V ústavních demokraciích bývá politický systém ohraničen právním rámcem, který je zpravidla vymahatelný před soudem. Zní to komplikovaně, ale je to jednoduché – namísto aby si politici mohli dělat, úplně co chtějí, máme Ústavní soud, který jim v určitou chvíli může říct: „Takto ne, pánové.“ A například zrušit část zákona. Ústavní soud je v politice v podstatě fotbalovým rozhodčím, který na základě předem stanovených pravidel (Ústavy) může hráčům (politikům) odpískat penaltu nebo udělit kartu.
Základ tohoto přístupu tvoří přesvědčení, že ústavní pravidla a základní práva jsou natolik důležitá, že nemají podléhat pravomoci většiny v parlamentu, a namísto toho mají být chráněna také soudci používajícími právní ustanovení, jež jsou buď v ústavách států, nebo v mezinárodních dohodách. Tento přístup je pochopitelný a obecně akceptovaný, ale také do jisté míry problematický.
Ústavní soudnictví je důležitou pojistkou liberální demokracie, což lze v současnosti vidět například v Polsku, ale legitimní otázkou, o které by se mělo diskutovat, zůstává, o čem všem a v jaké šíři mají soudy rozhodovat – zda, vezmeme-li za příklad fotbalového rozhodčího, pískat každý zlý pohled na soupeřova hráče, nebo až závažný faul. Toto téma je aktuální, neboť se dnes k soudům dostává stále více politických otázek, jako je očkování, zdravotnické poplatky nebo daně.
Politická argumentace
Vzhledem k velké abstraktnosti ústavních pravidel nelze věřit představě, že soudy rozhodují ve všem pouze podle práva. Ústavní pravidla jsou mnohdy příliš abstraktně formulována, aby se vždy dala jednoznačně vyložit tradičními metodami interpretace práva, takže se v soudním rozhodování často objevuje argumentace politická. Například článek 28 Listiny základních práv a svobod: „Zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky.“
Ústavní pravidla jsou mnohdy příliš abstraktně formulována, aby se vždy dala jednoznačně vyložit tradičními metodami interpretace práva, takže se v soudním rozhodování často objevuje argumentace politická |
Výkladových otázek je zde mnoho: Co je to spravedlivá odměna? Co jsou uspokojivé pracovní podmínky? A jsme schopni se na tom jednoznačně shodnout bez určitého společného politického předporozumění? Stručně řečeno, pod tímto právním ustanovením může každý vidět něco trochu jiného – levicový soudce bude vnímat spravedlivou odměnu a uspokojivé pracovní podmínky jinak než soudce pravicový.
Tento příklad ukazuje jednu věc. Soudní rozhodování o společenských otázkách podle vysoce abstraktních ústavních pravidel je již z podstaty politické. Vyžaduje po soudcích rozhodování o soupeřících sociálních, politických a kulturních zájmech, přestože nemusí existovat žádná objektivní, nebo alespoň konsenzuální odpověď.
Proměna strategie
Co se rozumí politikou práv? Profesor ústavního práva Jan Kysela ji popisuje jako situaci, kdy se z požadavků, co bychom chtěli, stávají práva, která již údajně máme. Politiku práv výstižně vystihl také Milan Kundera v románu Nesmrtelnost: „Svět se stal právem člověka a všechno se stalo jeho právem: touha po lásce právem na lásku, touha po odpočinku právem na odpočinek, touha po přátelství právem na přátelství, touha po štěstí právem na štěstí (…) a všichni patří do stejného vojska bojovníků za lidská práva.“
Jedinec nebo skupina se silným zájmem na právní úpravě, kterou nedokáží prosadit volenými zástupci v zákonodárných orgánech, se v ústavní demokracii obracejí se svým nárokem na soudy. Důsledkem může být proměna strategie dobývání různých přání a požadavků. |
Jedinec nebo skupina se silným zájmem na právní úpravě, kterou nedokáží prosadit volenými zástupci v zákonodárných orgánech, se v ústavní demokracii obracejí se svým nárokem na soudy. Důsledkem může být proměna strategie dobývání různých přání a požadavků– z politického bojiště, v němž je třeba nejprve najít podporu ve veřejném mínění a následně ji využít v hlasování zákonodárného sboru, k jednání před soudem. Změny a pokrok se pak odehrávají, pokud tento postup soudy akceptují, mimo demokraticky volený orgán.
