Juan Goytisolo: Kritik západní civilizace

V půlce dubna navštíví po mnoha letech Prahu jeden z nejvýznamnějších žijících představitelů španělské literatury a znalec islámské kultury.

Jiří Kasl 18.4.2012
Spisovatel Juan Goytisolo žije v Maroku a v současnosti je jedním z nejvlivnějších španělských intelektuálů. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Spisovatel Juan Goytisolo žije v Maroku a v současnosti je jedním z nejvlivnějších španělských intelektuálů. | foto: archivČeská pozice
Spisovatel Juan Goytisolo žije v Maroku a v současnosti je jedním z nejvlivnějších španělských intelektuálů.

V polovině dubna navštíví po mnoha letech Prahu jeden z nejvýznamnějších žijících představitelů španělské literatury Juan Goytisolo. Je uznáván jako originální průkopník odvážných tvůrčích postupů, pevný zastánce svobody projevu a velký znalec islámské kultury. Zaujímá také výrazné postoje k různým mezinárodním konfliktům a patří k dlouhé řadě exilových španělských spisovatelů. Svůj exil v Maroku si však zvolil dobrovolně.

Goytisolo – „Kastilec v Katalánsku, frankofil ve Španělsku, Španěl ve Francii, latino v Severní Americe, nesrani (křesťan) v Maroku a Maur všude“ – je v současnosti jedním z nejvlivnějších španělských intelektuálů. Často přispívá do španělských médií, zejména do deníku El País, pro který napsal reportáže z války v Čečensku a Bosně.

Z českého hlediska je zajímavé Goytisolovo odsouzení vojenské okupace Československa v roce 1968, kam přijel na pozvání Svazu československých spisovatelů, aby pro francouzský časopis Les Temps modernes napsal článek, co se v zemi skutečně děje. V deníku El País pak vyšel na konci října 2008 Goytisolův článek, v němž ostře protestoval proti „mediálnímu lynči“ Milana Kundery odstartovanému 13. října téhož roku časopisem Respekt.

Podle článku, jenž v něm byl zveřejněn, Kundera za svých studií udal muže, který bojoval proti komunistickému režimu. Na Kunderovu obranu vystoupila v té době řada západních intelektuálů. Z těch španělských dramatik Fernando Arrabal a překladatel české literatury do španělštiny Fernando de Valenzuela.

Festival spisovatelů Praha a Cena Spirose Vergose

Juan Goytisolo se od 14. do 18. dubna zúčastní 22. ročníku Festivalu spisovatelů Praha (FSP) s tématem Existuje pouze budoucnost. V jeho rámci bude Goytisolovi předána Cena Spirose Vergose za svobodu projevu.

Tuto cenu uděluje mezinárodní FSP pravidelně od roku 2008. Sošku Zrození jezerní panny od Olbrama Zoubka dostávají spisovatelé, kteří se svou tvorbou a občanským postojem aktivně zasazují o prosazování a dodržování lidských práv a demokratických principů ve společnosti. Cena je pojmenována na paměť řeckého básníka, diplomata a ředitele FSP Spirose Vergose (1945–2007).

Juan Goytisolo se stane jejím pátým nositelem. Po ruské básnířce Natalii Gorbaněvské (2008), syrském básníku Adonisovi (2009), americkém spisovateli Peteru Matthiessenovi (2010) a iráckém básníkovi Saadiu Yousefovi (2011).

Zásadní událost

Juan Goytisolo se narodil v roce 1931 v Barceloně ve středostavovské rodině jako prostřední ze tří bratří, kteří se všichni stali později literáty. Zásadní událostí v jeho životě byla smrt matky při prvním náletu nacionalistického letectva na Barcelonu za občanské války v roce 1938, kdy mu bylo pouhých sedm let.

Zásadní událostí v Goytisolově životě byla smrt matky při prvním náletu nacionalistického letectva na Barcelonu za občanské války v roce 1938, kdy mu bylo pouhých sedm letVzdělání získal u jezuitů, ale vyrostl v odporu k Frankově diktatuře a španělským tradičním a konzervativním hodnotám. Po studiu práv v Madridu a Barceloně odešel v roce 1956 do pařížského exilu. Pracoval jako lektor nakladatelství Gallimard, kde se seznámil s Monique Langeovou, přítelkyní spisovatele Jeana Geneta, který měl na Goytisola velký vliv.

V letech 1969 až 1975 byl profesorem literatury na univerzitách v Kalifornii, Bostonu a New Yorku. Do rodného Španělska se Goytisolo a jeho dílo vrací až po smrti Franciska Franka v roce 1975. Po smrti manželky Monique v roce 1996 se jeho trvalým bydlištěm stal marocký Marrákeš. Marockou hovorovou arabštinu se naučil ještě v Paříži, kde bydlel v multietnické čtvrti Le Sentier.

