Kavárna jako vzpomínka na Rakousko-Uhersko i symbol návratu do Evropy

Kavárny se zrodily ze sjednocené střední Evropy, slouží jako metafora propojování světů a v 19. století se staly měšťanskou odpovědí na šlechtické salony. Doba komunismu jim však nepřála, až po listopadu 1989 se u nás kavárnictví opět rozmohlo.

Kavárna Café Central ve Vídni. foto: tripadvisor.cz

Kavárna Café Central ve Vídni.

Spisovatelka Monika Czerninová napsala: „Ať je zima nebo úmorné horko, ať nohy vypovídají službu, duch se neobejde bez deníků a tělo bez melanže. Vždy je tu nějaký důvod, proč jít do kavárny...“ Nesejde, zda máte raději melanž, malé espresso se spoustou mléka, nebo malou černou (malé espresso), velkou hnědou (velké espresso s mlékem), kapucína (kávu se smetanou) nebo drožkáře, což je káva se šlehačkou.

Název se vztahuje ke kočím, kteří před kavárnami čekali na zákazníky v jedné ruce s opratěmi a v druhé s šálkem kávy. To vše jsou půvabné výrazy ze starých vídeňských kaváren. Z míst, kde se tradice kavárenství před staletími zrodila, odkud se rozšířila do světa a stala se symbolem civilizovanosti, příslušnosti k vyspělé západní části světa.

„Každý má mít svou domovskou kavárnu,“ praví tradiční vídeňské úsloví, které by se mělo dodržovat i v jiných koutech světa. Ještě za svých studií na pražské Filosofické fakultě jsem takové místo měl: bylo jím Hany Bany, podnik tak blizoučko škole na Starém Městě, že už to blíž nešlo. V útulném prostředí s dřevěnými stolky, omšele polstrovanými lavicemi a zdmi odshora dolů pokrytými obrovským množstvím malých obrázků jsme strávili víc času než na fakultě a koleji dohromady.

Legenda o prvním kavárníkovi

Stejný pocit sdíleli i studenti závěrečných ročníků blízkého gymnázia a také studentky herectví nedaleké konzervatoře, s nimiž jsme se (většinou neúspěšně) pokoušeli sblížit. Existovaly i další podniky – hned za rohem se skrývalo Café Indigo s neskutečně pomalým vrchním, který v prázdné kavárně hosty ignoroval i půl hodiny, až byl zase čas vrátit se na přednášku.

O pár ulic dál v Řetězové byly hned naproti sobě kavárna Montmartre, možná zařízená pořád tak, jako by se měl z toalety s rozepnutými kalhotami co chvíli vynořit Franz Kafka (1883–1924), jenž tam rád vysedával, a Literární kavárna, kam jsme občas chodili na veřejná čtení neznámých spisovatelů. Obdobně sloužila i Týnská literární kavárna, nalepená hned na zeď Týnského chrámu u Staroměstského náměstí, nebo Času dost v budově Umprum.

Podle jedné z legend byl prvním kavárníkem polsko-ruský voják a šlechtic Jerzy Franciszek Kulczycki (1640–1694) nebo též Kolschitzky, který za své zásluhy ve válečném roce 1683 dostal plné žoky ukořistěných kávových zrn. Jeho podnik U Modré lahve se brzy stal pojmem, Kolschitzkému se přičítá objev servírování kávy s mlékem a dnes se po něm jmenuje jedna vídeňská ulice.

Kdo se chtěl hodně projít, trefil až k Národní třídě, kde se vedle sebe schovávaly Velryba, Jericho nebo Rybka; to už ale bylo cizí území. Evropské kavárenství se podle známého příběhu zrodilo ve Vídni na sklonku 17. století po obležení hlavního města monarchie Turky. Velkovezír Kara Mustafa (1634–1683) si v ležení na dohled vídeňských hradeb dokázal v závratně krátké době zřídit nevídaně luxusní rezidenci s vodotrysky, lázněmi i harémem čítajícím 1500 konkubín obsluhovaných 700 černými eunuchy.