Jak je zmíněné možné? Někdo by mohl namítnout, že právo by mělo pořád říkat to samé – jak se tedy lze domoci nového práva u soudu? Odpovědí je evoluční teorie práv, dle níž lidsko-právní ustanovení v různých právních dokumentech jsou pro soudy živými nástroji, které je třeba interpretovat na základě současných okolností. Jde o doktrínu, kterou si soudy přisvojily pravomoc měnit (rozšiřovat) obsah práv v prostoru a čase.
Prostor pro zákonodárce
Otázkou ale je, zda tímto krokem není nelegitimně obcházena vůle zákonodárce, protože tuto pravomoc soudu nikdy nesvěřil. Nejde o samozřejmou situaci – na přesvědčení, že nejlepším ochráncem základních práv je Parlament, býval dlouhou dobu založen třeba britský model.
Měl by zůstat určitý prostor pro zákonodárce, aby svou legislativní činností mohl chránit práva i více, než je nutné, a to běžnou legislativní činností. Nastavíme-li však minimální standard příliš vysoko, pak tím možnosti (a také ambice) zákonodárce do značné míry eliminujeme. |
Příkladem může být nález českého Ústavního soudu z 8. června 2010, Pl. ÚS 3/09, v němž soud extenzivně vyložil na základě judikatury Evropského soudu pro lidská práva pojem obydlí tak, že se pod něj vztahuje i pěstírna konopí – bývalý kravín.Účel těchto staveb je přitom značně odlišný. Pokud by zákonodárce chtěl chránit kravíny stejně jako domácnosti, mohl to učinit svou legislativní činností, jež mohla být objektem politického soupeření.
Na druhou stranu, tento koncept smysl dává, protože změna ústavních a mezinárodně-právních textů je vždy komplikovaná. Jde však o míru aneb jde-li o minimální standard ochrany, nemusí to vždy znamenat standard adekvátní. Měl by zůstat určitý prostor pro zákonodárce, aby svou legislativní činností mohl chránit práva i více, než je nutné, a to běžnou legislativní činností. Nastavíme-li však minimální standard příliš vysoko, pak tím možnosti (a také ambice) zákonodárce do značné míry eliminujeme.
Následování vývoje společnosti
V principu jde o přesouvání společenských otázek z politické na expertní rovinu. Je třeba si však zodpovědět, zda se předmětná témata tímto krokem opravdu odpolitizují. Obávám se, že nikoliv: Rozhodují soudy o otázkách vždy s pouze jediným přijatelným řešením? Pokud totiž jde o témata, jež mají více potenciálních správných řešení, pak by spíše bylo vhodné, aby ten, kdo o nich rozhoduje, podléhal demokratické kontrole, a tudíž i odpovědnosti.
Vždyť, jak píše rakousko-britský filozof Karl Popper (1902–1994), hlavní výhodou demokracie není, že dokáže do vedoucích pozic zvolit nejlepší lidi, ale že ty špatné dokáže bez přílišných nákladů odvolat.Této hrozby biče jsou soudci většinou ušetřeni, přičemž přílišná ingerence soudů do odpovědnosti lidí působí na společnost negativně. Vytrácí se debata a pocit participace – o otázce rozhodne několik lidí v soudním taláru. Čím více jsou soudy ochotné takové spory řešit, tím více se prostor otvírá.
Soudy by měly spíše následovat vývoj společnosti, nikoliv jej určovat abstraktními pojmy. Soudce by měl být spíše umírněný člověk s podobnými názory jako většina společnosti. Lidé, kteří chtějí měnit svět, mají v sobě objevit dostatek odvahy a vstoupit do politického prostoru, a nikoli své přesvědčení vydávat za existující právní normy. |
Zkratka ale zůstává zkratkou a s ní přichází otázka, zda efektivní kontrola většiny znamená, že se stane odolnější vůči manipulaci, nebo spíše vede k situaci, kdy garancí bude třeba stále více, čímž se dostaneme do začarovaného kruhu, v němž každé převzetí odpovědnosti osvícenou elitou zvětšuje pocit odcizení a frustraci většiny, že není slyšet. Největším nebezpečím není, že by se moci chopily soudy, ale že proces zbavování společnosti odpovědnosti za ni samotnou ji může poškodit.
