Joseph Conrad: Život jako plavba

Pro milovníky dobrodužných románů je příliš intelektuální, pro intelektuály jsou jeho knihy příliš dobrodružné. Vyhnout se mu však znamená obývat neúplný nebo přikrášlený svět.

Anglický spisovatel polského původu Joseph Conrad (1857–1923) splňuje podmínku znepokojivosti i intelektuální poctivosti na výtečnou, přesto na něm lpí nenápadné prokletí. Pro milovníky dobrodužných románů je příliš intelektuální, pro intelektuály jsou j | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Anglický spisovatel polského původu Joseph Conrad (1857–1923) splňuje podmínku znepokojivosti i intelektuální poctivosti na výtečnou, přesto na něm lpí nenápadné prokletí. Pro milovníky dobrodužných románů je příliš intelektuální, pro intelektuály jsou j | foto: archivČeská pozice
Anglický spisovatel polského původu Joseph Conrad (1857–1923) splňuje podmínku znepokojivosti i intelektuální poctivosti na výtečnou, přesto na něm lpí nenápadné prokletí. Pro milovníky dobrodužných románů je příliš intelektuální, pro intelektuály jsou j

Na titul spisovatel si mohou dělat nárok pouze autoři, kteří nějak vyvádějí z míry, přesněji řečeno, kladou neodbytné a znepokojivé otázky. Na formě nezáleží. Tam, kde jde o chlácholení a rozptylování, nelze hovořit o literatuře. V případě nedostatku partnerů k rozhovoru může být dialog veden přes propast času a hlavy netečných vrstevníků. A s pomocí překladatelů dokonce i s lidmi ze zemí, jejichž jazyku nerozumím.

Je-li literatura takto vymezena, zbývá ještě jeden problém. S kým se pouštím do rozhovoru? Kdo se mě snaží oslovit? Aby dialog mohl vůbec vzniknout, musím být přesvědčen, že před sebou nemám podvodníka, který se mě snaží obalamutit, něco mi vnutit, cosi mi prodat. Tam, kde chybí důvěra, že můj partner sleduje podobný cíl, může jít nanejvýš o studium lidských typů. Naslouchat mýtomanům nebo egoistům je často zábavné, případně užitečné pro pochopení jejich uvažování, ale neklid z nich načerpat nelze.

Neznalost a nepochopení

Anglický spisovatel polského původu Joseph Conrad (1857–1923) splňuje podmínku znepokojivosti i intelektuální poctivosti na výtečnou, přesto na něm lpí nenápadné prokletí. Pro milovníky dobrodužných románů je příliš intelektuální, pro intelektuály jsou jeho knihy příliš dobrodružné. Nemluvě o tom, že pro Angličany není zcela anglický, pro Poláky je málo polský a pro ostatní podezřelý kosmopolita. Výsledek je nasnadě: neznalost a nepochopení.

Přenesou-li se plavby, jichž se Conrad jako námořník, kormidelník, důstojník nebo kapitán zúčastnil, na mapu světa, obepínají jej neviditelnou sítí

Spisovatel, k jehož sledování stop je třeba mít po ruce atlas světa, by však měl vzbuzovat přinejmenším zvědavost. Ke každé jeho knize je možno nalézt konkrétní místo, kde se její děj odvíjí: Almayerův vzdušný zámek – Borneo, Tajfun – Formosa neboli Tchajwan, Falk – Chile... Dohledávání míst děje je nejen zábavná hříčka a cvičení v zeměpisu, ale především jeden ze způsobů, jak vstoupit do Conradova světa.

Teprve z paluby trojstěžníku jsou vidět rozměry plavidla, výška stěžňů, plocha plachet a úžasná složitost lanoví. Jen tak lze přičichnout ke složitosti vztahů mezi posádkou a kapitánem nebo poměrů v podpalubí, když se loď nachází daleko od pevniny. Znalci Conrada konstatovaný nedostatek imaginace je pro mne zárukou, že vychází z konkrétní reality, a nikoli z exotismu, který mu slouží jako vábnička na přilákání čtenáře.

