Kalamita tisíciletí: Šumavská fabrika na dřevo

Jan Stráský přiznává, že podcenil odbornou stránku vedení národního parku. Stěžuje si na nepřátelskou atmosféru a nemůže získat odborníky.

Jan Stráský a Tomáš Chalupa – nesourodá dvojice, která rozhoduje o budoucnosti Šumavy. foto: © ČTKČeská pozice

Jan Stráský a Tomáš Chalupa – nesourodá dvojice, která rozhoduje o budoucnosti Šumavy.

rozhovoru pro týdeník Ekonom ředitel Národního parku Šumava (NPŠ) Jan Stráský popisuje chlad, který po jeho příchodu ovládl centrálu NPŠ ve Vimperku. Rezignovat však nehodlá. A ministr životního prostředí Tomáš Chalupa ho navzdory výzvám Stínové vědecké rady NPŠ a dalších vědců a ekologů ne a ne odvolat.

Stráský má totiž to, co neměl žádný ředitel NPŠ před ním – bezmeznou politickou podporu, od prezidenta Václava Klause, přes Jihočeský a Plzeňský kraj až po starosty malých šumavských obcí. Není-li to však podloženo potřebnou ochranářskou vizí, může to být pro NPŠ smrtící kombinace.

Na odbornosti nezáleží

Tento týden přijel poplácat Stráského po zádech prezident Václav Klaus. Čím dál jasněji vychází najevo, že Stráského nástup na Šumavu byl rozehrán na jeho šachovnici. Stráský přiznal, že se rozhodoval především pod tlakem čtyř (!) prezidentových telefonátů. Není tedy divu, že prezident Klaus během návštěvy Šumavy bezvýhradně obhajoval Stráského dřevorubeckou koncepci. „Je naprosto nezbytné, aby člověk zasáhl. Že si to příroda vyřeší sama možná za sto let, pět set let, je jen sen. Na to my v žádném případě nemůžeme čekat,“ prohlásil Klaus. Prezidentovi by však měli koupit nové brýle. Nevidí totiž rychle postupující obnovu lesa po kůrovcově holožíru. Nebo spíš patří ke skupině lidí, kteří ji vidět nechtějí.

Tato skupina je silná, vlivná a patří do ní členové různých politických stran. Nejlépe je to vidět na jihočeském krajském úřadě. Stráského koncepci potlačování ochranářské role NPŠ podporoval nejen předchozí hejtman Jan Zahradník (ODS), ale i současný Jiří Zimola (ČSSD). A nelze to určitě přičítat tomu, že Stráský byl za Zahradníkova působení na krajském úřadě jeho pravou rukou. Zimolovi působí radost tím, co dělá teď.

Stejně dobře jako Stráský, Klaus a oba jmenovaní hejtmani „rozumí“ šumavské přírodě expremiér Miloš Zeman, který kandidoval do sněmovny za Stranu práv občanů zemanovců (SPOZ) a jenž si z útoku na ochranářskou koncepci NPŠ udělal předvolební agitku. Poté, co si Šumavu prohlédl z nebe. Nebo to bylo z rychlíku? Každopádně mu to ve volbách bylo málo platné. Za jeho širokými zády však vykukoval podnikatel Zdeněk Zbytek, který má s exploatací Šumavy velké osobní plány, jimž ochranářské pojetí NPŠ brání.

Dalším podnikatelem při chuti je František Talián, jehož hotel současnému vedení parku dobře posloužil při nedávné oslavě 20letého výročí NPŠ. Mnohem méně čitelné jsou zájmy podnikatelského centra v Hluboké nad Vltavou. Stráský se jeho návštěvě ostentativně vyhýbá a v rozhovorech to až okatě zdůrazňuje. Nemusí však jezdit za kmotrem ODS Pavlem Dlouhým do Hluboké, je-li v čilém styku se senátorem za tuto stranu a hlubockým starostou Tomášem Jirsou. Ten je navíc kazatelem protikůrovcového, a především protiochranářského tažení na Šumavě.

