Klub států s jadernou bombou: Čím více členů, tím méně exkluzivity

Historii jaderných zbraní plní projekty mobilizace znalostních, materiálních a lidských kapacit daného státu. Patří sem i snahy globálních a regionálních mocností po dobrém nebo zlém zabránit svým sousedům, rivalům, či spojencům se nuklearizovat.

Jan Adamec 20.6.2021
Válka. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Válka. | foto: Ilustrace Richard Cortés
Válka.

Před 40 lety, 7. června 1981, izraelská letadla zaútočila a téměř zničila irácký jaderný reaktor Osirak ve výzkumném centru Tuwaita nedaleko Bagdádu. Iráčané nestihli zareagovat, Izraelci využili moment překvapení a bezpečně se vrátili na své základny. Tento úder však měl dalekosáhlé následky. Útok vyvolal hněv Bagdádu, ale ani v Evropě či Washingtonu nebyli nadšení. Jak by se třeba vyvíjela irácko-íránská válka, kdyby v jejím průběhu irácký vůdce Saddám Husajn (1937–2006) disponoval jadernou bombou?

Odvážili by se Američané v roce 1991 zahájit operaci Pouštní bouři, kdyby museli počítat s možnou jadernou odvetou? Historii nukleárních zbraní plní projekty mobilizace znalostních, materiálních a lidských kapacit daného státu, patří sem ale i četné snahy globálních i regionálních mocností po dobrém či po zlém zabránit svým sousedům, rivalům, či dokonce spojencům, aby se nuklearizovaly, a využily symbolickou i reálnou odstrašující sílu bomby.

Jiná pravidla

Když se řekne exkluzivní klub, vybaví se luxusní prostory, elegantní obsluha a gentlemani popíjející whisky a diskrétně řídící chod světa. Vstup podmiňuje vysoký poplatek nebo doporučení současných členů. V jaderném klubu ale platí jiná pravidla. USA jako zakládající člen by v něm whisky nejraději popíjely samy. Čím víc členů, tím víc klub ztrácí na exkluzivitě a jeho dosavadní členové na moci a vlivu.

Jak dodává Jeffrey T. Richelson v knize Spying On the Bomb: American Nuclear Intelligence, from Nazi Germany to Iran and North Korea (Špionáž ohledně bomby. Americká jaderná zpravodajská činnost od nacistického Německa po Írán a Severní Koreu), s každým novým jaderným státem se před dveře klubu s žádostí o vstup postaví i jeho zatím nejaderní sousedé či nepřátelé. Američané se ve svém novotou vonícím klubu založeném v roce 1945 ani nestačili zabydlet a už se jim v sousedním křesle roztahovali sověti.

Když se řekne exkluzivní klub, vybaví se luxusní prostory, elegantní obsluha a gentlemani popíjející whisky a diskrétně řídící chod světa. Vstup podmiňuje vysoký poplatek nebo doporučení současných členů. V jaderném klubu ale platí jiná pravidla. USA jako zakládající člen by v něm whisky nejraději popíjely samy.

Paradoxem klubu, říkejme mu třeba Uran, se stalo, že členové – v tomto případě například USA – s nevolí sledovaly první testy jaderných bomb nejen u svých nepřátel (Sovětský svaz 1949, Čínská lidová republika 1964), ale i spojenců v NATO (Velká Británie 1952, Francie 1960). Britové se sice významně podíleli na projektu Manhattan, ale po válce – zejména po přijetí zákona o atomové energii z roku 1946 – jim Američané přístup k atomovým informacím, tedy i k vlastní bombě, co nejvíce přiškrcovali.

Dlužno podotknout, že si za to Londýn mohl i sám. Jeho tajné služby byly prolezlé sovětskými agenty a s každým nově odhaleným špionem, jako byl jaderný fyzik Klaus Fuchs (1911–1988), nedůvěra Washingtonu rostla. Ale ani Moskva nebyla v padesátých letech nadšená, že její čínský spojenec nepokrytě usiloval, aby se osamostatnil ze sovětského jaderného deštníku. Nepřátelé byli s bombou nebezpečnější, přátelé nesnesitelnější.

