Karl Jaspers: Filozofování učí žít i umírat

Před čtyřmi dny, 26. února, uplynulo 50 let od smrti v 86 letech v Basileji výrazné osobnosti německé filozofie 20. století Karla Jasperse (1883–1969), který se proslavil i v psychiatrii. Ve svých filozofických dílech především kritizoval technizaci a masovost společnosti, v jejichž důsledku se rozvíjí konzumní způsob života.

Díky svým filozofickým i politicko-kulturním dílům se dostal Jaspers do povědomí nejen německé společnosti. Tu českou oslovil zejména knihou Otázka viny: Příspěvek k německé otázce z roku1946, která vyšla česky o 23 let později, rok po invazi vojsk Varšavské smlouvy. Byl jedním z těch německých intelektuálů, kteří se nezapletli s nacistickým totalitním režimem, a proto se mohl podílet na obnově německého kulturního, společenského a politického dění a vzdělanosti po roce 1945.

Těsně po konci druhé světové válce a porážce Třetí říše mnoho Němců poslouchalo Jaspersovy rozhlasové přednášky. Prosazoval v nich aktivní politické myšlení a nadstranickost a kritizoval německou společnost, a tento postoj považoval za osobní přínos k problémům své doby. V tomto smyslu lze chápat jeho činnost a myšlení jako kritiku moderní doby s důrazem na obnovu humanismu.

Ovlivnění nacistickým režimem

V roce 1942, kdy celým světem otřásala druhá světová válka, si Karl Jaspers do svého deníku napsal: „Nemohu-li Gertrudu před násilím ochránit, musím zemřít také – taková je čest muže. To však není rozhodující a nestačí to. Srdce ve své hloubce ví: náležím k tobě.“

Jaspersova manželka Gertruda byla židovského původu, a ačkoli se snažil pro oba vyřídit emigraci, německé úřady ji pokaždé zamítly. Proto se manželé Jaspersovi rozhodli zůstat v nacistickém Německu – byli připraveni zemřít spolu. Zachránil je až konec druhé světové války. Gertruda Jaspersová byla svému manželovi celoživotní oporou a zároveň povzbuzovala jeho filozofické bádání zprostředkováním židovské tradice.

Jaspersovo dílo je spojené s osobními zkušenostmi, a proto je pro porozumění jeho filozofii třeba znát jeho život. Jako filozof, jenž se zaměřoval na lidskou existenci, byl natolik ovlivněn s nacistickým režimem, že se tato jeho zkušenost výrazně promítla do jeho pozdějších politicko-filozofických úvah. K německé kultuře a politice se však vyjadřoval již za Výmarské republiky v letech 1918 až 1933.

Jaspersovo vzdělání bylo rozsáhlé a rozmanité. Nejprve studoval několik semestrů právo, poté medicínu a několik let působil jako výzkumný asistent na psychiatrické klinice v Heidelbergu, přičemž jeho práce v oblasti psychiatrie rychle získaly vědecké uznání. Habilitoval v roce 1913 dílem Allgemeine Psychopathologie (Všeobecná psychopatologie) a již tehdy se věnoval filozofii. Nikdy ji však nevystudoval, byl samouk.

Za jeho první filosofickou práci je považována Psychologie der Weltanschauungen (Psychologie světových názorů) z roku 1919. V té době se v Heidelbergu pohyboval v podnětném prostředí – setkával se například s německým sociologem a ekonomem Maxem Weberem (1864–1920) či filozofem Ernstem Blochem (1885–1977). Současně Jasperse ovlivnil existencialismus dánského filozofa Sørena Kierkegaarda (1813–1855), hlavními filozofickými tématy, o nichž celý život přemýšlel, byly dějinnost, věda a víra.

Kritika západní kultury

Ve dvacátých a třicátých letech Jaspers kritizoval západní kulturu a společnost podobně jako německý filozof a spisovatel Oswald Spengler (1880–1936), španělský myslitel José Ortega y Gasset (1883–1955) nebo německý spisovatel, průmyslník a liberální politik Walther Rathenau (1867–1922). Weberovské „odkouzlení světa“ bylo v plném proudu a kritika se stala formou promýšlení situace a hledání nových východisek.