To jsou jen špičky zájemců o to, aby ochranářský status NPŠ padl, nebo byl aspoň pořádně pošlapán.

Když v parku hrají a zpívají Plzeňáci 

Nejrozhodněji proti zájmům ochranářského pojetí parku před několika dny vystoupili plzeňští krajští zastupitelé. S naprostou převahou uhájili neuměle spíchnutý vlastní návrh zákona, který většinu parku a chráněné oblasti vyjímá z ochranářské legislativy a vrací Šumavu hospodářskému lesu a honbě za plnometry. Zákonem na ochranu přírody by se dle Plzeňských řídilo jen 18 procent parku. Ostatní území by se otevřelo těžbě a developerům s projekty sjezdovek, lanovek a rekreačních center. A těžba a péče o les by se řídily lesním zákonem.

Návrh však nemá podporu Jihočechů, kteří by raději svoje omezující požadavky vetkli do verze připravované ministerstvem životního prostředí. Ani Klause tato legislativní samohonka nenadchla, protože je vyznavačem obecného zákona pro všechny české národní parky. Nově vytvořenou „Šumavskou továrnu na dřevo“ by měla ovládat subtilní obecně prospěšná společnost, v níž by měl rozhodovací právo kdekdo a nikdo a odkud by se šumavské špalíky koulely do všech stran. Šumavské přírodě by Plzeňáci zazpívali umíráček.

Národní park Prášily

Navzdory tomu je v plzeňské části Šumavy obec Prášily, která se barbarskému nájezdu krajských zastupitelů na přírodní hodnoty hrdinně brání. Má sice jen pár obyvatel, ale zato cennou šestinu rozlohy NPŠ. Mluvčí prášilských občanů Ivan Adam se obrátil na prezidenta Klause s oznámením, že přijetím návrhu zákona bylo porušeno jejich právo podílet se na věcech veřejných. Návrh dle Adama pomíjí, že zastupitelstvo Prášil jednohlasně přijalo usnesení, které jednoznačně podporuje současnou rozlohu bezzásahových území na obecním katastru.

Prášilští také požadují, aby se ctilo zásadní pravidlo civilizovaných zemí o nedotknutelnosti přírody v národních parcích

Adam říká: „Neupíráme nikomu právo tančit tance dřevorubců – pořezat, zastřelit, zastavět lanovkami, apartmánovými vesnicemi, golfovými hřišti či jinými, veskrze důležitými věcmi svůj majetek. To vše však v okolí jeho domova a na jeho pozemcích. Je to ale naprosto nepřípustné v okolí našeho domova a v jednom z nejcennějších přírodních míst naší vlasti – v NPŠ.“

Prášilští také požadují, aby se ctilo zásadní pravidlo civilizovaných zemí o nedotknutelnosti přírody v národních parcích. Pestrostí přírodních stanovišť je katastrální území Prášil jedinečné a nenahraditelné. Není možné, aby se tento názor občanů Prášil, kteří chtějí žít uprostřed přírody a plně ji respektovat, neodrazil v zákoně o národním parku. „V opačném případě budeme muset předložit parlamentu vlastní verzi návrhu zákona,“ sdělil prezidentu Klausovi Adam. A smutně zažertoval: „Případně jako návrh zákona o Národním parku Prášily.“

Jak si koupit občany

Už víme, kam se ztrácejí souše vytěžené podél horských cest. Správa parku je prodává občanům žijícím v NPŠ. To je určitě nemalá pomoc, vyvážená vděčností: ochranáři je nechali zbůhdarma zetlít, lesní hospodáři jimi vyřeší otop desítek lidí. Vždyť myšlení mnoha šumavských obyvatel je na hony vzdáleno postojům Prášilských.

