Kokain v Praze: Vydali jsme se po stopách nigerijské mafie

Mapovali jsme cestu bílého zlata od kolumbijského farmáře, přes západoafrické prostředníky až po uživatele v pražském klubu.

„Maximálně patnáct procent,“ taková je dle policisty z Národní protidrogové centrály kvalita kokainu v pražských ulicích. foto: © ISIFA, montáž ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

„Maximálně patnáct procent,“ taková je dle policisty z Národní protidrogové centrály kvalita kokainu v pražských ulicích.

Guaviare, Kolumbie
Snědý farmář s knírkem bere do ruky větvičku, nejlépe celý chomáč, pevně ho uchopí a nechá projet rukou jako námořník lano. Ne moc rychle, to bolí. Ne příliš pomalu, to by zas na větvičce zůstalo zbytečně mnoho listů. Tak to celé začíná.

Praha, Česká republika
Alkoholem posilněný mladík vytahuje bankovku, nejlépe tisícovku. Pečlivě ji sroluje a jeden konec ruličky strčí do nosní dírky. Druhý přiloží k bílé čáře na stole a pořádně natáhne. Tak to celé končí.

Mezi tím leží minimálně jeden oceán, dobrý tucet hranic a dle úhlu pohledu – hodně peněz, anebo velký problém. Říká se tomu všude stejně: obchod s drogami.

Kokain si oblíbily všechny společenské vrstvy z celého světaKonkréntně jde o benzoylekgoninmethylester, rovněž známý jako sníh, Charlie, Yao, Gold Dust, Blow, šňupec, lajna, koka, koks anebo jednoduše kokain. V Kolumbii ho nazývají mercancía – zboží, což vypovídá ledacos o zemi, která z koky žije tak samozřejmě jako Špindlerův Mlýn ze zimní turistiky.

Ať už je to hongkongský manažer, makléř z Wall Streetu anebo prostitutka v Perlovce, kokain si oblíbily všechny společenské vrstvy z celého světa. Obchod s bílým zlatem je přitom vysoce komplexní – začíná u malého farmáře v Jižní Americe, pokračuje přes nigerijské gangy a končí v nosní dírce uživatele například v pražském klubu. ČESKÁ POZICE se pokusila kokain na jeho dlouhé cestě světem doprovázet.

Odčervení turisté v Praze

Problémem jsou odpovědi, říká Libor, ramenatý muž středního věku s pronikavým pohledem, klidným hlasem a krátkým sestřihem. Jeho pracovištěm je policejní Národní protidrogová centrála a jeho úkolem vyhledávat, odhalovat a vyšetřovat trestnou činnost na úseku nedovolené výroby a obchodu s omamnými a psychotropními látkami a jedy. Jeho specializací je – jak jinak – mercancía.

Dennodenně se Libor snaží shromažďovat informace o něčem, k čemu informace téměř neexistují. Jedna strana se totiž pochopitelně snaží své obchody držet zuby nehty v utajení a ta druhá se jí – co se tajnůstkářství týče – snadno vyrovná. Policista Libor ví o obchodu s drogami víc než většina z nás a říká, že to nejdůležitější, co se za posledních dvacet let v „byznysu“ naučil, je, že stran drog „existuje víc otázek než odpovědí“.

Jedno je však jasné, srdcem byznysu jsou kolumbijské laboratoře. Libor obchod s drogami často přirovnává k přesýpacím hodinám.

  • Horní část, podobající se trychtýři, reprezentuje cestu od tamních farmářů ke zpracování – jde o proces koncentrace. Ze surových lístků keře koky se udělá pasta, z pasty báze a z báze v laboratoři nakonec kokain hydrochlorid.
  • Spodní část přesýpacích hodin zase reprezentuje cestu z laboratoře směrem ke koncovým spotřebitelům, jde o proces rozmnožování. S drogou obchoduje krok po kroku čím dál tím víc lidí a pomalu se rozmělňuje. Když se nakonec v malém plastovém pytlíčku dostane do rukou podnapilého Anglána bloudícího Melantrichovou ulicí v Praze, bílý prášek už s prvotřídní surovinou, která kdysi v kontejnerech opustila Kolumbii, nemá téměř nic společného.

Maximálně 15 procent – taková je kvalita zboží v pražských ulicích„Maximálně patnáct procent,“ taková je dle Libora kvalita zboží v pražských ulicích. Zbytek záleží na kreativitě a svědomí těch, jejichž rukama droga prošla. V lepším případě turista z Británie prožene nosem pár set miligramů umělého sladidla anebo mléčného či hroznového cukru. Většinou ale nosní sliznice obšťastní dávkou paracetamolu anebo – jak je tomu čím dál tím častěji – nadrceným práškem na odčervování koček.

