Kdo na Hrad: Havel II., anebo partajník jako řemen?

Stranicky vyhraněný prezident opírající se o politickou stranu a silný mandát z přímé volby by mohl otevřít cestu k prezidentskému systému.

Ve výzkumech dosud virtuálních volebních preferencí je zatím „miláček národa“ Miloš Zeman druhý se zřetelnou ztrátou na prvního Jana Fischera. foto: © ČTK, ČESKÁ POZICEČeská pozice

Ve výzkumech dosud virtuálních volebních preferencí je zatím „miláček národa“ Miloš Zeman druhý se zřetelnou ztrátou na prvního Jana Fischera.

To „sladké tajemství“ je konečně venku! „Padesát tisíc podpisů mám. Jdu do boje o Hrad,“ zvěstoval Miloš Zeman ve středečním Právu. „Petice probíhá velmi dobře. Předpokládám, že na konci června nebo začátkem července se definitivně rozhodnu, a to tak, že kladně. Když jsem něco slíbil, tak to musím dodržet,“ je hned v Zemanově první odpovědi Právu. To je roztomilá formulace!

Definitivně se rozhodne za týden dva, ale poněvadž se rozhodne „tak, že kladně“, mějme za to, že se už rozhodl a svoje tažení na Hrad zahájil 20. června 2012. Možnost, že by někteří jiní kandidáti obdrželi výrazně vyšší počet podpisů pod petici než Miloš Zeman, a on by pak považoval „za nesportovní se takové soutěže účastnit“, je pouze teoretická. Ve Straně práv občanů – Zemanovců (SPOZ), jejímž je čestným předsedou, to je vyloučeno.

Kampaň na Ježíška

SPOZ a ještě před ní občanské sdružení Přátelé Miloše Zemana vznikly s jediným hlavním cílem, jímž bylo a je učinit ze Zemana prezidenta republiky. Organizování podpisové akce mají v SPOZ na starosti Miroslav Šlouf a další, kteří „umějí věci zařídit“, a budou-li s petiční akcí pokračovat až někdy do listopadu, což odpovídá prováděcímu zákonu pro přímou volbu prezidenta, Zemanovo závěrečné skóre bude násobkem 50tisícového minima, jak se na „miláčka národa“ sluší a patří.

To tu ještě nebylo, aby se volby prolínaly s Ježíškem a na setkání s kandidáty a pak k urnám se museli občané prodírat metelicemi!Ve výzkumech dosud virtuálních volebních preferencí je zatím „miláček národa“ druhý se zřetelnou ztrátou na prvního Jana Fischera, ale zároveň s náskokem před Janem Švejnarem, Karlem Schwarzenbergem, Přemyslem Sobotkou, Jiřím Dienstbierem mladším a Janou Bobošíkovou. Mimochodem v ODS se stále odehrávají vnitrostranické primárky a pro svého definitivního kandidáta se rozhodne až po jejich ukončení. Nic ale nezmeškala, neboť prozatím i její kandidát bude jenom „kandidátem na kandidáta“. Proč?

Inu, jak stanoví zákon, formálně se budou kandidátky podávat až někdy v listopadu. Do té doby budou údaje o prezidentských volebních preferencích jenom pěnou, z níž se možná nakonec vynoří úplně něco jiného, než dnes průzkumy věstí. Kdo bude favoritem první přímé prezidentské volby, až opravdu o něco půjde, se dnes nedá seriózně předpovědět. Cosi se ovšem odhadnout dá.

Článek 56 ústavy stanoví, že „volba se koná v posledních 30 dnech volebního období úřadujícího prezidenta republiky“. Druhé volební období prezidenta Václava Klause vyprší 7. března 2013, čili přímá volba prezidenta se bude konat někdy v únoru. Spíše na jeho začátku než na konci, aby existovala časová rezerva pro případ soudního přezkumu platnosti volby. To znamená, že „horká“ fáze volební kampaně se bude odbývat v lednu, po vánočních svátcích a Silvestru a v zimním nečase. To tu ještě nebylo, aby se volby prolínaly s Ježíškem a na setkání s kandidáty a pak k urnám se museli občané prodírat metelicemi!

Dva Fischerovy články

Navíc se v říjnu uskuteční volby do krajských zastupitelstev a do třetiny Senátu, přičemž teprve v listopadu, jak již bylo řečeno, se budou oficiálně podávat a registrovat kandidáti pro volbu prezidenta. Shrnuto, kandidáti na prezidenta se buď budou muset převléci za Mikuláše, Ježíška, Santa Clause či dědu Mráze, anebo začít lákat občany na svou stranu co nevidět, prakticky jakmile i Senát schválí prováděcí zákon k volbám, lidé se vrátí z dovolených a bude koho agitovat. Takhle nějak nejspíš uvažují i tipovaní finalisté druhého kola prezidentské volby Jan Fischer a Miloš Zeman.