Mezi jinak studenoválečnými nepřáteli na život a na smrt tak postupně docházelo, řečeno slovy českého herce Jana Wericha (1905–1980), k názorovému „srůstu“ nejen v tom, že jaderná válka by neprospěla kapitalismu ani komunismu, ale aani, že jejich jaderný duopol příliš neposílí samostatní jaderní spojenci či klienti se svými regionálními zájmy a rivalitami.

Izrael a projekt Dimona

Supervelmoci proto nelitovaly úsilí a prostředků, aby úspěšné i neúspěšné jaderné projekty po celém světě sledovaly, kontrolovaly, a pokud možno sabotovaly. Využívaly diplomacii, mezinárodní organizace, vojenský nátlak i tajné operace, aby svou vizi nešíření jaderných zbraní prosadily. Cíleně a citelně zvyšovaly „vstupné“ do klubu, například dohodami o zákazu jaderných testů v atmosféře a vesmíru (1963) nebo o nešíření jaderných zbraní (1968).

Nukleární bolehlav velmocím způsobovaly především komplikované a výbušné regiony, jako je jihovýchodní Asie nebo Blízký východ. Po dvou vítězných válkách v letech 1947–1948 a 1956 nabyla část izraelského vedení přesvědčení, že převaha v konvenčních zbraních bude pro odstrašení stačit, premiér David Ben-Gurion (1886–1973) však nechtěl nechat jaderný potenciál bez povšimnutí. Výsledkem byl největší infrastrukturní projekt Izraele, nukleární reaktor v Dimoně v ceně okolo 180 milionů amerických dolarů.

Po dvou vítězných válkách v letech 1947–1948 a 1956 nabyla část izraelského vedení přesvědčení, že převaha v konvenčních zbraních bude pro odstrašení stačit, premiér David Ben-Gurion (1886–1973) však nechtěl nechat jaderný potenciál bez povšimnutí. Výsledkem byl největší infrastrukturní projekt Izraele, nukleární reaktor v Dimoně.

Tehdy to byly pro Izrael velké peníze. Jak dodává historik Guy Laron ve své knize The Six Day War: The Breaking of the Middle East (Šestidenní válka. Rozbití Blízkého východu), v roce 1957 šlo na obranu 100 milionů dolarů a tato částka každoročně rostla až na 200 milionů v roce 1963. Podle části vojenského velení ale budoucí bomba jen odsávala investice do jiných zbraňových systémů.

Izraelci v jaderném výzkumu spolupracovali s Francouzi, s nimiž je spojovalo nepřátelství k Egyptu Gamála Násira (1918–1970) i oprávněné obavy, že se Američané o svou bombu nebudou chtít podělit. Pro USA představovala Dimona problém. V roce 1963 prezident John Fitzgerald Kennedy (1917–1963) tlačil na Izrael, aby se američtí inspektoři mohli o jejím mírovém charakteru přesvědčit. Ben-Gurion to vytrvale odmítal, čímž riskoval konflikt s Washingtonem.

Dimona zatěžovala americko-izraelské vztahy i po Kennedyho smrti a Gurionově odchodu z politiky. Až v roce 1969 dospěli premiérka Golda Meirová (1898–1978) a prezident Richard Nixon (1913–1994) k tiché dohodě – Izrael upustil od jaderných zkoušek výměnou za pokračující americkou podporu. Přijal také komunikační strategii, podle níž oficiálně nikdy nepřipustil, že by jadernou bombou disponoval. Toto veřejné tajemství bylo trnem v oku především Egyptu, jenž se netajil snahou izraelské jaderné ambice zchladit.

Francie a Irák

Ve druhé polovině šedesátých let proto napětí mezi Egyptem a dalšími arabskými zeměmi a Izraelem neustále rostlo. Uprostřed vrcholící krize 26. května 1967 se izraelská vláda dozvěděla, že nad Dimonou v Negevské poušti byly detekovány čtyři egyptské letouny. Náčelník generálního štábu izraelských ozbrojených sil Jicchak Rabin (1922–1995) to vyhodnotil jako předvoj útoku na Dimonu, nebyl si však jistý, zda jde o invazi. O pár dní později se proto Izrael rozhodl pro preventivní úder. Začala šestidenní válka.

