Kam jsme dospěli: Desátá rána kovidová aneb Není návratu

Omílání mantry o návratu k „normálnímu životu“ svědčí o nepochopení dnešní situace. Není žádoucí návrat, protože „normální“ život nás dovedl na okraj propasti. Pandemie se nezastavila, jen přibrzdila. Před námi není návrat k „normálu“, ale co dál.

Jan Schneider 12.6.2021

Axiální doba. foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

Axiální doba.

Podle bible postihlo Egypt deset ran, než faraónovi cosi došlo a propustil otroky, aby si šli svou cestou, protože chtěli sloužit jinému bohu, než jemu. Jak zdůraznil současný vrchní zemský rabín Efrajim K. Sidon, byla to pro faraóna otázka doslova přelomová, protože znamenala připustit dříve nemyslitelnou eventualitu existence jiného pořádku, než mu byl znám, a v němž byl vzděláván.

V osmdesátých letech se filozofové Milan Machovec (1925–2003), Egon Bondy (1930–2007) a teolog Milan Balabán (1929–2019) na společném bytovém semináři o dějinách myšlení velmi obezřetně tázali, zda je správné množící se zvláštní příznaky doby interpretovat ve smyslu, že se blíží cosi podobně přelomového, co by se dalo nazvat novou „osovou dobou“.

A historik Antonín Kostlán není sám, kdo dovozuje, že onen zlom nastal v roce 2020, po němž již svět nebude takový, jako byl. Před námi totiž nestojí návrat k „normálu“, ale otázka, co dál.

Přelomová doba

Pojem „osová doba“ bude pro naše účely lépe nebrat dogmaticky, ale inspirativně, básnicky. Naznačuje totiž, že kdysi dávno (několik století před a po roce 500 ante) se – podobně jako dnes – nahromadily jisté krizové jevy v nadkritickém množství. Lidstvo se s nimi vyrovnalo v procesu, který probíhal v celém tehdy známém světě relativně ve stejné době, a poskytl mu sebevědomí a naději.

Materialisté popisují onu „osovou dobu“ jako krach životního způsobu založeného na chamtivosti a rozpínavosti, který vedl k hluboké krizi, bídě, nerespektování pravidel a všeobecnému úpadku, včetně mravního. Velmi povědomé, že? A vzniklá prázdnota žádala nové odpovědi.

Ideologové tvrdí, že se lidstvo v té „osové době“ vymanilo z mýtu a vypracovalo si duchovnější náhled na svět založený na mravnosti, svobodě, svědomí, odpovědnosti a hodnotě lidského života. Bystřejší myslitelé se však dnes již opět ptají, zda ono dávné řešení nebylo jen dalším, sofistikovanějším mýtem, protože svět po nějakém čase opět dospěl touto cestou do podobně krizové situace. Na pokraj nové osové doby, kdy je zřejmé, že takto to už dál nejde a že je třeba cosi od základu znovu promyslet.

Ideologové tvrdí, že se lidstvo v té „osové době“ vymanilo z mýtu a vypracovalo si duchovnější náhled na svět založený na mravnosti, svobodě, svědomí, odpovědnosti a hodnotě lidského života. Bystřejší myslitelé se však dnes již opět ptají, zda ono dávné řešení nebylo jen dalším, sofistikovanějším mýtem, protože svět po nějakém čase opět dospěl touto cestou do podobně krizové situace. Na pokraj nové osové doby, kdy je zřejmé, že takto to už dál nejde a že je třeba cosi od základu znovu promyslet.

Možná není od věci na tomto místě zmínit téměř anekdotický nářek: „Všude je plno úplatkářství a korupce. Děti už nechtějí poslouchat rodiče. Každý člověk chce napsat nějakou knihu. Je patrné, že se rychle přibližuje konec světa.“ Pochází z asyrské destičky z doby kolem 2800 let ante.

