Jsme posedlí minulostí

Nemáme šanci jakkoli změnit dnešek, jsme svobodní jen, když jde o minulost – říká temně v rozhovoru Boris Buden, chorvatský kulturní kritik a filozof, obdoba slovinského Slavoje Žižeka. Dvacet pět let po pádu socialistické diktatury v Československu dost neradostná diagnóza západní civilizace.

Přemysl Houda 25.12.2014
Boris Buden | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Boris Buden | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Boris Buden

Chorvatský filozof a kulturní kritik Boris Buden patří ke skupině evropských intelektuálů, kteří přicházejí s radikálně kritickým pojetím západní civilizace. V rozhovoru, který poskytl ČESKÉ POZICI, se mohou čtenáři seznámit s jeho pohledy na takzvané západní hodnoty, dědictví po Václavu Havlovi, současné společenské změny, konflikt na Ukrajině či pojem euroatlantická civilizace.

ČESKÁ POZICE: Nedávno byla v Česku svolána demonstrace pod heslem„Proti ztrátě paměti“. Její organizátoři se zřejmě domnívali, že se čím dál víc lidí dívá na českou komunistickou minulost s nostalgií a že se stále méně identifikují s uplynulými 25 lety. Je tato nostalgie jen českým fenoménem? Nemají organizátoři pravdu, že lze „ztratit historickou paměť“?

BUDEN: Na mimořádném zájmu Čechů o minulost není nic zvláštního. Celý svět se ohlíží, je posedlý kulturou paměti. Zásobuje se všemi druhy suvenýrů, pečuje o kulturní dědictví – lpí doslova na všem, co bylo. Francouzský historik Pierre Nora nazval náš věk věkem komemorace neboli připomínání si. Nostalgie je obecnou náladou dneška, který je pyšný, že ke všemu připojuje předponu „post“ – k modernitě, ideologii, kolonialismu, komunismu, sekularismu nebo k historii. Dokonce i americký politolog Francis Fukuyama v době, kdy psal svůj slavný esej o konci dějin, trpěl nostalgií po minulosti nebo přesněji po čase, kdy historie ještě existovala. Češi nejsou nic jiného než normální děti své doby. Podívejte se třeba na Detroit, i tam vzkvétá nostalgie – pro změnu po formě sociálního života, který zmizel s kolapsem automobilového průmyslu. A mnozí jiní na Západě rovněž – všichni se díváme nazpět. Pátráme po politických, sociálních a kulturních strukturách typických pro průmyslovou modernitu, například po institucích státu blahobytu, který byl zničen, pardon, dnes se říká „demontován“, neoliberální transformací, aby jej nahradily nové formy postfordovské ekonomiky. Hluboká nostalgie ve společnosti ale vůbec neznamená, že minulost byla lepší. Jsem si třeba jistý, že v Bosně, která byla ekonomicky a politicky naprosto zničená v době postkomunistické transformace a jež má bezpočet racionálních důvodů dívat se na vlastní komunistickou minulost jako na ztracený ráj, jsou lidé méně nostalgičtí než v Česku, kterému se v čase postkomunismu dařilo extrémně dobře. Češi by vlastně mohli být šťastní. Abychom nostalgii – fetišistickou obsesi minulostí – pochopili, musíme se podívat nad rámec místních historií, a co je důležité i pro Českou republiku, nad rámec postkomunistické ideologie, tedy příběhu o společnostech jednou provždy osvobozených od všech forem útlaku, které našly konečnou podobu své existence – liberální stranický systém a neoliberální ekonomii.

ČESKÁ POZICE: V čem je problém? Co jsme ztratili a toužebně hledáme v minulosti?

Všimněte si rostoucího zájmu o takzvané alternativní historie. Myslím, že je očividné, co hledáme v těchto příbězích – alternativu, možnost volby.