Poté, co Vídni na pomoc dorazila další křesťanská vojska vedená polským králem Janem III. Sobieským (1629–1696) a Kara Mustafa území Rakouska opustil tak rychle, že na místě zanechal vše včetně svých milenek, narazili ohromení vítězové v jeho ležení i na zvláštní černá zrna, s nimiž si nevěděli rady. Až jeden ze zajatců jim musel prozradit, o co jde – byla to kávová zrna. A právě tento zajatec po propuštění v rakouské metropoli zůstal a založil první kavárnu ve Vídni… Anebo to bylo jinak?

Podle další legendy totiž byl prvním kavárníkem polsko-ruský voják a šlechtic Jerzy Franciszek Kulczycki (1640–1694) nebo též Kolschitzky, který za své zásluhy ve válečném roce 1683 dostal plné žoky ukořistěných kávových zrn. Jeho podnik U Modré lahve se brzy stal pojmem, Kolschitzkému se přičítá objev servírování kávy s mlékem a dnes se po něm jmenuje jedna vídeňská ulice.

Café Central

Tolik legendy. Fakt je, že kávu Evropa znala ještě před tureckou invazí díky Benátkám, které čilým obchodem s Blízkým východem přivezla kavárenství na starý kontinent o půl století dřív. Vídeňská pověst však zní mnohem lépe. „Vídeňáci chodí rádi do kaváren, protože tam jsou daleko od domova, a přece ne na čerstvém vzduchu,“ prohlásil spisovatel Hermann Kesten (1900–1996). Vídeňské kavárnictví se stalo takovým pojmem, že se v roce 2011 dostalo na seznam UNESCO.

Ve stejném roce, kdy ve sto letech zemřel Leopold Hawelka, zakladatel jedné z nejslavnějších tamních kaváren, nazvané Café Hawelka. Coby majitel se i po válce rozhodl ponechat svůj podnik v původní podobě se zašlým vybavením, a díky tomu se stal oblíbeným místem umělců – třeba výtvarníka Friedensreicha Hundertwassera (1928–200), který podle legendy kavárně daroval několik obrazů namísto útraty, když měl hluboko do kapsy.

O kavárně Café Central ve Vídni lze směle říct, že u jejích stolků se zrodily dějiny Evropy, potažmo světa, ve 20. století – kromě mnoha jiných tu u kávy vysedávali Hitler, Trockij v době, kdy byl ještě Bronsteinem, nebo Vladimir Iljič Lenin Někteří tu byli tak často, až to zavdalo příčinu k anekdotám.

V každém případě tu jeho díla visí na stěnách stále a stala se stejně proslulá jako figurka Leopolda Hawelky, který vždy v elegantním obleku s motýlkem až do svých posledních dní docházel kontrolovat kvalitu tamní kávy a buchet. Ještě známější kavárnou ve Vídni je ale Café Central. O ní lze směle říct, že u jejích stolků se zrodily dějiny Evropy, potažmo světa, ve 20. století – kromě mnoha jiných tu u kávy vysedávali Hitler (1889–1945), Trockij (1879–1940) v době, kdy byl ještě Bronsteinem, nebo Vladimir Iljič Lenin (1870–1924).

Někteří tu byli tak často, až to zavdalo příčinu k anekdotám. Říká se, že když na začátku první světové války varovala rakouská tajná služba jednoho z tehdejších ministrů, že by v Rusku mohlo nastat převrat, odpověděl: „Ale prosím vás, a kdo by měl v Rusku tu revoluci udělat? Snad ne pan Bronstein, který celé dny vysedává v Café Central?“ Kavárna Central však nepatřila jen politikům.

Sigmund Freud (1856–1939) v ní poprvé nahlédl do nevědomí člověka a zděsil se; filozofové Vídeňského kroužku v ní nahlédli do duše člověka po první světové válce (a zděsili se) a psali tu literáti, kteří – zděšení už od začátku – přemýšleli o lidském údělu v nevlídném světě bez habsburské monarchie. Kde také jinde vzpomínat na Rakousko-Uhersko než v kavárně?