To Jasperse vedlo ke knize z roku 1931 Duchovní situace doby (česky 2008), v níž analyzoval masovost a technizaci a popsal příznaky nemocné společnosti ženoucí se do války a která byla předmluvou k jeho nejrozsáhlejšímu dílu – třísvazkovéPhilosophii (Filozofie) z roku 1932. Kniha Duchovní situace dobyukazuje nejen tehdejší poměry v Německu, ale i krizi člověka – existence střetávající se s mechanizací a technizací.

Jaspers si uvědomoval masovost každodenního života podléhajícího byrokracii a nároku na užitečnost: „Masový člověk má málo času, nežije život v celku, nechce přípravu a úsilí bez konkrétního účelu, nechce čekat a dopřávat času zrání; vše musí být ihned přítomným uspokojením.“ S rozšiřováním prostoru pro pobyt se zužují existenciální možnosti: „Zdá se, že se dnes hroutí, čím byl po tisíciletí lidský svět. Nový svět, který vzniká jako nástroj k zaopatření pobytu, nutí vše, aby mu sloužilo. Ničí, co v něm nemá místo.“

Ohrožení lidského ducha

Duchovní úpadek, který Jaspers viděl po první světové válce, ho vedl i k tomu, aby se věnoval problému vzdělání: „Páteří vzdělání jako formy života je umění myslet a jeho prostorem uspořádané vědění.“ Jaspes byl přesvědčen, že mladí lidé musejí být připraveni na zásah duchovnem. Znalost jazyků nebo dovedností je sekundární, nejdůležitější je, aby člověk chtěl být vzdělán.

„Masový“ člověk však nemá příliš času na vzdělání, diskuse ani na čtení, chce číst stručné a nenáročné texty. Na složité knihy nemá čas a jejich obsah je mu vzdálen. Duchovní obsah vzdělání se redukoval na technické know-how a za vzdělaného je označován ten, kdo se jeví nový, inteligentní a zajímavý.

Obavy, že v době masovosti a technizace může být lidský duch ohrožen, se dva roky po vydání knihy Duchovní situace doby ukázaly opodstatněné. V podstatě však toto dílo nevaruje před nacionálním socialismem – sám Jaspers přiznal, že když ho psal, nemyslel si, že se politické dění v Německu tak rychle změní, a před rokem 1930 nepovažoval nacionální socialismus za natolik nebezpečný, jak se později ukázal.

Hlavní téma

V jedné ze svých knih Jaspers vzpomíná, jak na začátku 20. let v přednášce o pojetí svobody u německého filozofa Immanuela Kanta (1724–1804) v Heidelbergu diskutoval se studentem marxistického přesvědčení. Ten argumentoval, že svoboda v Kantově pojetí je sebeklamem buržoazní třídy a že neexistuje žádné svobodné rozhodování jedince – svobodou je nevyhnutelný společenský vývoj.

Student popíral svobodu jedince a označil Jaspersův výklad za iracionální. Jaspers mu oponoval, že Marxův předpokládaný chod dějin se v mnohém ukázal nesprávný a nelze jej poznat. Marxismus, psychologie, sociologie a další vědecké obory sice přinesly významné myšlenky a teorie, ale vytvářejí namísto pravdy iluze. Podle Jasperse marxistický student zapomněl, že vědecké obory považují člověka za předmět svého bádání, přičemž lidská existence představuje mnohem víc.

Marxismus podobně jako psychoanalýza opomíjí existenciální stránku člověka, kterou nelze teoreticky uchopit. Vědecké obory zkoumají biologické, ekonomické, politické nebo společenské procesy, filozofie však umožňuje vidět člověka ve světě celkově. Vztah vědy a filozofie byl hlavním Jaspersovým tématem. Byl přesvědčen, že filozofie je sice spjatá s vědeckými obory, ale již se osvobodila z područí vědy, jak tomu bylo na konci 19. století. Neslouží teologie ani vědě.

