Kde začíná a končí hranice mezi člověkem a zvířetem

Nedávný objev druhu Australopithecus sediba potvrzuje, jak složité je rekonstruovat genealogii lidského rodu, píše antropolog Václav Soukup.

Lebka nedávno objeveného hominidního druhu Australopithecus sediba. foto: © repro Science / foto Brett Eloff, via Lee Berger and the University of the WitwatersrandČeská pozice

Lebka nedávno objeveného hominidního druhu Australopithecus sediba.

Nález opičího tvora s lidskými prvky v Jihoafrické republice je novou stopou v lidských pradějinách. Nedávné články v prestižním časopisu Science naznačují, že by takzvaný Australopithecus sediba mohl vytlačit druh Homo habilis z pozice přímého předka moderních lidí. Podle antropologa Václava Soukupa objev druhu Australopithecus sediba potvrzuje, jak složité je rekonstruovat genealogii lidského rodu a přesně stanovit hranici oddělující lidský rod od evolučně pokročilých hominidů.

Jednou z osudových antropologických výzev, která od nepaměti trápí filozofy, přírodovědce i zástupce společenských věd, je otázka, kde začíná a končí hranice mezi člověkem a zvířetem. Zodpovězení této otázky je důležité jak pro pochopení toho, co je lidská přirozenost, tak pro rekonstrukci jedné z klíčových událostí antropogeneze – vzniku kultury jako nadbiologického nástroje adaptace člověka k vnějšímu prostředí.

Zaměřeno na australopitéky

Před 7  až 5 miliony let se ve střední a východní Africe objevili první archaičtí hominidé. Jednalo se o zástupce rodů Sahelanthropus, Orrorin a Ardipithecus, kteří svým vzhledem dosud připomínali šimpanze, ale byli unikátní svým způsobem lokomoce – bipedií. Před 4 až 1,2 milionu let obývali území dnešní východní a jižní Afriky četné druhy hominidního rodu Australopithecus. Je pravděpodobné, že někteří z evolučně pokročilých australopitéků stanuli na samé hranici protokultury. Tu však překročili až raní zástupci rodu Homo, kteří před 2,6 milionu let začali zhotovovat první kamenné nástroje, které dnes označujeme jako oldovanskou industrii.

Jako již mnohokrát v dějinách paleoantropologie nálezy nových fosilních pozůstatků umožňují psát nové scénáře antropogenezeV následujících etapách antropogeneze lidé zhotovovali stále širší spektrum nástrojů a ve stále větší míře využívali jako nástroj přežití naučené vzorce chování předávané kulturní tradicí. Z evoluční perspektivy tak lze označit za základní atribut člověka kulturu. Přijmeme-li tvrzení, že prostřednictvím kultury se rod Homo vyčlenil z přírody, a odlišil se tak od jiných živých bytostí, pak se musíme při hledání hraniční čáry „člověk versus zvíře“ zaměřit na rod Australopithecus. Je pravděpodobné, že právě tito bipední hominidé diferenciovaní do několika různých druhů sehráli rozhodující roli při vzniku rodu Homo. 

Z tohoto hlediska stál v centru zájmu paleoantropologů zejména druh Australopithecus afarensis. Příslušníci tohoto druhu, kteří obývali východní Afriku před 3,9 až 3 miliony let, totiž vykazovali ve své morfologii pestrou směsici znaků typických jak pro archaické hominidy, tak pro první zástupce lidského rodu z okruhu druhů Homo rudolfensis a Homo habilis. Nové paleoantropologické objevy v jižní Africe ale neznačily, že mohly existovat ještě další evoluční mezičlánky. Jako již mnohokrát v dějinách paleoantropologie nálezy nových fosilních pozůstatků umožňují psát nové scénáře antropogeneze. Hrdinou toho posledního z nich je druh Australopithecus sediba.

Co prokázala analýza nálezu

Australopithecus sediba byl nalezen v jihoafrické krasové jeskyni Malapa ležící asi 40 kilometrů od Johannesburgu. Ústřední roli při tomto mimořádném paleontologickém objevu sehrál devítiletý syn vedoucího výzkumného týmu Leeho Bergera, který dne 15. srpna 2008 nalezl pod kamenem kost, o níž se zprvu domníval, že je pozůstatkem antilopy. Na svůj objev upozornil otce, jenž plný úžasu zjistil, že se jedná o fosilní klíční kost dosud neznámého druhu  australopitéků.

V průběhu dalšího výzkumu bylo v lokalitě nalezeno více než 130 fragmentů několika hominidních koster. Nálezový soubor zahrnoval fosilizované kosterní pozůstatky mladého chlapce ve věku 8 až 9 let, asi třicetileté dospělé ženy, dospělého muže a asi osmnáctiměsíčního kojence. Byla objevena většina důležitých částí kostry včetně jedné relativně kompletní lebky (nezachovala se týlní část), pánve, částí horních i dolních končetin, kotníku a fragmentů kostí prstů ruky a nohy.

