Kauza CIA: Legalizované mučení není mučení?

Obhajoba metod CIA zveřejněných ve zprávě Senátu USA je na vodě. Odvíjí se totiž až od prostředku příběhu, aby se vyhnula tomu nejspornějšímu: jak se pozná, že máte skutečně „teroristu“. Asociacím z minulosti, zejména s StB, které tato obhajoba vyvolává, se věnuje Jan Schneider.

Tisková konference s šéfem CIA Johnem Brennanem foto: ČTK

Tisková konference s šéfem CIA Johnem Brennanem

Mediální odezva reflektující zveřejněnou zprávu vyšetřovacího výboru Senátu USA o výslechových metodách CIA dává nahlédnout do temných zákoutí duší mnoha politiků, vyšetřovatelů, zákonodárců i komentátorů. Smutno je při sledování pokusů obhájit oprávněnost použití CIA zostřených vyšetřovacích praktik – Enhanced Interrogation Techniques (EIT).

Argumentace bývá prostá: „Představte si, že máte teroristu a informace o chystaném teroristickém útoku – v takovém momentě hraje roli čas, a proto jsou tyto metody přípustné, protože zachránily mnoho životů.“

Bezcenná obhajoba

Celá obhajoba je založena na vodě. Odvíjí se totiž až od prostředku příběhu, aby se vyhnula tomu nejspornějšímu, co stojí na samém začátku: jak se pozná, že máte skutečně „teroristu“. Pracuje pouze s příznivou hypotézou, aniž by uvedla jediný argument.

Obhajoba výslechových metod CIA založená na třech pochybných předpokladech je bezcenná

Obhajoba se snaží vydávat i další hypotézu o „chystaném teroristickém útoku“ za argument, aniž by byla byť jen naznačena její věrohodnost. Tento parametr informace však nabývá extrémní důležitosti zejména v situaci, kdy jsou výpovědi získávány použitím oněch zostřených (jaký eufemismus) výslechových metod na hypotetických „teroristech“.

A nakonec, argumentace tím, co se nestalo, je záludná až ke komičnosti. Každá civilizace hodná toho názvu traduje nějakou variantu lehce sarkastického vyprávění o „zázračném duchovním“, jehož zázračnost spočívala v tom, co se nestalo. Většinou to bylo nějak tak, že odpočíval třeba pod jabloní, když tu z ní spadlo jablko a udeřilo ho do hlavy, a zázračný duchovní se rozběsnil a proklel ten strom, aby uschl. Záhy však shledal svůj vztek nemístným, kletbu odvolal, a stal se zázrak. Strom zůstal stát, svěží, stejně jako byl na začátku příběhu.

Obhajoba založená na třech pochybných předpokladech je bezcenná. Pozastavím se však nad asociacemi z minulosti, které vyvolává.

Výslechy StB

„Zostřené“ výslechové techniky CIA jsou téměř identické s praktikami Státní bezpečnosti používanými koncem čtyřicátých a v první polovině padesátých let 20. století. Podívejme se, jak je popsali dva přímí účastníci.

„Vlastoručně psaná výpověď Bohumila Doubka ke státně bezpečnostnímu vyšetřování v letech 1950–1953“ pochází z roku 1955 a podle historika Karla Kaplana jde o věrohodný dokument, protože vyšetřovatel StB Doubek popsal skutečnosti, které svědčily proti němu, aniž by byla kdy vznesena námitka, že by sám byl vyšetřován podobným způsobem, který popisoval.

„Zostřené“ výslechové metody CIA jsou téměř identické s těmi Státní bezpečnosti používanými koncem čtyřicátých a v první polovině padesátých let 20. století

Doubek například uvedl používání „únavových výslechů“, kdy vyšetřovaný neměl čas k odpočinku. Tortura psychická byla kombinována s 18- až 20hodinovými výslechy denně bez možnosti si sednout, přičemž krátký čas na spánek byl rozbit buzením po 15 minutách. K tomu neustálý řev, vyhrožování, cloumání, bití, dlouhodobý pobyt v temnici, ve svěrací kazajce, v zimě, s podlimitními dávkami potravy a pití.