Za Výmarské republiky, v roce 1920, se Jaspers rovněž seznámil s německým filozofem Martinem Heideggerem (1889–1976). Jejich přátelství bylo intenzivní, ale trvalo jen do roku 1933, kdy se stal Adolf Hitler říšským kancléřem a Heidegger vstoupil do Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP), stejně jako řada průmyslníků, intelektuálů a pedagogů – vstupu do ní nebylo snadné odolat.

Heideggerův příklon k nacionálnímu socialismu ukončil přátelství dvou velkých filozofůexistence. Jaspers totiž tušil, že Hitlerův režim bude tragický s děsivými důsledky. Zatímco Heidegger v roce 1933 jako nově zvolený rektor Freiburské univerzity přednášel svůj nástupní projev, Jaspers se svými přáteli přemýšlel o bezvýchodné situaci a budoucím vývoji. Všechny úvahy však zastínila obava z nastupujícího zrůdného režimu.

Tvorba v ústraní

Jaspers byl donucen stáhnout se z veřejného života. Z Heidelberské univerzity byl vyloučen kvůli svým antifašistickým názorům a židovskému původu své manželky. Byla mu zakázána publikační a pedagogická činnost a až do konce nacistického režimu pobýval a tvořil v ústraní.

K Jaspersovu vyloučení z akademické obce český filozof Jan Patočka (1907–1977) v té době napsal: „Karel Jaspers, řádný profesor Univerzity v Heidelbergu a jeden z nejproslulejších dnes žijících filozofů, byl před nedávnem zbaven místa, protože má neárijskou ženu. Znamená to zároveň, že jeho filozofie je v Německu dána do klatby, že jeho díla jsou pro Německo ztracena.“

S nacistickým režimem spolupracovala a podporovala jej nejen řada německých intelektuálů, ale i politici a vědců. A právě tato podpora odborné i širší veřejnosti byla příčinou obrovského morálního provinění, se kterým se Německo po druhé světové válce muselo vyrovnat.

Tato válka Evropu zpustošila, ale Němci jako její viníci na tom bylo ještě mnohem hůř – nastala krize ekonomická, politická, a především morální. Země s mimořádnou duchovní tradicí, na níž se podílel například Johann Wolfgang von Goethe (1710–1782), Friedrich Schiller (1759–1805), Ludwig van Beethoven (1770–1827), Johann Sebastian Bach (1685–1750), Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770–1831), Edmund Husserl (1859–1938) či Friedrich Nietzsche (1844–1900), selhala.

Odmítnutí kolektivní viny

První Jaspersovou prací po druhé světové válce byla zmíněná politicko-filosofická Otázka viny, ve které se pokusil objasnit situaci Němců a naznačil očistu od jejich provinění. Svět vinil Německo v duchu plakátů rozvěšených na ulicích s fotografií z koncentračního tábora v Bergen-Belsenu a s nápisem „Je to vaše vina“.

Jaspers odmítal kolektivní vinu německého národa a rozdělil ji do čtyř kategorií – kriminální, politické, morální, metafyzické. Cesta k očistě podle něho vede přes politické splnění právních požadavků, aby si každý Němec mohl ujasnit nový život. Očistu nelze vynutit násilím, stát a jednotlivci se s vinou musejí vyrovnat upřímně: „Bez očisty duše není politická svoboda.“ Kniha Otázka viny podává dosud nepřekonané a platné kategorie viny.

Jaspers se celý život věnoval otázce univerzity jako mimořádné důležité instituce a svými díly těsně po druhé světové válce významně pedagogicky přispěl ke kulturní a politické obnově Německa a k podpoře humanismu. Své úvahy o vzdělání pak soustředil do práce Die Idee der Universität (Idea univerzity), které průběžně rozvíjel, a vyšla ve třech vydáních v letech 1923, 1946 a 1961.

Jaspers se svým myšlením, díly a veřejným vystupováním podílel na obnově německých univerzit okamžitě po ukončení druhé světové války. Již 15. srpna 1945 přednesl přednášku, v níž zdůraznil roli filozofie a humanitního vzdělání, přičemž za příčinu nacistických zvěrstev považoval odloučení vědy a humanity.

