Kdo letos bude Největším volem vyšších vrstev?

Přirovnáním procesu s Horákovou ke svým nicotným starostem se stal ministr školství Dobeš favoritem soutěže o tento montypythonovský titul.

Jan Schneider 11.3.2012

Nejzajímavější momenty napínavého dostihu o letošní montypythonovský titul Největší vůl vyšších vrstev se odehrávají zejména v přímých televizních přenosech. Zdálo se, že nejvíc favoritů je v hardcore „véčkařském“ striptýzu před Obvodním soudem pro Prahu 5. Je to však šmíra, a proto by se nebylo co divit, kdyby nyní převzal vedení o jednu svou délku Josef Dobeš, „nejlepší polistopadový ministr školství“, alespoň podle gusta prezidenta republiky Václava Klause, který si však své vzdělání neplatil.

Citujme ministrova ipsissima verba, která zazněla na tiskové konferenci týkající se akreditačního problému plzeňské právnické fakulty: „Co se týče, co se může, co je možné dělat, tak samozřejmě, jsme v demokratické společnosti a proti rozhodnutí správního úřadu jsou odvolací prostředky a to je možné akceptovat, že to je možné. Ale nemůžeme to říkat 24 hodin předem než vznikne rozhodnutí.“ A dodal: „Znovu říkám – a tady budu opět ostře –, to se dělo v padesátých letech, když Milada Horáková nebyla odsouzena a dělníci v závodech už žádali trest smrti. Teď žádáme 24 hodin předem trest smrti právnické fakulty.“

I absurdní je možné

Nesouhlasím s těmi, kteří argumentují slovy „to se přece nedá srovnávat“. Lze srovnávat všechno, ovšem za podmínky, že se nedílnou součástí onoho srovnání stane i výsledek onoho srovnání. V tomto případě ministr školství Dobeš zkusil svoji pozici argumentačně podpořit tím, že položil vedle sebe hrdelní politický proces a své momentální trable. Co z toho vychází?

Dobeš se pokusil bez ohledu na kontext učinit analogii mezi dvěma událostmi, které však jsou věcně (politický, respektive akreditační proces) i procesně (trestní, respektive správní řízení) naprosto odlišné a nesouvisející. Výsledky obou procesů pak lze porovnávat pouze za cenu těžké urážky oněch politických obětí.

Ministr Dobeš se pokusil bez ohledu na kontext učinit analogii mezi dvěma událostmi, které však jsou věcně i procesně naprosto odlišné a nesouvisejícíJedinou spojovací nitečku mezi oběma událostmi tvoří skutečnost, že někdo něco navrhoval předtím, než bylo cosi rozhodnuto. A z tohoto detailu chtěl mozeček nejlepšího ze všech možných ministrů vyždímat nějakou analogii! Kvůli tomu násilně a urážlivě poměřuje hrdelní proces se zpolitizovaným správním řízením.

Zneužívání analogií

V posledních letech se množí debaty o zneužívání holocaustu (šoa). Děje se to podobným způsobem, když se nějaká nicotnost uměle vztáhne do jakési souvislosti s oním apokalyptickým jevem, aby ta nicotnost zdánlivě získala na vážnosti, respektive argumentační váze. V Izraeli jsou na toto téma citliví, glosují to sarkasticky tak, že „ve veřejné debatě zpravidla vítězí ten, komu se prvnímu podaří vtáhnout do debaty šoa“.

Dobeš použil podobný postup. Hrůzou vzbuzující analogií chtěl emocionálně vychýlit debatní prostředí ve svůj prospěch, aby pak argumenty proti němu šly jakoby i proti Miladě Horákové, protože on ji zmínil jako první, stavě se na pozici podobnou její.

Přirovnáním hrdelního procesu ke svým nicotným starostem Dobeš znevážil oběti onoho hrdelního procesu, a nejen tohoto. Jeho argumentace se tímto porovnáním propadla až do ničemnosti, jeho osoba pak do bezvýznamnosti. (Nebude-li ovšem užívána jako odstrašující příklad totálního buranství).

Podobného „srovnání“ se mohl dopustit jen velký favorit soutěže o Největšího vola vyšších vrstev.