Bude-li Jan Fischer konkrétní a trochu didaktický, „mlčící většina“, jejíž názory se prý snaží dlouhodobě poznávat a jejímž kandidátem by se chtěl stát, by mu mohla porozumětFischer v minulých dnech oznámil, že se s podáním oficiální prezidentské kandidatury vzdá funkce viceprezidenta Evropské banky pro obnovu a rozvoj (EBRD), v níž od 1. srpna požádal o neplacené volno, aby se mohl naplno věnovat přípravě na prezidentskou volbu. Od 1. července bude přitom trávit v Čechách dovolenou, během níž se chce neformálně setkávat s občany, s dobrovolníky, kteří mu budou pomáhat v kampani, a se zástupci nevládních organizací, na jejichž podporu jako nestranický kandidát jistě sází.

Jan Fischer se navíc rozepsal. Dne 15. června zveřejnil autorský článek v Právu a o čtyři dny později další, pro změnu v MF Dnes. Zatímco první z nich, jak ostatně naznačuje jeho titulek „Důvěra v demokracii“, je – řekněme – esejem, pro potřeby volebního boje málo úderným, ve druhém článku „Prezident může změnit hodně“ už Fischer přece jen trochu přidal na důrazu.

Dokáže-li tímto směrem pokračovat, být pokud možno konkrétní a zároveň trochu didaktický, slušná „mlčící většina“, jejíž názory se prý snaží dlouhodobě poznávat a jejímž kandidátem by se nejspíš chtěl stát, by mu mohla porozumět. U Jana Fischera, lépe řečeno u jeho pohledu na českou politickou scénu, se nyní na chvíli zastavme, neboť až se poté vrtneme k Miloši Zemanovi, plastičtěji vyniknou jejich rozdíly.

Mlčící většina

Fischer v prvním z obou článků konstatuje znechucení ve společnosti, ale má za to, že těch, kteří nerezignovali, je většina. Ta si nepřeje pokračování v dosavadním stylu politiky, ale ani nechce radikální řešení. Přitom „mlčící většina“ nemá „neskromné či nelegitimní“ přání, chce-li, aby česká demokracie fungovala. Pokud se toto přání nezačne v dohledné době vyplňovat, pak se nicméně „i tato mlčící slušná většina stane hlučnou a začne se radikalizovat“.

Fischer však věří, že to nebude třeba, „i když nedůvěra ve stranickou demokracii je tak hluboká, že už postihuje nejen běžné občany… Našim stranám jaksi dochází dech a nejsou schopny přesvědčit občany o žádné pozitivní vizi.“ S nápravou je podle Fischera třeba začít odshora, leč pro současný establishment je to objektivně obtížné, protože je „součástí problému“. Nezbytná je spíše obroda standardních stran než zakládání nových, k níž by mohla být impulzem volba prezidenta, jehož si občané zvolí přímo.

„Našim stranám jaksi dochází dech a nejsou schopny přesvědčit občany o žádné pozitivní vizi,“ napsal Jan Fischer

„Občané tak dají jasně najevo, jaký kurz si přejí. Buď dají šanci někomu spojenému se stranickým establishmentem, aby napravil škody na důvěře, které tento establishment napáchal. Nebo někomu nezávislému, který bude symbolizovat novou legitimitu systému. Toto bude základní dělení prezidentské volby,“ míní Jan Fischer. Podle něho „přímo volený prezident bude mít mandát a legitimitu k tomu, aby mohl tvořit korektiv stranické politice a vrátil tak lidem důvěru v systém. Tím pomůže i dnes zatracovaným politickým stranám provést jakýsi demokratický restart.“

Havlův odkaz

Ve druhém článku pro úterní MF Dnes, Fischer už rovnou tvrdí, že v možnostech prezidenta je změnit mocenský monopol uzavřené politiky. „Sám považuji za nutné usilovat o slušný stát a moderní společnost. Chybí mi dnes úcta k občanům, vědomí politiky coby služby, řád a pořádek ve veřejném životě. Stejně tak mi vadí, že se málo myslí na budoucnost, konkurenceschopnost země, investice do vzdělání a zlepšení ekonomické situace lidí,“ míní Jan Fischer.

