K Elysejskému paláci patří garda, prezidentská standarta a... milostné aféry

Proč většině Francouzů vůbec nevadí, že jejich prezident jezdí po Paříži za milenkou na skútru?

Francouzský prezident François Hollande a jeho milenka Julie Gayetová. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Francouzský prezident François Hollande a jeho milenka Julie Gayetová. | foto: © Reuters, montáž ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice
Francouzský prezident François Hollande a jeho milenka Julie Gayetová.

Jeden známý tvrdí, že láska jakožto mysteriózní proměna konkrétního člověka v zamilovaný subjekt neexistuje. Lépe řečeno žádný Amorův šíp, jenž neznámo proč zasáhne srdce a promění jej slovy básníka v „rozechvělý lásky zvon“. Podle přítele je to všechno daleko jednodušší, lehce i logicky vysvětlitelné, neboť za konkrétním citovým vzplanutím je prý nutné vždy vidět hru aminokyselin, zásaditých prvků, pH faktoru a hormonů. Zkrátka a dobře, na světě neexistuje žádná záhada, která by nešla vysvětlit chemickými reakcemi.

Vzpomněl jsem si na tuto teorii, když ve Francii vypukla milostná aféra prezidenta Françoise Hollanda. „Hlava státu podlehla lásce čarodějce,“ psala některá tamní média poté, co časopis Closer zveřejnil Hollandovu fotografii, na níž nejvyšší ústavní činitel země jede na skútru s pytlíkem croissantů v ruce za novou milenkou, herečkou Julien Gayetovou. Jindy státnicky vážný a zachmuřený muž má přitom na fotce blažený výraz v obličeji.

Chemické reakce v politikově těle už musely být v plném proudu. Možná i proto si opomněl sepnout řemínek u bezpečnostní přilby. Což mu nesmlouvavá parlamentní opozice taky okamžitě vyčetla. Přesněji řečeno v jejich očích nebyl ani v této delikátní situaci na výši. Inu, prezident by měl být příkladem, i když jede na rande.

Dávám na vědomí, že...

Rychle zorganizovaný průzkum veřejného mínění potvrdil, že prezidentův nový milostný vztah Francouzi pranic neodsuzujíPodobně reagovala i francouzská média. Ta pravicová levicovému prezidentovi vyčítala, že svou nezodpovědností definitivně znemožnil nejvyšší státní funkci a nemá právo ani na nedotknutelnost soukromého života, neboť jeho předchůdce v tomto směru stanovil nový precedens. Levicově cítící novináři naopak volali po tom, že současný prezident je taky jen člověk z masa a kostí, který hned na začátku svého pobytu v Elysejském paláci navíc prohlásil, že je normální muž, a na nedotknutelnost soukromého života má podle francouzských zákonů i tradic nezpochybnitelné právo.

Rychle zorganizovaný průzkum veřejného mínění potvrdil, že prezidentův nový milostný vztah Francouzi pranic neodsuzují. Černou kaňku si Hollande udělal pouze u vlastenecky orientovaných prodejců skútrů, kteří mu vyčetli, že namísto italského výrobku Piaggio mohl raději udělat reklamu skútru domácí provenience z továrny Peugeot. Naopak po pár dnech vyšlo najevo, že na dračku šel model francouzské bezpečnostní přilby, kterou měl prezident v inkriminovaný den na hlavě.

Média poté obrátila pozornost k oběma ženám. Neboli k „první dámě“, novinářce Valérii Trierweilerové, a k milence Julii Gayetové. Prvně jmenovaná se však zhroutila a skončila v nemocnici. Podle týdeníku Le Point měla v „l‘aile madame“, neboli v křídle Elysejského paláce určeného pro ženu prezidenta, během hroucení rozbít několik porcelánových váz z tradiční dílny v Sevres a rokokové sloupkové hodiny z éry Napoleona I.

Filmová herečka pro změnu zaujala pozici mrtvého brouka a mediální vzrušení by asi opadlo, kdyby časopis Closer, jehož náklad se mimochodem zvýšil o 150 tisíc kusů, nepřinesl další choulostivé informace. Francouzi se tak dozvěděli, že hlava státu má s Julií Gayetovou už dvouletý vztah, a loni v létě na jedné ze svých inspekčních cest po zemi dokonce na pár hodin opustil prezidentskou kolonu, aby mohl navštívit hereččiny stárnoucí rodiče.