Vliv Marseille

Józef Teodor Konrad Nalęcz Korzeniowskibyl vržen do světa roku 1857 v Berdyčevě (dnes na Ukrajině) jako poddaný ruského cara. Od svého otce Apollona převzal zdravou a podloženou nedůvěru vůči Rusům, ale jeho vlasteneckou víru ze sebe později pečlivě odstranil. Pronásledovaná rodina poznala i vyhnanství. Matka předčasně umírá na tuberkulózu v roce 1865, otec ji po čtyřech letech následuje.

Conradovým tutorem se stává strýc Tadeusz Bobrowski, s nímž bude udržovat písemný styk až do jeho smrti. Již v roce 1874 lze Conrada spatřit v ulicích Marseille. A toto období patří k nejzáhadnějším v jeho pestrém životě. Není důležité bádat po jeho podílu na pašování zbraní pro španělské povstalce a do jihoamerických republik ani po rafinované hře náznaků mladého muže poprvé vystaveného cizím vlivům. Citlivému člověku stačí k pochopení málo, a tím Conrad nesporně byl. I jeho pokus o sebevraždu z nešťastné lásky je rozostřen pozdější skepsí.

Nesporným faktem však zůstává, že se v Marseille nechal poprvé najmout na trojstěžník Mont Blanc. Za konec temného francouzského období, které bezesporu zásadně ovlivnilo jeho intelektuální vývoj, lze považovat rok 1878. Tehdy se dal najmout jako námořník na Skimmer of the Seas, na němž se dle něho začal učit anglicky. O svém přechodu tento vynikající stylista, jenž si do smrti uchoval silný přízvuk, v budoucnu napíše v dopisu Arthuru Simonsovi: „Vyrubávám svou angličtinu z černé noci a dřu se jak horník v šachtě.“

Konec námořní kariéry

Zmínit je třeba i to, že se svým přítelem Henrym Jamesem diskutoval výhradně francouzsky, aby se cítil rovnocennějším partnerem. Odchodem do anglického obchodního loďstva se zbavil Damoklova meče nad hlavou. Ve Francii mu totiž jako carskému poddanému neustále hrozilo vyhoštění do samoděržaví. Přenesou-li se plavby, jichž se jako námořník, kormidelník, důstojník nebo kapitán zúčastnil, na mapu světa, obepínají jej neviditelnou sítí. Conradův život je plný nejen vzdálených končin, ale i čekání – nejen na příznivý vítr, ale i na nové angažmá. Složil totiž kapitánské zkoušky, ale do jeho života neblaze zasáhl i přechod z plachet na páru doprovázený nezaměstnaností a rozkladem tradičních struktur.

Kandidátů na kouzelníka nebo osvoboditele je mnoho, ale Conrad ví, o čem mluví, když před nimi varuje

Přelom 19. a 20. století je obdobím nejrůznějších proudů, teplých i studených, jejichž následky pociťujeme dodnes. Orientovat se v nich, nezbloudit v mlze, odlišit tradice hodné zachování od škodlivých, si vyžadovalo hodně zkušeného kormidelníka. Je to bezpochyby právě tato zkušenost, jíž Conrad z velké části vděčí za dnešní aktuálnost. Těžko může být náhoda, že podobnou životnost projevuje i kormidelník Samuel Langhorne Clemens, známější pod pseudonymem Mark Twain.

Conradova námořní kariéra končí ze zdravotních důvodů na palubě lodi Adowa v roce 1893. Mnohem později se však nechá slyšet, jak se mu po moři stýská. A jsou to patrně obtíže spisovatelského řemesla, jímž byl nucen si vydělávat na živobytí, které jeho novele Mládí propůjčují nezvykle sentimentální tón.