Slovy amerického soudce Learneda Handa (1872–1961): „Společnost, která je natolik rozložená, že v ní zanikl duch mírnosti, nedokáže zachránit žádný soud, společnost, kde takový duch přetrvává, žádný soud zachraňovat nemusí, ve společnosti, která se zbavuje vlastní odpovědnosti tím, že na soudy přenáší povinnost takového ducha pěstovat, takový duch zahyne.“
Soudy by proto měly spíše následovat vývoj společnosti, nikoliv jej určovat abstraktními pojmy. Soudce by měl být spíše umírněný člověk s podobnými názory jako většina společnosti. Lidé, kteří chtějí měnit svět, mají v sobě objevit dostatek odvahy a vstoupit do politického prostoru, a nikoli své přesvědčení vydávat za existující právní normy.
Malý efekt soudních rozhodnutí
Moc soudní vůči politice vždy v historii hrála spíše konzervační roli, nebývala nástrojem (r)evoluce. Ani soudy však nesmějí svůj konzervativní postoj přehnat. Jde o to najít jemnou rovnováhu. Ve Francii před Velkou francouzskou revolucí byli soudci nesmírně silnými aktéry bránícími pokroku, o který se tehdejší režim neúspěšně pokoušel – spousta z nich se proto dostala po převratu na popraviště; což dodnes ovlivňuje vztah Francie k soudům.
Pokud je společnost přesvědčena, že sporná práva daným lidem za žádných okolností nepřizná, efekt soudních rozhodnutí nebude příliš velký – buď je nikdo nebude respektovat, nebo je časem přehlasuje zákonodárný sbor |
Argumentace lidskými právy by mohla být důležitým protiargumentem, ale ani ta neobstojí. V situaci, kdy je společenská shoda na vhodnosti přiznání práv daným skupinám obyvatel, je jejich přisouzení soudy zbytečné. Tato práva budou ve funkční demokracii v dohledné době přiznána tradičním demokratickým procesem.
Naopak, pokud je společnost přesvědčena, že sporná práva daným lidem za žádných okolností nepřizná, efekt soudních rozhodnutí nebude příliš velký – buď je nikdo nebude respektovat, nebo je časem přehlasuje zákonodárný sbor (takový krok má nesmírně negativní dopad na právní kulturu).
Z tohoto vyplývá, že soudy budou stejně rozhodovat spíše o tématech, ve kterých jejich rozhodnutí bude mít alespoň částečně pozitivní ohlas ve společnosti. Vždy tedy společnost jako celek „předběhnou“ pouze o málo. O to zrádnější je situace vůči politickému prostředí, které se kvůli tomu dlouhodobě o daná témata (nejen) lidských práv nemusí zajímat.
Právníci jako experti
Posledním klíčovým problémem přesouvání politického rozhodování k soudcům je privilegování specifické části společnosti. Postavili jsme právníky do role expertů, kteří nás ochrání a vyřeší naše problémy. Nutíme je však rozhodovat nejen o právních otázkách. Do jejich jurisdikce se mnohdy dostávají i témata ekonomická, lékařská, etická či finanční, o kterých lidé s čistě právním vzděláním příliš vědět nemohou.
Není v lidských silách, aby soudci, byť s rozsáhlým poradním aparátem, který navíc nemají, byli schopní vyřešit všechny problémy ve všech oborech, ve kterých by to bylo třeba |
Jsme tedy v situaci, kdy o stále odbornějších a komplikovanějších záležitostech namísto zákonodárného sboru, který je složen jak z právníků, ekonomů, lékařů či zemědělců, tak třeba z inženýrů, a proto dokáže do zvážení vnést i tyto úhly pohledu, rozhoduje čistě právnicky obsazený soud. Není přitom v lidských silách, aby soudci, byť s rozsáhlým poradním aparátem, který navíc nemají, byli schopní vyřešit všechny problémy ve všech oborech, ve kterých by to bylo třeba.
Tím se uvádíme do schizofrenní pozice, v níž spíše důvěřujeme nevolené expertní radě (která tomu navíc příliš nerozumí) než voleným zástupcům. Je rozumné svěřit takto závažné otázky jedině lidem s právním vzděláním? Opravdu jsou o tolik lepší než ostatní?