Četba bez omezení

Ve vzduchu stál cigaretový kouř a vůně kávy, lidé pohodlně, jako kdyby nedbali ztrácejícího se času, sedí zabráni do hromádky novin, vzrušené konverzace nebo za bílého dne hrají biliár. „Nad kasou visely hodiny,“ napsal Joseph Roth (1894–1939). „Dokonce tikaly a vrchní Franz je každý večer natahoval – ale neměly ručičky.“ Hans Weigel 1908–1991), jeden z posledních kavárenských literátů, to trefně shrnul: „Ve Vídni jsou čtyři minulé časy: souminulost, minulost, předminulost a doba rozkvětu.“

Že se právě v Café Central zastavil čas, připomíná i figurína básníka Petera Altenberga (1859–1919) s typicky mrožími kníry, jež tam sedí u stolku vlevo od vchodu. Před sebou má hrnek s kafem a dnešní noviny a melancholicky se rozhlíží po okolí. „Sedím poblíž a občas zapomínám, že ten nehybný pán s knírem, v obleku vyšlém z módy a s důvěrně známým výrazem, není pravý,“ popsal svůj zážitek s ním Claudio Magris. „Dokonce čas od času, jak se to v kavárnách dělává, neslušně pokukuji po novinách, které drží v rukou.“

Kavárny nabízely ke čtení nejdůležitější noviny a časopisy nejen z Evropy, ale nezřídka i ze zámoří. Stačilo si dát jednu kávu a člověk mohl číst bez omezení. Dotěrný číšník s otázkou na další konzumaci byl něčím nemyslitelným…

Trochu zvláštní způsob zastavení času nabízí i turistická kavárna hotelu Sacher. V jejím interiéru má host pocit, že se vrátil do dob imperiální Vídně – ne nadarmo na stěnách visí portréty Františka Josefa (1830–1916), jeho manželky Alžběty (1837–1898) a dalších členů habsburské panovnické rodiny. Dojem ale kazí, že se z půvabné kavárny stala turistická atrakce; na stůl se dlouze čeká ve špalíru před hotelem a je neustále přeplněna turisty toužící si vedle kávy dát i slavný sacher dort. Obojí se dá pochopit.

„Není snadné věřit člověku, který nepije kafe,“ mínila už dávno spisovatelka Laurell Hamiltonová a totéž platí i o nejlepším dortu ve Vídni. A je to pravdivější než pokus o žert Alberta Chevaliera (1861–1923), který měl raději „vřelou ženu a chladnou kávu. Jedno i druhé vám umožní, že se nespálíte.“ Jedno však mají všechny vídeňské kavárny společné – zastavil se v nich čas. V tom se tolik liší od kaváren na jihu Evropy, kde pulzuje život, nebo těch na západě, kde je pořád cítit nostalgie po tvůrčím duchu, ale v současných kulisách.

Jen ve Vídni hodiny nemají ručičky. Kavárny se v 19. století staly měšťanskou odpovědí na šlechtické salony. Lidé se v nich scházeli s přáteli popovídat si (kaffeeklatsch) i získat informace o dění ve světě. Kavárny totiž nabízely ke čtení nejdůležitější noviny a časopisy nejen z Evropy, ale nezřídka i ze zámoří. Stačilo si dát jednu kávu a člověk mohl číst bez omezení. Dotěrný číšník s otázkou na další konzumaci byl něčím nemyslitelným…

Netušené výšiny

Tento typ kaváren existoval ve všech městech habsburské říše – nejen ve Vídni, ale i v v Budapešti, Krakově, Lvově nebo v Opatiji. Tak tomu dlouho bylo i u nás, přičemž platilo, že čím jsme byli Vídni blíž, kavárnictví se dařilo stále lépe. Ať už za Rakouska, kdy kavárenská kultura vyrostla do netušených výšin, ale i později za první republiky. To jsme se sice od Vídně zbytečně vzdálili, ale měli jsme namířeno na Západ.

Prvorepubliková orientace na Francii probouzela ve zdejších pražských kavárnách stejně tvůrčí duch, jaký tehdy platil o Paříži – zatímco tam se na Levém břehu scházeli Hemingway (1899–1961), Joyce (1882–1941), Fitzgerald (1896–1940) nebo Picasso (1881–1973), u nás třeba Vítězslav Nezval (1900–1958), který podle vlastních slov prakticky celé své dílo napsal v kavárnách, Jaroslav Seifert (1901–1986) nebo Konstantin Biebl (1898–1951), když zrovna necestoval na dalekou Jávu.

