Kauza Nagyová: BIS ve slepé uličce

Komu měl ředitel BIS Jiří Lang sdělit informaci o aféře premiérovy kancléřky, měl-li nějakou? Premiérovi? Koaličním partnerům? Prezidentovi?

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © montáž ČESKÁ POZICE, Richard Cortés, foto ČTKČeská pozice

Pád vlády Petra Nečase je interpretován mnoha způsoby. Mylnost většiny z nich možná způsobuje to, že se kauza podobá vánočce – je spletená z několika separátních příběhů. Každý z nich má svou logiku, a kdo hledá předpokládaný smysl aféry jako celku, marně se nadře.

Zdá se totiž, že pravdě podobný popis aféry je mnohem jednodušší. K pádu vlády právem stačila aférka kancléřky Jany Nagyové s řediteli vojenské zpravodajské služby, o níž není celkem žádných větších pochybností. Dva z hlavních aktérů se přiznali, vypovídají, a z dostupných náznaků lze snad bez většího rizika dedukovat, že potvrzují obvinění jim vznesená.

Zbylé dva příběhy – „uplacírování“ exposlanců do statutárních orgánů firem se státní účastí a propojení kancléřky Nagyové na kmotry – se tudíž ani stát nemusely, a vláda (odpovídající „ve sboru“ za činnost zpravodajských služeb) by se musela stejně poroučet.

Dávat kauzu do souvislosti se špionážními hrátkami souvisejícími s dostavbou Temelína je proto poněkud výstřední, protože zpravodajské extempore Nagyové bylo stěží „zvenku vyprovokované“ – přišlo samovolně jako živelná pohroma a způsobila ho činnost kancléřky coby „neřízené střely“.

Kdo chrání premiéra

Objevuje se však zajímavá otázka. Aférka, v jejímž důsledku padla vláda, vypadá poněkud banálně (že banalitou není, bylo snad už rozebráno dostatečně). Logicky je proto možné se ptát:

  • Cožpak o těch špatnostech nemohl premiérovi někdo říci?
  • Nemá snad Bezpečnostní informační služba (BIS) za povinnost chránit premiéra, potažmo celou vládu?

Kladenský primátor Dan Jiránek (ODS) na otázku, jaké aspekty v této kauze považuje za obzvlášť závažné, odpověděl Právu poměrně symptomaticky:

„Podle mě je dost velký problém v systému. Nevím, zda policie odposlouchává lidi, jako jsou šéfové rozvědky a premiér, a je otázka: věděla o odposleších například kontrarozvědka, věděl to třeba ministr obrany, prezident jako vrchní velitel ozbrojených sil? Nečas s Nagyovou se mohli bavit o něčem závažném pro stát. Jestli o odposleších nevěděla Bezpečnostní informační služba, tak je něco špatně. Z toho mám trochu děs. Hrozí, že se všichni budou vzájemně odposlouchávat a tahat to na sebe. A také je problém s už obvyklými úniky ze spisu vyšetřovatelů.“

Symptomatická je na tom nejen nejasnost Jiránkovy výpovědi, ale i jeho zřetelné slabiny co do vědomostí o postavení a rolích poměrně důležitých státních orgánů, k jejichž činnosti se vyjadřuje.

Co BIS může a nemůže

Odpověď na druhou část otázky je jednoduchá: nesmí nic, co jí neukládá zákon. A zákon o zpravodajských službách ČR – č. 153/1994 Sb. – v § 5 praví, že BIS „zabezpečuje informace“

  • a) o záměrech a činnostech namířených proti demokratickým základům, svrchovanosti a územní celistvosti ČR;
  • b) o zpravodajských službách cizí moci;
  • c) o činnostech ohrožujících státní a služební tajemství;
  • d) o činnostech, jejichž důsledky mohou ohrozit bezpečnost nebo významné ekonomické zájmy ČR;
  • e) týkající se organizovaného zločinu a terorismu.

