Ke kozlovi na srnce

Atmosféru výletního hostince ve velkopopovické pivovarské restauraci korunuje zdařilá česká klasika a velmi pitelné pivo.

Kozlovna přímo v areálu pivovaru láká na pitelné pivo a tradiční českou kuchyni. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Kozlovna přímo v areálu pivovaru láká na pitelné pivo a tradiční českou kuchyni. | foto: © ČESKÁ POZICEČeská pozice
Kozlovna přímo v areálu pivovaru láká na pitelné pivo a tradiční českou kuchyni.

Po deseti zastávkách v pivovárcích jsme se konečně odvážili „ke Goliášovi“. Do Velkopopovické Kozlovny přímo v areálu jednoho z největších pivovarů v republice. Aby porušování tradic nebylo málo, nedali jsme si obvyklou směs chuťovek k pivu a hlavních chodů, nýbrž jsme podnik navštívili o říjnových zvěřinových hodech. Takže „se šípkovou, nebo se zelím“?

V Praze se nám při nástupu do vlaku sbíhaly sliny, na zastávce ve Strančicích jsme už už mysleli, že spíše než na autobus budeme přestupovat na nějaký meziplanetární let, leč po necelé hodině cestování jsme nakonec stanuli před krásně opravenou původní budovou pivovaru, vedle níž se rozkládá celý moderní provoz.

Matka všech Kozloven (již zavedené sítě pivnic) nás hned překvapila – je mnohem menší, než jsme si ji představovali. Do podlouhlého lokálu se ale vejde alespoň deset velkých dřevěných stolů, u nichž se po dobu našeho hodování pravidelně střídali hosté.

Již při příchodu do podniku je jasné, oč jde – přímo proti vstupním dveřím jsou za sklem vystaveny pivní tanky. Při přestavbě hlavního sálu se podařilo skloubit původní architekturu se snahou o moderní a svěží vzhled. Lokál má dvě jasné dominanty – velkorysý výčep a majestátní sochu kozla na protější stěně. Ctí se tu tradice českých pivnic, stěny jsou obložené dřevem a vše působí vkusně a čistě. Snad jen ze stínítek v podobě půllitrů vyzařuje přespříliš snahy o originalitu.

Hajný Horyna i Paní Nadlesní...

Tušili jsme, že o místní gastronomické akce bude značný zájem. Říjnové zvěřinové hody nejsou jedinou takovou v roce – únor láká na zabijačkové speciality, v březnu jsou knedlíkové hody a v květnu byl dokonce uspořádán „Kulinářský den M. D. Rettigové“. Stůl jsme si tedy raději rezervovali a udělali jsme dobře. Lokál byl „natřískaný“.

Servírka nás uvítala dosti nevzhledným menu pro zvěřinové hody, které jsme museli ve čtyřech sdílet. Dýchla na nás atmosféra starých filmů – kančí na šípkové, srnčí ragú na víně nebo srnčí svíčková... Kdo by se nespokojil s hotovkami, mohl si objednat jednu ze specialit jako „zvěřinové nudličky Hajného Horyny“ či „srnčí medailonky Paní Nadlesní“. Obávali jsme se však nějakého „kančího na dančím“, a tak jsme si raději poručili kompletní nabídku hotových jídel s výjimkou guláše (tuto povinnou položku na našich zastávkách jsme protentokrát oželeli).

Chtěli jsme však začít nějakou chuťovkou k pivu, jenže v době gastronomických akcí je stálý jídelníček suspendován. A tak jsme za předkrm zvolili zvěřinový vývar s knedlíčky, jenž v chladném dni zahřál a zachutnal, ale snesl by více koření. Během čekání na hlavní chody jsme popíjeli desítku (točená v Kozlovně nám, možná také díky atmosféře, chutnala mnohem více než obvykle) a k jídlu potom svěží, chutnou a výborně pitelnou jedenáctku Kozel Medium.

Čtyři autentické úpravy

Všechna jídla jsme dostali ve velmi rozumném čase, leč na kameninových talířích. Ke zvěřině to až tak nevadí, ale je to opravdu nutné? Jakékoli jídlo na hnědém (či jinak tmavě barevném) talíři vypadá mnohem méně vábně nežli na bílém.

Srnčí ragú na víně se špekovým knedlíkem přesto vyhlíželo fantasticky. Chuť se ukázala být snad ještě lepší. Maso měkoučké, chutné kousky doplňovala omáčka spíše do sladka laděná s výraznou stopou červeného vína. Kvitujeme, že byl zvolen (byť lehce sušší) knedlík špekový, jenž působil jako opak obvyklého knedlíkového neštěstí českého pohostinství. Navíc pro příležitost zvěřinových hodů připravili hned tři druhy. Obecně podnik pochvalme, že při gastronomické akci z lenosti nesáhl k prefabrikovaným knedlíkům.