Připomíná, že prezident může aktivně vstupovat do jednání a ovlivňovat je, zúčastňovat se schůzí vlády a parlamentu, a zdůrazňovat tak význam zákonů, které považuje za důležité. „Je ke škodě občanů, když tuto možnost nevyužívá,“ konstatuje Fischer. A za příklady toho, kdy by to bylo záhodno, uvádí jmenování premiéra, udělování milostí a vztah s Ústavním soudem. V těchto případech by ale měl prezident postupovat s nejvyšší obezřetností a v případě Ústavního soudu partnersky.

„Konečně prezident je také spolutvůrcem zahraniční politiky,“ připomíná Jan Fischer. „Na příkladu Václava Havla jsme mohli zakusit, jak moc je pro zemi naší velikosti důležité a přínosné mít zahraničím respektovanou hlavu státu. A že nejlepší obranou národních zájmů není fangličkaření ani silná slova, ale mezinárodní reputace a schopnost spolupráce. Toto vše může prezident ovlivnit, toto vše může nový prezident změnit,“ odhaluje svoje ledví Fischer.

Je-li Fischerovým upřímným vyznáním, že jako prezident by chtěl navázat na odkaz Václava Havla, pak je to slovo do pranice a rukavice hozená Zemanovi

V tom, co „káže“, může být i jen taktika, snaha včas si políčit třeba na příznivce Karla Schwarzenberga, pokud kníže skončí v prezidentské volbě už v prvním kole. Je-li to ale Fischerovo upřímné vyznání, že jako prezident by chtěl navázat na odkaz Václava Havla, pak je to slovo do pranice a rukavice hozená Zemanovi, pro něhož Havel vzorem k následování není.

Podpora od části stoupenců ČSSD a KSČM

Ano, Miloš Zeman! Opustili jsme ho konstatováním, že organizátoři petice podmiňující jeho kandidaturu už nasbírali 50 tisíc podpisů a že se tedy již brzy „definitivně rozhodne, a to tak, že kladně“, o své prezidentské kandidatuře. Mimochodem stačily by k ní i podpisy deseti senátorů zrekrutovaných Vladimírem Drymlem, zvoleným do horní komory za ČSSD, ale preferujícím právě Zemana před sociálnědemokratickým kandidátem Jiřím Dienstbierem.

Stejného mínění jako Dryml jsou ostatně mnozí členové a příznivci ČSSD. A Miloš Zeman netají, že s jejich podporou počítá. „Vycházím z toho,“ říká v citovaném rozhovoru pro Právo, „že při přímé volbě není příliš důležité, koho podporují straničtí funkcionáři. Volí řadoví členové strany a především volí příznivci těchto stran. A ti se často oficiálním doporučením stranických funkcionářů neřídí.“

Pokud do druhého kola přímé prezidentské volby nepostoupí Jiří Dienstbier ani dosud ještě nenominovaný kandidát KSČM, ale naopak se do něj probojuje Miloš Zeman, významná část stoupenců ČSSD a také KSČM ho podpoří. Zejména pokud by se jeho soupeř holedbal pravicovostí. Dodejme jen, že Fischer ani Jan Švejnar „pravicovosti futrál“ nejsou a určitou část příznivců ČSSD, jimž vadí Zemanovy móresy a nemají rádi Šloufa a spol., by Fischer stejně jako Švejnar mohli „utrhnout“ pro sebe. Ne nadarmo oba zdůrazňují, že usilují o podporu voličů z celého politického spektra.

Dvě jízlivé poznámky

Stejně však o ni usiluje Miloš Zeman. „Zcela určitě ano, protože jsem mnohokrát řekl, že hlavní rolí prezidenta je působit jako moderátor či organizátor diskuse různých politických proudů, tedy různých politických stran (sic!). A to samozřejmě jen těžko může dělat takový prezident, který by byl spojen s jakoukoli významnou, tedy parlamentní politickou stranou.“ Jízlivě se chce něco poznamenat.

Za prvé, když se snažil jako moderátor diskuse různých stran působit prezident Havel, při sestavování své menšinové vlády v létě 1998 ho Zeman odstavil na vedlejší kolej a jmenování Jana Kavana ministrem zahraničí a Miroslava Grégra ministrem průmyslu dosáhl Havlovi na truc. Poté během „smluvně opoziční“ čtyřletky dávali s Václavem Klausem prezidentu Havlovi až neomaleně najevo, že se bez něho obejdou. Dokonce zašli tak daleko, že ČSSD a ODS navrhly v roce 2000 (ale kvůli odporu Senátu neprosadily) změnu Ústavy omezující prezidentovy pravomoci a jeho jistou volnost v jednání kupříkladu od vyhlášení výsledku parlamentních voleb po jmenování premiéra.