V roce 2007 přišli izraelští novináři a badatelé Isabella Ginorová a Gideon Remez v knize Foxbats over Dimona: The Soviets’ Nuclear Gamble in the Six-Day War (Letouny nad Dimonou. Sovětská jaderná hra za šestidenní války) s tezí, že šestidenní válka byla výsledkem sovětské provokace. Nad Dimonou se totiž neproháněly egyptské letouny, ale tehdy nejmodernější stíhačky Mig-25 pilotované sovětskými piloty.

Francie pod vládou prezidenta Charlese de Gaulla (1890–1970) se během šestidenní války držela stranou a doufala, že tím získá ztracené pozice především v arabském světě. Doslova prémiovým klientem se pro ni stal Irák Saddáma Husajna, jenž toužil po mocenském vzestupu, navíc po ropné krizi a skokovému zvýšení cen ropy disponoval dostatečnou hotovostí.

Přelety měly vyvolat v Izraeli dojem, že se blíží invaze, a vyprovokovat jej k útoku. Moskva měla informace, že Izraelci jsou takřka před dokončením jaderné bomby (nebo jí již disponují) a chtěla tomu zabránit. Pokud by Izrael zaútočil první, byl by označen za agresora, a v případě, že by se odhodlal k nukleární demonstraci, měly na Dimonu dopadnout sovětské jaderné rakety z ponorek. Sovětský záměr se nakonec nezdařil, protože Izrael zaútočil příliš rychle (a úspěšně) a k jaderné zbrani nemusel sáhnout.

Sousedé i nepřátelé Izraele museli podle Lawrence Freedmana a Jeffreyho Michaelse v knize The Evolution of Nuclear Strategy (Vývoj jaderné strategie) izraelské „členství nečlenství“ v jaderném klubu, o němž se například světová veřejnost dozvěděla až po odhalení bývalého technika v Dimoně a mírového aktivisty Mordechaje Vanunua v roce 1986, zkousnout. Začali tomu ale přizpůsobovat nejen své válečné plány, ale ohlížet se po vlastní vstupence do klubu.

Francie pod vládou prezidenta Charlese de Gaulla (1890–1970) se během šestidenní války držela stranou a doufala, že tím získá ztracené pozice především v arabském světě. Doslova prémiovým klientem se pro ni stal Irák Saddáma Husajna, jenž toužil po mocenském vzestupu, navíc po ropné krizi a skokovému zvýšení cen ropy disponoval dostatečnou hotovostí.

Osirak

Jak dodává francouzský historik Pierre Razoux v knize The Iran-Iraq War (Íránsko-irácká válka), přestože byl Irák tradičně klientem Sovětského svazu, již v roce 1968 mu francouzské firmy prodaly stovky lehkých obrněnců, respektive vojenských nákladních vozů. Firma Total zase získala podíly v irácké státní ropné společnosti. Když v červnu 1972 Husajn navštívil Francii, tlačil před sebou i nákupní koš, do nějž hodlal vkládat především zbraně. Prezident Georges Pompidou (1911–1974) nebyl proti.

A vztahy s Irákem posunul na novou úroveň premiér Jacques Chirac (1932–2019), jenž měl blízké konexe na zbrojařskou rodinu Dessaultů. V letech 1976 až 1979 Francouzi prodali Iráčanům prakticky vše, co po nich Bagdád chtěl a nemohl dostat od Moskvy – od raket přes stíhačky Mirage až po protitankové střely. Na konci sedmdesátých let v Iráku podle Razouxe působilo více než 65 francouzských společností včetně deseti tisíc techniků a inženýrů.

Když Saddám Husajn projevil zájem o jadernou technologii, francouzské firmy, například Saint-Gobain či Framatome, zavětřily zlatý důl. Dohoda byla slavnostně podepsána v listopadu 1975 v Bagdádu a následně se „zrodil“ Osirak. Nukleární rovnoprávnost vůči Izraeli měla v Husajnových úvahách změnit nejen strategickou rovnováhu mezi Araby a Izraelci, ale i mezi Irákem a jinými státy v regionu.