Le Penová o Hollandovi: „Je to brutální a všeho schopný chlap, navíc bez šarmu a tradiční francouzské galantnosti.“Hollande na velké tiskové konferenci uprostřed ledna prohlásil, že svou osobní situaci bude řešit až v únoru, a všechny vyzval, aby respektovali jeho soukromý život. Pod tíhou výše popsaných událostí se však nakonec sešel s Trierwelerovou, aby v sobotu 25. ledna osobně zavolal do tiskové agentury AFP následující lakonické komuniké. „Dávám na vědomí, že ukončuji společný život s Valérií Trierweilerovou.“

Bývalá první dáma Francie nato odletěla do indické Bombaje s cílem podpořit boj proti nedostatku základních potravin. To už ale v médiích běžela diskuse mezi právníky a znalci ústavy na téma, zda může být milence uznán statut první dámy Francie, jestliže se již dva roky vedou bezvýsledné spory o tom, jaké postavení má v protokolu zastávat prezidentova konkubína.

Opozice naopak přetřásala jiný námět neboli pravou podobu prezidenta. V televizi tuto otázku otevřela vůdkyně Národní fronty Marine Le Penová následovně: „Tím, jak lehce a bez problémů dokázal zapudit Trierweilerovou, se nám dokonale odhalil. François Hollande není ten žoviální příjemný muž, jak se nám snažil prezentovat, ale brutální a všeho schopný chlap, navíc bez šarmu a tradiční francouzské galantnosti.“

Rovnost existuje

Navzdory zajímavosti těchto témat a otázek je přitom pozoruhodné, že Francouzům, kteří jsou pověstní neúnavným úsilím o uznání své kulturní, jazykové, gastronomické či vinařské výjimečnosti, na Hollandově milostné aféře unikla jedna podstatná věc. V dnešním světě se přece jen tak nevidí, aby vrcholný politik, který řídí významnou evropskou zemi, aktuálně vede dvě vojenská tažení v Africe a pod palcem má i atomové zbraně, naskočil na skútr a rušnou městskou dopravou vyrazil bez ochranky za ženou svého srdce. Není to výjimečný čin hodný pera spisovatele formátu Alexandra Dumase staršího?

Ostatně, kam se v tomto směru hrabou noční pády českého prezidenta přes srolovaný koberec. Podobné kotrmelce za pečlivě střeženými zdmi rezidencí dokáže každá hlava státu. Avšak nasadit si přilbu, obejmout policistu, jenž řídil prezidentský skútr, a přes jeho ramena blaženě vyhlížet dům D, obohacuje současnou a tolik kritizovanou politiku o nečekaně lidský rozměr.Francouzi nejsou zvyklí veřejně prát špinavé prádlo a vyvozovat z toho důsledky

Výše zmíněný přítel by možná řekl, že zákony chemických reakcí jsou neúprosné a platí pro všechny. Jinými slovy, rovnost existuje, a to i navzdory palácům, ochrankám, protokolu, neprodyšně uzavřeným jednacím sálům či luxusním hotelům. Je opravdu zvláštní, že právě Francouzi tento zjevný fakt prezentovaný chováním jejich prezidenta světu víc neprodali. Na druhou stranu se jim nelze moc divit. Až do vlády Nicolase Sarkozyho se nedotknutelnost soukromí politiků striktně dodržovala. Nejsou proto zvyklí veřejně prát špinavé prádlo a vyvozovat z toho důsledky.

Kultura salonu

Obdobná zdrženlivost souvisí s monarchistickými výsadami a katolictvím. Někdejší moc svázaná přísným protokolem navenek vždy ráda oslňovala nebo hrozila, avšak co se dělo v zákulisí, za zdmi paláců, prostý lid vědět nesměl. A to nejen co se týče mocenských intrik a efemérních dohod o různém spojenectví, ale ani o intimním životě elit. Takto vznikla kultura veřejnosti zapovězeného salonu, který mimo jiné představoval i bezpečný prostor k volnosti, oddychu, k různým bezstarostně praktikovaným kapricům.

Oproti jiným zemím měli francouzští prezidenti i ministři v soukromí vždy ničím nerušený klid, v moderní době jištěný i zákonemNic na tom nezměnila ani revoluce. Lid sice nabyl práva své reprezentanty volit, ti jej však většinou reprezentovali aristokratickým způsobem života. I z tohoto důvodu zůstala moc v republice rovnosti, bratrství a svobody pro všechny její pretendenty tak přitažlivá. Neboť oproti jiným zemím měli francouzští prezidenti i ministři v soukromí vždy ničím nerušený klid, v moderní době jištěný i zákonem. A pokud se jejich zálety náhodou provalily formou šeptandy (ani svobodný tisk o tom nesměl psát), hrozila jim spíše zvýšená popularita než její propad jako třeba v anglosaských zemích.