Pravda, dnes přijíždí Miloš Zeman z Vysočiny do Prahy v tmavém „prezidentském“ obleku, vyjadřuje se tolerantně a nadstranicky, a ani novináře už nepřirovnává k žumpě jako v časech své vrcholné premiérské formy. Je tu však ještě jízlivost „za druhé“: Co by asi říkal Miloš Zeman, kdyby se SPOZ v příštích „velkých“ volbách dostala do Poslanecké sněmovny a on trůnil na Hradě?

Co by asi říkal Miloš Zeman, kdyby se SPOZ v příštích „velkých“ volbách dostala do Poslanecké sněmovny a on trůnil na Hradě?

Už v květnu 2010 jí k tomu chybělo jen půl procenta hlasů, a proto to není nereálné, zejména bude-li příznivce ztrácet ČSSD a někteří přeběhnou právě k SPOZ. Vystoupil by pak Zeman ze SPOZ, anebo by svou dnešní tezi inovoval v tom smyslu, že moderovat diskuse stran může i prezident-straník? (Samozřejmě má-li kvality jako Miloš Zeman anebo Václav Klaus.)

Pochybná férová hra

Vraťme se ale k inkriminovanému rozhovoru Práva se Zemanem. Otázky mu kladl redaktor Jiří Ovčáček, jenž opakovaně prokazuje, že dokáže Zemanovi číst myšlenky. Proto ten rozhovor tak exploatujeme. Zeman si v něm totiž řekl vše, co chtěl, a co nechtěl, na to řeč jaksi nepřišla.

V onom rozhovoru – na rozdíl od citovaných článků Fischerových – chybí až na výjimku prezidentovy moderátorské role Zemanovo hodnocení současné české politiky a jeho představa o místu a roli, jež by v ní měl přímo volený prezident, kdyby se jím stal on. Dá se to říci i takto: zatímco Jan Fischer už poodkryl svoje programové karty, Zeman coby protřelý taktik předpokládá, že volič spíše než ideovou futráž ocení kandidátovo charisma, jímž „Velký Miloš“ disponuje – něco jeho štěpných výroků a případně pár eskamotérských triků. Ten následující prozrazuje skutečného „mistra oboru“.

„Myslím si, že pro prezidentskou funkci je nejdůležitější férová hra, která vylučuje osobní útoky. Jana Fischera si velmi vážím, myslím si, že to je ideální pravicový kandidát. Předpokládám, že stejně tak jako v celé západní Evropě a koneckonců i ve Spojených státech, dojde zřejmě k souboji mezi pravicovým a levicovým kandidátem,“ hlásá Zeman. Pokud je pro prezidentskou funkci nejdůležitější férová hra, není dvakrát férové, je-li Fischer ocejchován jako „ideální pravicový kandidát“, přestože by chtěl být nadstranickým prezidentem s akcentem na mravní stránky politiky a s návazností na Havlovu prezidentskou éru.

Miloš Zeman coby protřelý taktik předpokládá, že volič ocení spíš kandidátovo charisma než jeho ideovou futráž

Pravicovým kandidátem by byl první místopředseda Senátu Přemysl Sobotka z ODS, ale pokud by skončil v prvním kole, mnozí voliči jeho strany by ze sentimentu k Václavu Klausovi, jenž na Hrad doporučuje svého „smluvně opozičního“ pobratima, hlasovali ve druhém kole spíše pro Zemana a jen těžko pro „ideálního pravicového kandidáta“ Fischera, zejména bude-li se předvádět jako „havlista“. Mimochodem souboj mezi pravicovým a levicovým kandidátem jako prý v celé západní Evropě i v USA se u nás nakonec neuskuteční, pokud jedním z nich bude – Miloš Zeman!

Tři věci

Chce-li totiž někdo jako on sbírat voliče z celého politického spektra a přitom jich nasbírat maximum, vyhraněně levicovým kandidátem být nemůže. To ví nepochybně nejlépe sám Zeman. Jako levičák se přece nikdy neprojevoval. Sem tam jako levicový liberál, ale vždycky především jako pragmatik.

Coby pragmatik a vyspělý taktik plánuje Zeman svou prezidentskou kampaň, jejíž jádro, jak též vyložil v Právu, má spočívat „ve třech věcech“ (ve třech tazích říct nemůže, poněvadž by to znělo trochu eskamotérsky, proto asi ty nezemanovsky sterilní „věci“).

