Kauza Nagyová: Svět podle Páleníka

Bývalý šéf Vojenského zpravodajství se podivuje, že šetření podezření, zda porušil zákony, nebylo svěřeno jeho někdejším podřízeným!

foto: © ČTKČeská pozice

KOMENTÁŘ Jana Schneidera / V sobotu 12. října přinesl deník Právo rozhovor na téma „Nagygate“ s bývalým ředitelem Vojenského zpravodajství (dále jen „VZ“) Milanem Kovandou. O týden později, v sobotu 19. října, otiskl další výživný rozhovor na stejné téma, tentokrát s ještě o něco bývalejším ředitelem VZ Ondrejem Páleníkem. Toto interview je opět nejen vděčným námětem pro komentář, ale možná také určitým příspěvkem k práci vyšetřovatelů. Podívejme se na něj blíže.

V první řadě ovšem musíme dát v něčem Páleníkovi za pravdu. Stěžuje si totiž, že dosud trestněprávní orgány nepožádaly ministra obrany o Páleníkovo zproštění mlčenlivosti, čímž je jeho obhajoba omezena. Je skutečně obtížné si představit, proč tak nebylo učiněno. Učiní-li tak až soud, nelze vyloučit (ne)pěkné překvapení.

Nebo to není až tak obtížné si ten důvod představit? Zásadním tvrzením v rozhovoru, nijak ovšem nedoloženým (a bez zbavení Páleníka mlčenlivosti těžko doložitelným), je to, že premiér Petr Nečas o všem věděl. Protože jinak by prý Páleník nekonal. Bude zajímavé sledovat, jak se tato klíčová okolnost bude dále vyjasňovat či zamlžovat!

Zajímá někoho zákon?

Právní rámec činnosti Vojenského zpravodajství je jiný. Působnost VZ se neodvíjí od původu rizik, ale od cílů činnosti VZ.Jak celá kauza začala? Páleník tvrdí, že „prvotní impuls“ byl takový, že VZ dostalo informaci o „jakémsi riziku, o nebezpečí obecně pro pana premiéra i pro jeho rodinu a nakonec celé to okolí“. A proto podle Páleníkova názoru „zcela legálně, v souladu s organizačním řádem ministerstva obrany a Vojenského zpravodajství postupovalo absolutně standardním způsobem“.

Dále Páleník říká, že VZ „dostalo pokyn“, ale nebylo to od kancléřky Nagyové, ani jejím prostřednictvím, i když s ní „o tom“ mluvil. A na otázku, proč konalo VZ, když to mohla být „práce“ třeba pro BIS, Páleník odpověděl, že se nevědělo, odkud to riziko pochází, proto muselo konat VZ, a kdyby se zjistilo, že to riziko nepatří do působnosti VZ, tak by ho předali příslušným orgánům.

Tady je už třeba se zastavit. Páleník zde jednoznačně dovozuje působnost VZ na oblast „obecných“ rizik, s tím, že mu na nich přísluší pracovat tak dlouho, až se působnost VZ potvrdí, nebo vyvrátí. Jedině tak té obhajobě lze porozumět. O správnosti svého konání je Páleník přesvědčen tím, že bylo v souladu s vnitřními resortními předpisy.

Jenomže právní rámec činnosti VZ je jiný. Působnost VZ se neodvíjí od původu rizik, ale od cílů činnosti VZ – ať rozvědných, či kontrarozvědných. Jednoznačnou podmínkou stanovenou zákonem (který však Páleník vůbec nezmiňuje) je souvislost s obranou republiky. Sám Páleník však nebezpečí pro premiéra nazval „obecným“, čímž se VZ dostalo nad svou zákonnou působnost.

Z čeho Páleník odvozuje oprávnění VZ kontrarozvědně hlídat premiéra a nekonzultovat to s civilní kontrarozvědkou, ale hlavně s policejní ochrannou službou?Do tohoto pole se však Páleník snaží dostat tím, že se jednalo o premiéra vlády, která jednala například o gripenech. Tím pádem se premiér dotkl vojenských věcí a jakékoliv činnosti kolem něj spadají podle Páleníka do kompetence VZ. Zde Páleník postuloval působnost VZ velmi extenzivně, nehledě na to, že by se pak logicky musel starat o všechny členy vlády (která projednávala gripeny) a jejich rodiny a tak by tu pomalu ale jistě VZ začalo mít všeobecnou působnost. Je toto snad skrytým cílem této apologetiky?

Kromě toho, vyskytovaly-li se opravdu jaké informace o riziku pro vrcholného ústavního činitele, mohlo jejich nepředáním kompetentní složce (policejní ochranné službě) VZ reálně ohrozit bezpečnost premiéra! VZ podle zákona pouze a jenom „zabezpečuje informace“ a nemá – na rozdíl od policie – žádné výkonné pravomoci. A jeho ozbrojení příslušníci mohou používat zbraň jako kterýkoliv jiný občan, pouze v případech nutné obrany nebo v krajní nouzi.

Páleník soudí, že jeho právní povědomí bylo „poněkud jiné“ než u Kovandy, který byl u VZ „úplně čerstvě“. Této poněkud výstřední situaci, tedy co to je za vládu, která dokáže jmenovat do nejvyšší zpravodajské funkce člověka branží netknutého, se ČESKÁ POZICE již věnovala. Ale zpět k Páleníkovi. Zůstalo nám utajeno, z čeho odvozuje oprávnění VZ kontrarozvědně hlídat premiéra a nekonzultovat to s civilní kontrarozvědkou, ale hlavně s policejní ochrannou službou. Snad budou vyšetřovatelé úspěšnější.