Klasickou úpravou zvěřiny je srnčí na smetaně. Jakožto správní Češi jsme již za své životy požili pár „svící“ a tuto bez váhání řadíme mezi ty lepší. Srnčímu nasládlé a jemňoučké chutě vyloženě svědčí. Omáčku se povedlo dobře vyladit, maso nebylo ani náznakem tuhé a houskový knedlík chutnal, jak měl.

Kančí s šípkovou opravdu není jídlem, které by si člověk vařil doma každý týden. Na tuto specialitu jsme se těšili asi nejvíc. Jenže první pohled nás docela zklamal. Vlivem výše proklínaných hnědých „rustikálních“ talířů vůbec nevynikla krásně načervenalá barva omáčky. Do ní se však podařilo z červených plodů „vymáčknout“ typickou chuť na pomezí sladkosti a kyselosti. Plátky štětináče i přes důkladné prošpikování nezapřely svůj původ, k místy tvrdšímu a šlachovitému masu provázenému suchým houskovým knedlíkem však bylo třeba povolat nefiltrovaný speciál. Správně „zakalené“ pivo zachutnalo, ale žádná senzace.

I poslední pokrm, kančí špaček s červeným zelím a chlupatým knedlíkem, byl laděn trochu do sladka. Zelí se podařilo bravurně dochutit a dosáhnout ideálního poměru mezi sladkostí, kyselostí, solí a pepřem. Kousky „kňoura“ na talíři doprovázel silný výpek, působící jako protiváha zelí. Chlupatý knedlík nejvíce ze všech příloh dával najevo svůj domácí původ. Vše doplnila ještě štětina! Že by záruka autenticity?

Někdo by mohl za vadu považovat cenovou hladinu, jež při zvěřinových hodech panovala. Svíčková za 180 korun, guláš za 160. Za dobře upravenou zvěřinu to však lze pochopit i v pivnici, důkazem byl nabitý lokál. Za dobu našeho hodování se u okolních stolů vystřídalo hned několik skupin hostů, včetně několika rodin s dětmi, které si ovšem bez výjimky objednávaly „smažák“.

Hořká tečka

Jako dezert jsme si dali vyhlášené velkopopovické černé, jako obvykle s bohatou čepicí a kávovou chutí. Jde asi o nejlepší tmavou „masovku“ na trhu, byť je možná trochu málo výrazné a příliš sladké. S černým kozlem jsme však měli vystačit a nepouštět se do další sladké tečky. Lívanečky a jablečný závin jsme dostali na stejných talířích jako hlavní chody! Do tří minut následkem horka plavaly v bílém moři sprejové šlehačky. Chutnaly mizerně, tušíme zradu v podobě polotovaru rozmraženého v mikrovlnce. Takový exces si Kozlovna měla odpustit.

„Dezerty“ jsme do sebe doslova naházeli a rychle pádili na autobus. Ten totiž (do Strančic) jezdí toliko jedenkráte za dvě hodiny, což se může zejména k večeru ukázat jako rána pod pás. Dopravní dostupnost Velkých Popovic (zejména z hlediska frekvence) bohužel není nejlepší.

I přes drobné nedostatky estetické, organizační či gastronomické, se Velkopopovická Kozlovna jeví jako ideální místo pro víkendový výlet za českou klasikou. Zdařilé pokrmy dobře doplňuje sice „globální“, přesto však solidní a výborně pitelné pivo a vše se odehrává v příjemné atmosféře výjezdního hostince.

Velkopopovická Kozlovna

Velké Popovice, Ringhofferova 1 (mapa)
www.velkopopovickakozlovna.cz
Tel.: 323 604 980

Putování Bratrů v pivu:

Zastávka první: Pivovarský dům (Praha)
Zastávka druhá: 
Sousedský pivovar Bašta (Praha)
Zastávka třetí: 
U Medvídků (Praha)
Zastávka čtvrtá: Jihoměstský pivovar (Praha)
Zastávka pátá: Klášterní pivovar Strahov (Praha)
Zastávka šestá: Berounský medvěd
Zastávka sedmá: Pivovarská krčma Chýně
Zastávka osmá: Pivovar Kácov
Zastávka devátá: Únětický pivovar
Zastávka desátá: Pivovar u Bulovky (Praha)