Ceska Pozice

Kdo nese vinu za současné násilí a rabování v amerických městech?

Smrt Afroameričana George Floyda, jemuž policista Derek Chauvin klečel více než osm minut na krku, rozpoutala v USA násilnosti. V Evropě vyvolaly také povzdech, „to se může stát jen v Americe“. Násilí však bylo v dějinách USA, Evropy i celého světa.

Roman Joch 14.6.2020
V Minneapolis hoří několik obchodů i policejní stanice. V ulicích jsou stovky... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy V Minneapolis hoří několik obchodů i policejní stanice. V ulicích jsou stovky... | foto: Reuters
V Minneapolis hoří několik obchodů i policejní stanice. V ulicích jsou stovky...

Amerika je násilnickou společností. A vždycky byla. Ale mějme smysl pro perspektivu – to samé, co se děje v amerických městech, se před 15 lety dělo na předměstích Paříže. Když na začátku šedesátých let bylo spácháno několik atentátů na de Gaulla, Američané si říkali: „To se děje pouze v Evropě...“, zatímco když Oswald zastřelil Kennedyho, Evropané si říkali: „To se děje pouze v Americe...“ Násilí bylo v dějinách USA, Evropy i celého světa. Lidská přirozenost je všude stejná a neměnná.

Násilnosti, jež v USA začaly poslední květnový týden, jsou podobné těm z roku 1968 – také se neomezují na jedno město, ale rozšířily se po celé zemi. I krvavé jaro a léto 1968 (pastor Martin Luther King byl zavražděn v dubnu, senátor Robert Kennedy v červnu) vyvolaly protireakci; v listopadu se stal prezidentem Richard Nixon, který kandidoval s programem „právo a pořádek“.

V následujících letech docházelo k dalším násilnostem a městským bouřím, rabování a žhářství, většinou se ale dotýkaly jen jednoho města. Třeba v roce 1980 rasové nepokoje v Miami na Floridě, v roce 1992 v kalifornském Los Angeles kvůli kauze Rodneyho Kinga... A tak dále.

Právo prezidenta

Rodney King řídil pod vlivem drog, odmítl auto zastavit, ujížděl policistům velkou rychlostí přes obytné čtvrti, ohrožoval kolemjdoucí. Když policie auto zastavila, bránil se zatčení a policisté ho zmlátili pendreky. On byl černoch, oni běloši. Mlátili ho, i když už ležel na zemi a nebránil se; jeho spolujezdec, který po zastavení auta okamžitě lehl na zem a zatčení se nebránil, nedostal ani ránu. Porota v prvním procesu policisty osvobodila – a nastalo rabování, ničení a žhářství rozhněvaných mladých černochů.

Jejich zloba se obrátila vůči obchodům, nikoli však bílých, nýbrž korejských majitelů. Korejská imigrace do USA byla tehdy relativně nová, ale jejich komunita byla velmi pracovitá a zažívala rychlou sociální mobilitu. Mnohé mladé černochy to frustrovalo: „My jsme tady dlouho, ale jsme chudí, oni přišli včera, a už jsou tak úspěšní...“ V následném procesu byli dva ze čtyř policistů odsouzeni k trestu vězení a Rodney King od Los Angeles získal 3,8 milionu dolarů.

Rabování, žhářství a vraždění na jaře 1992 trvalo šest dní a vyžádalo si 63 mrtvých a 2400 raněných, než prezident George Bush starší nasadil do ulic armádu a námořní pěchotu. Prezident na to má právo i bez žádosti či souhlasu guvernéra daného státu.

Rabování, žhářství a vraždění na jaře 1992 trvalo šest dní a vyžádalo si 63 mrtvých a 2400 raněných, než prezident George Bush starší nasadil do ulic armádu a námořní pěchotu. Prezident na to má právo i bez žádosti či souhlasu guvernéra daného státu. Když se v roce 1957 segregacionistický guvernér státu Arkansas Orval Faubus nepodřídil soudem nařízené rasové integraci škol a bránil vstupu černošských studentů na střední školu v hlavním městě Little Rock, prezident Eisenhower tam vyslal 101. výsadkovou, jež se vyznamenala v bitvě v Ardenách, aby chránila černošské studenty před bílou lůzou.