Co všechno je ještě v pořádku

A propos sledování a kontrasledování – vždycky je to sledování. I kdyby to bylo kontra-kontrasledování. Páleník tu zpívá s Kovandou dvojhlas, ale zní falešně. Jako kdyby chtěli tvrdit, že sledovali všechno kolem paní Nečasové, ale na paní Nečasovou se ani koutkem nepodívali.

Podle Páleníka však „k žádnému pochybení v zásadní podobě nedošlo“. Uvědomíme-li si však, že Páleník cituje spíše interní resortní normy než zákony, pak se nám zde nabízí velký prostor pro spekulace, co všechno je podle tohoto „právního povědomí“ ještě v pořádku.

Páleník například pokládá stíhání za splnění rozkazu za absurdní. Těžko mu neocitovat zákon o vojácích z povolání (č. 221/1999 Sb.), který v §48/2 praví: „Domnívá-li se voják, že rozkaz nadřízeného je v rozporu s právním předpisem, je povinen nadřízeného na to upozornit; trvá-li nadřízený na splnění rozkazu, je voják povinen jej splnit. Voják je povinen odepřít splnění rozkazu nadřízeného, spáchal-li by jeho splněním trestný čin; tuto skutečnost ohlásí neodkladně vyššímu nadřízenému.“

Páleník bez ohledu na to spustil povyk, že na základě tohoto stíhání začnou vojáci přemýšlet, než nějaký rozkaz splní. Pro něj noční můra, pro civilisty vzdálené znění trub andělských.

Páleníkovi ovšem nutno opět něco přiznat. Jeho nářky nad jistou spektakulárností zásahu jsou zřejmě oprávněné. Zveřejnění jmen ředitelů VZ je v pořádku, zveřejnění jména Jana Pohůnka tak úplně v pořádku není (otázka je, zda se mu mohlo zabránit). Z hlediska VZ a možného očištění obviněných, kteří by pak chtěli pokračovat ve službě, tak však již došlo k jejich nevratnému poškození. V tom má Páleník pravdu, ale poškození občanů již samotným trestním stíháním je problémem obecným.

V rozhovoru pro Právo kritizuje průběh jednání zastupujícího ředitele VZ Rostislava Pilce před parlamentní kontrolní komisí a na Bezpečnostní radě státu. Zvláštní, jaké podrobnosti zná civil Páleník! Cožpak ta jednání neprobíhala v určitém utajeném režimu? Nemělo i tady cosi být jinak?

Tajné! Nezasahovat!

Národní bezpečnostní úřad by měl okamžitě nastražit uši a iniciovat prověrku, co je na Páleníkových informacích pravdyZajímavou polemiku vede Páleník s trestněprávními orgány v bodě utajení určitých informací a oprávnění zasahujících policistů. Páleník tvrdí, že „žádný ze státních zástupců či policistů nemá osvědčení NBÚ, a přesto vnikají do objektů Vojenského zpravodajství, které jsou svým způsobem utajované, a zabývají se věcmi, na které nemají oprávnění, protože pokud nemá nikdo z nich prověrku, tak nechápu, jak mohou chtít vyšetřovat“.

To je slovo do pranice a Národní bezpečnostní úřad (NBÚ) by měl okamžitě nastražit uši a iniciovat prověrku, co je na Páleníkových informacích pravdy. Kdyby tomu tak bylo, měl by začít okamžitě jednat. Je však velmi nepravděpodobné, že by si trestněprávní orgány takto prostomyslně zhatily práci. Jde asi o specifický způsob mediální obhajoby, takové pouštění hrůzy, něco ve smyslu že když je to utajované, tak se to vlastně ani nesmí šetřit. NBÚ by se ale také měl zajímat o to, zda informace VZ jsou utajené v souladu s předpisy, totiž nikoliv na menší stupeň utajení, ale také jestli nejsou zbytečně přeutajené!

Závěr všechno napravil

Zdálo by se, že Páleníkův rozhovor není takové razance, jako Kovandův. Ale Páleník ve finiši vše dohnal. Stojí za to si ho ocitovat doslova:

„Vojenské zpravodajství (...) má svůj vlastní vyšetřovací, policejní orgán, což je dáno zákonem. Podle mě tedy pokud měl někdo nějaké podezření, tak měl postupovat cestou orgánů, kterým to náleželo, inspekcí a mělo to být svěřeno orgánům činným v trestním řízení Vojenského zpravodajství. Proč tedy nebyl využit vyšetřovací policejní orgán Vojenského zpravodajství? Pokud by se tak stalo, tak by se podle mě rychle a bez nějakých velkých divadel a mediálních výstupů okamžitě ukázalo, že se vlastně nic nestalo a že to byl zbytečný poplach.“

Nádhera. Páleník se tedy zlobí, že šetření podezření, že on porušil zákony, mělo být svěřeno jeho (bývalým) podřízeným! Následně ujišťuje, že by se rychle ukázalo, že se nic nestalo. A v tomto bodě se dá s Páleníkem bezpochyby souhlasit. Dokonce by si na to mohl člověk něco vsadit. Generál třeba své prýmky.