V Kantově duchu

Při promýšlení úkolu pro univerzitu a vzdělávací systém Jaspers vycházel z předpokladu, že principem univerzity je spojení vědy a výuky, přičemž rozlišoval tři role univerzitního vzdělávání: odbornou přípravu, vzdělávání a výzkum. V Kantově duchu, že vyučovat nelze filozofii, ale pouze filozofování, Jaspers tvrdil, že pedagog nemá jen přednášet myšlenky, ale sám se oddat procesu myšlení a umožnit posluchačům, aby se jej zúčastnili.

Pro Jasperse byla univerzita nejdůležitější institucí k obnově humanity a demokracie. Kvůli selhání univerzit navrhoval návrat k ideji univerzity německého filozofa Wilhelma von Humboldta (1767–1835), podle níž je třeba dosáhnout jednoty vědy a humanitních oborů: „Teprve filozofický duch dává vědě smysl.“

Filozofickým duchem má Jaspers na mysli komplexní vnímání na rozdíl od partikulárního vědeckých oborů. Jaspers chápal filozofii mimo jiné jako strážkyni vědeckých oborů a kvůli jejímu selhání za nacismu považoval za důležité vzdělávat studenty k lidství: „K tomu, aby se oba pilíře, vědeckost a humanita, zpevnily, je třeba celá univerzita.“

Zodpovědnost za veškeré zlo

V roce 1945 Jaspers spoluzaložil kulturní měsíčník Die Wandlung, který se významně podílel na obnově německé kultury a inteligence. Přispívala do něj například Jaspersova žačka Hannah Arendtová (1906–1975), spisovatel Thomas Mann (1875–1955) či dramatik Bertolt Brecht (1898–1956). Časopis měl znovu rozvířit diskusi o svobodě a humanitě a povzbudit k podílení se na obrodě Německa. Vycházel do roku 1949, kdy však Jaspers už rok žil ve Švýcarsku.

Český filozof Ladislav Hejdánek se domnívá, že o Jaspersovi se v Německu spíše mlčelo. Jednou z příčin může být jeho odchod do Švýcarska, který mnoho Němců považovalo za útěk. K přestěhování však především přispělo, že se po druhé světové válce začala ukazovat stále větší míra odpovědnosti německé společnosti za holocaust, v důsledku čehož se pro manžele Jaspersovy stával pobyt v Německu neúnosný.

Potvrzují to i některé pasáže z Jaspersova díla Von der Wahrheit(O pravdě 1947), například: „Jsem zodpovědný za veškeré zlo, které se ve světě děje, pokud jsem neudělal něco, abych mu zabránil, a to i za cenu vlastního života. Jsem vinen, protože jsem naživu a dál mohu žít. Existence je vina.“

Proti církevnímu dogmatismu

Postoj existence k sobě samé, v čemž Jaspers navazoval na Kierkegaarda, byl pro jeho myšlení zásadní. Značně ho ovlivnila křesťansko-židovská tradice a protestantská teologie. Vystupoval proti církevnímu dogmatismu, ale celý život přemýšlel o bohu a transcendenci. Vztah člověka k bohu je podle Jasperse založen na víře ve vlastní svobodu, přičemž svoboda a bůh jsou neoddělitelní. Svoboda umožňuje, aby si člověk uvědomil propojení s transcendencí.

Jaspers odmítal čtení bible pouze ve vztahu k Ježíši Kristu a byl proti tomu, aby křesťanská pravda byla považovaná za jedinou pravou pro celé lidstvo. Označoval se za dobrého protestanta, ale proti náboženskému dogmatismu stavěl filozofickou víru. Tímto pojmem myslel jednak to, že každá skutečná filosofie musí být vedena vírou v transcendenci existence, jednak to, že se víra neopírá o důkazy.

Filozofická víra, jak ukazují Jaspersova díla o filozofii náboženství – Filozofická víra z roku 1948 (česky 1994) nebo Der philosophische Glaube angesichts der Offenbarung (Filozofická víra tváří v tvář zjevení) z roku 1962 – nehlásá boží zjevení nebo absolutní pravdu, ale otevřenou a neomezenou diskusi. Jaspers chtěl oprostit transcendenci od náboženských výkladů a filozofickou víru chápal jako lidskou možnost a svobodu.