Když Husajn projevil zájem o jadernou technologii, francouzské firmy, například Saint-Gobain či Framatome, zavětřily zlatý důl. Dohoda byla slavnostně podepsána v listopadu 1975 v Bagdádu a následně se „zrodil“ Osirak. Jak podotýkají Williamson Murray a Kevin M. Woods v knize The Iran-Iraq War: A Military and Strategic History(Íránsko-irácká válka. Vojenská a strategická historie), Irák v této době byl jedinou arabskou zemí, jež budovala reaktor, který mohl vyprodukovat dostatek materiálu pro jadernou bombu.

Veřejně však Husajn deklaroval výhradně mírové záměry, ratifikoval smlouvu o nešíření jaderných zbraní a souhlasil s inspekcemi Mezinárodní agentury pro atomovou energii (IAEA). Husajn si od nákladného projektu sliboval, že mu zajistí vůdčí pozici v arabském světě nejen před egyptskými konkurenty, ale především syrským prezidentem Háfizem al-Asadem (1930–2000). Bombu chtěl mít k dispozici okolo roku 1985 a pak – jak si byl jistý – již Irák nebude moci být napaden.

Nukleární rovnoprávnost vůči Izraeli měla v Husajnových úvahách změnit nejen strategickou rovnováhu mezi Araby a Izraelci, ale i mezi Irákem a jinými státy v regionu.Pro Tel Aviv se karta oproti roku 1967 obrátila, Izrael musel na irácký jaderný program reagovat. V noci z 6. na 7. dubna 1979 izraelské komando ještě ve francouzských docích poškodilo jednu část reaktoru a v červnu 1980 byl zavražděn egyptský fyzik Jahíja el-Mašád, jenž měl být do iráckého programu zapojen.

Írán

Izrael navíc proti Husajnovi získal z dnešního pohledu nečekaného spojence – Írán. Ještě za éry šáha Rezy Pahlavího (1919–1980) obě země ekonomicky i vojensky spolupracovaly a několik měsíců předtím, než šáh při islámské revoluci v roce 1979 padl, se v Jeruzalémě setkal íránský ministr války s izraelskými protějšky a mimo jiné zvažovali společný útok na Osirak.

Írán navíc již od roku 1957 začal rozvíjet jaderný program a jeho elektrárna v Búšehru, již začal se západoněmeckou pomocí budovat ve stejnou dobu jako Husajn, byla v době šáhova pádu před dokončením. Nepřátelství Bagdádu a Teheránu po islámské revoluci eskalovalo v jednu z nejkrvavějších válek 20. století – irácko-íránskou (1980–1988). První se proto Osirak pokusili na konci září 1980 neutralizovat Íránci. Nevěděli však, zda již obsahoval radioaktivní palivo a v obavě z případného spadu zaútočili jen na okolní budovy.

Írán navíc již od roku 1957 začal rozvíjet jaderný program a jeho elektrárna v Búšehru, již začal se západoněmeckou pomocí budovat ve stejnou dobu jako Husajn, byla v době šáhova pádu před dokončením. Nepřátelství Bagdádu a Teheránu po islámské revoluci eskalovalo v jednu z nejkrvavějších válek 20. století – irácko-íránskou (1980–1988). První se proto Osirak pokusili na konci září 1980 neutralizovat Íránci.

Škody byly malé a práce na reaktoru byla brzy obnovena. Izraelci pak zaútočili 7. června 1981. Husajn zuřil, neboť to bral jako osobní urážku a důkaz obzvlášť nebezpečného izraelsko-íránského spiknutí, ani poté se však jaderný program zcela nezastavil. Přibližně ve stejnou dobu, kdy se dohadoval s tvrdohlavým Ben-Gurionem o Dimoně, Kennedy bedlivě sledoval dalšího jaderného „žadatele o členství“, nepřátelskou rudou Čínu.

Nahlas podle Richelsona před svými spolupracovníky zvažoval možnost „tvrdšího postupu“ a „nějaké akce“. V intencích patriarchů jaderného klubu se pokusil zainteresovat Moskvu. Když 14. července 1962 podtajemník ministerstva zahraničí Averell Harriman (1891–1986) navštívil Moskvu, aby dojednal podrobnosti chystané smlouvy zakazující jaderné testy v atmosféře a vesmíru, snažil se sovětskému vůdci Nikitovi Chruščovovi (1894–1971) naznačit, že i malý jaderný čínský arzenál by mohl být velmi nebezpečný „pro všechny.“

Kennedy chtěl přes Harrimana zjistit, jak by se Chruščov postavil k případné přímé americké akci, která by vývoj čínské bomby zpomalila či zastavila. Chruščov ale navzdory ideologickým a politickým sporům s Pekingem jakoukoli akci proti Číně odmítal s tím, že dokud si Kennedy „nesrovná“ de Gaullea a nezaváže ho k nešíření jaderných zbraní, nebude ani on nuklearizaci Číny bránit. Pikantní bylo, že podle některých informací čínskému jadernému programu pomáhala Francie.