  • „Za prvé v tom, že se do tří milionů domácností rozešle můj životní příběh, který jsem sepsal na dvě stránky, aby lidé znali všechna základní fakta o mé osobě,“ vypočítává Zeman. Onen životopis je už k dispozici na jeho webových stránkách. Sepsán je zručně a svědomitě, ale třeba o „opoziční smlouvě“, neřku-li o klientelistické degeneraci české politiky, jíž zvedla stavidla, v ní není zmínka. Leč pokračujme v Zemanově „třech věcech“.
  • „Za druhé, že navštívím čtrnáct krajských měst, aby mi, kdokoli si to bude přát, mohl položit v diskusi jakoukoli otázku.“
  • „A konečně za třetí, a to pokládám za nejpodstatnější, že se zúčastním co největšího počtu televizních diskusí, které sleduje u Václava Moravce v průměru nejméně pět set tisíc diváků. A toho na mítincích těžko dosáhnete… Počítám s tím, že těm kandidátům, kteří rovněž překročí 50 tisíc podpisů, nabídnu polovinu svého vysílacího času, jejž budu mít podle prováděcího zákona. To znamená pět hodin v televizi, pět hodin v rozhlase. Domnívám se, že diváky více zajímá výměna argumentů, než sebechvalný monolog jakéhokoli konkrétního kandidáta,“ předpokládá Zeman.
Zemanovy výhody

Čtrnáct krajských měst budou muset navštívit i jiní prezidentští kandidáti. To se samozřejmě nedá stihnout až v lednu, během krátké „horké“ fáze volební kampaně, ani z prostých důvodů fyzických. Proto se s tím bude muset začít už na podzim, a nejpozději před Vánocemi.

Zeman bude ve výhodě, poněvadž není vázán ústavními povinnostmi (ministr Schwarzenberg, senátor Dienstbier). Navíc to je mimořádně schopný řečník schopný vyjadřovat se i o složitých tématech srozumitelně, vybavený záviděníhodnou pamětí a širokými faktografickými znalostmi. Bude-li to jen na něm (viz házení vajíček na Jiřího Paroubka), poradí si nejen s diskutéry v krajských městech, ale i s partnery v televizních a rozhlasových duelech.

Proto k nim vyzval konkurenty, „šlechetně“ jim nabídnuv polovinu svého vysílacího času, a objednal se předem k Václavu Moravcovi, protože na tomhle terénu se cítí být favoritem. Ostatně, projde-li Zeman opravdu do druhého kola, svému protikandidátovi vlastně již nyní vnutil „způsob boje“. Odmítnout jeho výzvu k televizním a rozhlasovým duelům by se rovnalo pokusu o sebevraždu. A v každém případě sokovu doznání, že o svých schopnostech pochybuje.

Projde-li Zeman opravdu do druhého kola, svému protikandidátovi vlastně již nyní vnutil „způsob boje“

Ledaže by Zemanovi udělala čáru přes rozpočet konečná podoba prováděcího zákona k přímé volbě prezidenta. Pokud by podobně jako v případě voleb do sněmovny nebylo jen na kandidátech, nýbrž také na České televizi a Českém rozhlasu, jaký formát bude mít volební vysílání, neboli kolik z reklamního času připadne debatám a kolik monologickým spotům kandidátů.

Co neodhadneme a nevíme

Shrnuto, Miloš Zeman potvrdil svou prezidentskou kandidaturu a jeho šance stát se první přímo volenou hlavou státu nejsou malé. Totéž ovšem platí i o Janu Fischerovi a třeba i o někom dalším. Na rozdíl od jiných typů voleb totiž nedokážeme odhadnout kritéria, podle nichž se budou voliči rozhodovat při první přímé volbě prezidenta.

A zatím také nevíme, a možná se až do vyhlášení výsledku přímé prezidentské volby nedozvíme to hlavní – jaký typus politika pro Hrad vlastně hledáme: Nějakého Havla II., pak by mohl být favoritem Jan Fischer, nebo se budeme rozhodovat (jako nedávno Francouzi) mezi kandidátem levice a pravice? Při personální nevýraznosti české pravice by pak měl v podstatě automaticky šanci na úspěch Miloš Zeman.

„Epilog Havel II.“ by mohl v České republice urychlit zrání občanské společnosti. K čemu by však směřovala varianta se stranicky vyhraněným prezidentem opírajícím se o politickou stranu a zároveň o silný mandát z přímé volby. To by byla hodně silná persona. A kdo ví, neotevřela-li by v České republice cestu k prezidentskému systému. Ale to prozatím hodně předbíháme.