Když ratingové agentury známkují, finanční trhy už jen zívají

Přežije stoletý vynález Johna Moodyho i v digitálním věku nebo se politici a infosféra postarají o jeho zašlapání do země?

Chladná reakce investorů na zhoršené známky agentury Moody’s pro šestici evropských zemí oprášila otázku, zda několik desítek let trvající zlatá éra ratingu není u konce. A protože jsem měl minulý týden možnost zúčastnit se investičního setkání právě na toto téma, rád se o postřehy podělím.

Jen stručně připomeňme, co se stalo: Moody’s v úterý snížila hodnocení Itálie, Španělska, Malty, Portugalska, Slovenska i Slovinska a dalším třem zemím – Francii, Velké Británii a Rakousku – změnila výhled ratingu ze stabilního na negativní. Přesto v tentýž den Itálie prodala na trhu vládní dluhopisy s nižším výnosem než v předchozí lednové aukci. Podobně na tom byli Španělé.

Jak to, že se investoři zhoršeného prospěchu nepolekali a nepožadovali za své peníze od zmíněných států prémii v podobě vyšších výnosů? Odpověď je jednoduchá: hodnocení ratingových agentur už není tím, čím bývalo. Jinými slovy, z těchto kdysi vlivných firem, jež určovaly trend, se postupně stávají oznamovatelé starých zpráv.

Hodnocení několika kliky myší

Podpořme toto tvrzení jednoduchým důkazem. Když agentura Moody’s připravila v listopadu 1998 Japonsko poprvé v historii o elitní tříáčkový rating, výnos tamního desetiletého dluhopisu stoupl během tří měsíců na trojnásobek. Na stejnou degradaci Francie od Standard & Poor’s (S&P) letos v lednu trh prakticky nereagoval, neboť sám o sobě „snížil“ hodnocení země již na přelomu října a listopadu prudkým růstem rizikové prémie u francouzských vládních bondů.

Kdysi neotřesitelnou pozici ratingovek ohrožují i politici se svými návrhy na změnu jejich regulaceJedním z důvodů takového vývoje je snazší přístup ke statistikám v digitálním světě. Každý investor si několika kliky myší dokáže obstarat a pomocí počítačových nástrojů, třeba i prosté excelovské tabulky, také vyhodnotit data potřebná k posouzení stavu jakéhokoli dlužníka, ať už je to stát či korporace. Dál už se může řídit vlastním selským rozumem a pochopitelně nebude čekat na verdikt ratingové agentury.

Kdysi neotřesitelnou pozici ratingovek ohrožují i politici svými návrhy na změnu jejich regulace. Ano, právě ti politici, kteří dali agenturám v minulosti do rukou moc ovlivňovat chování investorů po celém světě. Jenže problém je v tom, že návrhy změn nejsou motivovány čistě kvalitativně, ale z velké části  snahou přistřihnout ratingovým firmám křídla a oplatit jim jejich troufalost – že si dovolily sáhnout na hodnocení vládních dluhopisů „nedotknutelných“.

Ratingové agentury obecně nemají dobrou pověst a přiznejme, že si za to mohou z velké části samy. Zejména z minulosti známým razítkováním neprůhledných toxických derivátů blyštivými třemi „áčky“. Anebo tím, že včas nerozpoznaly a nevarovaly investory před krachem takových gigantů jako Enron či Lehman Brothers. Přesto rating jako instrument svoje opodstatnění prokázal. Svědčí o tom i statistika agentury S&P, podle níž finanční instrumenty ohodnocené jako BBB+ „krachovaly“ v letech 1978 až 2008 téměř dvacetkrát častěji než cenné papíry se známkou AAA.

Přežije tedy stoletý vynález Johna Moodyho i v 21. století? Pravděpodobně ano. Jen si bude muset najít trochu jiný byznys model a nabízet i jiné služby než jen úvěrové hodnocení. A první náznaky jsou již vidět. Zatímco v letech 2007 a 2008 obnášely příjmy agentur z ratingu až 90 procent jejich obratu, dnes tyto poplatky činí zhruba dvě třetiny.