BUDEN: Problém není v nějaké konkrétní ztrátě. Jistě, něco nám chybí, ale najdeme to, co postrádáme, v minulosti? Všimněte si rostoucího zájmu o takzvané alternativní historie. Všechny ty příběhy o tom, co by se stalo, kdyby Napoleon vyhrál u Waterloo, Lenina zavraždili, když se v roce 1917 vracel do Ruska, kdyby USA neshodily atomovou bombu, ale uskutečnily invazi do Japonska a tak podobně… O čem to svědčí? Myslím, že je očividné, co hledáme v těchto příbězích – alternativu, možnost volby. Představu možné změny a svobodu jednání si projektujeme do minulosti – investujeme tam doslova celé naše utopické libido.

Žijeme v posthistorické nutnosti

ČESKÁ POZICE: Jenže co přítomnost, co realita, ve které žijeme? Alternativní historie jsou jen náhražkou.

BUDEN: Právě to je ten problém. Realita je ve stejnou chvíli připravena o jakýkoli transformační potenciál. Je tu cosi mezi námi, co nám říká: nemůžeš absolutně nic udělat právě teď a tady. Nejsme už schopní vládnout přítomnosti, měnit události, kterých jsme – nebo spíše máme být – aktéry a za něž máme dokonce převzít odpovědnost. Fakt, že není zřejmě nic, co můžeme udělat pro lepší budoucnost, nás ale netrápí tolik od té doby, co máme náhražku – můžeme si udělat krásnější a lepší minulost. To je skvělé, ne? Alternativní historie, ono pověstné „co kdyby“, vznikly v opozici k dogmatu historické nutnosti, se kterou přišel ortodoxní marxismus. Historie, tak zní argument, který se za tím skrývá, je prostorem naprosté svobody, je otevřená všemožným výsledkům.

ČESKÁ POZICE: Z toho vyvěrá velký pesimismus, jakýsi pervertovaný dogmatický marxismus – osvobodili jsme se od historické nutnosti na úkor nutné přítomnosti.

BUDEN: Ano, žijeme v posthistorické nutnosti, naše realita je říší nutnosti – svoboda a alternativa dávají smysl jen v historické retrospektivě. Stále můžeme změnit běh událostí, máme úplnou svobodu. Je tu ale jedno ale, bohužel velké – užíváme krásy svobody jen u událostí, které leží za námi – v minulosti.

ČESKÁ POZICE: Euroatlantická civilizace však už od osvícenství vzhlíží k budoucnosti s nadějí. Byla tu vždy idea pokroku, naděje, že lidé mohou změnit svou budoucnost, a to teď a tady – v přítomnosti. Dle vás ale lidé nevěří, že jsou schopní změnit přítomnost, a proto vyhledávají náhražky v alternativních historiích. To nastala natolik významná změna?

Euroatlantická civilizace, jak ji nazýváte, už dávno zradila všechny hodnoty, do kterých se původně oděla; pokud vůbec někdy do nich skutečně byla oděná.

BUDEN: Co je to, čemu říkáte „euroatlantická civilizace“? Když se tato fráze přeloží do konkrétní realpolitiky, znamená členství v NATO a v Evropské unii. Proč ale nazývat členství ve vojenské organizaci civilizací? Jsou války, které tato organizace v uplynulých letech vedla, výrazem civilizace? A jak dnes vypadají nejnověji „civilizované“ země, jako je Afghánistán, Irák, Sýrie, Libye či Egypt? Existuje vůbec naděje, nějaká vize lepší budoucnosti, v srdcích a myslích lidí v Bosně, na kterou byla uvalena takzvaná „euroatlantická“ civilizace v uplynulých 20 letech? Proč končí naděje tisíců migrantů z celého světa na lepší život na zdech, ostnatých drátech nebo na dně moří, které euroatlantickou civilizaci oblévají? Euroatlantická civilizace, jak ji nazýváte, už dávno zradila všechny hodnoty, do kterých se původně oděla; pokud vůbec někdy do nich skutečně byla oděná. Pravda však je, že se euroatlantická civilizace už dávno zmocnila pozice naděje světa. Prohlašuje o sobě, že je něco jako ztělesnění všeobecné tendence k lidství.

ČESKÁ POZICE: Kdy ale nastala ta změna, ten příliv nostalgie?

