Komunisty nepojí komunismus

Debata o vypuštění slova „komunistická“ z názvu KSČM je diskusí nad jediným pojítkem mezi všemi typy pragmatiků uvnitř této strany.

foto: © ČESKÁ POZICEČeská pozice

Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM), politická strana, která neustále budí vášně na české politické scéně, zdaleka není tak jednotná, jak by se na první pohled zdálo. Naopak – vzhledem k minulosti své předchůdkyně paradoxně – působí dojmem jedné z vnitřně nejdemokratičtějších platforem otevřených „vnitrostranické diskusi“. Alespoň na povrchu.

Není lepšího příkladu než vyjádření jejího předsedy Vojtěcha Filipa k uctívání památky Klementa Gottwalda některými komunisty: „Nikomu nezakazuji, aby vzpomínal historických událostí. Události si připomínají i pravicové nebo středové politické strany, voliči těchto stran. Jsem pro pluralitu názorů, a kdybych ji nerespektoval uvnitř komunistické strany, tak bych pravděpodobně nemohl být považován za toho, kdo má respekt k jinému názoru a snaží se argumentovat, a nikoli silou někoho překřikovat.“ (Z rozhovoru Vojtěcha Filipa v Právu, 20. října 2012.)

Velmi podobně se pro ČESKOU POZICI vyjádřil místopředseda strany Jiří Dolejš: Někteří členové mají názory, „které odpovídají nějakému levicovému, autentickému a současně radikálnímu a demokratickému směřování, a pak jsou u nás samozřejmě ti, kdo jsou více ponořeni do minulosti. Z řady důvodů. Někdo věkem a tak dále… Předseda (Vojtěch Filip pozn. red.) je spíš pragmatik, že dokáže pragmaticky vybrat to, co spojuje…“

Co spojuje?

Dnešní KSČM je tedy v rétorické rovině vnitřně absolutně tolerantní – předsednictvu nevadí, když je straníkem „radikální socialista a současně demokrat“ (jak sám sebe charakterizuje Jiří Dolejš), nevadí, když je straník nostalgikem, vzpomínajícím na sociální jistoty takzvané normalizace, nevadí dokonce ani ti, kteří pronášejí oslavné projevy na Klementa Gottwalda (například poslankyně Marta Semelová). Nevadí to proto, že KSČM nachází rovnováhu v „pragmatikovi“ (slovy Dolejše) Vojtěchu Filipovi.

Na jedné straně KSČM klade podpoře vlády sociální demokracie (ať už by byli komunisté ve vládě, nebo by ji podporovali zvenčí) podmínku vystoupení alespoň z vojenské složky NATO. Znamenalo by to být po smluvní dobu jen ve složce politické, jako to svého času udělala Francie. Tak se vyjádřil Vojtěch Filip pro Právo.

Jiný komunista má ještě dnes na zdi portrét Lenina, protože ho „zdědil“ po svém kolegovi, celkem nic mu to neříká, ale sundavat ho nehodlá

Na straně druhé zaznívá (zřejmě díky zdůrazňované bezbřehé stranické toleranci) jiný hlas, vůči podpoře sociální demokracie umírněnější: „U nás je ta odpovědnost netlačit sociální demokracii do kompromisů, které jsou mimo realitu, které by poškozovaly celou levici. (…) Náš vztah k NATO je složitější záležitost. Pokud se bavíme o NATO, tak pro tuto chvíli by mi stačilo, kdyby sociální demokracie uznala svému potenciálnímu spojenci, že má právo detabuizovat otázku. (…) Já to téma kladu na jednací stůl…“ (Dolejš pro ČESKOU POZICI.)

Jeden komunista, konkrétně Jiří Dolejš, měl před časem v pracovně na zdi vedle portrétu Karla Marxe a dalších klasiků hnutí Franka Zappu. „U Zappy se mě kolegové, kteří ho neznali, ptali, co je to za komunistu.“ (Jiří Dolejš pro ČESKOU POZICI.) Jiný komunista má ještě dnes na zdi portrét Lenina, protože ho „zdědil“ po svém kolegovi, celkem nic mu to neříká, ale sundavat ho nehodlá. (Pravděpodobný budoucí hejtman Ústeckého kraje Oldřich Bubeníček pro iHNed). A kdo ví, kterého komunistického politika z historie má na zdi Marta Semelová.

To slovo je zažitý symbol spojený s důrazem na sociální jistoty a upomínka toho, že „může být materiálně lépe“, než je teď

Poptávka po změně názvu

Kdybychom byli ironičtí, tak slovo „komunistická“ v názvu strany je nejdůležitějším (a vlastně jediným) vnějším pojítkem členů KSČM. Tento pojem jim totiž dává jistotu, že stmelí (onen pojem) nejenom je, nýbrž také nespokojené občany, kteří KSČM následně budou volit, protože toto slovo je zažitý symbol spojený s důrazem na sociální jistoty a upomínka toho, že „může být materiálně lépe“, než je teď. A protože česká politická scéna je poslední dobou nejtrapnější podívaná, jakou si umíme představit, lze očekávat, že voličská podpora klesat nebude. A to je koneckonců pěkné živobytí (pragmaticky řečeno).

Jestliže se neustále ozývá poptávka po změně názvu strany, pak je jasné, proč vzniká pouze mimo KSČM – pro KSČM je to velmi nebezpečné a pro její protivníky naopak velmi žádané, protože všem jde samozřejmě o hlasy a moc. A proklamovaná tolerance, kterou oplývají lidé z KSČM? Ta je v tomto kontextu zcela pochopitelná – je vrcholně pragmatická, protože zajišťuje nerušenou existenci. Bez této tolerance by se totiž směs nesourodých pragmatiků (s příměsí několika málo stalinistů) těžko mohla udržet pod střechou jedné politické strany a užívat si nerušeně výhod plynoucích z funkcí, do nichž jsou nespokojenými lidmi neustále voleni.