Vhodným příkladem může být prezident Félix Faure, který v roce 1899 zesnul přímo v Elysejském paláci. Oficiální zpráva zněla: „Náhle a nečekaně zemřel ve své kanceláři následkem stresu a přepracování.“ Ve skutečnosti, a jak brzy věděla celá Paříž, starý sukničkář vypustil duši ve stříbrném salonku paláce (salon d‘Argent), kde mu jedna z jeho početných milenek, Marguerite Steinheilová, právě prováděla vzrušující masáže. U jeho smrtelného lože se přesto vystřídalo na 150 tisíc dojatých spoluobčanů.

Čím to je, že někde obdobnou dvojí tvář života rádoby ctihodného hodnostáře odsuzují, kdežto ve Francii vzbuzuje ne-li obdiv, tak přinejmenším toleranci?

Oblíbení svůdníci

Francouzi měli své velké svůdníky vždy v oblibě. Patří to k jejich machisticky pojaté kultuře společnosti, kterou silně prostupuje duch libertinských volných mravů a morální shovívavosti. Ostatně v sebestředných pávech se viděla aristokracie, republika si za svůj symbol zvolila neméně nafoukaného polygamního kohouta. Kontinuita zkrátka pokračovala i po Revoluci.

V sebestředných pávech se viděla aristokracie, republika si za svůj symbol zvolila neméně nafoukaného polygamního kohoutaProto zůstal všeobecně populárním panovník Jindřich IV. Navarrský (1553–1610). „Favoritek svého srdce“, jak v milostné korespondenci tituloval své dočasné lásky, měl tolik, že s pověstí a přezdívkou „Grand galant“ (Velký záletník) pronikl i do školních republikánských učebnic, kde lze narazit na jeho rýmovaná psaníčka šlechtičnám či služkám. „V duchu líbám vaše nožky milé, bych ukrátil vleklost panovnické chvíle.“

V tomto směru na středověkého krále až na jednu výjimku navázali všichni prezidenti páté republiky. Především novinářky z jejich okolí by mohly vyprávět. Ovšem nejen ony. Například Valéry Giscard d‘Estaing po letech sepsal autobiograficky laděný román La Princes et le Président, kde čtenářům naznačuje svůj poměr s lady Dianou.

Podobně se zařadil po bok velkých svůdníků i Jacques Chirac přezdívaný „elysejský Casanova“. Jeho dlouholetý řidič Jean-Claude Laumond oprávněnost přízviska popsal v knize 25 ans avec lui slovy: „Někdy to musel zvládnout i za pět minut včetně sprchy.“ V roce 2001 potvrdila manželovy schopnosti v televizním rozhovoru i jeho žena Bernadetta. „Jacques míval u žen pravidelně úžasné úspěchy. Hezký a veselý chlap, který umí balamutit, zkrátka přitahuje. On ale věděl, kdy skončit, vždy se dokázal vrátit k tomu, co mně kdysi řekl můj otec: ,Vy jste jeho pevná a trvalá základna.‘“

Libertin Mitterrand a Sarkozyho precedens

Hranice mezi veřejným a soukromým životem začala zvolna erodovat za Françoise MitterrandaChirac byl ale posledním francouzským prezidentem, za jehož vlády se právo na nedotknutelnost soukromého života ještě beze zbytku respektovalo. Hranice mezi veřejným a soukromým životem politika totiž začala zvolna erodovat už za jeho předchůdce Françoise Mitterranda. Byl to sice socialista, avšak roajalistická tradice mu problémy nečinila.

Králové měli své milenky a kurtizány, o nichž lid věděl a skládal na ně rozpustilé říkanky: „Madame Pompadour má ji velkou jako dvůr.“ Na veřejnosti se však panovníci oficiálně objevovali po boku svých právoplatných žen. Bohu i národu tím bylo dáno, co jejich jest, královna pak odjela na svůj zámeček a mocnář se vrátil ke své favoritce.

Mitterrand prováděl něco podobného. Čtvrtého prezidenta páté republiky při státních cestách či oslavách oficiálně doprovázela jeho manželka Daniella, matka jejich synů Jeana-Christopha a Gilberta. Ve skutečnosti však prezident žil s kustodkou muzea Orsay, Anne Pingeotovou. Když v roce 1994 spoluobčanům tento poměr odhalil v podobě nemanželské dcery Mazarine, nic se nedělo. Stárnoucího politika naopak tisk i jeho protivníci označili za nenapravitelného libertina, což je ve Francii uctivá poklona.