Výsledkem bylo podle Doubka naprosté vyčerpání vyšetřovanců, kteří v úplně apatickém stavu přistoupili na podpis jakékoliv výpovědi, která po nich byla požadovaná. Traduje se vyjádření politických vězňů: „Všechno mlácení bylo proti bránění spánku jen dětskou hrou.“

Problematika EIT

Dlouholetý vedoucí právník CIA John Rizzo napsal o své kariéře knihu Muž CIA. Třicet let u zpravodajské služby, kterou se problematika EIT a legislativní procesy s ní spojené prolínají jako červená nit. Protiteroristické centrum CIA navrhovalo v roce 2002 prostřednictvím generálního rady CIA tyto „zostřené“ neboli „rozšířené“ výslechové metody (EIT):

  • vytažení vyšetřovaného „do pozoru“;
  • vrážení do zdi;
  • stisk tváře (s prsty mimo oči);
  • urážlivý políček;
  • uzavření do stísněného prostoru (s případným vložením hmyzu);
  • stání u zdi po neomezenou dobu;
  • sed nebo pokleknutí ve „stressové“ pozici způsobující únavu;
  • spánková deprivace (nepřetržitě až po dobu jedenácti dnů);
  • waterboarding.

Kromě toho, uvádí Rizzo, vyšetřovatelé CIA navrhovali ještě další postup, údajně natolik příšerný, že jej ministerstvo spravedlnosti USA neschválilo. Ostatní uvedené výslechové metody však schválilo k použití v případech „významných a zatvrzelých“ vězňů z al-Káidy.

Senátor John McCain, který byl mučen ve Vietnamu, rezolutně o EIT prohlásil, že jde o mučení

Pokud jde o „zostřené“ výslechové metody, Rizzo uvádí reakci senátora Johna McCaina, který byl mučen ve Vietnamu – rezolutně o EIT prohlásil, že jde o mučení. Navíc si byl vědom jejich naprosté nepřípustnosti, ale zabránit jim nemohl. Proto aspoň prosadil ve prospěch vyšetřovatelů CIA uplatňujících EIT zákonný dodatek, který by jim v případě budoucího vyšetřování umožnil založit svou obhajobu na tvrzení, že postupovali v „dobré víře“ dle právní expertízy.

(Ne)věrohodnost výpovědí

Vyšetřovatel Doubek uvádí, že například výpovědím Otto Šlinga nevěřili ani sami vyšetřovatelé, protože věděli, za jakých okolností a jakými metodami byly získány. Od nich se ale odvíjela další zatčení, výslechy a výpovědi.

Mučící výslechy zřejmě nepřinesly žádnou pravdivou výpověď. V podstatě byly používány, jen když bylo třeba získat prefabrikovanou, nikoliv pravdivou výpověď.

S odstupem času lze konstatovat, že politické procesy, při jejichž přípravě byly používány „zostřené“ vyšetřovací metody StB, byly nejen procesně nezákonné (sám Doubek byl za to později odsouzen), ale věcně zcela mimo realitu. Mučící výslechy totiž zřejmě nepřinesly žádnou pravdivou výpověď. V podstatě byly používány, jen když bylo třeba získat prefabrikovanou, nikoliv pravdivou výpověď.

Někteří vyšetřovatelé CIA setrvávají v rané fázi poznání, a dosud tvrdí (a někteří možná i věří), že jimi použité výslechové metody přinesly pravdivé informace, které pomohly odvrátit teroristické akce. Navzdory tomu, že často byly získané od lidí zadržovaných delší dobu, a proto aktuální informace nemohli mít. Byli však i jiní příslušníci CIA, kteří neoficiálně vyjadřovali pochybnosti o pravdivosti výpovědí vyšetřovaných – v podstatě totožně s těmi, které popsal vyšetřovatel StB Doubek. Za této situace máme jen tři možnosti.