Generační výpovědi

Goytisolovy rané romány Podfuky (Juegos de manos, 1954) a Souboj v ráji (Duelo en el Paraíso, 1955) jsou generačními výpověďmi. Vyznačují se realistickým ztvárněním skutečnosti, ale zároveň i poetizujícím pohledem na ni. V prvním románu se skupina studentů z dobře situovaných rodin chystá zavraždit jednoho politika jako představitele nenáviděného řádu, ale plán nevyjde a mladík, který měl vraždu spáchat, je zabit svým kamarádem.

Tématem druhého románu je násilí, jež zavládne na sklonku španělské občanské války v jedné pyrenejské vesnici, když po odchodu republikánských vojáků dá skupina dětí volný průběh svým pudům a pustí se do hry, která si v ničem nezadá s krutostí války. Z dalšího období pocházejí společenskokritické romány Cirkus (El circo, 1957, česky 1959), Svátky (Fiestas,1958, česky 1962) a Spodina (La resaca, 1958, česky 1963) tvořící trilogii, které dal Goytisolo název Prchavý zítřek (El manana efímero).

Do té doby spadá i počátek Goytisolových problémů s frankistickou cenzurou. V rodné zemi bylo jeho dílo zakázáno od roku 1963 až do diktátorovy smrti v roce 1975. Za nejlepší z uvedené trilogie je považován román Svátky. Goytisolo v němž se sleduje osudy čtyř postav, které sní o tom, že se vymaní z pout minulosti i přítomnosti, ale nakonec ztroskotávají.

Ideologizace Goytisolovy tvorby se projevila v tehdy napsaných cestopisech Níjarské úhory (Campos de Níjar, 1960, česky 1962) o zaostalém almeríjském kraji a Lid na pochodu (Pueblo en marcha, 1963), výrazu jeho tehdejšího obdivu k revoluční Kubě. Společenskou kritičností se vyznačují rovněž romány Ostrov (La isla, 1961) a Konec svátku (Fin de fiesta, 1962), které uzavřely první etapu Goytisolovy románové tvorby. Své umělecké poslání i kulturní tradici pak podrobil zkoumání v esejích vydaných pod názvem Kočár ve frontě (Furgón de cola, 1967).

Nová etapa

Začátek nové etapy, v níž Goytisolo opustil dřívější myšlenková a estetická východiska a tradiční narativní techniky a zvolil experimentálnější postupy, znamenal román Znamení totožnosti (Senas de identidad, 1966). „Myslím, že jsem objevil svůj skutečný hlas,“ napsal tehdy. Hrdina románu se vrací z francouzského exilu a vydává se po stopách minulosti své rodiny a rodné země. V románu je patrný Goytisolův odklon od španělských a evropských kulturních kořenů k arabským. Toto nové kulturní a osobní směřování bude pro Goytisola charakteristické spolu s obranou okrajového a utlačovaného, zejména kultur arabských zemí.

Goytisolovy rané romány Podfuky a Souboj v ráji jsou generačními výpověďmi. Vyznačují se realistickým ztvárněním skutečnosti, ale zároveň i poetizujícím pohledem na ni.Druhá část trilogie, Ospravedlnění hraběte Juliána (Reivindicación del Conde don Julián, 1970), je experimentální a považovaná za Goytisolovo mistrovské dílo. Tvrdě v ní útočí na španělské národní mýty i na jazyk jako nositele tradice a mocenský nástroj. Hrdina románu si v marockém Tangeru představuje zničení „posvátného Španělska“, z něhož odešel. V delirantních představách rekapituluje muslimský vojenský vpád na Iberský poloostrov v roce 711 a otevřeně se staví na stranu hraběte Juliána, který jej umožnil. V mysli vypravěče se hrabě Julián znovu vrací do Španělska a účastní se zničení národní kultury.

Trilogii uzavírá Jan Bezzemek (Juan sin Tierra, 1970). V tomto díle se střídají narativní perspektivy, objevuje se mnoho literárních výpůjček a jazyk je natolik destruován, že poslední stránka knihy je napsaná arabsky.

Odcizení člověka

Ostrou kritiku západní civilizace a příklon ke světu islámu představuje román Makbara (1980), který tvoří patnáct epizod vyprávěných kdesi na náměstí lidovým vypravěčem. Jádrem je příběh lásky dvou lidí z okraje společnosti: Araba a bisexuálního transvestity. To u Goytisola není nic nového, protože trvalým ohniskem jeho zájmu je svět „uražených a ponížených“. Románem se prolínají intertextuální odkazy jednak na jiná Goytisolova díla a jednak na literární i neliterární diskurzy. Z rytmizovaného textu se v mysli čtenáře postupně rýsuje nelichotivý obraz konzumního způsobu života a odcizení člověka.

V románu Krajiny po bitvě (Paisajes después de la batalla, 1982) se obraz odcizení ještě prohlubuje a Goytisolo se přimyká k arabskému světu, okrajovosti a nové sexualitě. V 78 krátkých kapitolách bez chronologické posloupnosti defiluje chaotická směsice lidí – od francouzských nacionalistů po arabské přistěhovalce – a je v nich mozaikovitě zachyceno jejich nesnadné soužití v Paříži.