BUDEN: Když jsme zmínili Pierra Noru, přidržím se ho – ten datuje změnu, tento obrat mysli lidí do minulosti, už do sedmdesátých let, alespoň ve Francii. Obrat, změna, která v té době nastala, má hodně co dělat s vyčerpáním slibů a nadějí, jejichž nositeli byly společnosti poválečné Evropy. A také s finálním morálním kolapsem Sovětského svazu v souvislosti se zveřejněním díla sovětského disidenta Alexandra Solženicyna Souostroví Gulag, s prvními známkami postindustriální transformace, s ropnou krizí v roce 1973. Tento obrat do minulosti je momentem mnohem širší politické a ideologické transformace, změny, chcete-li to tak nazvat – Margaret Thatcherová se stává v roce 1979 premiérkou Velké Británie, Teng Siao-pching v Číně ve stejném roce definitivně eliminuje své dogmatické ideologické odpůrce, Ronald Reagan se už brzy stane prezidentem USA… Politické, ekonomické a ideologické změny v sedmdesátých letech jsou mnohem podstatnějším historickým mezníkem než pompézní léta 1989 až 1990. Bohužel si jich všímáme méně než toho pompézního data na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Škoda.

Západ konstruovaný jako ahistorický prostor

ČESKÁ POZICE: Nemůže být postoj, který popisujete, základním pro každou generaci? Lidé se přece už dříve mohli ptát, kde byly euroatlantické hodnoty za holokaustu či za imperialismu 19. století? Není z psychologického hlediska lepší zapomenout na historii, nepřipomínat si temné duchy a raději se dívat do budoucnosti? Tam si lze vše představovat krásné. Není lepší popřít naši minulost a žít bez historie?

BUDEN: Euroatlantická civilizace, jak ji nazýváte, není shlukem hodnot, které trvají beze změny několik století. Spíše mluvme o ideologii, která si nárokuje kulturní nadřazenost Západu nad zbytkem světa. Mluvme o vztahu silnějšího a slabšího, kdy ten silnější legitimizuje a racionalizuje použití síly všude na světě, aby zakryl své skutečné zájmy, které nemají s hodnotami, v jejichž jménu zasahuje, nic společného. A co je podstatné, takzvaná euroatlantická civilizace je ve skutečnosti ideologicky konstruovaná jako ahistorický prostor.

ČESKÁ POZICE: Takže holokaust vlastně není problém, protože…

Jak nacismus, tak komunismus vypadají, jako by byly něčím mimoevropským – mimozápadním –, jako by byly formami vlády jiné kultury uvalenými na euroatlantickou civilizaci.

BUDEN: Přesně tak! Dopovím to, holokaust není náš problém, není uvnitř tohoto ahistorického prostoru. Západ, takzvaný Západ, uspěl v transformaci vlastní traumatické minulosti do oblasti kulturní odlišnosti. Existence dvou, a znovu takzvaných, totalitárních režimů má speciální význam. Jak nacismus, tak komunismus vypadají, jako by byly něčím mimoevropským – mimozápadním –, jako by byly formami vlády jiné kultury uvalenými na euroatlantickou civilizaci. Jako by byly čímsi na způsob dočasných vetřelců z barbarské ciziny, kteří napadli Evropu, ale byli poraženi díky síle a skvělosti západních hodnot. Jak může být holokaust v rozporu s našimi hodnotami? Nikdy přece nepatřil k naší minulosti. Dotýkám se něčeho velmi nebezpečného – destrukce historické zkušenosti. Holokaust se dnes zjevuje jen ve formě kulturní paměti, v kulturní komemoraci.

