Když se v Praze hroutila NDR

Uprchlíci, kteří nalezli v roce 1989 útočiště na ambasádě v Praze, dali Honeckerovu režimu jasně najevo, že se z vězení jménem NDR dá uniknout. Na Západ, ke svým západoněmeckým krajanům, ale paradoxně nevedla žádná jiná cesta než nasednout do vlaku a projet skrze NDR.

V září 1989 čekaly na německém velvyslanectví v Praze ve svízelných podmínkách... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy V září 1989 čekaly na německém velvyslanectví v Praze ve svízelných podmínkách... | foto: © ČTKČeská pozice
V září 1989 čekaly na německém velvyslanectví v Praze ve svízelných podmínkách...

„Byla to taková energie a emoce, že se ty hodinky zastavily,“ vzpomíná Christine Handkeová na okamžik, kdy na digitálkách jejího muže navždy zamrzla čísla 18.52. Právě tehdy, 30. září před 25 lety, vystoupil na balkon velvyslanectví Německé spolkové republiky v Praze bonnský ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher.

Ve svém krátkém projevu, který zahájil památnými slovy „milí krajané“, oznámil čtyřem tisícovkám občanů NDR shromážděným v zahradě Lobkovického paláce, že jejich cesta na svobodu je volná.

Dav propukl v ohromný jásot. Cizí lidé se objímali, slzeli dojetím. Většina z nich byla na velvyslanectví Spolkové republiky, malém ostrůvku uprostřed komunistické Prahy, dlouhé týdny. Přespávali pod provizorními stany nebo namačkáni na chodbách a schodištích. S sebou měli jen pár nejnutnějších věcí, nemohli se řádně umýt. Na toalety se stály dlouhé fronty. Když zapršelo, valila se po honosné zahradě taková břečka, že tehdejší velvyslanec Hermann Huber nevycházel bez holínek. Jiný německý diplomat Wolfgang Ischinger později přirovnal atmosféru na velvyslanectví k přeplněné uprchlické lodi.

Průjezd skrze NDR

Mnohem hůře ale na tom ale byli lidé psychicky. Strach je první pocit, který se v souvislosti s tehdejší dobou vybaví majiteli „zamrzlých“ hodinek Lutzovi Handkemu. Na podzim 1989 prchal z NDR, kde byl politicky pronásledován, s manželkou a osmiletým synem Stefanem. Ambasádou se šířily fámy, že bude brzy násilně vyklizena. Cesta zpátky by pro Lutze vedla leda do komunistického kriminálu, se kterým už měl neblahé zkušenosti. Východoněmečtí soudruzi se podle něj co do brutality nezadali s nacisty.

Čeští policisté se z nich snažili strhávat uprchlíky. Obyvatelé Malé Strany skrz ně podávali potraviny. Zoufalí příbuzní na sebe přes plot křičeli, objímali se, možná naposledy se loučili.

Handkeovi se snažili uprchnout nejprve do Maďarska. Šťastnou shodou okolností se jim podařilo překonat hranici NDR, zadržela je však československá policie. Dostali příkaz vrátit se domů. Pražská ambasáda SRN tak pro ně byla poslední šancí. Pronikli k ní jako většina ostatních běženců přes vysoký plot, dějiště mnoha dramatických scén. Jeho pevné tyče byly po několik týdnů miniaturní železnou oponou. Čeští policisté se z nich snažili strhávat uprchlíky. Obyvatelé Malé Strany skrz ně podávali potraviny. Zoufalí příbuzní na sebe přes plot křičeli, objímali se, možná naposledy se loučili.

Genscherovo vystoupení na balkoně velvyslanectví pro ně znamenalo konec útrap. Celá věc ale měla háček. Honeckerovo politbyro, které dlouhé týdny humanitární katastrofu v Praze ignorovalo, sice svolilo s vypravením speciálních vlaků pro uprchlíky. Trvalo ale na tom, že musejí projet více než 250 kilometrů dlouhý úsek přes území NDR. Všichni se přirozeně báli, že je zastaví, vyvlečou z vlaků a zatknou.

