Ceska Pozice

Když máte v baráku drogového dealera...

Ponurá reportáž, jak jeden narkoman dokáže zničit bytový dům, aniž by bylo možné se dovolat jakékoli pomoci.

foto: © montáž ČESKÁ POZICE, Richard Cortés, foto ISIFAČeská pozice

„Já bych tu, pane, se sebou taky nechtěl bydlet,“ povídá mi drogový dealer, když jsme se před několika týdny potkali na schodišti a já se vyhýbal obloukem jeho nemocemi nasáklému a žlutavému tělu. „Ale nejsme odpad, jsme lidé jako vy.“ Pár dnů na to jsme se míjeli znova, tentokrát družně debatoval před domem s narkomanem: „Ale ano, jen pojď dál. Jsme jako chrám boží. U nás je pro každého vždy otevřeno!“ Jako by Vltava v Praze vyplavila všechnu svou špínu...

„Jen pojď dál. Jsme jako chrám boží. U nás je pro každého vždy otevřeno!“Není to tak dávno, zhruba před třemi lety, co jsem viděl na vlastní oči zásah mužů v kuklách. Vyrazili dveře od jistého bytu v našem domě, našli v něm mnoho lidí (ačkoli v něm byla a dosud je hlášena pouze jedna starší paní, matka onoho zažloutlého těla), na schodišti jsem pak jednoho musel překračovat, protože byl několik hodin pouty připoután k zábradlí. A výsledek?

Nula. Leda by se dalo za výsledek považovat, že před několika týdny už nevyráželi dveře bytu zakuklenci, ale obyčejní uniformovaní policisté způsobně tiskli u stejného bytu zvonek, protože celé schodiště se ponořilo do páchnoucího kouře. V bytě našli znovu o dost více osob než jen chudáka paní.

Předseda SVJ: Nemůžu dělat nic!

Starší paní je nájemkyně, neplatička, prý bývalá policistka. Její odhadem 35letý syn s vizáží zničeného padesátníka je čímsi na způsob dveřníka – od té doby, co ztratili klíče, tráví dny tím, že hlídá, aby vchodové dveře zůstávaly otevřené. Odpad vyvržený Vltavou totiž nepřetržitě proudí do jejich dvoupokojového bytu pro svou dávku a nocleh.

Kromě práce dveřníka se náš nažloutlý narkoman kdysi mohl vyučit elektrikářem – před mnoha měsíci byla jeho matce odpojena elektřina a on hledá způsoby, jak elektřinu odebírat na černo, a vynalézavost mu nechybí. Jednou se napojil na světlo z chodby, a proto vysílal svou matku v pravidelných intervalech, aby na chodbě rozsvěcela.

Minulý týden jsem se sešel s předsedou výboru společenství vlastníků jednotek v našem bytovém domě. Po stížnostech a naléhání ho snažně prosím – a  kdyby to k něčemu bylo, i podplácím –, až už to předseda nevydrží a přerušuje mě: „Nemůžu dělat vůbec nic! Myslíte si, že jsem nadšený, že máme v domě s největší pravděpodobností drogovou varnu a narkomani si tady podávají ruce? Vždyť mám malé dítě, nebaví mě sbírat u vchodu ze země stříkačky.“Majitel nájemního bytu tvrdí, že učinil veškeré právní kroky, které učitit mohl

Vím, že má pravdu, a proto se nakonec jen trpně ptám: „Kdo za to teda může?“ Lakonická odpověď předsedy výboru: „Majitel.“ Majitelem bytu (a některých dalších v domě) je velmi movitý muž, bez nadsázky. Vlastní ledacos. O inkriminovaný byt se sám nestará, má na to lidi.

Jeden z majitelových emisarů, minimálně hlavní zástupce pro dům, ve kterém bydlím, je zaplavován e-maily se stížnostmi. Před pár dny už to nevydržel a na jednu z nich předsedovi SVJ odpověděl: „Možná Vám to nepřijde, ale to, že je pan X stále v bytě, nám vadí možná více než Vám. V současné době jsme učinili veškeré právní kroky, které jsme udělat mohli. Máme pravomocné rozhodnutí soudu k vyklizení, je to předáno exekutorovi, aby vyklizení bytu realizoval. Již jsme i několikrát urgovali exekutora. Jediné, co neuděláme, jsou úkony v rozporu s platným právem.“

Půl roku po rozsudku se neděje nic

Píše pravdu? Nevím. Pochybuju ale, že by mu vadila situace více než mně. Nemusí se denně stýkat a už také potýkat s trojjedinou osobou dveřníka-dealera-syna a jeho zuboženými zákazníky. Je to snad jeho zvonek, který je v pravidelných intervalech (bez ohledu na hodinu) tisknut zoufalým po schodišti pobíhajícím dveřníkem, když je náhodou zamčeno a vlna narkomanů naráží na vchodové dveře? Ostatně: Nedávno je vlna prolomila, zámek nezámek, závislost je silnější dveří.