Už v tomto bodě se můžeme podivit Jiránkovu údivu. Z čeho kladenský primátor dovozuje, že by BIS měla vědět o utajených policejních odposleších navržených státním zástupcem a schválených soudem?

Nutno naopak zdůraznit, že špatně by bylo, kdyby o odposleších věděla BIS, ministr obrany nebo prezident! Nebo si snad primátor myslí, že by BIS měla operativně „zabezpečovat informace“ ze státního zastupitelství či soudů, aby mohla vládě začerstva „nabonzovat“, co se chystá? (Neminuly ty doby již náhodou?)

Z čeho kladenský primátor Jiránek dovozuje, že by BIS měla vědět o utajených policejních odposleších navržených státním zástupcem a schválených soudem?

BIS má zabezpečovat informace o činnostech ohrožujících státní a služební tajemství. Primátor Jiránek si myslí, že „prostí policisté“ by mohli ohrozit chod státu, kdyby v případě odposlechu zájmové osoby, která by si telefonovala s premiérem, zaslechli nějaké „státobezpečnostní informace“.

Věc se však má jinak – i policie je povinna upozornit Národní bezpečnostní úřad (NBÚ) na „činnosti ohrožující státní a služební tajemství“. Kdyby tedy premiér řešil nějaké záležitosti skutečně důležité pro chod státu, jejichž únikem by státu mohly být způsobeny škody, musely by to být informace utajené, a premiér by je neměl co řešit po neutajeném telefonu. A kdyby to činil, měl by být okamžitě trestně stíhán.

Z principu je tedy jasné, že policie nemohla nic „státobezpečnostního“ zaslechnout, protože jinak by musel být premiér už dávno v teplákách. A právem.

Hysterie či záměrné mlžení?

Primátor Jiránek svou naříkavou tirádu končí poněkud hystericky, pokud ovšem nejde o záměrné mlžení s cílem diskreditovat původně vážný smysl sporu:

„Hrozí, že se všichni budou vzájemně odposlouchávat a tahat to na sebe.“

Kdyby to nebyl primátor, snad by to ani nemělo cenu rozebírat, ale jeho neúcta ke slovu (nebo ke čtenáři?) je alarmující. „Všichni“ se skutečně nemohou odposlouchávat, to může myslet vážně jen chorobná mysl. Míní primátor z afektu (nedej bože úmyslně) přeháněním šířit blbou náladu? Vždyť si to ani nelze představit, že by soudy něco takového ve větší míře povolily.

Většina primátorem Jiránkem zmíněných „obvyklých úniků ze spisu vyšetřovatelů“ nastává až při seznamování se spisem

Navíc každý odposlech, má-li být k něčemu – tedy i v případě, aby jej bylo možné zneužít –, musí někdo vyhodnotit. Ve složitých kauzách jde o desítky hodin nahraných telefonátů, které případ zpracovávající policista musí – v reálném čase! – vyposlechnout. Tuny často příšerných žvejků a žvástů...

Pokud jde o primátorem zmíněné „obvyklé úniky ze spisu vyšetřovatelů“, je dlužno podotknout, že většinou nastávají až při seznamování se spisem. Někteří advokáti tím rozehrávají různé obhajovací taktiky, a tyto úniky jim k tomu slouží, neboť veřejnost je dosud hltá i s těmi háčky a navijáčky.

Komu říci informaci

Zpět k BIS. V § 8 citovaného zákona je upraveno podávání informací takto:

  • 1) Zpravodajské služby podávají prezidentu republiky a vládě jednou za rok a kdykoliv o to požádají zprávy o své činnosti.
  • 2) Zpravodajské služby předávají prezidentu republiky, předsedovi vlády a příslušným členům vlády v případech zjištění, která nesnesou odkladu, informace bezprostředně.
  • 3) Zpravodajské služby předávají státním orgánům a policejním orgánům informace o zjištěních, která náleží do oboru jejich působnosti; to neplatí, jestliže by poskytnutí ohrozilo důležitý zájem sledovaný příslušnou zpravodajskou službou.