  • První je logická – považovat spánkovou deprivaci (nejúčinnější „výslechovou“ praktiku podle CIA i StB) za mučení a StB a CIA za organizace, které se tím dopustily zločinů. 
  • Druhá cynicky pragmatická – spánkovou deprivaci za mučení nepovažovat, ale pak neosočovat nejen CIA, ale ani StB ze zločinných praktik.
  • Třetí možnost je ideologická. V případě CIA nepovažovat spánkovou deprivaci za mučení, protože ji schválilo ministerstvo spravedlnosti USA. Tutéž spánkovou deprivaci však v případě StB za mučení považovat, protože komunistickým ministerstvem spravedlnosti schválena nebyla.

Osud vyšetřovatelů

Dějiny činí další až přízračnou paralelu mezi CIA a StB – osud vyšetřovatelů používajících „zostřených“ výslechových metod. Vyšetřovatel StB Doubek uplatňoval mučící výslechové metody v letech 1950 až 1953. V roce 1955 byl za tyto činy zatčen. Ve vazbě napsal zprávu, z níž jsme citovali.

Dějiny činí další až přízračnou paralelu mezi CIA a StB – osud vyšetřovatelů používajících „zostřených“ výslechových metod

V květnu 1957 byl za „nezákonnosti při vyšetřování“ odsouzen k devíti a jeho spoluobžalovaný Vladimír Kohoutek k sedmi letům vězení. U obou však prokurátor zdůvodnil „zákonnou možnost“ jejich propuštění na svobodu. V prosinci 1957 politbyro Ústředního výboru KSČ schválilo propuštění obou na svobodu ještě do vánoc 1957. Na rozdíl od nich však jejich oběti musely své tresty dosedět, pokud nebyly v roce 1960 amnestovány.

V roce 2006 vydal americký Nejvyšší soud nález, že třetí článek ženevské konvence se vztahuje i na konflikt s al-Káidou, což znamenalo, že ony mimo jakékoliv právo držené osoby se ocitly v působnosti amerických zákonů o válečných zločinech. A vyšetřovatelé, používající ony „zostřené“ výslechové metody od té chvíle mohli být označeni za válečné zločince.

V srpnu 2012 však americký ministr spravedlnosti Eric Holder vydal písemné prohlášení, v němž vyloučil možnost, že by některý příslušník CIA mohl být trestně stíhán za týrání vězňů (použití EIT v době po teroristických útocích 11. září 2001).

Naděje a síla USA

Americká společnost je poněkud v šoku, vzdáleně možná trochu připomínajícím to, co se dělo v Sovětském svazu po Chruščovově projevu na XX. sjezdu KSSS v roce 1956, v němž odhalil nezákonnosti za Stalinova kultu. Mnozí politici a publicisté mají ale zveřejnění této stinné stránky americké skutečnosti za akt v podstatě protiamerický. Mohl by prý poškodit zájmy USA. Pravdou je, že zveřejněná fakta jim více sympatií ve světě rozhodně nepřinesou.

Je v zájmu zdravých USA podívat se pravdě do očí. Učinily to, a v tom je jejich naděje i síla.

Zveřejnění samo však přináší jistou naději, že se USA již takto chovat nebudou. Děje se to v intencích v USA právě adorovaného Václava Havla, jehož heslem bylo „nežít ve lži“. Velmi brzy se ale ukázalo, u koho šlo prostě a jen o slova, neboť když nastala chvíle činu, najednou přišla na řadu na stará, poněkud zoufalá defenzivní taktika „zatloukat, zatloukat, zatloukat“.

USA neškodí přirovnání CIA k StB, ale fakt, že to bylo možné učinit. Proto je v zájmu zdravých USA podívat se pravdě do očí. Učinily to, a v tom je jejich naděje i síla.

Počet příspěvků: 48, poslední 18.12.2014 03:49 Zobrazuji posledních 48 příspěvků.