ČESKÁ POZICE: To se podobá připomínání si komunismu – také máme muzea, kulturní artefakty…

BUDEN: Jistě. Nejen Češi, ale každý postkomunistický národ si v muzeích komunismus připomíná jako období zahraniční okupace, od které byl osvobozen na konci osmdesátých let; a chci především zdůraznit jedno: připomíná si ho jako období zahraniční okupace – jako by s ním neměl nic společného. To kulturní připomínání si, ta muzea jsou důvodem, proč veřejnost dnes rozezná fašisty – zajímavé je, že nikdo nebere vážně komunisty – pouze podle jejich kulturní formy, vizáže, svastik, nacistického pozdravu. Jako bychom se procházeli historickým muzeem a hledali kulturní relikvie. Anachronismus. Myslíme si, a v tom spočívá nebezpečí, že fašismus, obecněji totalitarismus, je hrozbou, jež přichází z minulosti, že se objeví jaksi znovuzrozený, že bude vše nějak zopakováno podle minulého vzoru. Nepoznáváme však znaky fašismu a totalitarismu, které nikdy zcela definitivně poraženy nebyly, které přežívají. Italský filozof Giorgio Agamben píše o výjimečném stavu – ten nenajdete jen v muzeích minulých totalitarismů, ale všude. Tento výjimečný stav se šíří před námi po celém globalizovaném světě jako mor.

ČESKÁ POZICE: Novináři teď třeba pátrají po fašistech mezi povstalci na Ukrajině, připodobňují Putina k Hitlerovi, hledají kulturní relikvie, o kterých mluvíte.

Kde leží nebezpečí fašismu? V tom, jak dnešní Evropa, a to, co jste nazval euroatlantickou civilizací, překresluje své hranice, dokončuje svůj unifikační projekt prostřednictvím kulturní a vojenské nadřazenosti.

BUDEN: Hledají holé lebky, že? A také vytetované svastiky a nevím co ještě – mimochodem to mohou najít bez problémů na obou stranách. Uniká jim ale podstata ukrajinského konfliktu a jeho výsledek, který je zřejmý už teď a má fašistický charakter: ukrajinský suverénní národní stát – v ideálním typu – se proměnil před námi v prostor permanentního výjimečného stavu. Kde totiž leží nebezpečí fašismu? V tom, jak dnešní Evropa, a to, co jste nazval euroatlantickou civilizací, překresluje své hranice, dokončuje svůj unifikační projekt prostřednictvím kulturní a vojenské nadřazenosti – jako by jedno nemohlo být bez druhého, jako by Evropa nemohla být bez NATO. Takzvaná euroatlantická civilizace pro sebe zajišťuje jistý blahobyt, zatímco společnosti mimo ni svrhává do katastrofy permanentní války a výjimečného stavu. Podívejte se na nejnovější vývoj na Blízkém východě a v severní Africe – nazývat to „arabským jarem“ nebo „demokratickou revolucí“ je špatný vtip. Podívejte se na Sýrii, Irák, Libyi, Egypt. Podívejte se na permanentní válku Izraelců s Palestinci – půl století neřešený problém, který se prohlubuje a je stále nebezpečnější. Něco podobného se stalo v bývalé Jugoslávii, zejména v Bosně a Kosovu, nyní se totéž odehrává na Ukrajině. Kdo se domnívá, že fašismus přijde v minulých kostýmech, stane se obětí fašismu, který přijde z budoucnosti, ten nebude navlečen do muzejních historických kostýmů. Opravdu nebude.

Protivník Západu protivníkem humanity

ČESKÁ POZICE: Jak v této souvislosti vnímáte Václava Havla? Ten byl signatářem „Dopisu osmi“ z roku 2003, který se týkal akceptace války v Iráku a v němž je mnoho vět o lidských právech a Západu. Je tento dopis příkladem ideologie, o kterou popisujete?