Bylo by zvláštní upravit režim podávání informací zpravodajskými službami i pro případy, že se týkají osob, které na ně mají ze zákona nárokPointou tohoto zákonného rámce je implicitní předpoklad, že se službou „zabezpečené“ informace netýkají adresátů. Bylo by asi poněkud zvláštní – i když, jak se ukazuje, předvídavé – upravit režim podávání informací zpravodajskými službami i pro případy, že se týkají osob, které na ně mají ze zákona nárok.

Konkrétně se nabízí představa situace, v níž se ocitl ředitel BIS Jiří Lang, jestli měl nějakou informaci o kauze, v jejímž epicentru byla premiérova kancléřka. Komu ji říci? Premiérovi? A zhatit tím vyšetřování? To by si sám řekl o trestní stíhání. Snad někomu ve vládě? Koaličním partnerům? Je pravda, že by se sice „děly věci“, ale těžko by bylo přisoudit takovému jednání nepolitický charakter, a tudíž i oporu v zákoně. Anebo prezidentovi? A co by s tím dělal? Že by to v rámci extenzivního výkladu Ústavy zužitkoval v odvolání premiéra? Docela odvážná představa!

Nerozporné řešení

Zřejmě jediným nerozporným řešením pro BIS je postupovat podle třetího odstavce citovaného paragrafu, a při zjištění, že okolo „zájmových osob“ zpravodajských služeb krouží i policie, vyvolat jednání a předat své informace k využití trestněprávními orgány.

Samozřejmě se objevuje otázka, proč nejsou bezpečnostní a zpravodajské útvary státu koordinovány stejně jako v civilizovaných krajích (a jak tomu bylo dokonce v minulém režimu).

Proč nejsou bezpečnostní a zpravodajské útvary státu koordinovány stejně jako v civilizovaných krajích?

Nejde o sdílení operativních poznatků, ale o „lustrační databázi“, v níž nejsou poznatky, ale jakákoliv jednoznačně identifikovatelná data z šetřených případů bez jakýchkoliv dalších příznaků. Dotazem do takové databáze lze předejít mnoha nepříjemným záležitostem a kolizím. Tedy v „normálních“ případech.

Na druhou stranu však lze dobře pochopit, že v takové extrémní situaci, kdy by mělo být do databáze vloženo jméno premiéra, ředitel Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) Robert Šlachta vyjevil, že tuto akci vůbec nezaložil do policejní databáze.

Jak omezit politické dopady

Trestněprávní a zpravodajské orgány mají a mají mít „volnou ruku“ při stíhání lumpů, ať jsou kdekoliv. Z hlediska zásady rovnosti před zákonem je pak naprosto nepřijatelné, aby byl „modifikován“ jejich postup, zaměří-li v souladu se zákonem svou pozornost do nejvyšších pater politiky.

Jak však předejít, nebo alespoň maximálně omezit výskyt situací podobných této aféře okolo kancléřky Nagyové, které by měly – nikoliv a priori, leč ex post – citelné politické dopady?

Všichni bychom si zasloužili neopakovat trapnou aféru těchto horkých dnů

O nejmenované ostrovní demokracii se říká, že tam po volbách ukáže premiér šéfům jistých státních institucí lísteček se jmény lidí, s nimiž hodlá vládnout, ale vládne jen s těmi, u nichž se neobjevil černý puntík poté, co mu ti pánové lísteček vrátili. Nebo něco na tento způsob, určitě poměrně kritizovatelný teoretickými (respektive až fundamentalistickými) demokraty, ale jinak velmi praktický.

Možná by nebylo od věci, kdyby si budoucí premiér/ka udělal/a čas na podobnou konzultaci. Všichni bychom si zasloužili neopakovat trapnou aféru těchto horkých dnů.

ctenarCP Textu ANO, A pár průniků množin ... 10:21 22.6.2013

Počet příspěvků: 43, poslední 3.7.2013 01:16 Zobrazuji posledních 43 příspěvků.