Josef Václav Radecký: Vojevůdce, k němuž se Češi sto let nechtějí znát

Po stržení sochy maršála Koněva, obnovení Mariánského sloupu a vztyčení pomníku panovnice Marie Terezie přichází na řadu další velikán české historie – maršál Josef Václav Radecký z Radče. V širším smyslu jde o vyrovnání se s vlastní historií a evropským kontextem.

David Lancz 5.12.2020

Vizualizace návratu sochy maršála Radeckého na Malostranské náměstí. foto: Spolek Radecký

Vizualizace návratu sochy maršála Radeckého na Malostranské náměstí.

Hrabě Radecký (1766–1858), vojevůdce, který ve své kariéře neprohrál bitvu, naplánoval porážku Napoleona v bitvě národů u Lipska a ještě ve 82 letech vyhrával války, napsal: „Přísahal jsem císaři, mému pánu, že porazím nepřítele a že budu bránit jeho trůn a práva. Této přísaze zůstanu věrný do posledního dechu. Budu oplakávat krev, která musí téct, ale proleji ji. Onomu světu pak nechám, aby mě soudil.“

S Janem Žižkou (1360–1424) největší polní velitel, jakého kdy Češi měli, na rozdíl od husitského hejtmana se však k němu už sto let nechtějí znát. Jeho pomník stál na pražském Malostranském náměstí v letech 1858 až 1919, než musel na nátlak italské ambasády a protihabsburských nálad společnosti pryč, přestože šlo o umělecký skvost.

Pomník maršála Radeckého stál na pražském Malostranském náměstí v letech 1858 až 1919, než musel na nátlak italské ambasády a protihabsburských nálad společnosti pryč, přestože šlo o umělecký skvost

„Jeho vybudování organizačně a finančně zaštítila prostřednictvím Krasoumné jednoty Společnost vlasteneckých přátel umění, jíž dodnes vděčíme mimo jiné za Akademii výtvarných umění a Národní galerii v Praze,“ připomíná Jan Bárta, předseda Spolku Radecký Praha, snažící se o reinstalaci pomníku.

„Hrabě Radecký se vlastním úsilím vypracoval na proslulého vojevůdce habsburských armád. Již koncem 18. století bojoval pod Laudonem proti Turkům a Prusům, podílel se na porážce Napoleona, byl prozíravým politikem a šířil věhlas českých vojáků. Byl též představitelem vojenského umění úspěšné obrany, útočné války nevedl.“

Hrubé zkreslení

Rakouská armáda té doby měla mimořádně nadnárodní charakter, sloužili v ní vojáci ze všech koutů monarchie. O století dřív než český maršál v ní velel třeba italsko-francouzský princ Evžen Savojský narozený v Paříži (1663–1736), který vstoupil do služeb habsburského císaře, když ho Ludvík XIV. odmítl. Princ Evžen ve válce o španělské dědictví bojoval nejen proti rodné Francii, ale dokonce proti svému osobnímu příteli, maršálu de Villars, vrchnímu veliteli francouzské armády; přáteli zůstali i po válce.

A nikdo ve Francii nebourá Evženovy sochy, neboť slávy nabyl ve službách „cizího“ císaře. Češi ty Radeckého ano, a to se hrabě z Radče proslavil službou svému panovníkovi. Odpovídá tomu i maršálův památník. Je na něm hrdý vítěz, neporazitelný voják v triumfální póze. Vtiskl mu jeho tvůrce Emanuel Max (1810–1901) do tváře i velkorysost vítěze, nebo jen únavu životem? Štít, na němž stojí vítězný válečník, drží příslušníci různých zbraní monarchie, kteří bývají považováni za symbolické zástupce národů své tehdejší vlasti.

Nejčastěji se Radeckému vytýká, že „ač Čech, sloužil cizímu panovníkovi, a to ještě, který nás utlačoval“, to je ovšem hrubé zkreslení jak tehdejší, tak dnešní reality. Za prvé, Habsburkové byli dědiční čeští králové, ale především – pojem češství, jak jej chápeme dnes, byl značně odlišný od toho, jak jej chápala Radeckého doba. Nijak nezáleželo na jazyku, jímž Češi mluvili – princip byl územní.

