Kalousek má pravdu! Nečas a Schwarzenberg také!

Tři členové vlády se dopustili docela unikátních výroků, za něž jim Jan Schneider vyslovuje pochvalu, byť v jednom případě s velkou výhradou.

Jan Schneider 21.3.2013

Nestává se to často, že by se tato trojice dočkala slov chvály od břitkého komentátora... foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro Canu, foto ČTK, ReutersČeská pozice

Nestává se to často, že by se tato trojice dočkala slov chvály od břitkého komentátora...

Ministr financí Miroslav Kalousek měl nedávno tolik odvahy, že v debatě o končícím pronájmu stíhaček do televize prohlásil, že si „naši armádu dokáže představit i bez nadzvukových stíhaček“. Přitakat mu je však možné pouze v tomto rozsahu, neboť je velmi sporné, co všechno tím myslel.

Jeho odvaha k tomuto výroku – pomineme-li celkem obligátní podezření z jakési rozjařenosti – může být zcela logicky motivována zprostředkovanými úvahami vojenskými, nebo nezprostředkovanými starostmi finančními.

Samozřejmě, že existují koncepce rozvoje české armády, které jsou profesionálně obhajitelné (aniž bych se chtěl hlouběji pouštět na toto teoretické pole), přičemž k žalu milovníků „drahých hraček“ nepočítají s nadzvukovým stíhacím letectvem. Tím způsobují vrásky i zastáncům stíhacího letectva coby „symbolu státnosti“, neboť respektují názor, že symbol by měl odpovídat i hospodářské kondici toho, co symbolizuje.

Samozřejmě, že existují koncepce rozvoje české armády, které jsou profesionálně obhajitelné, přičemž nepočítají s nadzvukovým stíhacím letectvem

Tím se dostáváme k druhému možnému motivu, kterým je utrápený pohled ministra financí. Když volá do státní kasy, jestli tam jsou ještě nějaké peníze, slyší ozvěnu stále silnější a dutější. Jak pak má podpořit vzdělanost, která by ve smyslu vládních prohlášení podnítila budoucí hospodářskou prosperitu státu, když má současně krmit toho nadzvukového Otesánka?

Přesunuly-li by se prostředky vynakládané na nadzvukové letectvo třeba na zvýšení platů ve školách všech úrovní, mohlo by se učitelské povolání okamžitě stát jedním z nejprestižnějších. To by zákonitě vyvolalo převis personální nabídky, z níž by pak mohli být vybíráni ti nejkvalitnější učitelé. Těch by mohlo být celkově i víc, aby jim naslouchalo v průměru méně žáků ve třídách. Mohli by se jim pak více individuálně věnovat, což by nám za nějaký čas záviděl celý svět. Ovšemže bychom si na ty výsledky museli chvíli počkat, ale kdo půjde do důchodu až tak za 20 let, dělal by to všechno trochu už i pro sebe.

Známe však své Kalousky, a pamatujeme si, u čeho všeho byli. Proto asi nebudu jediný, koho hned napadne, že Kalouskův chvályhodný výrok „dokážu si naši armádu představit bez nadzvukových stíhaček“, by mohl mít skryté pokračování. Třeba:

  • „... dokud nebude ministrem obrany někdo z TOPky“.
  • nebo též variantně „... dokud nebude premiérem někdo z TOPky“. Tím „někým“ by mohl být podle Kalouska Karel Schwarzenberg. A ten má již své rakouské zkušenosti o tom, jak si politické strany tradičně dělí „všimné“ z jednotlivých armádních zakázek.
  • To třetí „ale“? Může zůstat u podzvukové armády. Roli nadzvukových stíhaček převezmou inteligentní raketové systémy. A ty také nejsou za hubičku.

A jsme zase doma.

Schwarzenbergu, Nečasi – vydržte!

Ano, zde je hlavní důvod k oné výjimečné pochvale jinak právem kritizované vlády. Protože její čelní představitelé jednou učinili krok koherentní s poznáním, ne-li dokonce se svědomím.

