Klimatická fraška pod taktovkou Polska

Do Varšavy se sjeli vyjednávači ze 190 zemí, kteří však lpěním na svých zájmech zmařili možnost dohodnout se na zmírnění klimatické změny.

Ekologičtí aktivisté si během klimatického summitu OSN ve Varšavě hrají s modelem zeměkoule. foto: © ReutersČeská pozice

Ekologičtí aktivisté si během klimatického summitu OSN ve Varšavě hrají s modelem zeměkoule.

KOMENTÁŘ Čestmíra Klose / Kdyby početné delegace politiků a vyjednávačů ze všech konců světa zůstaly doma a nevážily by v minulých čtrnácti dnech cestu do Varšavy na klimatický summit OSN, ušetřily by nejspíš víc emisí oxidu uhličitého, než se jim podařilo dohodnout. Od té doby, co v roce 2009 za účasti hlav států a premiérů zkrachovala ambiciózní klimatická konference v Kodani, proces zbrzďování rychlého růstu průměrné teploty zeměkoule se zastavil.

Jediné, co mezinárodnímu klimatickému procesu zůstalo, je handrkování bez konce. Zatímco závěrečné maratony prvních konferencí bývaly korunovány dohodou či alespoň nadějí na budoucí dohodu, od Kodaně to jde s klimatickými summity s kopce. Letos se program nikam nevedoucích diskusí prodloužil o noc a o den, aby znavené stíny nevyspalých vyjednávačů v sobotu 23. listopadu večer vypustily pár upocených zásad, které nejsou s to posunout nic nikam.

Vzhledem k tomu, co uspořádání konference stálo, jde o nicotný výsledek. Polsko předem uvedlo náklady 25 milionů eur. Jen pronájem Národního stadionu, jediného vhodného místa ve Varšavě, kde se mohlo směstnat deset tisíc účastníků, stál šest milionů eur.

Věčné odklady

Od roku 2011 se na klimatických konferencích neustále probírá takzvaná cestovní mapa. Ta by měla zajistit, aby v roce 2015 na plánovaném pařížském klimatickém summitu byly konečně přijaty konkrétní závazky jednotlivých států na snižování emisí a na naplňování fondu pro pomoc chudým zemím, na něž dopadají důsledky klimatické změny nejhůř. K přijetí konkrétních závazků však schází ochota na všech stranách.

Čím dál větší problémy do jednání vnášejí velké státy takzvaného rozvojového světa. Země jako Čína, Indie, Indonésie či Brazílie se snaží, aby byly dál vnímány jako rozvojové země, přestože se mezitím staly průmyslovými giganty a největšími znečišťovateli. Mnohé z nich už byly stavem svého ovzduší přinuceny přijmout nápravná opatření, v Číně byl dokonce zaveden systém emisních povolenek, nicméně žádná z těchto ani z dalších rostoucích ekonomik z původně rozvojového světa není ochotna svá klimatická opatření podrobit mezinárodní kontrole.

Ve velkém začaly trucovat i vyspělé země:

  • USA nebudou ochotny přijmout jakýkoli závazek, nebudou-li mít stejnou povinnost i vyspělí giganti původem z rozvojového světa;
  • Německo se stahuje z pozice lídra klimatických opatření, protože se s opuštěním jaderného energetického programu musí spoléhat na některé fosilní zdroje;
  • Japonsko své klimatické závazky dokonce vypovědělo, protože se po fukušimské tragédii rozhodlo zavřít jaderné elektrárny a svou energetiku zachraňuje fosilními zdroji;
  • Austrálie vyhrožuje, že po vzoru Kanady opustí veškeré své původní závazky.

Klimatické vyjednávání provází naprostý rozklad a ani Evropská unie s nefunkčním emisním obchodováním už zdaleka není hegemonem odpovědných opatření na zbrzdění klimatických změn a zmírňování jejich důsledků, jakým dosud bývala.

Věří-li někdo v budoucí úspěch pařížských závazků, pak je to buď nenapravitelný snílek, nebo vládní úředník, jemuž v zápalu boje o detaily uniká, že smysl klimatických opatření už většina členských států dávno hodila za hlavu.

Prázdná klimatická kasička

Velmi pohodlným přístupem, který vychází z přesvědčení o marnosti opatření na předcházení vzniku emisí, je orientace pouze na likvidaci emisních škod. Že to je pro mnohé národní mluvčí jen výmluva, svědčí to, že kasička, v níž se má nashromáždit a do roku 2020 z ní vyplatit nejpotřebnějším sto miliard dolarů, je stále prázdná. Selhávání smluvních stran Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu je i v tomto ohledu bezprecedentní.

A to přišel letos ve Varšavě na přetřes další obdobně náročný mechanismus nahrazování ztrát a škod vzniklých v rozvojových zemích, vyvolaných náhlými přírodními katastrofami, jež mohou být ve spojitosti s narůstající klimatickou změnou. I tato kasička, jejíž zřízení stálo nemalé úsilí, je samozřejmě prázdná.