Nigerijská mafie v akci

Drogu si zájemce s největší pravděpodobností v Praze koupil od nigerijského imigranta. Dle Libora tomu tak je téměř v devadesáti procentech případů. Nigerijské mafii, která dnes podle Interpolu patří vedle svých italských, ruských a vietnamských sestřiček a bratříčků k hlavním hráčům organizovaného zločinu, se v Česku daří.

Úředním jazykem západoafrické země je angličtina, a tak se zde snadno domluví, klima je mírné a turisti bohatí. „Získat pobyt také není dvakrát složité. Když někdo požádá o azyl, odmítnout ho nemůžeme. V průběhu azylového řízení pak není nic jednoduššího než se oženit,“ říká policista. Ještě na začátku tisíciletí se tyto klany soustředily především na obchod s marihuanou, postupem času ale přesedlaly na mnohem lukrativnější kokain.

„První člověk, kterého oslovíte, vám nic neprodá. Bude ale někoho znát, ten zavolá někomu dalšímu, odvedou vás do postranní uličky na nesledované místo, kde se cítí být silní, kde nejsou pod dohledem policie a odkud vy nemáte šanci utéct. Populární jsou ulice Ve Smečkách a Krakovská, tam je také nejvíc nočních klubů,“ popisuje běžný postup při prodeji drogy Libor.

Cena kokainu v uplynulých letech klesala spolu s kvalitou. Zatímco gram stál ještě před šesti lety na českém trhu kolem tří tisíc korun, dnes lze stejnou dávku sehnat i za osm set – tedy v případě, že nejste troškař a pytlíčků si koupíte rovnou víc.

Centrem nigerijské mafie v Česku se stala Praha, což asi nikoho nepřekvapí. Kokain je totiž drogou, která se musí rychle zpracovat, a tak je potřeba mít dopředu domluvený odbyt. A poptávka je logicky největší v hlavním městě. To ale neznamená, že by se obchod s drogami za hranice Prahy nedostal. Mercancía se do České republiky dováží čím dál tím víc a podle informací protidrogové centrály se s kokainem už vesele obchoduje nejen v dalších velkých městech, jako jsou Brno či Ostrava, ale například i v Jičíně.

Tranzit Afrika

S každým uraženým kilometrem cena kokainu roste a jeho kvalita klesáVelká část kokainu putuje z Kolumbie do Spojených států amerických, následuje Evropa, a pak zbytek světa. V Americe se drogy prodá víc, v Evropě zase dráž. Kdyby se Libor pokusil nakreslit všechny trasy používané drogovými dealery, tak jak to občas v pražské Národní protidrogové centrále s kolegy dělá, mapa světa by vypadala jako obrovské sluníčko, které z Jižní Ameriky svítí do celého světa. Jednotlivými paprsky jsou nákladní lodě, jachty, letadla anebo žaludky a střeva lehkověrných kurýrů. Žádná zlatá cesta neexistuje, jen trendy.

Aktuálně největším trendem vysoce dynamického systému je Afrika, například Guinea-Bissau. Zboží se nejprve dopraví na tamní západní pobřeží, odkud putuje dál do Evropy. Bránou do starého kontinentu bývají většinou Španělsko, Portugalsko, Nizozemsko a v poslední době také Česko. S každým uraženým kilometrem cena kokainu roste a jeho kvalita klesá.

Do Afriky Libor jezdí často a rád, většinou pracovně. Minule mu tam šéf protidrogové agentury v Sierra Leone vyprávěl, jak zadrželi tisíc kilogramů bílého zlata. „Měl dokonce fotky,“ vypráví český expert. Dnes podle něj není nic pohodlnějšího než převézt zboží z Brazílie, Venezuely, Kolumbie nebo Peru loděmi či letadly právě na západní pobřeží Afriky, kde lze tamní úřady na rozdíl od Ameriky či Evropy ještě pořád snadno podplatit. V Nigérii pak Sam a John – většinou se tak nejmenují, ale téměř pokaždé si tak říkají – čekají na telefonát od krajanů z Prahy.

Nigerijský kód Navajo

V Česku jsou v současnosti aktivní desítky nigerijských buněk nejrůznější velikosti. Už dávno nelze mluvit o velkých kartelech s jasně čitelnou hierarchickou strukturou, jak je například v legendárním románu Kmotr popsal Mario Puzo. Spíš jde o malé flexibilní skupiny, které jsou součástí gigantické, a především naprosto neprůhledné mezinárodní sítě. Tak trochu se obchod s drogami v nigerijském provedení podobá internetu – když jedna jeho část vypadne, síť bez problémů funguje dál.

Jednotlivé buňky drží pohromadě především rodinné vazby, často ale také příslušnost k jisté etnické skupině. V České republice je v byznyse s drogami nejaktivnější kmen Igbů, který v Nigérii v roce 1967 svým nezdařeným pokusem o separaci rozpoutal občanskou válku. Následně Igbové emigrovali do celého světa.