Dle ochranářských zásad by se dřevo z bezzásahových zón nemělo vůbec odvážetNavíc je to za levný peníz. Dle ochranářských zásad by se dřevo z bezzásahových zón nemělo vůbec odvážet. A pokud už se odveze, jeho hodnota je obvykle vyšší než paliva, protože by bylo využitelné na výrobu buničiny. Proto nakládání s čerstvě uschlými stromy po kůrovcovém žíru je ošidné z mnoha stran. Chudák účetní.

Populismu však bylo učiněno zadost. Vždyť i předseda Svazu obcí NPŠ Jiří Hůlka, který je starostou v Horní Plané, se nechal slyšet: „Lidé u nás nemají ani dřevo na topení, a přitom vidí, jak suché stromy musejí bez užitku hnít na kopcích.“ Plná kůlna leckoho přesvědčí, jakému managementu má držet palce.

Řízený optimismus

Přepólovat ochranáře nefalšované přírody na bojovníky proti kůrovci není lehké. Nevstřícné ovzduší okolo dosazeného ředitele se snaží navenek zakamuflovat Stráského náměstek Jiří Mánek. Objevil Facebook a napsal zaměstnancům: „Chtěl bych vás všechny vyzvat, abychom se zaměřili na pozitivní prezentaci našich běžných aktivit, které veřejnost jistě zajímají mnohem více než jakékoli půtky a nesmysly.“

Snaživý náměstek ředitele NPŠ Jiří Mánek vyhlásil kalamitu tisíciletí, aby lidé dostali strach před kůrovcem a nekladli odpor kácení

Před odvrženými půtkami a nesmysly si leckdo představil odmítnutí kritických postojů a nad nápadem nezavládlo nadšení, a proto Mánek zatlačil na podřízené. Jeden z nich napsal svým lidem: „Nemohu vám to doporučit ani to zatratit, podle mého názoru je to věc svobodného rozhodnutí. A co se týče povinnosti nařízené vaším vedoucím, ale která zároveň není uvedena ve vaší náplni práce, je to zase otázkou více méně vaší volby. Jasně řečeno, nemůže vás k tomu nikdo donutit. Ale chcete-li ovlivňovat mladou generaci v názorech na ochranu přírody na Šumavě, vyhraďte si pravidelný čas…“ I rozumný vedoucí však musel končit výzvou: „Posílejte pozitivní obrázky kytek a zvířátek nebo zemědělců s vlastním pozitivním komentářem.“

Nepřišlo nic. Proto Mánek nasadil „pozitivní teror“: „V příloze posílám den po dni abecedně seřazené konkrétní osoby, které budou pro daný den odpovědné za to, že na Facebooku bude právě od těchto lidí informace v duchu již dvakrát zaslaných pokynů. Trvám na předstihu dvou dnů!“ A přitáhl svým podřízeným šroub o další závity: „Harmonogram bude naplňován bez výjimky a bez ohledu na to, zda někdo má, nebo nemá dovolenou. Informace může poslat v předstihu… Když někdo nedodá podklady včas, budu to posléze řešit…“

Zasedání v přírodě

Snaživý Mánek zároveň vyhlásil kalamitu tisíciletí, aby lidé dostali strach před kůrovcem a nekladli odpor kácení. Toho strašáka si však sám vymyslel a nemá k němu jediný důkaz. Kalamitou tisíciletí bude, až spolu se Stráským pošlou dřevorubce na Smrčinu mezi čerstvě vylíhlá tetřeví kuřata. Schyluje se k tomu a Hnutí Duha posiluje své dobrovolné hlídky.

Pokud dřevaři vyrazí, dobrovolníci zasednou ke stromům. A budou moci přemýšlet, zda by pouhý odchod Stráského vyřešil trable managementu Šumavy. Navzdory nebetyčným rozporům s ochranáři je Stráský přímý a nezáludný. To o eskapádách kůrovcového svazáka Mánka viditelně neplatí.