Úkolem člověka není hledat důkazy Boží existence, protože tím by se víra stala neautentickou: „Dokázaný bůh není bůh.“ Postoj člověka k Bohu je upřímný a nepotřebuje žádné prostředníky. Víru lze slovy popsat jen částečně, nedává jistotu jako vědění, ale je přístupná všem prostřednictvím jevů, jež odkazují k transcendenci.

Souboj svobodného a totalitního světa

Ani po odchodu do Švýcarska Jaspers nenašel klid. Svět se rozdělil do dvou bloků, začala studená válka a lidstvo děsil vynález a zkoušky atomové bomby. Jaspers si uvědomoval svou morální a intelektuální roli, a proto v roce 1956 pronesl několik rozhlasových přednášek o tehdejší geopolitické situaci, na jejichž základě o rok později vydal knihu Atomová bomba a budoucnost lidstva (česky 2016), jež rozvířila filosofickou a vědeckou diskusi.

Základ Jaspersova uvažování o tehdejším politickém myšlení tvořilo rozdělení světa na východní blok (nesvobodný, pod vládou marxistického totalitarismu) a blok západní (svobodný), přičemž se pokusil nastínit vývoj světové politiky. Některé jeho úvahy se však v budoucnu ukázaly chybné – mnoho obav a nadějí se nenaplnilo.

V důsledku souboje svobodného a totalitního světa vyhroceného atomovými zbraněmi si Jaspers uvědomoval nezbytnost boje za demokracii i za cenu obětování se. A sděluje jasné poselství: idea demokracie sice nebude nikdy naplněna, ale při směřování k ní se lidé stávají myslícími a odpovědnými. Úkolem je nenechat se ukolébat zdánlivým klidem, věřit v demokracii, nenechat se ovlivnit „hypnotizujícími demagogy“ a pracovat na výchově příštích generací.

Idea humanismu, podle níž je lidská existence svobodná díky vztahu k sobě samé a k transcendenci, se vine celou Jaspersovou filozofií – od existenciálních prací až po politické úvahy. Jaspers byl přesvědčen, že vznik a vzestup nacismu a komunismu umožnil úpadek humanismu.

Na základě principu „jsem člověkem a věřím, že nic lidského mi není cizí“, promýšlel liberalismus a demokracii, přičemž předpokládal intelektuální, kulturní a pedagogické elity („demokracie je výchova“). Jaspers byl zastáncem Západu a přesvědčen o směřování k demokracii.

Východisko z lidské samoty

V Jaspersových psychiatrických dílech i v celé jeho existenciální a politické filozofii se objevuje víra v otevřenou diskusi. V ní spatřoval východisko z lidské samoty, k hledání pravdy, uskutečňování vlastní existence a k mírovým politickým jednáním, přičemž její podmínkou je přemýšlení, naslouchání a vůle k diskusi. Tu však může narušit, přesvědčení o vlastní pravdě a správnosti svého postoje. Definitivní postoje brání otevřené diskusi, výměně názorů a přehodnocování myšlenek.

Jaspers se zapsal do dějin filozofie promýšlením filozofických koncepcí. Zajímali ho nejen filozofové, jako byl Gottfried W. Leibniz (1646–1716) nebo René Descartes (1596–1650), ale i básníci a dramatici, například Gotthold Ephraim Lessing (1729–1781) či William Shakespeare (1564–1616), jimž věnoval v roce 1957 knihu Die Großen Philosophen (Velcí filozofové).

Jaspers se domníval, že ve filozofii jde o celé bytí člověka, a o pravdu, která tam, kde zazáří, ho uchopuje podstatněji než jakékoli vědecké poznání.Podle Jasperse filozofie vyžaduje neustálou diskusi, pochybování o sobě samém a vytrvalost v hledání pravdy. Byla pro něho posláním, životní cestou a úkolem: „Filozofování znamená učit se žít a umět umírat. Právě toto umění umírat je podmínkou správného života. Učit se žít a umět umírat je totéž.“