Jak pravil anglický mistr paradoxu Gilbert Keith Chesterton (1874–1936), staré nešvary se vracejí vždy v nové podobě, nejčastěji pod heslem „mravnost nade vše“. Není to tak dávno, co se naše společnost při pokusu cosi opravit ocitla v situaci, kterou český spisovatel Ludvík Vaculík (1926–2015) výstižně shrnul: „Komunismus zmizel. Důvody, proč vzniknul, jsou tu ale znovu. Tak co jsme vlastně dělali?“

Takto a podobně mudrovali na bytových seminářích o osové době ti naši tři moudří učitelé. Nebude tedy od věci nahlédnout přímo do biblické pokladnice, z níž čerpali i oni, a nechat se inspirovat moudrostí, kterou si generace po generacích předávaly, protože ji shledávaly užitečnou.

Velmi směle si přitom dovolím nesledovat odborné vědecké, ba ani hluboké teologické úvahy, jak a proč se odehrálo těch deset ran egyptských, jestli vůbec. A protože chci zkusit porovnat naši současnou situaci s tím, co ten příběh může říct, pokusím se na něj pohlédnout z faraónova hlediska. S čím byl konfrontován, než byl ochoten akceptovat podivné přání oněch otroků, žít na tomto světě úplně jinak?

Deset ran egyptských

Nejprve byla zkažena voda, ryby lekly, lidé nemohli vodu z Nilu pít. Hnijící voda způsobila, že se komáři rozmnožili tak, že začali dusit lidi.

Potom se rozmnožily žáby, a když pošly, zápach z jejich mrtvých těl zkazil i vzduch. To přispělo k rozmnožení dotěrných much.

Ty napomohly rozšířit dobytčí mor. Choroby postihující zvířata se začaly přenášet i na lidi, takže zvířata i lidé byli pokryti hnisavými vředy.

Krupobití potlouklo v celé egyptské zemi vše od lidí po dobytek, též polní byliny a stromoví. Zahynulo mnoho lidí a zvířat, úroda byla zničena. Tehdy se faraón poprvé veřejně trochu kál, ale jakmile se život vrátil do normálu, zase se jeho srdce zatvrdilo.

Cynické poučení z dějin říká, že dokud nejde o život, nejde o nic. Proto přišla poslední rána, zřejmě epidemie, a našla si oběť v každé egyptské rodině, faraónovu nevyjímaje.

Pak přilétly kobylky, a to v takovém množství jako nikdy předtím. Nebe se zatmělo, země se jimi pokryla, a ony sežraly všechno, co po celé egyptské zemi ještě zbylo. Faraón opět trochu vyměkl, ale vzpomněl si, že i předtím se život vrátil do „normálu“, a přestál i tuto ránu.

Pak po celé egyptské zemi nastala tma tmoucí a trvala tři dny. Lidé neviděli jeden druhého a nikdo se neodvážil hnout ze svého místa. To ochromilo celou zemi, i mysl faraóna. Povolil odchod otroků, ale bez majetku. Všechno by museli nechat v Egyptě. Takže teprve blackout srazil faraóna na kolena, ale knockout to ještě nebyl.

Cynické poučení z dějin říká, že dokud nejde o život, nejde o nic. Proto přišla poslední rána, zřejmě epidemie, a našla si oběť v každé egyptské rodině, faraónovu nevyjímaje.

Poté faraón kapituloval, otroky propustil, aby se vydali do světa uspořádaného podle jiného řádu, ale vydal se za nimi v čele svého vojska, aby se tu vyzývavou existenci jemu neznámého pořádku pokusil zmařit i s těmi, kteří po něm toužili. Dopadlo to však obráceně.

Paralela

Když tu zestručněnou verzi deseti ran egyptských porovnáme se současností, zjistíme:

  • Od počátku šlo o vodu. To není problém nám neznámý, protože hydrologové již desítky let varují, že příští válečné střety budou o pitnou vodu. Je jí čím dál méně, je čím dál více zkažená, že se nedá pít. Ani rybám se v ní moc nedaří, a když, tak se čím dál méně hodí jako potrava.
  • Také vzduch máme zkažený, životní prostředí se navzdory velké sebechvále dostává do kritického stavu. Zavalíme a otrávíme se vlastními odpadky. I vesmír jsme už stačili zasvinit kosmickým šrotem.
  • Choroby se na nás od zvířat přenáší a divoce mutují.
  • Potravin začíná být celosvětově málo, a když jsou, pak dvojí kvality, anebo geneticky modifikované, či jsou přímo škodlivé.
  • Zbývá pouze čekat, zda nás dříve dostanou na kolena blackouty a energetické krize, nebo epidemie.

