strany za barikádami dopřály přestávku k nabrání dechu a zamyslely nad tím, co je vlastně může potkat, až opustí často tak nevlídné a dočasné bezpečí zákopů. Například popřemýšlet o tom, proč vlastně tyto protesty, které již dávno nepřinášejí krvavé oběti a zkázu ve jménu obrany evropských hodnot, vůbec začaly. V co se zvrhla nespokojenost s korupcí a oligarchií. Stálo by za to uvědomit si, koho tato vlna vynesla vzhůru. Zda lze zkrotit hněv radikálů, kteří nabírají čím dál více na síle. Zda stojí za to riskovat v historickém měřítku poměrně nedávno vydobytou samostatnost a rozdělit Ukrajinu. Zda se smějí opět jitřit sotva zacelené historické rány a bez rozumného obrazu budoucnosti riskovat životy milionů lidí.

Při pohledu na současné hrůzy by však ani světu neškodilo zamyslet se nad tím, zda stojí za to udělat z nějakého národa předmět jakési mocenské rulety. A kam až může vést, když se dokonce i představitelé Evropské unie, tak citliví na vlastní hodnoty, v opojení mocenskými zájmy domnívají, že jsou přípustné jakékoliv prostředky.

Myslet na to všechno ve chvíli, kdy se kvůli těm, co vyhledávají napětí, stanou dějištěm mocenského boje kromě parlamentu už i pokojné činžáky a kdy se proti Majdanu rozjedou obrněné vozy, už je bohužel pozdě. Situaci navíc nevyřeší ani svržení současné vládní moci, neboť stejně tak je nejistá také legitimita budoucích nových pánů. Toto poznání by snad v posledním okamžiku ještě mohlo zabránit rozhoření násilí. Už dávno tady totiž nejde o osud Janukovyče a lidí z jeho okruhu či o Kličkovy ambice, nýbrž o samotnou Ukrajinu.

Naskýtá se rovněž otázka odpovědnosti světových mocností soupeřících o to, kdo získá vliv nad Ukrajinou. Pohled na pouliční řádění, těžkooděnce a uvolněné vášně snad přiměje všechny dotyčné jak na východě, tak na západě k tomu, aby si uvědomili, že se konečně musejí dohodnout a že ručit za bezpečnost eurasijského prostoru lze pouze společně. Už zdaleka tu totiž nejde pouze o bezpečnost Ukrajiny, ale celé Evropy. Probuďte se!

Reaktivují Tymošenkovou?

Postavit se do čela budoucí ukrajinské vlády nebude vzhledem k hospodářsko-politické situaci země žádná výhra. Navzdory tomu to však v zásadě není důvodem, proč z řady kandidátů na tuto funkci vypadl Arsenij Jaceňuk. Opoziční politik totiž s přijetím nabídky Viktora Janukovyče koketoval i přesto, že by na něj čekala role kamikadze. Prezident ovšem svoji nabídku stáhl ještě dřív, než by ji Jaceňuk případně mohl odmítnout. A sice proto, že politikovi, jenž stojí v současnosti v čele strany Baťkivščyna (Vlast), byl faktickou vůdkyní strany Julijí Tymošenkovou odňat mandát k dalším jednáním.

Obyvatelka vězeňské nemocnice v Charkovu se totiž v zákulisí aktivizovala, a i v nepřítomnosti se tak zapojila do vyjednávacího procesu mezi vládou a opozicí. Vládnoucí moc a později i takzvaný Euromajdan vytvořily před Vilniusem kolem „plynové princezny“ politické vakuum, když její propuštění, které bylo ještě kdysi podmínkou podepsání dohody o přidružení, degradovaly na třetiřadou otázku.

Pro opozici totiž bylo nejvýhodnější nechat Tymošenkovou od politiky dál, jako symbol vládní zvůle, na který lze vždycky poukazovat. Trio Jaceňuk-Kličko-Ťahnibok s Porošenkem v závěsu mezitím převzalo vedení nespokojenců s vládou a rozdělilo si mezi sebou i pozdější posty. A v této sestavě se s „plynovou lady“ vůbec nepočítalo, přičemž Kličko a spol. nemají momentálně ani trochu zájem na tom, aby se vláda za jejich zády případně dohodla s Bruselem na jejím propuštění.

Vládnoucí moc, která se cítí zatlačena do kouta, však s chutí vrazí mezi opoziční síly takový klín. Kromě natahování času a rozštěpení už jí totiž k udržení situace ve svých rukou zbývá pouze možnost násilného řešení. To ale nikdo nechce, a tak se do hry může vrátit Tymošenková, s níž podle informací ukrajinského tisku v nedávné minulosti již dvakrát jednal šéf prezidentské administrativy Andrij Kljujev. O aktivizaci „plynové princezny“ svědčí rovněž to, že nejen Kličko, ale i ona vyzvala Janukovyče k diskuzi.

Počet příspěvků: 19, poslední 18.4.2014 11:14 Zobrazuji posledních 19 příspěvků.