Slovo „sediba“ (v jazyce sotho „pramen“) naznačuje, že tento druh australopitéka mohl patřit do okruhu evolučních předků člověkaStáří nalezených fosílii bylo stanoveno na 1,95 až 1,75 milionu let. Poloha, v níž byly zbytky koster nalezeny, naznačuje, že se tito jedinci propadli zhrouceným stropem do jeskyně. Zda k tomu došlo v důsledku jejich nepozornosti, nešťastnou náhodou při útěku před predátory nebo při hledání zdrojů vody, ale zůstane navždy pouhým předmětem spekulací. Důležité bylo, že pozůstatky mrtvých těl odplavil prudký déšť do podzemního jezírka, kde je pohltilo jeskynní bahno. To se postupně změnilo ve vápencovou skálu, která ostatky dokonale zakonzervovala.

Lebeční morfologie a postkraninální skelet objevených hominidů představovaly jako celek unikátní mozaiku evolučně pokročilých a archaických rysů, které je odlišovaly jak od ostatních druhů australopitéků, tak od raných zástupců rodu Homo. Proto nálezci dospěli k závěru, že se jedná o nový hominidní druh, který nazvali Australopithecus sediba. Slovo „sediba“, jež označuje v domorodém jihoafrickém jazyce sotho „pramen“, naznačuje, že tento druh mohl patřit do okruhu evolučních předků člověka. 

Příslušníci druhu Australopithecus sediba byli asi 120 až 130 centimetrů vysocí bipední hominidé. Stavba jejich pánve, pozice svalových úponů a poměrně dlouhé dolní končetiny naznačují, že byli adaptovaní k chůzi po dvou končetinách. Značné rozpaky ale vyvolala morfologie sedibovy nohy, zejména robustní kotník, pouze náznak primitivní nožní klenby a archaická stavba patní kosti s malým patním hrbolem. Je pravděpodobné, že tito hominidé kombinovali velmi specifický typ bipedie, při níž byla zátěž těla přenášená přes vnitřní hranu nohy, se šplhem po stromech. Tato lokomoční strategie jim umožňovala efektivně využívat pozemní i stromové potravní zdroje.

Tuto hypotézu podporuje také stavba paží, jejichž délka připomíná lidoopy, kteří se běžně pohybují v korunách stromů. Velmi překvapující je anatomická stavba sedibovy ruky, zejména protistojný palec umožňující rozvíjet dovednosti nezbytné při výrobě nástrojů. Mezi další evolučně pokročilé znaky patří relativně gracilní čelisti a zuby, které svojí velikostí a dentálními charakteristikami připomínají jak jihoafrický, evolučně starší hominidní druh Australopithecus africanus, tak rané východoafrické zástupce rodu Homo.

Ve srovnání s anatomií druhu Australopithecus africanus, který obýval území  jižní Afriky před 3 až 2,2 milionu let, vykazuje Australopithecus sediba evolučně pokročilejší lebeční morfologii, strukturu mozku a stavbu pánve. Významným zdrojem informací o struktuře jeho mozku byla mozkovna lebky. Ta sice zůstala  uvězněna v hornině, ale prostřednictvím trojrozměrného rentgenového skanu bylo možné vytvořit přesný tvar mozku ve virtuální realitě. Počítačová rekonstrukce umožnila nálezcům udělat si přesnější představu o anatomii a struktuře sedibova mozku. Analýza prokázala, že i když Australopithecus sediba disponoval poměrně malou mozkovnou (420 až 450 cm3), ve srovnání s jinými australopitéky měl výrazněji vyvinutý čelní lalok a pokročilejší morfologii mozku. To naznačuje, že restrukturalizace mozku sehrála v průběhu evoluce raných hominidů významnější roli, nežli jeho následné zvětšování.

Přímý předek lidského rodu?

Specifická mozaika evolučně pokročilých a archaických morfologických rysů druhu Australopithecus sediba vedla jeho nálezce k formulování hypotézy, podle níž tento hominid představuje přechodnou formu a vývojový mezistupeň, který se nachází na pomyslném evolučním kontinuu ležícím mezi druhem Australopithecus africanus a ranými zástupci lidského rodu. Lee Berger ale striktně netrvá na tom, že Australopithecus sediba je přímým předkem lidského rodu. Spíše naznačuje, že se může jednat o potomka předka, z něhož nezávisle na sedibovi vznikli také první zástupci rodu Homo.

Podle amerického paleoantropologa Timothyho Whitea je možné nález z Malapy klasifikovat jako pozůstatky druhu Australopithecus africanusVšichni paleoantropologové ale nesdílejí závěry Bergerova výzkumného týmu. Například americký paleoantropolog Timothy White se domnívá, že je možné nález z Malapy klasifikovat jako pozůstatky druhu Australopithecus africanus. Specifické morfologické rysy, které nálezový soubor vykazuje, považuje za projev přirozené vnitrodruhové variability ilustrující poslední vývojovou fázi druhu Australopithecus africanus v období před 2,5 až 2 miliony let.

Objev druhu Australopithecus sediba potvrzuje, jak složité je rekonstruovat genealogii lidského rodu a přesně stanovit hranici oddělující lidský rod od evolučně pokročilých hominidů. Antropogeneze totiž neprobíhala jako lineární výstup po evolučním schodišti. Jednalo se spíše o evoluční keř, jehož větve tvořilo mnoho nám známých i dosud zcela neznámých hominidních druhů, z nichž pouze některé reprezentují přímé předky rodu Homo. Interpretace antropogeneze proto bude vždy neukončeným skládáním zlomků evolučního obrazu, který vždy zůstane pouze hypotetickým torzem.