Kdybychom měli prokazovat dopujícím zavinění, boj s dopingem by skončil

Ano, sportovci podezřelí z dopingu jsou na tom procesně hůř než pachatelé bagatelní trestné činnosti. Měli bychom však pochopit proč.

foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro CanuČeská pozice

Na rozhovor s právníkem Prokopem Benešem o některých právních aspektech potírání dopingu (Pohled právníka: Je systém boje proti dopingu bez vad?, 18. srpna 2013)  reagují polemikou mezinárodní dopingový komisař Petr Jelínek a advokátka Liběna Vondráčková.
Liběna Vondráčková je předsedkyní České společnosti sportovního práva, o.s., Petr Jelínek je členem Rady tohoto sdružení.

Sportovci podezřelí z dopingu jsou na tom procesně o poznání hůře než pachatelé bagatelní trestné činnosti, říká Prokop Beneš. S tím lze souhlasit, ovšem je třeba se ptát, proč tomu tak je.

Úvodem je nutno říci, že základním právním dokumentem, z něhož vychází celosvětový boj proti dopingu, je Světový antidopingový kodex (dále jen „Kodex“), vydaný Světovou antidopingovou agenturou – WADA. Tento Kodex harmonizuje celosvětově boj proti dopingu, většinu jeho textu musí národní antidopingové organizace převzít do svých národních směrnic beze změn.

Je pravda, že některé části Kodexu lze do národních úprav převzít s možností modifikace pro dané místní podmínky a okolnosti. Je však třeba zdůraznit, že se nejedná o části zásadní (například jde o dopingovou kontrolu u zvířat, výzkum a výchovu). Nelze měnit například definice, vymezení porušení antidopingových pravidel, jejich dokazování nebo udělování trestů. Ačkoli se tedy národní antidopingové úpravy „různě jmenují“, jejich stěžejní obsah je totožný.

Disciplinární orgány nedisponují donucovacími prostředky, které může použít policie v rámci vyšetřování

Antidopingová pravidla vymezená Kodexem a jeho českou modifikací – Směrnicí pro kontrolu a postih dopingu v České republice (dále jen „Směrnice“) – jsou soukromoprávní předpisy! Disciplinární orgány, které projednávají a rozhodují dopingové případy, nedisponují donucovacími prostředky, které může použít policie v rámci vyšetřování. Ani nemohou, neboť se jedná o orgány soukromoprávních asociací – v českém prostředí sdružení ve smyslu zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Disciplinární orgán může mít vůči svému členovi „páku“, zůstaneme-li u sportovní terminologie, spočívající v hrozbě dalšího disciplinárního postihu, pokud v řízení nespolupracuje. Vůči nečlenům – typicky třeba státním institucím, které obvykle poskytují policii informace při vyšetřování – pak ale nemá páku vůbec žádnou. Výpovědi svědků, nečlenů příslušného sdružení (obvykle sportovního svazu), jsou v takovém řízení ryze dobrovolnou činností.

Tvrzení sportovce, že užití zakázané látky nebylo úmyslné ani nedbalostní, by bylo prakticky nemožné vyvrátit

Ve věcech dopingu proto nese sportovec skutečně absolutní odpovědnost za látky, které vstoupí do jeho těla a posléze jsou zjištěny dopingovou kontrolou. Není možné, s ohledem na soukromoprávní a v tomto ohledu „bezzubou“ povahu antidopingových předpisů, prokazovat sportovci zavinění, jak po tom volá výše zmíněný článek. Pokud bychom k tomuto přistoupili, boj s dopingem by skončil. Tvrzení sportovce, že užití zakázané látky nebylo úmyslné ani nedbalostní, by bylo prakticky nemožné vyvrátit.

Odpovědnost sportovce za porušení některých antidopingových pravidel je objektivní, vzniká bez ohledu na zavinění. Otázka zavinění hraje roli teprve při rozhodování o výši sankce a důkazy na svou obranu musí skutečně přednést sportovec. S ohledem na převážně soukromoprávní charakter antidopingového boje by to ani jinak nebylo možné.

Součástí systému, světa profesionálního sportu zahrnujícího boj proti dopingu, se sportovec stává na základě dobrovolné a svobodné volby. Zatím naše společnost naštěstí nepřistoupila na toleranci dopování a sportovec proto při své činnosti musí respektovat tato pravidla. Nabízí se srovnání s některými občanskými profesemi, členové profesních komor rovněž musejí respektovat svoje mnohdy velmi přísné stavovské předpisy.

Každý sportovec při dopingové kontrole prokazuje a potvrzuje, že sportuje bez užívání zakázaných látek. A mnohým z nich to nečiní sebemenší problém. Ti, kteří mají k antidopingovým pravidlům výhrady, je mají možnost sdělit WADA, ať už sami, nebo prostřednictvím svých národních antidopingových organizací. Proto také při tvorbě nového Kodexu (každých 6 let) probíhá dvouletá fáze připomínkování návrhu nového znění, do kterého se může zapojit v podstatě kdokoli.