Nakonec ale naštěstí vše dobře dopadlo. Zástupci tajné policie Stasi sice do vagonů vstoupili, ale jen proto, aby přítomným sebrali východoněmecké občanské průkazy. Hned druhým vlakem (v prvním prý jely rodiny s kojenci) se do západoněmeckého Hofu dostali i Handkeovi. Když začínali nový život, bylo jim přes třicet. Ani jeden z nich se nevrátil ke svému původnímu povolání. Nikdy prý nezalitovali, že tehdy z východního Německa uprchli.

Německá cesta za sjednocením

  • červenec-prosinec 1989

Masový útěk občanů NDR do SRN přes Maďarsko, Polsko a Československo, zpočátku ilegální byl později legalizován, během roku 1989 uprchlo do SRN 380 000 občanů NDR

  • srpen

Stovky trabantů a wartburgů s východoněmeckými poznávacími značkami zaplavily ulice Malé Strany, uprchlíci obsadili pražské velvyslanectví SRN a snažili se tak získat azyl

  • 23. srpna

Ambasáda se pro veřejnost uzavřela, počet uprchlíků přesto vzrůstal

  • 10. - 11. září

Maďarsko o půlnoci otevřelo své hranice s Rakouskem pro občany NDR

  • 30. září

Hans-Dietrich Genscher vyjednal v Praze volný odchod 4000 východoněmeckých uprchlíků do SRN

  • 7. října

Michail Gorbačov varoval během oslav 40. výročí NDR východoněmecké vedení, že opoždění reforem by se mu mohlo vymstít

  • 18. října

Erich Honecker byl zproštěn všech funkcí, nahradil jej Egon Krenz

  • 9. listopadu

Mluvčí východoněmecké vlády Günther Schabowski omylem na tiskové konferenci vyhlásil okamžité otevření hranic, toto datum se připomíná jako výročí pádu berlínské zdi

  • 13. listopadu

Předsedou vlády NDR byl zvolen Modrow, přislíbil obnovu země

  • 28. listopadu

Kancléř SRN Helmut Kohl předložil desetibodový plán postupného sjednocení Německa

  • 19. prosince

Během setkání Kohla a Modrowa v Drážďanech bylo zahájeno jednání o postupném sjednocování

  • 22. ledna 1990

Začala se bourat berlínská zeď postavená v srpnu 1961

  • 3. října

Německo se opět sjednotilo a získalo naprostou suverenitu

Mrzlo, lidé neměli jídlo

Zpráva, že se přes pražskou ambasádu dá proniknout na Západ, se na podzim 1989 přirozeně rychle rozkřikla. Hned jak zmizely první stovky uprchlíků, zaplavila ji druhá vlna běženců. Začalo mrznout, lidem se nedostávalo jídlo. Drsnější byly i scény při průjezdu nově vypravených vlaků územím NDR. Místní se na ně zoufale snažili naskočit, docházelo k regulérním bitvám s policií.

Východní Berlín zavedl pro tehdejší Československo začátkem října vízovou povinnost a NDR ještě stihla pompézně oslavit 40 let své existence. To už ale v ulicích protestovaly statisíce lidí. A kolos na hliněných nohou se pomalu začínal hroutit.

Uprchlíci z NDR ukázali obyvatelům Prahy, v jejíchž ulicích nechávali své trabanty a wartburgy, že se dění ve východní Evropě dává konečně do pohybu.

Uprchlíci, kteří našli přechodné útočiště na ambasádě v Praze, sehráli v dynamice, která vedla až k pádu berlínské zdi, nemalou roli. Historici se dnes shodnou na tom, že lidé jako Handkeovi dali ostatním jasně najevo, že z vězení jménem NDR se dá uniknout. A vyslali do světa poselství, které bylo pro Honeckerův režim zničující – že se to vyplatí za každou cenu. Zároveň ukázali i obyvatelům Prahy, v jejíchž ulicích nechávali své trabanty a wartburgy, že se dění ve východní Evropě dává konečně do pohybu.