V jejich tvářích, tentokrát z dílny bratra Emanuela Maxe Josefa (1804–1855), je cítit hrdost, že podpírají právě Radeckého. Existuje přesnější metafora multinárodního státu, kterým Rakousko bylo, sjednocujícího malé národy a chránící je (slovy Františka Palackého) před pruským militarismem a ruským imperialismem? Po zániku monarchie jsme v krátkém časovém období na vlastní kůži pocítili, že se Palacký (1798–1876) nemýlil ani v jednom případě.

Nejčastěji se Radeckému vytýká, že „ač Čech, sloužil cizímu panovníkovi, a to ještě, který nás utlačoval“, to je ovšem hrubé zkreslení jak tehdejší, tak dnešní reality. Za prvé, Habsburkové byli dědiční čeští králové, ale především – pojem češství, jak jej chápeme dnes, byl značně odlišný od toho, jak jej chápala Radeckého doba. Nijak nezáleželo na jazyku, jímž Češi mluvili – princip byl územní. Tedy i Němec žijící na území Koruny české a mluvící německy byl stejným Čechem jako jeho česky hovořící soused.

Až teprve v myšlení 19. století „národ“ začíná znamenat „lidé používající stejný jazyk“. A ve chvíli, když se národ vedle vlasti (patria) a víry (feides) definuje jazykem a etnickým původem, do hry vstupuje nacionalismus. Není bez zajímavosti, že tento obrozenecký nacionalismus (vzniklý za francouzské revoluce, která národ stavěla do protikladu k dosavadnímu ancient régime) stál za mnoha katastrofami 20. století…

Český obrozenecký nacionalismus

Ne že by nacionalistické tendence u nás už předtím nebyly, objevují se poprvé údajně už v Kosmově kronice, ale až do 19. století šlo jen o výstřelky. Jak to ve středověké realitě vypadalo, dokládá třeba koncil v Kostnici roku 1417 – koncilové národy se tehdy dělily na Angličany, Němce, Francouze, Italy a Španěly. Odpovídalo to však jiným kritériím než původu či jazyku – hlavou německého poselstva proto mohl být polský arcibiskup Mikuláš Tromba (1358–1422) – a nikomu to nepřišlo divné. Klíčem byla podřízenost konkrétnímu panovníkovi.

„Je velmi snadné propadnout nacionální omezenosti a zabedněnosti, která je považovaná za bůhvíjaký politický realismus. Jenže národ není žádnou biologickou nebo historickou daností, je výsledkem dějinného vývoje a intelektuální činnosti spojenou s mocenskými zájmy,“ napsal politolog Rudolf Kučera (1947–2019).

Radeckého zatracení je možné klást za vinu přízemnímu českému obrozeneckému nacionalismu ve spojení s fanatickým odporem k Habsburkům – co na tom, že pojmy jako „žalář národů“ se nikdy nezakládaly na pravdě

Historicky vykrystalizovaly dvě formy národních států – etnicky čistý stát, který se tváří, že menšiny nemá a také pro ně nemá žádná práva, nebo multietnický stát, jenž si během vývoje vytvořil takzvaný ústavní národ, kdy nejen všichni občané, ale i všechny národy si jsou před zákonem rovny – a právě tato rovnost z nich tvoří rovnoprávné občany (příkladem jsou USA).

České země se mohly stát tím druhým, k čemuž je opravňovalo tisíc let soužití s Němci, místo toho jsou tím prvním – po první světové válce se tři miliony obyvatel Československa ocitly bez práv, po druhé světové dokonce bez domova. „Přitom pojem Čechy měl ve smyslu tradice svatováclavské koruny vždy nadnárodní charakter, Čechy byly dvojjazyčným územím,“ upozornil europoslanec a intelektuál Otto von Habsburg (1912–2011).

„Koexistence Čechů a Němců vytvořila vlastní životní styl. Existovala-li někdy nadvláda jednoho nebo druhého národa, ocitl se celek v nebezpečí.“ Proto je Radeckého zatracení možné klást za vinu přízemnímu českému obrozeneckému nacionalismu ve spojení s fanatickým odporem k Habsburkům – co na tom, že pojmy jako „žalář národů“ se nikdy nezakládaly na pravdě.

Přepsání role Karla IV.

Jak strašně jsme za Habsburků úpěli, doložil historik Jiří Rak: „Když v roce 1917 vznikl Manifest spisovatelů, první oficiální projev nesouhlasu Čechů s nadvládnou Rakouska-Uherska, byl Alois Rašín vězněný v rakouském Möllersdorfu. Manifest mu poslali poštou do vězení, a jak Rašín později vzpomíná, četl si jej na dvoře věznice a byl z jeho textu nadšen. Neváhal proto a napsal autorům dopis, aby pod manifest připojili jeho podpis.“ To vše oficiální cestou, žádné motáky z vězení nebyly třeba.