Rafinovaní sportovci

Prozatím nikdo nevymyslel jiný, lepší a minimálně stejně efektivní způsob, jak provádět dopingové kontroly. Z fyzické přítomnosti na toaletě se sportovcem a vizuálního odsvědčení poskytnutí vzorku nejsou nadšeni ani dopingoví komisaři. Jiná možnost ale není, podvádějící sportovci byli v minulosti natolik rafinovaní, že tuto praxi potvrdili jako jedinou možnou a nezbytnou. A i za přítomnosti dopingového komisaře se nadále někteří sportovci pokoušejí podvádět a manipulovat svůj vzorek.

Je třeba vyvrátit poněkud drakonickou pověst, kterou si vydobyla hlášení míst pobytu

V ještě efektivnějším boji s dopingem pak pomáhají často zmiňovaná hlášení míst pobytu sportovců. Jde o nástroj, díky kterému mohou být sportovci testováni kdykoliv a nikoliv pouze na závodech, kde je kontrola očekávána. Je potřeba vyvrátit poněkud drakonickou pověst, kterou si tato hlášení vydobyla. Ano, informace se mají udávat na každý den a to kvartálně (leden-březen, duben-červen, …), ale sportovci v rámci daného období mohou kdykoliv informace upravit, změnit, aktualizovat. A to například formou SMS, kdykoliv před zadaným časovým údajem, teoreticky i jednu minutu předem. Není to tedy v praxi takový problém případné změny nahlásit. V praxi často sportovec uvede na celé tři měsíce, že bude na domácí adrese, a poté například každý týden údaje aktualizuje dle svých závodních či tréninkových plánů.

Poznámka k případu Enge

Nelze pominout v článku zmíněný případ automobilového jezdce Tomáše Engeho. Advokát Prokop Beneš sám uvádí, že výkon jezdce byl požitím marihuany deformován, a diví se, proč by za to měl být trestán. Pomineme-li fakt, že látka je na seznamu zakázaných z důvodu, že splnila dvě ze tří podmínek pro své zařazení na tento seznam, a tudíž je zakázaná ve sportu (stejně jako ve fotbale nemůžete hrát rukou, i když vám to kolikrát nepomůže), je potřeba také uvést, že v daném sportu, kde se jezdí rychlostmi vysoce převyšujícími 200 km/h, je sebemenší deformace výkonu (například požitím marihuany) faktorem ohrožujícím život nejen samotného sportovce, ale také jeho soupeřů, kterých je na trati třeba třicet. I tento hazard se životem vlastním, ale zejména i se životy ostatních, by mohl být důvodem pro udělení trestu zákazu činnosti, možná i trestněprávní postih.

Cílíme na skutečné podvodníky

Antidopingová pravidla bohužel nejsou z právního pohledu dokonalá, stejně jako nejsou dokonalé ani právní předpisy. V mnoha případech jsou najímáni nejlepší právníci, aby využili „mezer“ v zákonech, a tím dokázali nevinu svého klienta. Paralelu můžeme najít i v případech dopingových. I zde se hledají skulinky ve znění pravidel stanovených Kodexem. I proto je Kodex každých šest let přepracováván na základě zkušeností s jeho používáním v praxi tak, aby jeho znění bylo výsledkem co nejširšího konsenzu a mohl být všemi zúčastněnými respektován. Není snahou a cílem antidopingového hnutí postihovat „lehkomyslné“ sportovce, ale skutečné podvodníky. A to i díky kvalitně a efektivně nastaveným antidopingovým pravidlům.

Máme na výběr jen dvě cesty – snažit se boj proti dopování zdokonalovat, nebo na něj zcela rezignovat

Lze do jisté míry souhlasit s despektem Prokopa Beneše k praxi některých disciplinárních orgánů. Naprostá většina sportovních svazů nemá k dispozici odborníky, kteří by řízení o porušení antidopingového pravidla dokázali kvalifikovaně vést.

I tato skutečnost má negativní dopad na „popularitu“ boje proti dopingu. Přičemž autoři tohoto článku mají z posledního vývoje, zejména pak z článků, které se objevily v médiích v souvislosti s odhalením Lance Armstronga, dojem zcela opačný, totiž že se veřejné mínění přiklání spíše na stranu „nespravedlivě“ pronásledovaných sportovců, tedy proti současnému pojetí boje proti dopingu, než že by „strana boje proti dopingu měla privilegium“. I to je důvod, proč by se mělo o podstatě, filozofii boje proti dopování, více diskutovat.

Máme totiž na výběr jen dvě cesty: snažit se boj proti dopování zdokonalovat, nebo na něj zcela rezignovat. A nedozírné následky druhé z možností by pro sport jako takový byly zcela bezpochyby fatální.