Stuxnet

Byl tu však ještě jeden hráč. V září 1962 se s šéfem CIA setkal jeho tchajwanský protějšek generál Ťiang Ťing-kuo (1910–1988), syn prezidenta Čínské republiky na Tchaj-wanu Čankajška (1887–1975). Blížící se nuklearizace Číny by totiž definitivně pohřbila sen jeho otce osvobodit Čínu od komunistů a znovu dobýt Peking. Ťiang proto navrhl, aby USA poskytly dopravní a logistické prostředky pro několikasetčlenné tchajwanské komando, které by čínský jaderný program zničilo či poškodilo.

Na schůzce 11. září 1962 Ťiang Kennedyho ujistil, že taková operace je „proveditelná“. Kennedy se však obával, že se bude opakovat pro něho mimořádně trapný scénář neúspěšné invaze proti castrovskému režimu v Zátoce Sviní z minulého roku. Čínský jaderný „problém“ po Kennedyho násilné smrti zdědil jeho nástupce Lyndon Johnson (1908–1973), ale i jeho vláda v září 1964 dospěla k závěru, že moudřejší bude nechat očekávaný čínský jaderný test proběhnout než zahájit „akci“, která by pravděpodobně vyústila ve válku.

Podle přesného zacílení byl Stuxnet s největší pravděpodobností vyvinut proti Íránu a jeho jadernému reaktoru v Búšehru a továrně na obohacování uranu v Natanzu, kde způsoboval nadměrné opotřebování klíčových komponent. Autorství bylo připisováno USA i Izraeli, které však odmítly obvinění komentovat, a Írán se zase snažil škody bagatelizovat.

Izrael dokázal irácký jaderný program v roce 1981 zastavit. Po 26 letech se mu podobná akce povedla i se syrským jaderným pokusem, když v září 2007 vybombardoval reaktor v al-Kibar. Mezitím se mu ale bývalý protihusajnovský spojenec proměnil v nepřítele vyšší váhové kategorie. Írán se poučil z Husajnových chyb a svá jaderná zařízení rozptýlil a ukryl. Osiracký scénář již nepřicházel v úvahu, proto se Izrael ve snaze přibouchnout Íráncům dveře do klubu zaměřil na cílené atentáty na klíčové vědce a kyberútoky.

V roce 2009 a 2010 se po světě rozšířil speciálně napsaný počítačový vir Stuxnet, jenž napadal podnikové kontrolní systémy, způsoboval jejich špatnou funkci a zásoboval je falešnými daty. Podle přesného zacílení byl Stuxnet s největší pravděpodobností vyvinut proti Íránu a jeho jadernému reaktoru v Búšehru a továrně na obohacování uranu v Natanzu, kde způsoboval nadměrné opotřebování klíčových komponent.

Autorství bylo připisováno USA i Izraeli, které však odmítly obvinění komentovat, a Írán se zase snažil škody bagatelizovat.Výsledkem tlaku mezinárodního společenství byla dohoda z roku 2015, podle níž měl Írán omezit obohacování uranu výměnou za zrušení sankcí. Za tři roky od ní ale prezident Donald Trump odstoupil a otázka šíření jaderných zbraní na Blízkém východě v případě Íránu i jeho regionálních soupeřů se znovu objevila.

Pákistán

Čeká nás na Blízkém východě jaderná „renesance“ a začnou například Saúdská Arábie nebo třeba Turecko důrazněji tlouci na dveře klubu? Jadernou bombu si můžete sami sestrojit, zcizit či okopírovat, nebo ji koupit. Jednou z nejzajímavějších postav globálního jaderného „bazaru“, na němž bylo svého času možné sehnat vše od plánů až po jejich komponenty, byl muž, jehož Douglas Frantz a Catherine Collinsová v knize The Nuclear Jihadist (Jaderný džihádista) nazvali „jaderným džihádistou“ a ředitel CIA přirovnal k Usámovi bin Ládinovi.