Kavárny existovaly ve všech městech habsburské říše – nejen ve Vídni, ale i v v Budapešti, Krakově, Lvově nebo v Opatiji. Tak tomu dlouho bylo i u nás, přičemž platilo, že čím jsme byli Vídni blíž, kavárnictví se dařilo stále lépe. Ať už za Rakouska, kdy kavárenská kultura vyrostla do netušených výšin, ale i později za první republiky.

Doba komunismu kavárnám nepřála – svobodný duch kaváren je každému totalitnímu režimu podezřelý. Komunisté kavárenskou kulturu prakticky zlikvidovali a těch několik, co zůstalo, jako je Slavie u Národního divadla, pozbylo někdejší slávy.

Arco, kam chodili Franz Kafka, Max Brod (1884–1968), Franz Werfel (1890–1945) a další židovští autoři, Union bratří Čapků či Adolfa Hoffmeistera (1902–1973), Ritzenhalerovi Čelakovského (1799–1852) a Chmelenského (1800–1839) nebo Louvre Alberta Einsteina (1879–1955), Karla Krause (1874–1936) i Járy Cimrmana, který „tu platil za největšího pijáka v okolí“.

Vše zmizelo. A přitom: „Vzniklo by moderní umění bez kaváren?“ ptejme se s Evou Bendovou, autorkou knihy Pražská kavárna: Minulost a současnost. „Pražská kavárna je památka, rezervace a měla by zůstat chráněnou rezervací – už proto, že to je locus genií,“ jako kdyby jí odpovídal Karel Čapek (1890–1938).

Pohled dopředu

Nepleťme si to však s hanlivě míněnou „pražskou kavárnou“, jak o ní mluví prezident Miloš Zeman nebo jiný politik Jan Zahradil, který ji definuje jako „sounáležitost s menšinou, která je údajně tou lepší, evropsky myslící částí naší společnosti (a proto je menšinou, jinými slovy elitou), a tedy má setrvalý pocit morální nadřazenosti nad zbývající většinou, která se ještě nevyhrabala z postkomunismu, provincialismu, nacionalismu, čecháčkovství“.

Přízemní nacionalismus se kaváren vždycky bál. A měl částečně pravdu – kavárny jsou demokratické, světoobčanské, hledí dopředu. Továrna nikdy vývojem nehýbala, na rozdíl od kavárny.

Od člověka, nekonečné věky přisátého na Brusel, to působí „šaškovsky“, podotkl Karel Hvížďala. Ostatně, v čem se Zemanovy nebo Zahradilovy výroky liší od budovatelského „povaleči z kaváren do polí a továren“ nebo tvrzení „dalo by se zapochybovat, zda všichni neproduktivní zahaleči v kavárnách a na módních bulvárech dohromady přispívají lidstvu víc než jediná dojnice, soumar či hlídací pes,“ jehož autorkou je francouzsko-řecká fašistka Sávitrí Déví Mukherdží (1905–1982)?

Přízemní nacionalismus se totiž kaváren vždycky bál. A měl částečně pravdu – kavárny jsou demokratické, světoobčanské, hledí dopředu. Továrna nikdy vývojem nehýbala, na rozdíl od kavárny. Podle Zemana se Zahradilem je to špatně. Ve skutečnosti to je výrazné plus. Až po revoluci a v době návratu do Evropy se kavárnictví opět rozmohlo.

Sice aktuálně převažuje hipsterská varianta se sójovým mlékem a avokádovými tousty, zatímco tradiční varianta číšníků ve fraku je k vidění jen jako retro v podnicích typu Louvre na Národní třídě, ale aspoň něco. Je to totiž symbol našeho návratu do Evropy. A pokud se už – bohužel! – nevrátí habsburský císař a Rakousko-Uhersko, je nutné pečovat alespoň o sjednocovanou Evropu a dál snít o evropském superstátě na způsob Spojených států evropských. V kavárnách a kultuře se to bohatě vrátí.