V roce 1967 nebyla schopná ukončit nepokoje v Detroitu ani státní garda, proto tam prezident Johnson poslal 82. výsadkovou, která při vylodění v Normandii první seskočila do zázemí pláží Utah a Omaha, a násilnosti ustaly. Násilníky, které neodstrašila ani garda, odstrašila až regulérní armáda – uvědomili si, že jde do tuhého, a přestali.

Když se prezident Bush starší rozhodl v roce 1992 do Los Angeles nasadit armádu, bylo to tak překvapivé, že armádní velitelé na poslední chvíli sháněli mapy města, protože je neměli. Měli mapy Kuvajtu, Bagdádu, možná Moskvy a Pekingu, ale nikoli Los Angeles.

Primární úkol státu

Co je příčinou nepokojů, rabování a žhářství? Hlasy z levice tvrdí, že chudoba, rasismus, nespravedlnost, to je však nepřesvědčivé. Kdyby to byla pravda, docházelo by k rabování a žhářství neustále a ve většině zemí, protože chudoba a nespravedlnost jsou v nich konstantou. Ale nedochází. Navíc toto tvrzení uráží chudé, neboť sugeruje, že jsou náchylní být zločinci. Moji předci byli chudí, ale pokud vím, zločinci to nebyli. Zkušenost učí, že i velice bohatí a privilegovaní mohou být zločinci, ať jsou to bossové mafie, nebo čínské politbyro.

Primárním úkolem státu je chránit lidské životy a svobodu, nikoli rozdávat dotace. Není-li režim schopný či ochotný životy a svobodu ubránit, ztrácí legitimitu. Nutnou podmínkou ochrany života a svobody je však udržení a vynucení práva a pořádku v ulicích, na náměstích, ve městech a v celé zemi – bez práva a pořádku není svobody, spravedlnosti ani elementárního bezpečí.

Příčinou násilí, rabování a žhářství jsou násilníci, rabující a žháři. Pokud je v jejich počínání nic neruší, jako nakažlivý příklad se rozšíří na další a z potenciálních násilníků a lupičů se stanou násilníci a lupiči reální. Proto je na první narušení veřejného pořádku nutné reagovat okamžitě, aby se nerozšířilo. To je chyba, kterou udělal starosta Minneapolisu první noc rabování. Dal policii rozkaz, aby nezasahovala. Výsledek? Rabování a žhářství se v následujících dnech a nocích rozšířily nejen v Minneapolisu, ale i v dalších amerických městech.

Represe má nehezký zvuk, ale za určitých okolností je pro zachování civilizace nezbytná, brání, aby se města proměnila v džungli. Primárním úkolem státu je chránit lidské životy a svobodu, nikoli rozdávat dotace. Není-li režim schopný či ochotný životy a svobodu ubránit, ztrácí legitimitu. Nutnou podmínkou ochrany života a svobody je však udržení a vynucení práva a pořádku v ulicích, na náměstích, ve městech a v celé zemi – bez práva a pořádku není svobody, spravedlnosti ani elementárního bezpečí.

Evropské vnímání USA je deformované tím, že ji srovnáváme s evropskými zeměmi. To je neadekvátní, USA mají být srovnávána s celou Evropou, všemi jejími zeměmi dohromady, tak velká a rozmanitá je to země. S jednotlivými evropskými zeměmi lze srovnávat jen americké státy; pak měřítko sedí. Když však USA srovnáváme s demokraciemi světa rozlohou či počtem obyvatel jim podobnými, jako jsou Indie či Brazílie, USA nevycházejí špatně. Když si uvědomíme, co všechno by se v natolik různorodé a velké zemi mohlo pokazit, je s podivem, že to ještě funguje.

zpět na článek


© 2020 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.