Kdo je tady vlastně „šmejd“?

Ladislav Bátora svými výroky v Parlamentních listech překročil hranici minimální politické slušnosti. Veřejnost by na to měla reagovat.

Ladislav Bátora pracoval pro ministerstvo školství postupně jako poradce, pak personální ředitel a naposledy coby zástupce vrchní ředitelky kabinetu ministra Josefa Dobeše. foto: © ČESKÁ POZICE, Martin RychlíkČeská pozice

Ladislav Bátora pracoval pro ministerstvo školství postupně jako poradce, pak personální ředitel a naposledy coby zástupce vrchní ředitelky kabinetu ministra Josefa Dobeše.

Zpravodajský server, jenž si říká Parlamentní listy, přinesl nedělní rozhovor s Ladislavem Bátorou, šéfem radikálně pravicové iniciativy D.O.S.T. Od tak kontroverzní, extravagantní figury se jistě dá čekat všelicos, jenomže to, co Bátorovi vypadávalo z úst tentokrát, by byla „silná káva“ i na stránkách Blesku.

Ano, podobným způsobem psával v letech 1926 až 1945 Polední list, leč to byl bulvární deník fašizujících tendencí vydávaný bratry Stříbrnými. Známější z nich, Jiří, jako jeden z „mužů 28. října“ vyhlašoval v roce 1918 Československou republiku a do poloviny dvacátých let byl členem Švehlovy Pětky, z pozadí dirigující dění ve státě. Pak byl ale pomocí intriky vyloučen z národně socialistické strany a přišel o poslanecký mandát. Původně velký vlastenec Jiří Stříbrný skončil špatně. Jako kolaborant zemřel v roce 1955 ve valdické věznici.

Tak jako měl s podobnými výroky kdysi u jisté subkultury voličů úspěch Miroslav Sládek, bude jej mít u ní i Ladislav Bátora

Vraťme se však k panu Bátorovi, který je na kordy s kdekým, ale v prvé řadě s TOP 09. „Topce“ připadlo nemožné, aby tehdy vysoký státní úředník na Dobešově ministerstvu školství Ladislav Bátora trousil výroky zavánějící xenofobií a rasismem, veřejně urážel člena vlády Karla Schwarzenberga, a měl za sebou flirt s profašistickou Národní stranou, za niž neúspěšně kandidoval ve volbách 2006. Požadovala Bátorův odchod z ministerstva a její ministři dokonce dvakrát vynechali účast na schůzích vlády. Bátora měl ale krytí „z nejvyšších míst“ včetně prezidenta Václava Klause, který v něm shledal štvance a opakovaně se za něj postavil. Už v létě nicméně padlo mezi Karlem Schwarzenbergem a Miroslavem Kalouskem na straně TOP 09 a Ladislavem Bátorou hodně silných a „neknížecích“ slov. Tlak na ministra Josefa Dobeše byl však velký, a tak Bátora dostal nejprve na MŠMT méně reprezentativní funkci, a poté úřad opustil. Prý aby mohl svobodně vyjadřovat svoje názory a zapojit se aktivně do politiky.

Slovník Rysa-Rozsévače

I stalo se nyní prostřednictvím Parlamentních listů (ovšem ve chvíli, kdy je Bátora opět zaměstnancem ministerstva školství). „V současnosti asi nejslovutnější český antropolog-amatér Miroslav Kalousek, který objevil, že kdo použije slovo rasa, je rasista, samozřejmě útočí mimo jiné i na iniciativu D.O.S.T., respektive na mne osobně. A kde se mu nedostává vzdělání, tam sahá rád k drzému slovnímu žonglování - ,Bátora je starej fašoun, rasista a nácek!‘“ Až potud je to tvrdý, ale akceptovatelný způsob kritiky politické konkurence. Jenomže Bátorovi to nestačí a pokračuje: „Kdyby si ten ubožácký šmejd alespoň trochu viděl do huby, musel by se zastydět, jaké to plácá v souvislosti se mnou nesmysly…“

