Kampaně, které se podobaly: Fischer a Paroubek

Dva bývalí premiéři jsou muži velmi rozdílní, nicméně sdílejí podobný příběh.

foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro Canu, foto ČTKČeská pozice

Kampaň „paroubkovské“ sociální demokracie před volbami do Poslanecké sněmovny v roce 2010 a kampaň Jana Fischera v první přímé volbě prezidenta republiky skončily ve výsledku fiasky. Ač mezi nimi zeje mezera více než dvou let, měly mnoho společného. Pokusit se pojmenovat, co to bylo, je jedna z příležitostí, kterou nám skýtá „prezidentské“ vření. 

Povrchním pohledem by se daly nalézt i některé personální vazby v obou kampaních – média nejvíce zmiňovala osobu Jaromíra Soukupa, muže považovaného za vlivnou figurou v českém mediálním prostoru. A vskutku jí je: vlastní agenturu Médea Group, TV Barrandov, Sedmičku, Týden a Instinkt. Jen málo lidí se může pochlubit větším mediálním impériem v České republice. Zběhle se pohybuje na trhu, dokáže zajistit výhodné podmínky, má „styky“. A zřejmě to je důvodem, proč Soukup bývá nepřesně označován za „tvůrce“ obou kampaní, ač je, byť vlivným, kolečkem v mechanismu.

Jak Jiří Paroubek, tak Jan Fischer byly svého času skutečné těžké váhy tuzemské politiky

Přiváben koneckonců nebyl jen tak zbůhdarma. Jiří Paroubek i Jan Fischer byly svého času skutečné těžké váhy tuzemské politiky. Oba měli premiérské zkušenosti a nezanedbatelnou podporu ve společnosti. Oba byli velkými favority „svých“ volebních klání, ale nakonec ve výsledku propadli (i přes percentuální vítězství Jiřího Paroubka). Může se dost dobře stát, že politický „osud“ bývalého předsedy ČSSD, který po neslavném odchodu ze strany zatím není schopen se svou novou levicovou formací LEV 21 dosáhnout takových výšin, jak by si přál, postihne do všech důsledků i Fischera.

Jednou z hlavních příčin jejich politických proher byla právě mediální prezentace. Kampaně Fischera i Paroubka, jak je jejich stratégové rozjeli, měly přitom shodné rysy. Tyto kampaně byly:

  • Dlouhé: Fischer začal svou kampaň prakticky už v létě 2011, oficiálně o rok později; Paroubek ji vedl řadu měsíců takřka permanentně. Oba se ucházeli o hlasy voličů ještě v době, kdy jejich soupeři nebyli skoro vidět. A pak se logicky stalo, že když ostatní své kampaně vystupňovali, Fischer a Paroubek už neměli co říci a ocitli se ve stereotypu a tudíž v defenzivě, která měla jasnou příčinu: mnoho týdnů mediálně převyšovali konkurenty, kteří se ale na ně mohli dobře připravit, a nakonec je rozbili, přitom podobným způsobem. Paroubek i Fischer se mediálně proměnili v cosi na způsob nepřijatelných a nesympatických antihrdinů, s nimiž by si především mladý „cool“ člověk ruku nepodal. Jinými slovy: rozpoutali proti sobě svým neměnným stylizovaným vystupováním antikampaň.
  • Bez spojenců: V situaci, kdy začali být nepopulární a snášela se na oba hlavní aktéry drtivá kritika, nedokázali k sobě přivést žádnou respektovanou osobnost, která by se jich dokázala účinně zastat a kritiku otupit. Neexistence dopředu připraveného „obhájce“ byla fatální. Ani Fischer, ani Paroubek se sami ubránit nemohli.
  • Totální: Fischer i Paroubek byli doslova všude. Ve veřejném prostoru nebylo okénko, z něhož by se tito politici nevykláněli nebo vyklánět nechtěli. Lezli doslova do soukromí. A když někdo vstupuje dlouho do soukromí, stane se nezvaným hostem. Začne iritovat už jen samotnou přítomností.
  • Svou formou profesionální (takřka západního typu): Oba opravdu měli profesionálně dělanou kampaň, ve smyslu rukodělnosti. Jak by ovšem řekl dogmatický teoretik  socialistického realismu z padesátých let, napadá mě Ladislav Štoll: velkolepá forma naprosto neodpovídala chudému obsahu. Fischer nebyl schopen určenou roli nadstranického sjednotitele společnosti sehrát a Paroubek svůj part silně vyhraněného politika zastávajícího se „obyčejných lidí“ kvůli rostoucí agresivitě neunesl a sklouzl do role despoty, o jehož vítězství média informovalo s více či méně skrývanou obavou.
  • Extrémní: Paroubek měl být mužem činu, tvrdým, nesmlouvavým borcem používajícím nejčitelnější možnou rétoriku, která by oslovila přesně vyprofilovaný okruh voličů. Neuspěl. Fischer je opačný extrém: jeho marketéři jej z civilního člověka předělali v měňavkovitého bezbarvého „antipolitika“, kterému dělalo problém říci cokoli, co by nedělalo dojem Chytré horákyně. U Paroubka byl výsledek ten, že sociální demokracii volili převážně skalní ctitelé, Fischera pouze ti, kteří se o politiku zajímají jen okrajově a uvěřili chiméře o „nadstranickém Honzovi“.
  • Bez plánu B: Paroubek se hnal jako vítr po poli, nicméně nebyl schopen zareagovat, když všichni tomuto větru začali říkat vichřice. Neudělal nic jiného, než že se vichřicí stával více a více, tedy rozvíjel svůj prvotní „plán“. Fischer se držel úzkostlivě své role nadstranického a sjednocujícího kandidáta, i přesto, že jeho nadstranickost byla rozcupována na kusy a mediálně přeložena do bezbarvých balastních frází o změně. Ani v samotném finále nedokázal ničím překvapit, například vyburcovat nerozhodnuté voliče.
  • Antiintelektuální: Z obou šlo velmi dobře udělat ďábla vzhledem k jejich charakterovým predispozicím a minulosti. Paroubek – hlavní ekonom pražských Restaurací a jídelen a nějakou dobu členem ÚV národněfrontovní Československé strany socialistické (byť tento rys nebyl tak akcentován tolik jako minulost Fischerova), Fischer – člen normalizační KSČ a kariérní úředník. Těžko si představit negativnější „kádrový profil“ pro mladé a alespoň průměrně vzdělané lidi, kteří sami sebe často považují za tu rozumnější část populace. I „alternativcům“ a občanské společnosti pak bezesporu museli přijít nevolitelní. Podíl těchto voličů přitom přinejmenším není zanedbatelný, pokud přímo neroste. Nebylo pak divu, že se proti oběma strhla i antikampaň rozpoutaná na sociálních sítích („vajíčkohazeči“ byli jen nejvýraznějším projevem) a částí mediálně známých osobností.
Chybí-li charisma