Poučení z minulosti

Příběh o deseti ranách egyptských předává dávnou zkušenost o katastrofálních důsledcích zatvrzelého lpění na špatném úsudku a praxi.

Před sto lety na svět tvrdě dopadla španělská chřipka. Je nesporné, že nevznikla až tehdy, ale že měla počátky mnohem dřívější, pouze její projevy tu sílily, tu slábly, nebo byly přehlížené, zamlčované, nedoceněné či dokonce bagatelizované. Španělská chřipka zřejmě nikdy nezmizela a projevovala se od té doby variacemi na ptačí a prasečí a kdovíjaký ještě způsob.

Imunitní systém člověka víceméně odpovídá místu, kde vyrůstal. Je dávno a dobře známo, že chce-li jet do vzdálené krajiny, udělá dobře, dá-li se očkovat. Globalizované cestovatelské šílenství však dalo přenášením virů po celé Zemi neuvěřitelné podněty k jejich mutacím, neboť i očkovaný jedinec může viry přenášet.

Výskyt epidemie svádí k ideologickému zneužití. Španělská chřipka nevznikla ve Španělsku, ale v USA, ale to se z taktických důvodů zamlčelo, protože byla válka a amerických vojáků tu bylo třeba.

Vznik současné epidemie je manipulativně tlačen do Číny. Bývalý americký prezident Donald Trump nazval covid „čínskou chřipkou“, a v tom hybridním útoku mnozí pokračují dodnes, přičemž od té doby virus zmutoval do varianty anglické, jihoafrické, brazilské, newyorské, kalifornské, německé, konžské a naposledy i indické. Proto se z rozhodnutí Světové zdravotnické organizace (WHO) budou další varianty covidu označovat řeckými písmeny, aby nebyly stigmatizovány země, kde byly poprvé zachyceny.

Jako u každé epidemie, její rozšíření je způsobeno především pohybem obrovského množství osob po celém světě. Imunitní systém člověka víceméně odpovídá místu, kde vyrůstal. Je dávno a dobře známo, že chce-li jet do vzdálené krajiny, udělá dobře, dá-li se očkovat. Globalizované cestovatelské šílenství však dalo přenášením virů po celé Zemi neuvěřitelné podněty k jejich mutacím, neboť i očkovaný jedinec může viry přenášet.

Mnozí vědci už před časem logicky usoudili, že se touto cestou blížíme strašidelnému průšvihu, který je jen otázkou času. Žádných laboratoří nebylo třeba, takové podněty k mutacím, jaké ty miliony cestovatelů poskytly virům, by vědci v takovém množství a intenzitě těžko simulovali.

Vláda musí státní aparát (krizové řízení, zákonodárství, hmotné rezervy, resortní opatření) připravovat na reálné hrozby a přitom se orientovat podle odborných analýz institucí, které si kvůli tomu zřizuje. Identifikují-li však hrozby a rizika ideologicky, je zaděláno na katastrofu.

Shrnuto, dospějeme k závěru, že kromě mnoha neznámých tu máme jednu notorietu, a to přímou závislost šíření epidemie na rychlém pohybu množství osob. Covid je totiž přímým důsledkem fyzické globalizace.

Na souvislost migrace s přenášením nemocí, potažmo s epidemiemi, upozorňovaly zpravodajské služby pravidelně českou vládu přinejmenším od konce devadesátých let. Otázkou je, zda současný český zpravodajský systém plní svou zákonnou povinnost na profesionální úrovni, nebo jen politikaří, snaží se upravovat školní osnovy a lobbuje, aby ovlivnil tendr na jadernou elektrárnu.