BUDEN: Především bychom neměli zapomenout, že důvod války, kterou Václav Havel a jeho evropští přátelé z celého srdce podpořili, byl vykonstruovaný. Nejde ale jen o to, že v Iráku nebyly zbraně hromadného ničení, selhala celá západní strategie šíření demokracie. Výsledek je zřejmý – půl milionu mrtvých, čtyři miliony uprchlíků, mučení, etnické čistky, nenapravitelné škody na iráckém státu i nezastavitelný sesuv do chaosu a války v celém regionu bez jakéhokoli optimističtějšího výhledu. Nemyslím, že problémem jsou a byli primárně západní lídři. Větším problémem je právě ideologie za tím a „Dopis osmi“ ji jasně verbalizuje – ten skvělý transatlantický svazek Evropy a USA, který spočívá ve společně sdílených hodnotách – v demokracii, individuální svobodě, lidských právech, ve vládě práva, tak se o tom v něm mluví, že ano? Jen o pár let dřív, v roce 1997, měl Havel jiný projev, v němž vítal rozhodnutí přijetí Polska, Maďarska a Česka do NATO. Argumentoval, že západní hodnoty by měly přijmout všechny kultury, všechny národy jako podmínku pro své přežití. Navíc vyzval USA, aby převzaly odpovědnost za celý svět. To mi připomnělo pesimistickou vizi německého filozofa z 20. století Carla Schmitta související s kolapsem vestfálského světového řádu suverénních národních států, kdy jedna ze stran identifikuje svou partikulární pozici s pozicí humanity jako takové. Co je podle této chmurné vize ale zač ten, kdo bude proti takové pozici?

ČESKÁ POZICE: Bude zřejmě nejen nepřítelem, ale i absolutním nepřítelem, jehož zničení je podmínkou vítězství humanity.

Odpovědnost USA za svět, po které Havel verbálně volal, se zvrhla do svého opaku – do absolutní neodpovědnosti Západu.

BUDEN: Ano, my dnes považujeme protivníka Západu za protivníka humanity jako takové. Zaslouží si takto zkonstruovaný protivník, aby s ním bylo zacházeno jako s lidskou bytostí? Pojem terorismus perfektně obkružuje Schmittovu vizi absolutního nepřítele – pro Havla proto bylo ideologickou nutností podpořit takzvanou válku proti teroru. Problémem je, že dnes nikdo nechce přijmout odpovědnost za katastrofické důsledky této války. Odpovědnost USA za svět, po které Havel verbálně volal, se zvrhla do svého opaku – do absolutní neodpovědnosti Západu. I hlásané západní hodnoty se znetvořily, máme tu místo nich dvojí standardy pro politická a vojenská angažmá Západu ve světě. V neposlední řadě jsme pak svědky ohromné beztrestnosti kroků Západu, byť jsou v rozporu s mezinárodním právem. Přetvářka Západu je nebezpečnou politikou, vede k destrukci existujícího řádu – jeho základních principů, hodnot, na nichž byl založen. Tento stav je přímým produktem posttotalitní ideologie, která z nás smyla všechna zla takzvaných dvou totalitarismů. I ten zmiňovaný „Dopis osmi“ je založen na otřepané frázi o Evropě osvobozené od nacismu a komunismu. Není politicky nestranný – spojuje ty, kteří tento dopis podepsali, s evropskými konzervativci. Není náhoda, že jeho dalším signatářem byl i Silvio Berlusconi. Ten v září 2003 vzbudil veřejné pobouření, když tvrdil, že Mussolini nikdy nikoho nezavraždil, ale že posílal lidi na dlouhodobou dovolenou. Berlusconi však nikdy nebyl známý jako ten, kdo by jednal něžně, v rukavičkách.

ČESKÁ POZICE: Češi se rádi prezentují jako pasivní oběti – tu německých nacistů, tu ruských komunistů, tu Habsburků, pod nimiž trpěli či museli dělat kompromisy. Na druhé straně ale máme národní hrdiny, třeba Václava Havla, do nichž se buď projektujeme, nebo říkáme, že jsme se nemohli „za komunistů“ chovat jako Havel, protože jsme měli rodiny, děti, potřebovali jsme práci.

BUDEN: Vzpomínám si na dva plakáty z pražského Muzea komunismu. Na jednom byl ruský medvěd s kalašnikovem, na druhém ruská matrjoška se žraločí tlamou. Oba zobrazovaly komunismus. Poselství je zřejmé – komunismus je ruským dílem, čímsi, co patří k ruské identitě. Automaticky z toho vyplývá ještě jedna dobrá, uklidňující, zpráva pro Čechy – komunismus nemá s vámi co dělat, zobrazujete jej a zjevuje se vám jako problém kulturní odlišnosti. Podobně to má každý národ. Například Češi jsou nevinnými oběťmi komunismu, Němci se líčí jako oběti nacismu či Rusové jako nevinné oběti komunismu. Výsledkem bohužel je, že komunismus a nacismus nemají žádnou historickou genealogii, nemají nikde své místo v naší paměti. Komický příklad kamuflování národní minulosti bylo možné zaregistrovat v souvislosti s litevskou velvyslankyní ve Velké Británii. Ta protestovala, že deník Guardian zahrnul Litvu do mapy bývalého Sovětského svazu. Ale vždyť je to pravda, Litva byla součástí Sovětského svazu! Nebo snad nebyla?