Jejich obrovskou výhodou je řeč, o níž se říká, že je jednou z nejtěžších a ze které se pro české kriminalisty v posledních letech stal něco jako kód Navajo drogového podsvětí. „Mohou se mezi sebou bavit naprosto otevřeně o čemkoliv a my jim nerozumíme ani slovo,“ vysvětluje Libor, podle něhož na tento jazyk téměř neexistují tlumočníci.

Jakmile jedné z českých buněk dojde zboží, zavolají Johnovi a Samovi, peníze putují do nigerijské banky, spřátelené skupiny ve Španělsku zajistí letenky, a pak už zbývá jen najít kurýra. Naprostá většina kokainu se z Afriky do České republiky dostává v něčím těle.

V „ideálním“ případě organizátoři zavolají na letiště a jednu ze svých „mul“ udají, aby ostatní měly klidSprávný výběr kurýra je zapeklitá záležitost. Starý je lepší než mladý, žena je lepší než muž, běloch je lepší než černoch či Asiat. Nejlepší jsou bílé rodiny s dětmi, těch je ale jako šafránu. Často se vypustí hned několik kurýrů najednou. Oblíbená metoda se nápadně podobá střelbě z brokovnice. Jedna střela, spousta broků – pár jich svůj cíl najde. V „ideálním“ případě organizátoři ještě zavolají na letiště a jednu ze svých „mul“ udají, aby ostatní měly klid.

Když nálož v těle praskne, „mula“ zemře. Když si horlivá letuška všimne, že pasažér nejí, nepije, nápadně se potí, má oschlé rty a zvláštně mu zapáchá z úst, putuje „mula“ do vězení. U nás se tresty pohybují většinou mezi dvěma až deseti lety, v některých případech to ale může být klidně až osmnáct let – to vše za několik desítek tisíc korun, v tom lepším případě. Opravdu velké peníze si vydělají ti, kteří kurýra do světa vyslali, ovšem pokud se jim vrátí.

Ústecký žralok

Největší ryba je ta, kterou Libor zatím nechytil. Jde o Nigerijce s jihoafrickým pasem, který v roce 1991 dostal v České republice azyl a v Ústí nad Labem byt. Dlouho nelenil a během následujících let kolem sebe vytvořil skupinu přibližně patnácti českých kurýrů, většinou mladých lidí. „Když jsme jednoho z nich chytili na Jamajce, sesypal se a začal mluvit,“ vysvětluje Libor. Vyhlídka několika let v jamajském vězení kurýra pravděpodobně přesvědčila ke spolupráci, prozradil všechny.

Policistům se podařilo dostat Čecha, který spoluorganizoval nábor kurýrů. Skupině prokázali dovoz minimálně šedesáti kilogramů kokainu. Čech dostal třináct let, hlavní boss ale pláchl. V době, kdy probíhala zatčení, byl s rodinou už dávno v bezpečí někde v Amsterodamu. Mezinárodní zatykač na něj byl vystaven před osmi lety – komunikace s nigerijskou policií ale vázne.

Libor má číslo na jeho mobilní telefon a ví, že si v Nigérii postavil luxusní vilu za peníze, které vydělal dovozem kokainu do Česka. Minimální náklady, maximální zisk, o tom odjakživa byznys s drogami je. „Tenkrát se kilo čistého kokainu pohybovalo někde kolem tří milionů korun. Alespoň milion musel na každém kile vydělat,“ soudí Libor, podle nějž členové nigerijské mafie veškeré peníze posílají zpět do rodné země. Tady pak vlastní maximálně ojetý vůz, aby jim nic nebránilo v případném útěku.

Obchod s drogami je taková symbióza: vyšetřovatelé dostanou práci a uznání, drogoví dealeři zase penízeNa konci rozhovoru s Liborem mám jasno i já: stran obchodu s drogami existuje víc otázek než odpovědí. Na každé úrovni tohoto nekonečného boje proti sobě stojí dvě skupiny – obchodníci s drogami a vyšetřovatelé. Podobají se sami sobě víc, než by kdy přiznali. Neustále myslí jen na jedno – zboží a jeho cestu. A když zrovna nemyslí na zboží, tak myslí na sebe navzájem.

Když má Libor slabší chvilku – a vzhledem k informacím, ke kterým má přístup, je slabší chvilka čas od času nevyhnutelná –, nemůže se zbavit pocitu, že je obchod s drogami vlastně obchodem pro všechny. Vyšetřovatelé dostanou práci a uznání, drogoví dealeři zase peníze. Je to taková symbióza.

A nepříliš nadějně uzavírá: „Jsem optimista, přesto ale nevěřím, že by se nám podařilo tento problém vymýtit. Že bychom tady najednou pozavírali spousty lidí, to si nemyslím. Nejdůležitější je zvyknout si a udržet rovnováhu mezi námi a nimi.“