Tohle už akceptovatelné není, to připomíná slovník Rysa-Rozsévače a jiných českých „fašounků“ zprofanovaných za první republiky do té míry, že až na výjimky němečtí okupanti nevyužili jejich služeb. Leč pokračujme: Podle Bátory „naši zemi řídí nelidské stvůry typu Miroslava Kalouska, které nám zvolili jiní“, a je to právě Kalousek, který prý imituje fašisty a nacisty, takže jestliže nám snad naše země opravdu „hnědne před očima“, děje se tak „od nejvyšších etáží politiky“. Chce-li tím pan Bátora říci, že občané jsou idioti a demokratické volby k ničemu, ocitají-li se jejich prostřednictvím v čele státu „nelidské stvůry“, možná mu jde o jiný způsob výběru elit a třeba i o jiný politický systém. Jestliže ano, ocitl by se však v rozporu s čl. 9, odst. 2 Ústavy, kde stojí: „Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná.“

Bátora se v citovaném rozhovoru nezapomněl „věnovat“ ani Karlu Schwarzenbergovi: „Čekal jsem hrůzu a nezklamal. Pravda je, že mě ale mile nedávno překvapil, když v Právu prohlásil, že by mi svěřil sklad tužek. Já jemu ani to ne – vůl je nebezpečný zepředu, kůň zezadu. Jeho knížecí Jasnost je velmi raritní kombinací obého.“ Ke konzervativním hodnotám patří i úcta ke stáří a Schwarzenberg je vskutku o pár pátků starší než Bátora. Už jen to by mělo i v politice stačit k tomu, aby se pan Bátora nechoval s prominutím jako nevycválaný spratek. Jenomže on dobře ví, že tak jako měl s podobnými, byť přece jen uměřenějšími výroky kdysi u jisté subkultury voličů úspěch Miroslav Sládek, bude jej mít u ní i on, jestliže do toho D.O.S.T. jaksepatří „šlápne“.

Kdy už se ruka nepodává

Veličin, jež by byly přirozeně respektovány většinou či alespoň podstatnou částí české společnosti, máme pramálo

Nedivme se, že na Bátorovy poslední sprosťárny razantně nereagovali ani Kalousek, ani Schwarzenberg. Snížit se k tomu znamená omočit se ve stejné žumpě. Měli by ale reagovat jiní. Novináři včetně toho, že zváží, budou-li podobným „myšlenkám“ a jejich nositelům dělat poslíčka směrem k veřejnosti, anebo zdali si podobné „senzace“, jakou jsou Bátorovy sprosťárny, raději odřeknou. A samozřejmě by měly reagovat demokratické politické strany a občanská sdružení, anžto jinak také z nich udělá Bátora smrdutý „šmejd“, v němž se ony zadusí. Už jsme to zde také měli – bídný a rychlý konec demokratických politických stran po Mnichovu za Druhé republiky. Naštěstí je jiná, příhodnější doba! Zvenčí nás neohrožuje Hitler a zevnitř henleinovská „pátá kolona“, takže ubránit se přeměně politiky ve stoku máme nesrovnatelně lepší šanci než tenkrát v roce 1938.

Šanci, nikoliv jistotu, že se to podaří. Než nastal Mnichov, bylo tu dvacet let První republiky. Ta dostala do vínku mravní a etický základ, garantovaný autoritami Masaryka, Beneše, Čapka a dalších vážených osobností. Když jednou TGM přijímal vedení Senátu a jeho předsedovi, agrárníku Práškovi zapletenému do takzvané lihové aféry nepodal ruku, Prášek byl politicky a společensky vyřízen.

My jsme ale dnes v jiné situaci. Skutečných autorit, osobností pozoruhodného myšlenkového potenciálu, nezpochybnitelné mravní integrity a pevných zásad, takových veličin, jež by byly přirozeně respektovány většinou či alespoň podstatnou částí české společnosti, máme pramálo. Navíc programy drtivé většiny našich politických stran jsou převážně materialistické: prioritní je ekonomická a sociální tématika, zatímco etické kodexy z programů politických stran začaly někdy před patnácti lety mizet jako nepotřebná veteš. Co kdyby si teď tváří tvář Bátorově lekci z politické „etiky“ demokratické strany vytyčily alespoň hranici minimální slušnosti, která je nepřekročitelná a přes niž se nikomu ruka nepodává?

Autor je komentátor Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu.

Počet příspěvků: 5, poslední 2.12.2011 11:44 Zobrazuji posledních 5 příspěvků.