Komunisté mají po sezóně. V pozadí čekají jiní radikálové a extrémisté.

Nebudou-li se ČSSD i Nečasova vláda chovat zodpovědně, zbytky důvěry občanů v politiky a politiku se mohou změnit v naprostou nedůvěru.

Petr Nováček 31.5.2011

foto: © ČESKÁPOZICE/ Richard CortésČeská pozice

Pro mnohé to tehdy bylo velké překvapení, když 26. května 1946 zvítězila v parlamentních volbách KSČ. Hlasovaly pro ni dvě pětiny voličů čili zhruba třikrát tolik, než v prvorepublikových volbách 1925, 1929 a 1935. Sociální demokracii volilo 23,7, národní socialisty 15,6 a nesocialistické lidovce 20,2 procenta občanů. Výrazný posun československé společnosti doleva nebyl náhodný.

Selhání politických elit

Politické elity první republiky zklamaly, protože ji dovedly až k ponižujícímu Mnichovu, po němž následovalo šest let nacistické okupace. Gottwaldovi komunisté, pro které bývala první republika „zmetkem Versailles“, s nímž chtěli skoncovat „proletářskou revolucí“, součástí jejího establishmentu nebyli, a tudíž se nenamočili do korupčních a jiných afér.

Proto když v roce 1945 významnou část Evropy včetně čtyř pětin Československé republiky osvobodila Stalinova Rudá armáda, stačilo jim odít se do vlasteneckého hávu a náhle se vynořili jako nezištní budovatelé nové, lepší a vskutku demokratické republiky, jíž spojenectví se Sovětským svazem, naším „slovanským bratrem“, navždy zajistí bezpečnost. Národní socialisté, sociální demokraté a také prezident Edvard Beneš neříkali národu nic zásadně odlišného, neboť mnichovské trauma a obavy z nové německé agrese byly stále živé. Leč komunisté se Stalinem v závěsu byli asi nejautentičtější. A zároveň i velmi „praktičtí“!

KSČM je odsouzená k tomu, že se nad svých obvyklých plus minus dvanáct procent hlasů v příštích volbách výrazně nezvedne

Jejich ministr zemědělství Július Ďuriš půdu zabavenou „Němcům, Maďarům, zrádcům a kolaborantům“ rozdělil tak, že masa nově vzniklých středních rolníků vděčně volila KSČ, a nikoli národní socialisty, kteří věřili, že právě vesnice jim vyhraje volby. Už od léta 1945 navíc komunisté cílevědomě infiltrovali svými „kádry“ ministerstva, státní úřady a především bezpečnost a armádu. Proto Únor 1948 proběhl tak hladce a záhy po něm „byly u nás kolchozy“ a neodehrála se „specificky československá cesta k socialismu“, byť Klement Gottwald předtím sliboval opak.

Omezený potenciál KSČM

Po Únoru, před květnovými volbami 1948, se měl Gottwald v nejužším kruhu svých věrných vyjádřit, že „když budeme mít štěstí, podaří se nám udržet tomu demokratickou fasádu“. Nepodařilo se! Naše historická zkušenost s komunistickou stranou je taková, že její činy se často diametrálně až drasticky lišily od slov. Také proto radikální platforma v KSČM, která v rámci předsjezdové diskuse pléduje pro revoluční zvrat, znovunastolení lidové demokracie, znárodňování a umlčování odpůrců, není jen k pousmání.

Vedení KSČM ji neodkázalo do patřičných mezí, z čehož lze vytušit, že přinejmenším část komunistické strany je ochotná na radikální vlnu naskočit, pokud vládnutí Nečasovy koalice vyústí do konfliktní situace. Současně však KSČM se svou přestárlou členskou základnou, jež žije v minulosti a moderního politického projevu není schopná, je odsouzená k tomu, že se nad svých obvyklých plus minus dvanáct procent hlasů v příštích parlamentních volbách výrazně nezvedne. „Moderního“ protestního voliče zaujme spíš Suverenita cz. Jany Bobošíkové či jiné mrštné uskupení, a nikoli nově přelakovaný starý známý srp a kladivo.

Na ČSSD leží velká zodpovědnost za to, bude-li, či nebude za Nečasovu vládu k dispozici v případě jejího krachu důvěryhodná alternativa vládnutí

Komunisty se však netřeba strašit nejen kvůli jejich omezené voličské klientele. I kdyby se totiž nějakým zázrakem zdvojnásobila či ztrojnásobila, na rozdíl od Gottwalda v květnu 1946 dnešní KSČM za sebou nemá žádnou autoritu, jíž byl tehdy Stalin, a už vůbec ne říši obdobnou potenciálu bývalého Sovětského svazu a později „zemí socialistického tábora“. Mezinárodní komunistické hnutí je dávno atomizováno na jednotlivá ohniska a nejbližší spojenci našich komunistů jsou na Kubě, ve Venezuele a v podobně vzdálených zemích, neschopných poskytnout KSČM hmatatelnou pomoc, kdyby se dostala k moci.

Otevřený prostor

Bipolární svět zanikl, otevřely se hranice, stali jsme se členy NATO a Evropské unie, což znamená, že KSČM má jaksi po sezóně. Sem tam si ještě zahraje, ale pokud jí předseda ČSSD Bohuslav Sobotka v případě, že se svou stranou vyhraje příští volby, za podporu své menšinové vlády nenabídne podíl na moci, velká role už 90letou seniorku asi nečeká.

Nikoli náhodou jsme od komunistů dospěli k sociální demokracii. Na této straně, a především na jejím vedení v čele se Sobotkou leží velká zodpovědnost za to, bude-li, či nebude za Nečasovu vládu k dispozici v případě jejího krachu reálná, realizovatelná a tedy důvěryhodná alternativa vládnutí a reforem. O tom prvním by musely rozhodnout předčasné volby, neboť výsledky těch loňských smysluplnou vládu v jiném než dosavadním složení neumožňují vytvořit. Pokud jde o reformy, musely by stát nohama na zemi, být kompetentní a v rozumném čase proveditelné, aby je veřejnost přijala jako reálné východisko z krize.

Pokud však Lidový dům nestihne příslušné projekty seriózně a včas připravit a Nečasova vláda by uvízla na mělčině, zbytky důvěry občanů v politiky a politiku se mohou rázem převrátit v naprostou nedůvěru a pocit bezvýchodnosti. Tím by se otevřel prostor pro radikály a extrémisty, o nichž teď jen tušíme, že kdesi nejspíš existují a čekají na svou příležitost.