Kdo je dnes na Wall Streetu extrémistou? Demonstranti, nebo finanční baroni?

Finančním baronům se podařilo něco, na co by nepřišel ani Milton Friedman a Karel Marx v jedné osobě: zestátnit riziko a zprivatizovat zisk.

Igor Lukeš 19.10.2011

Finanční baroni přivedli v roce 2008 americkou ekonomiku svými krkolomnostmi na pokraj propasti, načež po anglicku zmizeli. Před úplnou katastrofou zachránili finanční trhy řadoví daňoví poplatníci. V podstatě ti, kdo dnes „okupují“ Wall Street. foto: © ČESKÁ POZICE, ReutersČeská pozice

Finanční baroni přivedli v roce 2008 americkou ekonomiku svými krkolomnostmi na pokraj propasti, načež po anglicku zmizeli. Před úplnou katastrofou zachránili finanční trhy řadoví daňoví poplatníci. V podstatě ti, kdo dnes „okupují“ Wall Street.

Demonstruje se všude. Od Tuniska přes Egypt, Sýrii, Izrael a Španělsko až po smutně proslulé Řecko. Někdo chce demokracii, jinému se nelíbí korupce, dalšího rozčilují „jen“ vysoké činže. Zároveň se však šíří i pocit, že politici všeho ideologického druhu – z leva do prava – selhali, kontrakt mezi občanem a státem ztratil význam a právní systém je jen fasádou, za níž dvouhlavé monstrum horrendum, politická elita a finanční baroni, ukrývá svou bezbřehou touhu po moci a majetku.

Zpočátku se protesty odehrávaly jen na Blízkém východě nebo v zemích, kde oběd trvá dvě hodiny, po němž následuje siesta a poté ouzo. To bylo jednoduché. Řekli jsme si: Aha, lenoši a demagogové se zase jednou spojili, aby ještě víc vyždímali ze společnosti za své nicnedělání a ideologické žvásty.

Najednou se však demonstranti objevili v centru světového finančnictví, na samotném Wall Streetu, a taky v Bostonu, Atlante, Seattlu a na Floridě. Nejsou to jen anarchisté, hoši s dlouhými vlasy, flákači a chronicky nezaměstnaní, ale i učitelky, zdravotní sestry, elektrikáři, truhláři, studenti a vojáci, kteří se vrátili ze služby v Iráku a Afghánistánu. Jak tomu rozumět?

Zloduch a nevinní vesničané

Takzvaná okupace finančních center amerických měst začala nečekaně – vyzvou neznámých novinářů v obskurním časopise Adbusters. Ten vychází v kanadském Vancouveru, má prý 120 tisíc čtenářů a znají ho spíš v Kanadě a na západním pobřeží USA. Šéfredaktor a zakladatel časopisu 69letý Kalle Lasn sledoval revoluce v arabském světě a v Evropě a položil si otázku: Proč se nic takového neděje v Severní Americe? A rozhodl se to napravit. Vyzval mladé lidi, aby se 17. září sešli na Wall Streetu.

Republikánský kandidát na prezidentský úřad Herman Cain odsoudil demonstranty za „neamerické“ chování

K překvapení všech se tam skutečně shromáždilo několik set lidi. Vyslechli si různé samozvané řečníky, kteří posluchačům jen potvrdili, co všichni soudní lidé předem čekali: protestující mají dětinsky naivní pohled na svět. V tom je jeden zloduch (obdoba draka z pohádek) a spousta nevinných vesničanů, které příšera sužuje. Kdo ji zabije, otevře lidstvu cestu do pozemského ráje.

Drakem jsou přirozeně kapitáni finančních trhů a demonstranti mají reprezentovat zbylých 99 procent poctivých chudáků. Že hospodářská krize, která začala v roce 2008, může mít mnoho různých a především komplikovaných příčin, nikdo z demonstrantů nezkoumal ani zkoumat nechtěl. Za všechno mohou superboháči. A basta.

Politici v akci

Projevy tohoto typu jsou stereotypní, banální a nudné a média „okupaci Wall Streetu“ ignorovala. Zejména, když se na původní mladé účastníky nalepili bezdomovci, které přilákala hudba a jídlo zadarmo. Zdálo se, že aféra brzy vyprchá jako sodovka, kterou kdosi zapomněl na stole.