Soustředěnému tlaku východní Berlín podlehl 3. listopadu 1989, kdy oficiálně dovolil odchod na Západ přes tehdejší Československo. Ani ne za týden padla berlínská zeď. Lutz Handke prý nebyl zas až tak moc překvapený: „Když mě v NDR vyslýchali, řekl jsem jim, že si mohou dělat, co chtějí – do roku 2000 zeď stejně padne. Vysmáli se mi. A pak to přece jen šlo rychle,“ říká s patrným zadostiučiněním.

Christine a Lutz Handkeovi se letos vrátili do budovy velvyslanectví po dlouhém čtvrtstoletí, aby se zúčastnili oslav výročí zlomových chvil svého života. Největší radost měli ze setkání s exministrem zahraničí Genscherem, který stejně jako oni pochází z východoněmeckého Halle. Své rozbité digitálky mají doma dodnes schované na památku.

Genscher: Připomněl jsem jim, že i já jsem opustil NDR

V zahradě ambasády Německé spolkové republiky na Malé Straně stály včera stejně jako před 25 lety stany. Netísnili se v nich ale unavení lidé v nepadnoucích džínových a šusťákových bundách. Spíše jimi volně proplouvali pamětníci a významní hosté, kolem kterých krouží televizní štáby. Mezi nejobletovanější patří sedmaosmdesátiletý německý exministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher. Křehký muž, jehož slova mají dodnes velkou váhu.
Byl to právě on, kdo na podzim roku 1989 zásadně přispěl k propuštění uprchlíků z komunistického východního Německa, kteří za neudržitelných podmínek bivakovali na půdě pražského velvyslanectví NSR. Honeckerův režim před stále narůstajícím problémem zavíral oči a snažil se tvářit, že neexistuje.

Genscher se proto rozhodl jít na Berlín oklikou přes Moskvu. Na závěr třetího setkání s tehdejším ministrem zahraničí SSSR Eduardem Ševardnadzem v New Yorku prý padla klíčová otázka: „Jsou tam i děti?“ „Stovky dětí,“ odpověděl Genscher. To byl pro jeho sovětského kolegu údajně rozhodující argument, aby se do celé záležitosti vložil.

Navečer posledního zářijového dne roku 1989 tak mohl Genscher uprchlíkům shromážděným v zahradě pod balkonem Lobkovického paláce oznámit, že mohou vycestovat do NSR. Musel si je ale zároveň získat – aby byli ochotní nastoupit do vozů, které pojedou dlouhý úsek přes území Německé demokratické republiky.
„Mnozí byli nedůvěřiví, obávali se, že vlaky zastaví a oni budou vyvedeni ven,“ popisuje tehdejší situaci Genscher. Dav se mu podařilo získat nejen oslovením„krajané“, ale také připomínkou vlastního osudu. „Vycházel jsem z toho, že většina uprchlíků ví, že jsem NDR opustil, ale ještě jednou jsem jim to připomněl. Řekl jsem jim – šel jsem podobnou cestou jako vy, jen v jiné době a za jiných okolností,“ vzpomíná dnes na tehdejší napjaté chvíle.

Z východního Německa uprchl Genscher v roce 1952 přes Západní Berlín. Ani přes svůj pokročilý věk a slavnostní ráz události ale Hans-Dietrich Genscher nedlí jen v minulosti: „Každý, kdo se cítí být zodpovědný za stabilitu, mír a spolupráci v Evropě, musí být hluboce znepokojen,“ prohlásil v úterý na půdě německé ambasády s poukazem na aktuální situaci na Ukrajině. Německo by podle něj také jako země, která ve dvacátém století nasbírala bohaté zkušenosti s osudy exulantů, mělo z „povědomí o tragice ztráty domova, nezbytnosti nového začátku a vzdání se dosud zažitého“ vytěžit více pochopení a ochoty pomoci pro uprchlíky, kteří nyní ve velkém počtu přicházejí do země z nejrůznějších krizových oblastí.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.