A to byla válka, takže se dodržovala mnohem přísnější opatření! Představte si takové dopisování z kriminálu ještě v roce 1989… Nejtragičtěji tento omezený a zaslepený český postoj k Habsburkům vystihuje prohlášení prezidenta Edvarda Beneše (1884–1948), který v reakci na snahu Otty von Habsburga zachránit středoevropský prostor před nacisty reagoval krátkozrace hloupými slovy: „Raději Hitler než Habsburk.“ A totéž z pohledu Čechů platilo o habsburském vojákovi.

Jak daleko může obrozenecký nacionalismus dojít, svědčí přepsání role jednoho z největších císařů pozdního středověku Karla IV. (1316–1378), z nějž se najednou stal obhájce českých zájmů proti německé rozpínavosti. „Český Otec vlasti byl stejnou měrou Otcem říše,“ připomíná evropský rozměr tohoto panovníka Otto von Habsburg.

Jak daleko může obrozenecký nacionalismus dojít, svědčí přepsání role jednoho z největších císařů pozdního středověku Karla IV. (1316–1378), z nějž se najednou stal obhájce českých zájmů proti německé rozpínavosti. „Český Otec vlasti byl stejnou měrou Otcem říše,“ připomíná evropský rozměr tohoto panovníka Otto von Habsburg.

Karel IV. nařídil, aby úřady v Čechách fungovaly dvojjazyčně, česky i německy; Karlštejn postavil jako úschovnu říšských korunovačních klenotů a univerzitu, kterou založil v Praze, nikdy neplánoval nabídnout jen Čechům. Měla být pro celou říši. Karel IV., stejnou měrou Francouz a Němec jako Čech, udržoval dvůr, kde pospolu žili Češi, Němci, Francouzi nebo Italové. Není náhoda, že při svém pohřbu byl označen Otec vlasti, ne národa. Němcům byl Otcem stejně jako nám.

To až opět obrozenecký nacionalismus z něho udělal výlučného Čecha. Samozřejmě, nic není černobílé, a ani na obrozenecký nacionalismus nelze nahlížet jinak. Vedle negativ přinesl i pozitivní jevy jako demokratizační a sociální procesy, které vedly třeba k první Ústavě. Kdo se zajímá o tento problém hlouběji, nechť zapátrá v knihovnách; my se vraťme k maršálu Radeckému.

Dunaj jako evropanství

Radecký upadl do národní klatby, protože proti všem nacionalistickým snahám stál v opozici. Byl totiž vlastencem hinter-nacionálním – vlastencem monarchie, jasně definované hranicemi podunajského státu a katolickou vírou. Což nijak nevylučovalo, že se cítil Čechem – než prodal své ostatky výměnou za zaplacení dluhů, přál si být pohřben v rodných Čechách, protože se Čechem nikdy cítit nepřestal.

„Památka, věnovaná mi rodinami z dědinek milých z krásné vlasti české, z dědinek, v nichž jsem útlé mládí své strávil, z míst, kde i kosti mých drahých rodičů práchniví. Ku kostem po otcích svých složil bych rád i své po těchto nesnázích dlouhého a často strastiplného živobytí, v lůno milené vlasti mé české,“ napsal do Berouna v poděkování za udělené čestné občanství. V Radeckého pojetí to ani nebylo možné – být Čechem znamenalo stejně dobře být Rakušanem ve smyslu příslušníkem „národa monarchie“.

Symbolem Radeckého pojetí evropanství může být Dunaj, vypůjčíme-li si příměr z Písně o Nibelunzích. Zatímco Rýn představoval němectví a „čistotu rodu“, Dunaj je jeho protikladem. Známe přece pojem podunajská monarchie.

A naopak válčil proti všem, kteří tuto multikulturní zemi ohrožovali nacionálním pojetím – počínaje Napoleonem jako výhonkem francouzské revoluce a konče Italy, kteří po garibaldiovsku usilovali o etnické a jazykové sjednocení. Symbolem Radeckého pojetí evropanství může být Dunaj, vypůjčíme-li si příměr z Písně o Nibelunzích. Zatímco Rýn představoval němectví a „čistotu rodu“, Dunaj je jeho protikladem.