Český ministr zahraničí i český premiér zaujali neobvykle odpovědné stanovisko, když odmítli podpořit zrušení embarga na vývoz zbraní do Sýrie

Český ministr zahraničí a po něm i český premiér totiž zaujali neobvykle odpovědné stanovisko, když odmítli podpořit zrušení embarga na vývoz zbraní do Sýrie, agresivně podporované Francií a Velkou Británií. Jestliže se opravdu schyluje ke konfrontaci zbrojních politik jednotlivých členských států Evropské unie, máme jedinečnou šanci hrát roli, za niž by se budoucí generace nemusely stydět.

Vztah naší politické reprezentace k občanské válce v Sýrii se měnil. Začala ve stylu „arabského jara“, ale již brzy i do poměrně poznánívzdorných hlav politiků začaly pronikat zpravodajské pochybnosti o skutečném charakteru oněch událostí. Matoucí na těch událostech bylo, že byly mohutně přiživovány (a kdo ví, jestli ne přímo iniciovány) ze Západu, s výsledkem, který však Západ nemohl potěšit, přičemž Západ dlouho dělal, že je naopak velmi spokojen.

Pokusíme-li se nalézt řešení, kdy současně platí obě jinak neslučitelné skutečnosti, dospějeme k neradostnému zjištění, že přesně odpovídají americké koncepci přijatelnosti „taktických proher“ v rámci dlouhodobé strategie destabilizace cílových regionů. Cílem této strategie je zabránit vzniku jakéhokoliv regionálního hegemona bez amerického souhlasu. A ten se může přiklonit jednou na tu, podruhé na onu stranu, jak popisuje George Friedman ve své knize Příštích sto let (recenze této knihy vyjde na zdejších stránkách zanedlouho – pozn. aut.).

Takové mocenské „lavírování“ pochopitelně nebere ohled na jindy posvátná „lidská práva“. Ze Sýrie se však ozývají naléhavé výtky vůči Západu, proč podporuje „syrské povstalce“, kteří znamenají existenční ohrožení půldruha milionu syrských křesťanů.

Významné jsou též izraelské rozpaky nad událostmi v Sýrii. Vždyť s Asadovým režimem již nalezli jakýsi modus vivendi, zcela jistě v porovnání s chaosem, který nastává. Hrátky Západu s použitím chemických zbraní, což chce připsat syrským vládním silám, aby nějak „ospravedlnil“ svou zamýšlenou vojenskou intervenci, jsou dětinsky průhledné. Dokud chemické a biologické zbraně drží syrská vláda, je to pro Izrael bezpečnější, než když padnou do rukou povstalcům, a paradoxního na tom není nic.

Mohlo by být dobrým českým zájmem přispět v rámci EU k tomu, aby soulad poznání a jednání se nestal něčím exotickým, ale každodenním

Proto Schwarzenbergův i Nečasův výrok v tom smyslu, že je v Sýrii již „příliš mnoho zbraní“ a že není jasné, kde by „povstalcům“ dodané zbraně ve skutečnosti skončily (a mnohem důležitější, proti komu by byly nakonec použity), je zcela oprávněný a na místě. Po stále živých amerických zkušenostech s mudžahedíny snad není o čem diskutovat.

Upřímnost britských a francouzských snah po „vyrovnání“ palebné síly obou stran syrského konfliktu by určitě byla věrohodnější, kdyby současně britští a francouzští politici garantovali, že britské a francouzské zbrojovky zrušení embarga okamžitě nevyužijí, protože jim, britským a francouzským politikům, jde jen o lidská práva, a nikoli o zbrojní kšefty.

Proto je nesouhlas české vlády se zrušením zbrojního embarga vůči Sýrii důstojným a podpory hodným postojem. Znamená sice určité rozkmotření s Brity, Francouzi i Američany – ale co naplat, když odpovídá poznanému!? Není to však žádná extravagance, vždyť nejsme v EU jediní, kdo zastává toto stanovisko. Možná by mohlo být dobrým českým zájmem přispět v rámci EU k tomu, aby soulad poznání a jednání se nestal něčím exotickým, ale – byť klopotně, že pane Schwarzenbergu? – prakticky každodenním. To by bylo velmi důstojné!

Počet příspěvků: 3, poslední 22.3.2013 04:20 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.