Když jsem se zástupcem majitele po telefonu mluvil, načrtl mi chronologii případu: v lednu 2013 starší paní vypršela výpovědní doba z nájmu (neplatila), nicméně byt neopustila; v červenci soud vydal rozhodnutí o vyklizení bytu bez bytové náhrady; na přelomu září/října nabylo rozhodnutí právní moci a bezprostředně poté byl osloven exekutor. Na konci února 2014 se pořád neděje nic.Už více než rok překračuji injekční stříkačky a proplétám se večer dovnitř skrz skupinu na dveře se tlačících narkomanů

Je mi to divné, a proto volám jednomu renomovanému právníkovi: „Že exekutor skoro půl roku nekoná? To je absolutně nepřiměřená doba. Moje zkušenost, a my s exekutory také komunikujeme, je, že vyklizení bytu trvá několik týdnů, maximálně dva měsíce.“

Ještě renomovanější a slavnější český advokát mi říká vlastně totéž, byť exekutory obecně spíš brání: „Ta doba je extrémně dlouhá. Exekutorovi se ale nedivím, že se mu do toho nechce, když je byt plný narkomanů. Když je naše zákonodárství v této oblasti tak socialistické, bude z toho mít jenom nepříjemnosti. A bude ještě hůř.“

Zjistil jsem si jméno exekutora, který má mít případ na starosti, a vytočil číslo. Zajímá mě dost věcí. Vytáčím ho celý den, nedovolám se, pokaždé se po dvou zazvoněních ozývá obsazovací tón. Dovolat se exekutorovi asi není jen tak, zřejmě má jinou práci než vyklízet vybydlený byt s narkomany.

Je-li vinen exekutor, který si k exekuci vybírá jednodušší či výnosnější případy, nebo majitel, jemuž je jeden dvoupokojový byt ukradený, mi je ale úplně jedno. Jedno mi ale není, že už více než rok překračuji injekční stříkačky a proplétám se večer dovnitř skrz skupinu na dveře se tlačících narkomanů.

Kdo selhává?

Nemám radost, když mě budí v noci dveřníkův prst na zvonku, a už vůbec nemám radost z toho, že si nejsem jistý, jestli nevyhořím, protože zrovna bude dealer něco chemického vařit. Jenže: Odkud přivolat pomoc? Když trvá déle než rok, než bude vyklizen byt neplatičů, selhává systém.

Selhávají exekutor i policie, jež zřejmě není schopná takové případy řešit. Nejde sice o žádnou „velkou“ kriminalitu takzvaných bílých límečků, uznávám, že jde o lokální marginálie, ale ty reálně devastují domovy konkrétních lidí – v Praze i jinde. Nevím, třeba situaci policisté monitorují a sbírají potajmu důkazy, třeba už brzy zasáhnou, třeba rozmotávají širší síť a nechtějí vyplašit velké ryby, třeba tam ani nakonec není varna, třeba policii křivdím, třeba… Jenže to si říkám už dost dlouho, a za tu dobu se dům proměnil v místo k nežití. Bitý jsem v tuto chvíli já.Když trvá déle než rok, než bude vyklizen byt neplatičů-narkomanů, selhává systém

V okamžiku, kdy je ohrožen můj zcela nedůležitý a malý domov, mohu sebevíce rozumět solidnímu policistovi, s nímž jsem o případu mluvil a který mi vysvětlil: „Doba vyšetřování dejme tomu varny s pervitinem je velmi individuální. Může to trvat pár dnů, může to trvat řadu měsíců. O co nám jde, je za využití všemožných operativních prostředků chytit pachatele přímo při činu, při vaření. Musíme mít jistotu, než zasáhneme.“

Ani moje trpělivost není nevyčerpatelná, ale co mám dělat? Odstěhovat se? Prodat byt v domě, kde se to hemží narkomany? Vzít „spravedlnost do vlastních rukou“ jako v nějaké kovbojce?

Často si v poslední době kladu otázku: Jsem to i já, kdo je vinen? Celý život zlehčuji podobné problémy, mluvím o toleranci: Že máte v baráku narkomana? Ale prosím vás, hlavně se neunáhlujte s odsudky. Je třeba s ním pracovat, nabídnout mu pomocnou ruku, léčit ho. Čemu pomůžete, když ho vystrnadíte z bytu, děj se co děj? Skončí na ulici, začne krást, jeho stará matka skončí ještě hůře. Co když je dokonce synem týraná?

Něco takového bych asi ještě nedávno říkal. Jenže není to s teorií a praxí trochu podobné jako s člověkem sledujícím film na plátně v kině? Sedíte-li v poslední řadě, zdá se vám, že vidíte film nějak přehledněji, celistvěji. Jakmile se ale začnete posouvat dopředu, až nosem začnete narážet na plátno, nerozpadne se vám promítaný příběh v mlze? Možná je to s intelektuálním pozorováním, jež se střetne s nechutnou realitou, podobné.

zpět na článek


© 2021 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.