Známe přece pojem podunajská monarchie: „Dunaj je řeka, podél níž se setkávají, střetávají a mísí různé národy,“ píše italský spisovatel Claudio Magris. „Je to řeka Vídně, Bratislavy, Budapešti, Bělehradu a Dácie. Je jako stuha, která, podobně jako Ókeanos obtékal řecký svět, protíná a obepíná habsburské Rakousko.“ Na habsburské časy se v těchto městech a zemích vzpomíná idealizovaně a s nostalgií; jako na harmonii mezi národy – tou ty časy jistě byly, pokud se je nesnažili rozbít právě nacionalisté: němečtí, maďarští, italští nebo čeští.

Stejně jako obě řeky tečou do jiných moří, lišily se koncepce „jejich“ států – pruský maloněmecký přístup založený na nacionalismu jednoho národa a říšský přístup (říší je míněna Svatá říše římská, neplést si s třetí říší) založený na existenci jednoho státu složeného z mnoha národů. Která z koncepcí zvítězila, je zřejmé nejpozději v roce 1866, kdy na bojišti u Hradce Králové definitivně zanikla Svatá říše římská, jak správně podotýká rakouský historik Heinrich von Srbik (přestože de iure přestala existovat o 60 let dříve).

Čas smíření

Maršál Radecký byl do té míry představitelem říšského přístupu, jak si jen lze představit. Radeckému jeho odpůrci vyčítají mnoho – v italských válkách zabil čtyři tisíce Italů, jeho pomník reprezentuje militaristickou ideologii, odstraněním pomníku jsme odčinili Bílou horu, vyjádřili své národní vítězství a státní svobodu. Co na tom, že jsou to nesmysly.

Radecký ze svého pohledu hájil vládu práva – potlačoval povstání, přičemž se vzbouřenci zacházel mnohem lépe, než bývalo v těch dobách obvyklé. Svým vojákům zakázal rabování, při opětovném dobytí Milána se odmítl mstít, proto mezi civilními oběťmi najdeme leda Italy, kteří byli trestáni na hrdle za rabování ve svých městech nebo za zabíjení Rakušanů ze zálohy. A především: nastal čas smíření.

„Je pochopitelné, že na konci Velké války vyústilo válečné utrpení na frontách i v zázemí ve snahu malých slovanských národů včetně Čechů opustit jejich dosavadní širší vlast a dosáhnout plné samostatnosti,“ míní Jan Bárta ze Spolku Radecký. „Vlna jakési odplaty následující bezprostředně po rozpadu Rakouska-Uherska s sebou nesla i nešťastné akce zaměřené proti kulturnímu a myšlenkovému dědictví předků. Radeckého památník tehdy naštěstí nebyl poškozen, ale díky zásahu českých kultivovaných osobností té doby jen rozebrán a uložen do lapidária Národního muzea.“

Navíc, každá válka si vyžádá padlé. Sluší se připomenout, že Radecký ze svého pohledu hájil vládu práva – potlačoval povstání, přičemž se vzbouřenci zacházel mnohem lépe, než bývalo v těch dobách obvyklé. Svým vojákům zakázal rabování, při opětovném dobytí Milána se odmítl mstít, proto mezi civilními oběťmi najdeme leda Italy, kteří byli trestáni na hrdle za rabování ve svých městech nebo za zabíjení Rakušanů ze zálohy. A především: nastal čas smíření. S ostatními zeměmi společně v Evropské unii, s vlastní historií.

Ví to i Spolek Radecký: „Naší konkrétní odpovědí je návrh, protože vojáci padlí ve válkách 19. století u nás dosud nemají společný symbolický památník, aby obnovený pomník nesl vedle jména Radecký také dedikaci: Památce všech obětí válek 19. století – Ve smrti smířeni,“ doplňuje Bárta. Na maršálovi Radeckém je vidět, proč je dobré nenechat se uzavřít do úzké malosti nacionálně-státního myšlení a více se spoléhat na heslo Františka Josefa I. „viribus unitis“ – spojenými silami.

J. Koutský A bude stát na stanici tramvaje 11:41 5.12.2020
R. Doubravský To já zcela jistě udělám. Pozdravuju. 0:50 8.12.2020

Počet příspěvků: 21, poslední 24.12.2020 03:02 Zobrazuji posledních 21 příspěvků.