Rokem 1893 začalo třetí, tvůrčí období jeho života, které ukončila až zástava srdce v roce 1924. Je vnitřně nejbohatší a zahrnuje literární přátelství se spisovateli, jako byl Ford Madox Ford, John Galsworthy, H.G. Wells, Henry James, Stephen Crane, André Gide nebo Paul Valéry, úspěchy i neúspěchy. Conrad nebyl ušetřen ani útrap intelektuálně nevyrovnaného manželství a starosti o potomstvo.

Velmi zvláštní dobrodinec

Frederick Karl, autor přinejmenším nejrozsáhlejšího, třebaže občas kritizovaného Conradova životopisu, nazval svou knihu Tři životy. Tento úhel pohledu lze snadno obhájit. Conradův život je skutečně možné rozdělit do tří téměř hermeticky uzavřených komor. Kloním se však spíš k názoru, že jde o kapitoly života jediného, nikoli pouze jedinečného, jehož koherence vyniká prostřednictvím vnějších peripetií, vzrušuje i psaním v nemateřském jazyce a má hlubší, téměř mytický význam díky zdánlivě bezcílnému bloudění.

Nejenže jedno období logicky vyplývá z druhého, ale Conrad vytrvale udržuje stále stejný směr, jímž je záchrana integrity jednotlivce v podmínkách světa před první světovou válkou. Zdeněk Vašíček v doslovu k Srdci temnoty napsal: „Conrad si vytrvale klade otázku – jak člověk obstojí sám vůči sobě, vůči podmínkám, které si sám zvolil. Člověk ,musí vůči pravdě (temnoty) postavit nějakou svou pravdivost (ne pravdu!) a být muž‘, a to v situaci, kdy si nelze nic ulehčit, na nic se odvolat. Kdy, jak říká, neexistuje nic nad člověkem, ani pod ním.“ Stručnější dokázal být už jen Jorge Luis Borges, který o Conradovi řekl: „Velmi zvláštní dobrodinec.“

Dodat je možné snad jen to, že navzdory často exotickému prostředí vychází najevo niterná jednota údělu, před nějž je člověk postaven. Otázka jediná, odpovědí mnoho. Na problémy, které jsou protagonisté nuceni řešit, si musí odpovědět každý sám. Je lepší vědět, kde číhá nebezpečí a jak mu vzdorovat. Jak říká kapitán MacWhirr v novele Tajfun: „A jak můžete uhádnout, co je to za bouři, dokud se do ní nedostanete?“

Varování před osvoboditelem

O tvář je možné v určitém věku a za jistých okolností přijít, ale když si to člověk přizná a nepostrádá sebeúctu, není vše ztraceno. To nejhorší, co ho může potkat, je být bezmocně zmítán předsudky, báchorkami a silami, jejichž lidský původ odmítá připustit a raději doufá, že jednoho krásného dne mávnutím kouzelníkova proutku zmizí. Nebo že přijde osvoboditel, jenž ho tíhy rozhodování zbaví.

Conrad pochopil ducha revolucionářů, tajných služeb a individuální sebeúcty jako málokdo druhý

Kandidátů na kouzelníka nebo osvoboditele je mnoho, ale Conrad ví, o čem mluví, když před nimi varuje. Tím pro čtenáře udělal, co mohl, a může si umýt ruce. Život vedený jako plavba se nemusí nutně odvíjet přímo na moři. I na pevnině je člověk vystaven neustálému kymácení, bouřím a hrozbě ztroskotání.

Největší poctou spisovateli je konstatovat, že pochopil a zprostředkoval uchopení podstaty nějakého jevu. Conrad pochopil ducha revolucionářů, tajných služeb a individuální sebeúcty jako málokdo druhý. Pochopit pirátství znamená zbavit se dětského okouzlení piráty, proniknout do nitra jednoho věčného lidského typu a porozumět jeho komplexnosti. Svou usilovnou snahou proniknout pod povrch zdání se stal Conrad autorem, jemuž se vyhnout znamená obývat neúplný nebo, což je ještě horší, přikrášlený svět. O kvalitě jeho próz svědčí i to, že ani filmovým adaptacím se většinou nedaří zastřít jejich hloubku.