Ti, kteří vytvářeli kampaně pro oba muže, disponovali silným politickým koněm (není také těžké vidět favorita v nejpopulárnějším politikovi nebo v šéfovi strany, která má nejvyšší preference), který měl ale už od přírody skrytou vadu politického „původu“ či vadu na všeobecně přijatelelném charismatu. Místo toho, aby se tyto nedostatky snažili všemožně zahladit (nebo dokonce léčit a vyléčit), nechali je proti vší logice vyobrazit na praporu, s nímž vstoupili do politické bitvy. Není pak divu, že je takový politik po čase všem pro smích, případně se stane snadným terčem politických protivníků.

Sebevíc peněz člověku na politické výsluní nepomůže, pokud nemá charisma a uvěřitelný příběh

Zmýlivší se marketéři se nesnažili, kromě jiného, brzdit ani Paroubkovu extrémní silovost a asertivitu, místo toho, aby ho někdy nechali překvapit špetkou nonšalantnosti a dobré vůle. U Fischera zase prohlubovali extrémní bezbarvost frázemi o změně a transparenci, místo aby mu jeho tým doporučil zaujmout veřejnost i nějakým silným postojem. Paroubek i Fischer byli vysíláni do boje tak, že působili jako pěkně vykrmená domácí zvířata, čekající, dokud si pro ně nepřijde řezník.

Pokud k něčemu takovému došlo, nebyla to určitě chyba Jaromíra Soukupa, jemuž bývá chyba připisována. Ten si v obou případech splnil, co se od něj čekalo – propagovaní viseli vskutku všude, dívali se na nás ze všech časopisů a novin. Tato všudypřítomnost se ale právě ukázala být kontraproduktivní a Soukupovi média nasadila psí hlavu příčiny těchto porážek. Metaforicky řečeno však do domu oběšencova přinesl jen lano, zbytek už vykonali jiní. Především sami protagonisté, kteří nebyli s to (a je otázkou, zda mohli být) vyvolávat při své všudypřítomnosti bezděčné sympatie.

Resumé je jednoduché: sebevíc peněz člověku na politické výsluní nepomůže, chybí-li charisma a uvěřitelný příběh. Mediální poradci (byť sebeprofesionálnější), které si tito lidé najmou, pak vaří z vody, dělají logicky chyby a monstrózností kampaně v konečném důsledku ještě zdesateronásobí negativní reakce, které společnost vůči podobným lidem pociťuje. Paroubek i Fischer padli sice možná v cílové rovince, ale jejich prohra je o to potupnější, že při rozcvičení kolem sebe vytvářeli aureolu velikosti.