Soukromí politika by možná ve Francii zůstalo tabu dodnes, kdyby se prezidentem nestal Nicolas SarkozyJak propastný rozdíl v nazírání na mimomanželské vztahy dělí puritánskou anglosaskou a libertinskou francouzskou kulturu, se ukázalo o dva roky později při Mitterrandově pohřbu. Francouzi tehdy vůbec nechápali rozpaky a dotčení anglosaských médií, jak komentovat společnou tryznu manželky i milenky nad rakví manžela a milence.

Tabu nad soukromím politika by možná zůstalo tradicí i po Chirakovi, kdyby se novým prezidentem nestal Nicolas Sarkozy. Tomu totiž vždy šlo jen o to být co nejvíce přítomen v médiích. Třeba i za cenu prolomení nepsaného pravidla o respektu k soukromí. Začal s tím už jako ministr vnitra, když pod záminkou podezření z průmyslové špionáže nechal sledovat byznysmena Richarda Attiase, milence své druhé ženy Cecílie. Zprávy o tom přinášel tisk, například týdeník Le Canard enchaîné, aniž by je žárlivý ministr dementoval.

Manželství se nakonec stejně rozpadlo pár týdnů poté, co Sarkozy usedl v Elysejském paláci. Novému životnímu stylu hlavy státu nepřivyklí Francouzi pak měli možnost sledovat doslova v přímém přenosu prezidentův rozvod. A než se z tohoto šoku vzpamatovali, Sarkozy se už na ně usmíval z obálek bulvárních časopisů ve společnosti modelky a zpěvačky Carly Bruniové. Za asistence televizních kamer a fotoaparátů následovala jejich svatba a líbánky v Egyptě. Právě to je ten nový precedens, který pravicová média nyní předhazují levicovému prezidentu Hollandovi.

De Gaullova věčná láska

Posledně jmenovaný přesto nezklamal a od svých předchůdců převzal štafetu milostných skandálů, jež k Elysejskému paláci patří jako republikánská garda a prezidentská standarta. V tomto směru tak pro Francouze dodnes zůstává záhadou jediná výjimka mezi hlavami státu páté republiky. Ztělesňuje ji její zakladatel generál Charles de Gaulle. Byť svými činy i názory Francouze vášnivě rozděloval po celou dobu své politické kariéry, v osobním životě přísný a asketický voják zůstal věrný své milované ženě Yvonne.

„Mimo válku, Alžírsko a politiku, není o čem psát,“ povzdychl si před pár lety spisovatel memoárů významných osobností a historik Max Gallo. A generálův ministr kultury André Malraux píše ve své korespondenci, že „i po čtyřiceti letech manželství se červená, když přinese Yvonne kytičku fialek, které natrhal při procházce“.

Generál de Gaulle měl mimo svou ženu přece jen jednu obrovskou a věčnou lásku. A tou byla Francie.Jenže generál měl mimo svou ženu přece jen jednu obrovskou a věčnou lásku. A tou byla Francie. Na skútr s pytlíkem croissantů v ruce by kvůli ní asi nikdy nesedl. Nikdy by se ale nesmířil s jejím úpadkem jako jeho následovníci. Potvrdil to nejen ve válce, ale i za svého prezidentství, kdy země bezprecedentně ekonomicky prosperovala a modernizovala se.

Naopak François Hollande, který je skoro už dva roky u moci, zatím jen marně čeká na jakýkoliv náznak ekonomického oživení Francie, poklesu tamní vysoké nezaměstnanosti či zadlužování státu. Do historie se tak možná zapíše jen tím, že po Louisi-Napoléonovi Bonapartovi, Gastonu Doumergueovi a Nicolasi Sarkozym se stal teprve čtvrtým prezidentem, který po určitou dobu vrcholné státní funkce neměl po svém boku životní partnerku.

Sarkozy roli svobodného prezidenta vydržel čtyři měsíce. Podle komuniké Elysejského paláce je proto alespoň momentálně jasné, že na oficiální návštěvu USA v první polovině února odjede francouzský prezident sám. Ostatně Julie Gayetová taky natáčí nový film.

  • Tento článek vznikl ve spolupráci České pozice a deníku Lidové noviny.

Počet příspěvků: 1, poslední 18.4.2014 11:01 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.