Vláda musí státní aparát (krizové řízení, zákonodárství, hmotné rezervy, resortní opatření) připravovat na reálné hrozby a přitom se orientovat podle odborných analýz institucí, které si kvůli tomu zřizuje. Identifikují-li však hrozby a rizika ideologicky, je zaděláno na katastrofu.

Útěk od reality

Bezpečnostní analytik Miloš Balabán v jednom komentáři zmínil scénář „Rychle vpřed do roku 2023“ od bývalého ředitele amerického Centra pro kontrolu a prevenci nemocí, doktora Toma Friedena. Týká se nebezpečí, že by se po potlačení epidemie covidu objevila nová nemoc, podobná covidu, jenže mnohem smrtelnější. Je mimořádně důležité se na tuto možnost reálně připravit.

Michal V. Marek, ředitel Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd ČR, prohlásil, že některé změny nastávají bohužel, až když skutečně „dostaneme po papuli“.

Je nutné zkoumat, co se s ekonomikou bude dít, a jak na to reagovat. Je totiž běžné, že se objevují kritické jevy v různých oborech a v různých dobách. Čím více se však shlukují a časově přibližují, tím silnější je synergie, v níž můžeme vidět jeden z příznaků přicházející nové osové doby.

Realista Petr Robejšek napsal, že nutnost posilovat národní a lokální rozměr politiky ještě podtrhují hrozivé (a mnohými dosud nepochopené) okolnosti nadcházejícího konce globalizace. To platí tím spíše, že právě na vlastní kůži zažíváme pokus zachovat globální ekonomický systém pomocí technodiktatury.

Podle ekonomky Ilony Švihlíkové, členky Národní ekonomické rady vlády, jsou mnozí politici populisticky přesvědčeni, že důkladné proočkování obyvatelstva nás automaticky vrátí někam do února 2020. To je však iluze. Pandemie totiž, podobně jako válka, s sebou nese velmi nepopulární, významné strukturální změny, a to v celosvětovém měřítku.

Je nutné hledět za horizont voleb a bavit se o tom, co je ve veřejné diskusi polem neoraným, jak se bude měnit hierarchie ve světové ekonomice. „My se tváříme, že se nebude nic dít, ale ono se teda sakra bude. Máme jednoznačně prognózy a už to vidíme, návrat výrob do mateřských zemí, zkracování výrobních řetězců, to jsou všechno zásadní věci, které se nás nějakým způsobem dotknou,“ řekla Švihlíková v televizní debatě.

Je nutné zkoumat, co se s ekonomikou bude dít, a jak na to reagovat. Je totiž běžné, že se objevují kritické jevy v různých oborech a v různých dobách. Čím více se však shlukují a časově přibližují, tím silnější je synergie, v níž můžeme vidět jeden z příznaků přicházející nové osové doby.

Návrat do minulosti není možný, protože bychom se vydali po cestě, která nás sem dovedla. Jsme v letadle, které se rozjelo, a zastavit ho není jak ani kde – a když nevzlétne, narazí. Musíme se probudit ze snu. Už nebude návratu k „normálu“.

Návrat do minulosti není možný, protože bychom se vydali po cestě, která nás sem dovedla. Jsme v letadle, které se rozjelo, a zastavit ho není jak ani kde – a když nevzlétne, narazí. Musíme se probudit ze snu. Už nebude návratu k „normálu“.

Jeden z geniálních montypythonských skečů je o člověku, který stojí před popravčí četou, a poprava se nedaří, tak ho pošlou zpátky do cely, a on usne, a probudí se doma na zámku, u stolku, čaj o páté, maminka, sušenky – vše jak bývalo, a on se uvolní, a blaženě říká: „Maminko, já měl tak hrozný sen…“ A ona ho přeruší, a říká: „Ne, miláčku, toto je sen.“

Výchozí parametry

Chování lidí na Zemi by mělo být založené na vědomí odpovědnosti globální, odpovědném uplatňování politických práv v měřítku regionálním, a na odpovědném konání lokálním. Není možné přehnat důraz na nepřikrášlované poznání reality, protože jakékoliv ideologické zkreslení exponenciálně snižuje efektivitu našich reakcí.