V tu chvíli se však policie, která do té doby postávala stranou, dopustila taktické chyby. Nesmyslně totiž postříkala pepřovým sprejem zcela nevinnou mladou učitelku a zatkla několik set účastníků protestního pochodu. Na místo dorazila média a okupace Wall Streetu jako celosvětová senzace byla na světě.

Podle průzkumu veřejného mínění agentury Rasmussen 79 procent dotázaných souhlasilo s názorem, že politici „velké banky zachránili, ale střední třídu nechali plavat“

Nejprve se do věci vložili republikáni, kteří protestující odsoudili jako asociální parazity. Mitt Romney, bývalý guvernér státu Massachusetts a současný republikánský kandidát na prezidentský úřad, demonstranty obvinil z propagace „třídního boje“. Eric Cantor, šéf republikánské většiny v Kongresu, je zase zkritizoval za to, že hlásají válku „Američanů proti Američanům“. Další republikánský kandidát na prezidentský úřad Herman Cain odsoudil demonstranty za „neamerické“ chování. Korunu všemu nasadil senátor Rand Paul. Varoval, že demonstranti chtějí sebrat bohatým jejich iPady. Možná nad logikou tohoto svého prohlášení dosud kroutí hlavou. Není sám.

S kůží na trh

Chvíli se zdálo, že takzvaná okupace je pseudofenomén, který brzy zmizí ze scény. Pak však přišlo něco nečekaného. Podle průzkumu veřejného mínění agentury Rasmussen 79 procent dotázaných souhlasilo s názorem, že politici „velké banky zachránili, ale střední třídu nechali plavat“. Jen deset procent nesouhlasilo, zbytek nevěděl.

Háček je v tom, že to je jedno z hlavních hesel demonstrantů na Wall Streetu. Mladí lidé pod 25 let s vysokoškolským vzděláním trpí 9,6procentní nezaměstnaností a mají velké dluhy za školné, které na soukromých čtyřletých univerzitách přesahuje 50 tisíc dolarů ročně. Středoškoláci jsou na tom ještě hůře. Je mezi nimi 21,6 procenta nezaměstnaných.

Gail Collinsová 7. října v deníku New York Times popsala úsměvnou scénu, jak se demonstranti na Wall Streetu většinou marně snažili formulovat své požadavky. Pak však naprosto vážně napsala: „Vsadila bych se, že na tyto mladé lidi budeme vzpomínat. Už jen proto, že tady byli a veřejně vyjádřili své názory. To není málo. Všichni si stěžujeme, ale oni šli s kůží na trh.“

Problém průměrných platů

První si změny přístupu veřejnosti k protestům všimli – jak jinak – politici. Mitt Romney najednou začal ujišťovat, že kdyby s demonstranty mohl mluvit, ukázalo by se, že v mnohém spolu souhlasí. Totéž říkají starostové velkých měst, v nichž se okupace odehrávají. Musejí sice dodržovat zákony, a proto čas od času povolají na protestující policii, ale hned k tomu dodávají, že mají na mnoho věcí stejný názor jako oni.

Bohatí navzdory skandálním chybám díky veřejným subvencím sice zbohatli, ale chudí zůstali chudými a střední třída přes veškerou svou snahu chovat se zodpovědně let zchudla

Diskuse se postupně posunula na vyšší úroveň. Hovoří se o tom, že průměrný plat investičních bankéřů, kteří nás přivedli na pokraj katastrofy v roce 2008, byl v roce 2010 361,33 tisíce dolarů – 5,5krát vyšší, než je průměrný plat zaměstnanců v soukromé sféře (66,12 tisíce dolarů). Mnozí z nich to považují za katastrofu. Deník New York Times představil mladíka, kterému nebylo ani 30 let, ale byl na pokraji zoufalství, protože si loni vydělal pouze 500 tisíc dolarů. Jen pro srovnání: před 30 lety byly platy investičních bankéřů pouze dvojnásobné oproti soukromé sféře.