Abdul Kádir Chán si vedle oficiální činnosti pro Pákistán založil paralelní síť stínových společností, přes něž – pravděpodobně s vědomím vrcholných pákistánských míst – prodával jaderné plány a komponenty všem, kdo se chtěli dostat do klubu. Z Pákistánu se tak postupně stal jeden z klíčových šiřitelů jaderných zbraní.

Pákistánský inženýr Abdul Kádir Chán studoval na Západě a od roku 1972 pracoval v Nizozemsku pro konsorcium zabývající se výzkumem obohacováním uranu. Porážka Pákistánu ve válce s Indií v roce 1971 ho tvrdě zasáhla a neméně znepokojil i úspěšný indický jaderný test v roce 1974. Nabídl proto své služby pákistánskému premiérovi Zulfikárovi Alí Bhuttovi (1928–1979). K dispozici dostal výzkumné kapacity a k prvním prototypům bomby použil nákresy, zkušenosti a kontakty, které „získal“ v Nizozemsku.

Chán si vedle oficiální činnosti pro Pákistán založil paralelní síť stínových společností, přes něž – pravděpodobně s vědomím vrcholných pákistánských míst – prodával jaderné plány a komponenty všem, kdo se chtěli dostat do klubu. Z Pákistánu se tak postupně stal jeden z klíčových šiřitelů jaderných zbraní. Mezi Chánovy klienty patřil například Írán, pomoc s jadernou bombou měl nabízet i Husajnovi, v devadesátých letech 20. století se údajně setkal i s představiteli syrského režimu.

Čilé kontakty navázal také se Severní Koreou. Již během jeho pobytu v Evropě se o něho začala zajímat nizozemská kontrašpionáž, byla ale „upozorněna“ spřátelenou CIA, aby Chána zatím nechala na pokoji. Jak dodávají Frantz s Collinsovou, Američané se totiž snažili Chánovu síť infiltrovat a v rámci původně sofistikované operace mu podstrkovat komponenty se skrytými vadami, jež by po zprovoznění rozložily jaderná zařízení. Jenže například Íránci na to rychle přišli a vadné součástky dokázali opravit.

Abdul Kádir Chán

Členem exkluzivního klubu Uran se toužil stát i libyjský vůdce Muammar Kaddáfí (1942–2011), jenž v devadesátých letech v postsovětském chaosu „lovil“ materiály i vědce, aby pokročil ve vlastním jaderném programu. V roce 1997, respektive 2000 mu měla Chánova síť dodat několik centrifug a o rok později i plány na jadernou bombu. Mezinárodní společenství však mělo ke Kaddáfího jaderným ambicím vzhledem k jeho teroristickým aktivitám nulovou toleranci.

Při neveřejných výsleších se Abdul Kádir Chán hájil tím, že o jeho aktivitách věděly pákistánské bezpečnostní složky a obchodní partneři ho oklamali a jaderná tajemství přeprodávali bez jeho vědomí. Něco na tom být může.

Když byla v říjnu 2003 zachycena loď s částmi centrifugy na cestě z Dubaje do Libye, Kaddáfí se po velkém tlaku svého jaderného programu vzdal. A na veřejnost se brzy provalily i Chánovy aktivity. V lednu 2004 byl zatčen a veřejně přijal odpovědnost s tím, že jednal na vlastní pěst. Prezident Parvíz Mušaraf ho jako otce pákistánského jaderné bomby, která byla poprvé otestována v roce 1998, a národního hrdinu omilostnil.

Při neveřejných výsleších se Chán hájil tím, že o jeho aktivitách věděly pákistánské bezpečnostní složky a obchodní partneři ho oklamali a jaderná tajemství přeprodávali bez jeho vědomí. Něco na tom být může– bizarním dějinným paradoxem pákistánského hrdiny bylo i to, že jeden z dodavatelů Chánovy sítě pravděpodobně prodal některé jaderné komponenty i pákistánskému nepříteli číslo jedna, Indii.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.