Ekologické organizace na protest proti konferenci bez ambicí snižovat emise a s mizivou podporou adaptací na klimatické změny hromadně opustily Národní stadionKlíčový český vyjednávač, ředitel odboru energetiky a ochrany klimatu ministerstva životního prostředí Pavel Zámyslický, je přesvědčen, že úspěch vyjednání rámcové dohody v roce 2015 v Paříži bude závislý na tom, podaří-li se předlohu chystané smlouvy včetně konkrétních závazků jednotlivých zemí předjednat už v roce 2014 na plánované konferenci v Limě. To by ovšem znamenalo přitakat další sérii drahých a v posledních letech takřka zbytečných konferencí.

Na marnost varšavského jednání nejvýrazněji upozornil počin největších ekologických organizací, které na protest proti konferenci bez ambicí snižovat emise a s mizivou podporou adaptací na klimatické změny hromadně opustily Národní stadion. Odešly s odhodláním mobilizovat v místě svého působení v různých zemích lidi, aby přiměli své vlády k větší klimatické zodpovědnosti. Tu ovšem projevit jinak než na setkání smluvních států nelze. A tak je to káčo kolem.

Polský výsměch

Nechce se uvěřit, že by polský stát investoval obrovskou částku 26 milionů eur do pořádání klimatické konference jenom proto, aby mohl světové iniciativy na zmírňování klimatické změny provokovat. Nicméně se tak z nejvyššího vládního pověření stalo hned natřikrát.

K všeobecnému zděšení místopředseda polské vlády Janusz Piechociński spustil na ministerstvu hospodářství souběžně s klimatickou konferencí antisummit nazvaný Uhlí a klima. Jeho hlavním cílem bylo ospravedlnit polskou energetickou volbu – získávat 85 procent elektrické energie právě z uhlí, které bylo na klimatické konferenci OSN považováno za nejnebezpečnější zdroj oxidu uhličitého. K dovršení všeho si na antisummit z konference OSN odskočila Christiana Figuereová, jež plní funkci sekretáře OSN pro ochranu klimatu. Výtky odrážela snahou „apelovat na představitele odvětví“.

Ke zvláštní situaci se dvěma protichůdnými konferencemi vzápětí kontroverzně přispěl polský premiér Donald Tusk, když prohlásil: „Každý stát buduje energetickou nezávislost na vlastních nerostných zdrojích.“ A směrem k Národnímu stadionu, plnému neúspěšných snah spustit proces snižování emisí a s tím spojenou redukci fosilních zdrojů, vzkázal: „Černé a hnědé uhlí a brzy i břidlicový plyn pro nás zůstanou nejdůležitějšími zdroji energie.“

Prezident Tusk dal světu dostatečně najevo, že snižování emisí není polským zájmemNejvětší „ťafku“ dal ovšem Tusk konferenci tím, že během jejího konání odvolal z funkce ministra životního prostředí Marcina Korolce. A tak na začátku konferenci předsedal ministr vlády pořádající země, na konci už jen odvolaný úředníček, který ve vlastní zemi ztratil důvěru. A to nejspíš proto, že málo hájil polskou těžařskou lobby.

Místo ministra životního prostředí z Tuskova rozhodnutí obsadil Maciej Grabowski, který patřil k největším zastáncům rozvoje těžby břidlicového plynu. Všemi těmito kroky dal Tusk světu dostatečně najevo, že snižování emisí není polským zájmem.

A jakoby ozvěnou se z úst premiéra v demisi nedalekého Česka ozvalo zpochybnění limitů, které drží na uzdě těžbu hnědého uhlí pod řadou severočeských obcí. A protože i Německo vyměnilo uran částečně za plyn a uhlí, je třeba se ptát, dává-li smysl vytvářet společné zakouřené srdce Evropy?

Než nastanou klimatické krize

Klimatická konference ve Varšavě byla už devatenáctá v pořadí. A nedospěla prakticky k ničemu. Dlužno podotknout, že je politickým dohadováním, které se čím dál víc vzdaluje od zpráv Mezinárodního panelu pro změny klimatu (IPCC). Porozumět vědeckým závěrům je mnohdy dost neschůdné. Nicméně vědecky podložené údaje i politikům a občanům dostatečně přesvědčivě dokumentují, že procesy způsobené emisemi oxidu uhličitého postupují rychleji , než se ještě před pár lety očekávalo. A to vyžaduje i větší rychlost a odpovědnost politických jednání o tom, jak jim čelit.

Anebo nedělat nic, topit uhlím a čekat, až nás klimatická krize donutí jednat v nouzi. Pak by se mohly hodit i ušetřené peníze za zbytečnou konferenci, kterou dokonce bojkotuje i sám pořadatelský stát.

Počet příspěvků: 31, poslední 28.11.2013 05:01 Zobrazuji posledních 31 příspěvků.