Poté následovaly otevřené a upřímné autobiografické zpovědi Zakázaný revír (Coto vedado, 1985) a V tajfských královstvích (En los reinos de taifa, 1986). Ty byly velmi dobře přijaty čtenáři a vyšly později souhrnně jako Paměti (Memorias, 2002).

Návrat k románu

Koncem osmdesátých let se Goytisolo vrátil k románu, ale opět sui generis. V díle Vlastnosti osamělého ptáka (Las virtudes del pájaro solitario, 1988) zkoumá křesťanské, židovské a arabské dědictví Španělska a mystické proudy vycházející z jeho míšení, jehož plodem je dílo svatého Jana od Kříže. Líčení pronásledování světce je proloženo slovy soudobého vypravěče, který s ním vede imaginární rozhovor.

Dílo Spouštěcí opona má sice některé znaky románu, ale je obtížně žánrově zařaditelné. Goytisolo o něm prohlásil, že je to „nejlepší román, který jsem napsal“.V dalším experimentálním románu Karanténa (La cuarentena, 1991) Goytisolo sleduje duchovní pouť nedávno zemřelé spisovatelky, jejíž duše musí podle islámské tradice podniknout 40denní cestu, aby se jí dostalo věčného odpočinku.

Román Sága rodu Marxů (La saga de los Marx, 1993) je věnován pádu komunismu ve východní Evropě a následné reakci Západu. Těžištěm sarkastického a satirického příběhu jsou albánští běženci, kteří na italském pobřeží hledají ráj známý ze seriálu Dallas. Ve hře střídání minulosti a přítomnosti sleduje převtělený Karel Marx s rodinou v televizi scénu ukazující rozpad komunistického systému.

Nejnovější díla

Mnohohlasý román Stav obležení (El sitio de los sitios 1996) se odehrává v obleženém Sarajevu. Soustřeďuje se na záhadné zmizení mrtvoly jednoho španělského návštěvníka, po němž zbyly různé písemnosti podepsané iniciálami J. G. Ty a další texty spolu s policejními hlášeními a svědectvími tvoří složitou strukturu, ve které se problematizuje myšlenka pokroku. Do stejné linie patří prozaický experiment Týdny v zahradě (Las semanas del jardín 1997), údajně napsaný 28 vypravěči (každého představuje jedno písmeno arabské abecedy), kteří líčí příběh básníka zatčeného falangou na začátku španělské občanské války.

V „kacířském“ románu Ptačí komedie (Carajicomedia 2000) se Goytisolo zaměřuje na španělské katolické kněžství a sdružení Opus Dei. Východiskem tohoto metatextu je stejnojmenná anonymní parodická báseň z počátku 16. století připisovaná fiktivnímu otci Bugeovi. V románu se střídají časové roviny a objevuje se v něm řada historických postav. V rovině přítomnosti se setkáváme se skutečnými spisovateli včetně Jeana Geneta a dalších známých homosexuálních autorů.

Dílo Spouštěcí opona (Telón de boca 2003) má sice některé znaky románu, ale je opět obtížně žánrově zařaditelné. Goytisolo ho napsal šest let po smrti své ženy a sám o něm prohlásil, že je to „nejlepší román, který jsem napsal“. Z roku 2008 pochází Goytisolo pokračování Krajin po bitvě. Tento zatím poslední román nazval Vyhnaný téměř odevšad (El exiliado de aquí y allá, 2008) a nechal v něm extravagantní ústřední postavu Krajin po bitvě, „obludu ze Sentieru“, jejíž apokalyptické předpovědi se přesně vyplnily, zemřít při výbuchu přísavné pumy připevněné k jejímu plášti jakousi extremistickou skupinou.

Od roku 2005 vycházejí v barcelonském nakladatelství Galaxia Gutenberg – Círculo de Lectores, Goytisolovy sebrané spisy. Dosud bylo vydáno šest svazků.

Goytisolovy eseje

Významnou část Goytisolova díla tvoří eseje. První soubor jeho literárních esejů se jmenoval Problémy románu (Problemas de la novela 1959). Poslední dva soubory byly vydány pod názvy Literární les (El bosque de las letras 1995) a Cogitus interruptus (1999).

Do jeho esejistické tvorby patří také Osmanský Istanbul (Estambul otomano, 1989) a Za Gaudím v Kappadokii a jiné eseje (Aproximaciones a Gaudí en Capadocia 1990, česky 2005), o kulturách, které měly vliv na Goytisolovo dílo. A pozdější tituly: Sarajevský zápisník (Cuaderno de Sarajevo 1993), soubor článků o válečných událostech v bývalé Jugoslávii; Alžírsko ve vichru (Argelia en el vendaval 1994); Válečné kraje (Paisajes de guerra 1996, rozšířené vydání 2001) o rusko-čečenském konfliktu. Nebo zatím poslední sbírka článků a interview Španělsko a její obce s přistěhovalci (Espana y sus Ejidos, 2003), jejímž ústředním tématem je přistěhovalectví.

Goytisolo také napsal scénář k seriálu španělské televize Alquibla (1988) o dějinách a současnosti arabského světa.