Zmatek v překladech

Když jsem četl knihu Před očima západu, jež poprvé vyšla v roce 1911, mrzelo mne, že se tato skvělá analýza ruského chápání světa k českému čtenáři nedostane. Conrad v ní podává komplementární pohled k Dostojevského Běsům. Místo emocí analýza, vhledu nadhled a lítosti ironie. Pro toho, kdo chce pochopit rozdíl mezi ruským a evropským myšlením, je to plynulý proud postřehů a úvah, proč Rusko představuje samostatnou civilizaci. Ani lepší, ani horší než ostatní, pouze zoufale a nezměnitelně odlišnou. Je možné ji milovat nebo, nenávidět, ale je nutné ji především znát a jako Středoevropan se před ní mít na pozoru.

Je tedy zjevné, proč za vlády Svazu československo-sovětského přátelství česky vyjít nemohla. A pro současného roztěkaného čtenáře mi připadal Conradův styl příliš náročný. Správná doba byla promeškána, říkal jsem si. Mýlil jsem se. V roce 2011 tato kniha konečně vyšla vzápětí po novém vydání Tajného agenta.

Ostatně v překladech Conradových knih do češtiny panuje obdobný zmatek jako v hlavách odmítačů literatury. Třebaže jeho prózy přitahovaly největší jména českých překladatelů, dosud není jeho dílo v češtině kompletní. Některé jeho romány byly přeloženy několikrát pod různými názvy – The Rescue přeložil Timotheus Vodička jako Únik a Hana Žantovská jako Záchrana. Povídka Blbci vyšla pouze v překladu Ivana Schulze v roce 1912, který psal ještě Josef Konrad.

Jak zjistit pravdu

Ještě nepřehlednější situace panuje v případě jeho povídek. Z důvodů, o nichž se dnes už lze pouze dohadovat, vycházely ve výborech, které se různě překrývaly. V současnosti by bylo trestuhodně naivní snít o vydání sedmi knih povídek v podobě, kterou jim dal Conrad. Možná se však jednou v knihkupectvích objeví aspoň povídky, které v češtině ještě buď vůbec nevyšly, nebo jejichž překlady už natolik zastaraly, že se nedají číst.

V žádném případě by nešlo o vymetání šuplíků moderního klasika, ale o skvělé texty, které o mnoho převyšují většinu soudobé literární produkce. Kdyby se navíc nalezl nakladatel zbývajících nepřeložených románů, esejů a osobních vzpomínek, bylo by možné hovořit o sezoně v ráji. Podobný dobrodruh by si tím uznání širokého publika ani kritiky pochopitelně nevysloužil. Počítat by mohl nanejvýš s vděkem několika ztracených jedinců, jimž by usnadnil orientaci v permanentně a cílevědomě oblbovaném světě.

Za jiných okolností by bylo s podivem, že se nikdo takový dosud ze srdce temnoty nevynořil. Za současné situace si člověk spíš vzpomene na Conradovu povídku Příběh. Vypravěč v ní popisuje trauma, které utrpěl jako člen posádky lodi pověřené hlídáním pobřeží během jakési blíže neurčené války. Jednou v zátoce přistihli loď podezřelou z pašování zbraní. Přestože se při prohlídce zbraně nenašly, vysvětlení kapitána podezřelé lodě vypravěčova velitele neuspokojilo. Jediný způsob, jak zjistit pravdu, bylo poslat posádku na nebezpečné útesy. Když přežijí, lhali, když zahynou, mluvili pravdu. Ať každý sám rozhodne, zda chce vědět, jak příběh skončil.