ČESKÁ POZICE: To mi připomíná Kunderův román Kniha smíchu a zapomnění…

BUDEN: Tam, kde hovoří o vaší slavné fotografii, z níž byl vymazán Vlado Clementis?

ČESKÁ POZICE: Ano.

BUDEN: Je to podobné. Propagandistická kamufláž. Litevská velvyslankyně chce po deníku Guardian, aby udělal totéž, co popisuje v jiném kontextu Kundera. Chce, aby Guardian zrenovoval historii a spoluvytvářel novou genealogii Litvy, v níž už nebude mít se Sovětským svazem a Ruskem nic společného. A musí to být uděláno dnes, protože Litva, jak řekla litevská velvyslankyně, „je silně oddána západním hodnotám…“

ČESKÁ POZICE: To už není bezelstná alternativní historie, ale aktivní zapomínání a ničení.

Všimněte si směšnosti: Ukrajinci na západě země svrhávají Leninovy sochy, zatímco ti na východě je brání. Když známe historickou pravdu, obě strany jsou úplně vedle.

BUDEN: Nejhorší parodii tohoto jevu najdeme teď na Ukrajině. Všimněte si směšnosti: Ukrajinci na západě země svrhávají Leninovy sochy, zatímco ti na východě je brání. Když známe historickou pravdu, obě strany jsou úplně vedle. Ti na západě proto, že Lenin a bolševici se aktivně snažili o národní osvobození Ukrajinců, o jejich územní, kulturní a jazyková práva – a to v opozici k carskému imperialismu a ruskému nacionalismu. Lenin by měl být ve skutečnosti jejich hrdinou. Ti na východě jsou rovněž zcela mimo – brání symbolicky Lenina, ačkoli svou aktuální politikou Leninův odkaz krutě ničí. Leninova památka ale jednoduše nezmizela, neztratila se. Spíše se udržela, jenže pouze ve formě kulturní paměti, zredukovala se na kus kulturního dědictví. Lenin se stal v představách lidí v konečném důsledku Rusem, pouze Rusem, dokonce hůř – stal se ruským nacionalistou, ztělesněním carského imperialismu, toho imperialismu, proti kterému nemilosrdně bojoval… Zapomínání, o kterém hovořím, není jednoduché vymazávání jistých prvků z minulosti, spíše jde o jejich překlad do podoby kulturních artefaktů – stává se z nich kulturní dědictví. Kdo si ale připomíná svou minulost jen kulturně, je odsouzen ji zopakovat politicky.

Boris Buden (56)

  • Chorvatský kulturní kritik a filozof, v názorech blízký slovinskému mysliteli Slavoji Žižkovi.
  • Narodil se v roce 1958 v Garešnici.
  • V roce 1990 v Záhřebu založil časopis Arkzin.
  • Do chorvatštiny přeložil několik děl Sigmunda Freuda.
  • Své eseje zveřejňuje v časopise Zeitschrift für Psychoanalyse und Gesellschaftskritik, Literatur und Kritik a v kulturní revue Springerin.
  • Autor řady knih, například Der Schacht von Babel. Ist Kultur überzetzbar? (2004). Česky vyšlo: Konec postkomunismu. Od společnosti bez naděje k naději bez společnosti.
  • V současnosti hostující profesor na Bauhaus Universität ve Výmaru.
  • Žije v Berlíně a ve Vídni.

J. Černý Dekadentní hlouposti na nás valí pan Buden 17:33 25.12.2014

Počet příspěvků: 21, poslední 31.12.2014 07:06 Zobrazuji posledních 21 příspěvků.