Když japonská preciznost narazí na nečekané souvislosti...

Japonsko „improvizuje“ ve Fukušimě: bazény s použitým palivem zavodňuje armáda z vrtulníků, policie činí totéž vodním dělem dírou ve zdi.

Vrtulník CH-47 Chinook nabírá mořskou vodu, aby ze vzduchu pokropil „bazén“ s vyhořelým palivem nad reaktorem 3 jaderné elektrárny Fukušima 1. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vrtulník CH-47 Chinook nabírá mořskou vodu, aby ze vzduchu pokropil „bazén“ s vyhořelým palivem nad reaktorem 3 jaderné elektrárny Fukušima 1. | foto: REUTERSČeská pozice
Vrtulník CH-47 Chinook nabírá mořskou vodu, aby ze vzduchu pokropil „bazén“ s vyhořelým palivem nad reaktorem 3 jaderné elektrárny Fukušima 1.

Zemětřesení a vlna tsunami ukázaly ohromné nasazení záchranářů a bezpříkladnou ochotu obyvatel Japonska sdílet utrpení s postiženou oblastí. Havárie v elektrárně Fukušima 1 ale také zároveň odhalila zásadní nepřipravenost země čelit civilní jaderné katastrofě. Po neúspěšných pokusech firmy Tokyo Electric Power se nyní snaží následky havárie mírnit japonská armáda (sebeobranné sbory Džieitai) a policie. Japonský premiér Naoto Kan dnes o pomoc s řešením katastrofy telefonicky požádal Baracka Obamu.

Jak zavodnit použité palivo

Největším problémem se teď zdají být reaktory 3 a 4. V obou z nich se zásadně snížila hladina zavodnění vyhořelého paliva v bazénech, kde jsou tyče uskladněny. Podle japonských zdrojů se hladina snižuje a hrozí vysušení, podle odhadů amerických odborníků (například Gregory Jaczko) již k vysušení došlo.

Pracovník firmy odpovídající za čerpání mořské vody do reaktoru 2 řešil jiný úkol a nedoplnil palivo do generátoru pohánějícího čerpadlo mořské vody do reaktoru

Šéf úřadu vlády Jukio Edano na dopolední tiskové konferenci objasnil postup pro zavodnění bazénu s palivem. Sklad použitého paliva nad reaktorem 3 ve čtvrtek ráno kropily ze vzduchu dva armádní vrtulníky (dozimetry posadky ukazovaly expozici okolo 60 milisievertů). Použité palivo nad reaktorem 4 mají zavodnit policisté ze země stříkáním vody z vysokotlakého vodního děla dírou ve zdi, která vznikla při výbuchu vodíku v minulých dnech. Armáda úkon provedla v protiradiačních oděvech, policie si tyto ochranné prostředky zapůjčuje od armády. Pro zásah byla původně stanovena limitní dávka záření 50 milisievertů za rok na záchranáře, před akcí byla však zvednuta až 250 milisievertů.

Paralelně s tímto postupem se zaměstnanci Tokyo Electric snaží do elektrárny dovést elektrické vedení z přilehlé sítě, kterou se podařilo opět uvést pod napětí. Elektřina by do elektrárny měla proudit dnes večer, otázkou ale je, do jaké míry systém chlazení poškodily výbuchy v reaktorech.

Otazníky nad dalším postupem

Zahraniční odborníci tento postup označují za poslední zoufalý pokus s havárií něco udělat. Bohužel prostá matematika jim dává spíše za pravdu. Kapacita „bazénů“ s uloženým palivem je mezi 1300 až 2000 tunami vody (takto informuje televize NHK, mluví pořád o intervalu mezi... neví přesně, jaké objemy ty nádrže mají; zřejmě to netuší ani v samotné elektrárně), kapacita vysokotlakého děla čtyři tuny vody, respektive podvěsu pod vrtulníkem 7,5 tuny vody.

Pokud by tato akce měla objem vody v bazénech zvednout jen o čtvrtinu, o čemž se uvažuje jako o nutném minimu, znamenalo by to zhruba 70 až 100 stoprocentně úspěšných plných zásahů, kdy se do bazénu s palivem dostane celá dávka. To si lze těžko představit v případě použití pozemní stříkačky, natož při snaze plnit bazén vodou shazovanou z vrtulníku.

Podle údajů zveřejněných NHK dosahovala hladina radiace ve vzdálenosti asi 100 metrů severozápadně od reaktoru před zásahem 3782 milisievertů za hodinu, po zásahu se snížila na 3754, což o vysoké úspěšnosti zásahu vrtulníků ze vzduchu příliš nesvědčí.

Alarmující pochybení

Jak v 50 lidech, kteří se navíc kvůli radiaci na místě musejí střídat, spravovat v havarijním stavu šest reaktorů, to je otázka, na niž by měl chtít slyšet odpověď celý svět

Druhou velikou neznámou zůstává, co, jak a za použití jakých ochranných pomůcek dělala firma Tokyo Electric v počátcích havárie, a zdali za současný stav nemůže právě chaotický postup v prvních dnech krizových prací. Když 14. března vyšlo najevo, že došlo více než na dvě hodiny k úplnému odhalení palivových článků v reaktoru číslo 2, vydala Tokyo Electric prohlášení, z něhož deník Mainichi Shinbun cituje: „Pracovník firmy odpovídající za čerpání mořské vody do reaktoru 2 řešil jiný úkol a nedoplnil palivo do generátoru pohánějícího čerpadlo mořské vody do reaktoru. Doplňování vody se proto zastavilo, což spolu s dalšími faktory vedlo k dvouhodinovému odhalení palivových článků.“

Tato zásadní kolize nastala poté, co Tokyo Electric – kvůli zvyšující se radioaktivitě na místě – z objektu stáhla 750 pracovníků a situaci nechala řešit pouze padesátku techniků. Jak v padesáti lidech, kteří se navíc kvůli radiaci na místě musejí střídat, spravovat v havarijním stavu šest reaktorů, to je otázka, na niž by měl chtít slyšet odpověď celý svět.

Krizová situace a ad hoc řešení, kdy armáda připevňuje pod transportní vrtulníky olověné pláty, aby alespoň nějak chránila posádku, a stejně tak vodním dělem manipulující příslušníci policie ve vypůjčených ochranných oděvech, odhalují alarmující skutečnost. Japonsko patrně nedisponuje žádnou speciální hasičskou jednotkou, která by byla vybavena a hlavně vycvičena na efektivní řešení podobného druhu katastrofy.

Prezicnost versus improvizace

Japonci jsou milovníci detailních procedur a podrobných technologických postupů. Jako národ excelují ve všech oblastech, kde je možné dopředu problém analyzovat, připravit podrobný postup řešení a tento postup pak do nejmenšího detailu dodržet. V tomto směru taktéž obdivuji ohromnou japonskou preciznost.

V okamžicích, kdy je třeba improvizovat, neboť se v problému objevily nečekané souvislosti, začíná naopak předem připravený japonský precizní scénář sám problémy generovat, neboť do sebe začnou narážet pravidla a požadavky, které nerespektují pozměněnou realitu. 

Mementem „bezhlavé služby plánu“ budiž železniční neštěstí z roku 2005 na trati JR u města Amagasaki. Mladý strojvedoucí se snažil dohnat zpoždění, za které mu hrozil velký postih od zaměstnavatele, ale jeho vlak vinou velké rychlostí vykolejil a vlétl do nedalekých podzemních garáží. Zemřelo tehdy 107 lidí – kvůli zpoždění čítající asi 90 vteřin.