Šíření a mutování pandemie závisí především na kvalitě přenosu nakažlivé nemoci lidmi a na kvantitě mezilidských kontaktů. Prvý parametr lze omezit (nikoliv však vynulovat) očkováním. Druhý omezením fyzického pohybu osob po planetě.

Chování lidí na Zemi by mělo být založené na vědomí odpovědnosti globální, odpovědném uplatňování politických práv v měřítku regionálním, a na odpovědném konání lokálním. Není možné přehnat důraz na nepřikrášlované poznání reality, protože jakékoliv ideologické zkreslení exponenciálně snižuje efektivitu našich reakcí.

Námitka ve smyslu didaktické poučky Jana Amose Komenského (1592–1670), že cestováním je završeno vzdělání, je zcela na místě. Řešením je pomalý pohyb osob, které kromě cílových zemí poznávají nejprve ty mezilehlé, a tím získávají lepší představu o světě. Pobývání v cizích zemích není adrenalinově turistické, ale pracovní. Práce za účelem získání prostředků na obživu neobyčejně prohlubuje poznání cizích zemí a společenství.

Námitku ve smyslu potřeb globalizované ekonomiky je zcela na místě odmítnout, protože globalizovaná ekonomika je jedním ze zdrojů globální neprůhlednosti a neodpovědnosti v podnikání. Zvyšuje ekonomickou nerovnost, která je jednou z příčin masové migrace, v základu ohrožující celé společnosti.

Ekonomické oběhy se musejí co nejvíce zkrátit, tedy lokalizovat, což kromě potravinové soběstačnosti, a tudíž i bezpečnosti, s sebou nese velký užitek ekologický, a to jako vedlejší produkt, bez vynaložení jakýchkoliv investic.

Námitce ve smyslu prospěšných stránek turistiky (transferu peněz z bohatých do chudých zemí) lze v omezené míře vyhovět stanovením důsledných trasovacích mechanismů a následných karanténních pobytů, tím delších, z čím vzdálenějších krajin se dotyčné osoby vracejí.

Pobývání v cizích zemích není adrenalinově turistické, ale pracovní. Práce za účelem získání prostředků na obživu neobyčejně prohlubuje poznání cizích zemí a společenství.

Neustálé omílání mantry o návratu k „normálnímu životu“ svědčí o naprostém nepochopení současné situace. Není žádoucí návrat, protože ten „normální“ život nás dovedl až sem, na okraj propasti. Návrat k „normálnímu“ životu by znamenal už jen možnost učinit další krok.

Přesně, jako je to v tom vtipu o muži, který koupil osla od kazatele. Byl však upozorněn na speciální druh výcviku, kterého se oslu dostalo, aby byl důstojným sluhou kazatele. Například jediným způsobem, jak ho zastavit, bylo hlasitě zvolat „amen!“ Jediným způsobem, jak zase přimět k chůzi, bylo „haleluja! Muž byl potěšen a hned vyrazil na zkušební jízdu podle kazatelových instrukcí. „Haleluja!“ – a osel přímo letěl. „Aáámen!“ a osel na fleku zabrzdil.

Muž tedy osla zaplatil a „haleluja!“ Dlouho, dlouho jeli horami. Zabloudil však a blížil se strži. Usilovně se snažil vzpomenout na ono brzdné slovo. Vyzkoušel snad všechno: „Bible! Církev! Kostel! Otčenáš! Zdrávas!“ Teologie nepomáhala, zkusil to pro jistotu jinak: „Zastav! Prosím! Stop! Halt! Zpět!“ Nic nepomáhalo. Sráz se blížil. Vzmohl se už jen k poslední modlitbě. „Ve Tvém jménu, bože všemohoucí, ať to zvíře zastaví! Amen!“ Osel na fleku stál. Rozrušený kazatel dal průchod své vděčnosti: „Haleluja!“

Pandemie se nezastavila, jen se přibrzdila.Netrpěliví politici však již volají „haleluja!“