Nikdo nezávidí nejbohatším. Naopak. V lidech, jako je Steve Jobs nebo Bill Gates, téměř všichni Američané vidí inspiraci a považují je za tahouny společnosti, kteří vytvářejí mnoho pracovních příležitostí. Svými myšlenkami, energií, odvahou, ochotou riskovat a především pak výrobky změnili svět k lepšímu a naučili nás dělat různé věci lépe a mnohem rychleji. Tedy žádná závist ani třídní boj, jen obdiv. Co nám však dali spekulanti, kteří vydělávali na mechanickém vypisování nesmyslných půjček ve velkém například lidem bez příjmu, jež pak – po pojištění – po stovkách nebo i tisících prodávali po částech dalším investorům?

Nevděčná role daňových poplatníků

V roce 2009 bylo v USA 2,86 milionu milionářů, jejichž majetek celkově byl 10,7 bilionu dolarů. V roce 2010 však jejich počet vzrostl na 3,1 milionu a vlastnili majetek ve výši 11,6 bilionu dolarů. Podobny trend platí i pro skutečně bohaté. V roce 2009 bylo 36 tisíc Američanů, kteří vlastnili majetek za víc než 30 milionu dolarů. V roce 2010 jich bylo 40 tisíc.

Každý soudný člověk se zeptá, jak je možné, že v době ekonomického útlumu vzrostl počet bohatých a objem jejich majetku, jestliže ostatní lidé jen smutně sledují ztrátu hodnoty svých investic. Odpověď je nasnadě. Finanční trhy se po velkorysých finančních injekcích na konci vlády bývalého prezidenta George W. Bushe a po příchodu Baracka Obamy vzpamatovaly a ti, kdo měli nejvyšší počet správných akcií, tedy ti hodně bohatí, ještě víc zbohatli.

Tím jsme se dostali k podstatě věci. Finanční baroni přivedli v roce 2008 americkou ekonomiku svými krkolomnostmi na pokraj propasti, načež po anglicku zmizeli. Před úplnou katastrofou zachránili finanční trhy řadoví daňoví poplatníci. Učitelky, elektrikáři a mladí lidé, jejichž daně vláda investovala do záchrany kolabujících finančních institucí.

Co se stalo s principem, dle nějž hrajeme podle jedněch pravidel, přičemž branky nelze po zahájení hry posunovat?

V okamžiku, kdy se trhy vzpamatovaly, se však finanční baroni rychle vrátili s nataženou rukou pro své báječné platy a ještě báječnější odměny. Někteří z těch, jejichž daně je zachránili, však mezi tím přišli o dům nebo i o zaměstnání. Nedivil bych se, kdyby dnes právě tito lidé byli mezi mládeží, která „okupuje“ Wall Street.

Bohatí a chudí

Finančním baronům se v letech 2008 až 2011 podařilo něco, na co by nepřišel ani Milton Friedman a Karel Marx v jedné osobě: zestátnit riziko a zprivatizovat zisk. Připomíná mi to taktiku sovětských vyjednavačů za studené války, kteří se při odzbrojovacích konferencích řídili zásadou, co je moje, to je moje, ale o tvém budeme jednat.

Od osmdesátých let jsem svým americkým studentům říkal, že když lidem vezmete jako například v socialismu právo prohrát, berete jim tím i možnost dosáhnout úspěchu. Spolu s bývalým prezidentem Ronaldem Reaganem se v USA věřilo, že když se dovolí korporacím platit minimální nebo žádné daně, čímž bohatí ještě víc zbohatnou, vydělají na tom všichni. Bohatí totiž vytvoří pro chudé pracovní příležitosti, čímž je posunou do střední třídy. Problémem je, že bohatí navzdory skandálním chybám díky veřejným subvencím sice zbohatli, ale chudí zůstali chudými a střední třída přes veškerou svou snahu chovat se zodpovědně za minulých deset let zchudla.

Kdo je tedy v dnešní době extremistou? Mládež v roztrhaných džínsech, studenti, zdravotní sestry, mladí lidé se vzděláním a touhou začít budovat americky sen, ale kteří nemají práci? Nebo finančníci, kteří nechali střední třídu zaplatit své hrubé investiční chyby, ale v pravou chvíli se vrátili ke korytu naplněného penězi daňových poplatníků? Kdo se vlastně vysmívá tržnímu kapitalismu? Co se stalo s principem, dle nějž hrajeme podle jedněch pravidel, přičemž branky nelze po zahájení hry posunovat?

Počet příspěvků: 4, poslední 17.10.2011 07:09 Zobrazuji posledních 4 příspěvků.