John Cage v kulisách hurikánového New Yorku

Publicista Boris Klepal navštívil festival Beyond Cage, jenž důstojně připomněl dílo, osobnost a vliv tvůrce nové hudby.

Boris Klepal 23.11.2012

John Cage (1912–1992) byl oslaven v New Yorku na festivalu Beyond Cage. foto: © IsifaČeská pozice

John Cage (1912–1992) byl oslaven v New Yorku na festivalu Beyond Cage.

„Pokračujte vpravo!“ povykoval na mě zřízenec v opuštěné nadzemní stanici metra Howard Beach, kam mě zavezl AirTrain z letiště JFK. Cesta vyznačená silničářskými kužely vedla k náhradní autobusové dopravě. Byla už tma, autobus jel nekonečně dlouho a cestující byli trpělivě ujišťováni, že opravdu směřují na Brooklyn. Byl jsem vlastně rád, že jsou nervózní všichni okolo a nemusím se ptát pořád dokola na to samé. Venku hučel New York směsí nespočetných zvuků, z nichž vytvořil John Cage novou hudbu, za níž jsem přijel jako do země zaslíbené.

Podobně si možná připadal i John Cage, když přijel v roce 1964 do Československa, které se mu připletlo do cesty mezi návštěvami Helsinek a Varšavy na turné s taneční skupinou Merce Cunninghama. Cageova díla se v Praze (a poté i v Ostravě) tehdy poprvé dočkala provedení s kompletním symfonickým orchestrem, protože v socialistickém hospodářství peníze zřejmě nebyly problém...

Horší to bylo s kvalitou hotelu Paříž, neochotou techniků a byrokracií, která byla vůči umělcům ze Západu mimořádně ostražitá. Důležitou roli sehrál fakt, že ambasáda USA nechtěla mít s podivnými avantgardisty jako oficiálními reprezentanty jejich země nic společného, a k vystoupení se začala stavět příznivěji až poté, co zaznamenalo bouřlivý úspěch. Pozitivně zapůsobily i meruňkové knedlíky a to, že John Cage byl vášnivý houbař – musel mít pocit, že se dostal prakticky do ráje, zvlášť když se stal členem České mykologické společnosti.

Manažera tehdejšího turné dělal David Vaughan, jenž se letos zúčastnil přednášky Jaroslava Šťastného o Cageovi v Českém centru v New Yorku. Ta byla součástí festivalu Beyond Cage (21. 10. – 7. 11. 2012), který připomněl dvojité letošní výročí (1912–1992) skladatele, jenž přivedl do hudby ticho a náhodu jako základní principy. Jeho hudba i osobní přítomnost v tehdejším Československu zatřásly názory mnoha mladých skladatelů možná stejně bouřlivě a nečekaně jako hurikán Sandy životem New Yorku, a tím i samotným festivalem. Šťastného prezentace určitě nebyla tou nejnápadnější festivalovou akcí, ale přispěla přinejmenším k pochopení silné české účasti na festivalu.

John Cage, jenž místo klasických partitur vytvářel důkladně promyšlené itineráře přesně načasovaných, ale zcela náhodných zvukových událostí, byl hudební reformátor stejného významu jako Beethoven nebo Wagner. Mnozí současní skladatelé jsou vlastně jeho děti a čeští autoři, kteří s ním přišli do styku v roce 1964, možná o něco více než ostatní. Patří mezi ně i pražský rodák, skladatel, dirigent a flétnista Petr Kotík žijící od začátku 70. let v Americe, jenž s Cagem, svým duchovním otcem a později i přítelem, umělecky spolupracoval 28 let až do jeho smrti. Právě Kotík byl jedním z hlavních iniciátorů, organizátorů i aktérů festivalu, který Cageovo dílo, osobnost a vliv připomněl.

Slyšet New York

V New Yorku není nikdy ticho. I když jsem bydlel v klidné části Brooklyn Heights, obrovské město o sobě neustále dávalo vědět směsí nekonkrétního vzdáleného hučení, občasného houkání sirén lodí z East River a prakticky nepřetržitého troubení aut. John Cage prý tvrdil, že ho pestrá zvuková kulisa při komponování ani v nejmenším neruší, naopak je pro něj inspirací.

Přesvědčil jsem se o tom během úvodního koncertu festivalu v Carnegie Hall, kde byla paralelně provedena Cageova díla Atlas Eclipticalis společně s Winter Music. Orchestr a dva klavíry pod zasvěceným vedením Petra Kotíka vysílaly do sálu své vibrace, aniž jsem si všiml, že jim to trvá téměř dvě hodiny. V jakémsi meditativním transu jsem chvílemi úplně zapomínal, že nejsem doma u otevřeného okna, ale na koncertě– slyšet New York pro mě bylo z hudebního hlediska důležitější než prožít Wagnerova Parsifala v Bayreuthu. Hudba hovořila o městě, v němž jsem dočasně bydlel, snad výmluvněji než Smetana o Vltavě, navíc byla provedena v důstojném prostředí a s veškerou vážností, kterou vyžaduje.John Cage prý tvrdil, že ho pestrá zvuková kulisa při komponování ani v nejmenším neruší, naopak je pro něj inspirací

Carnegie Hall připomíná vídeňský Konzerthaus, má jen o něco pohodlnější sedadla a otravnější klimatizaci, ale především výbornou akustiku. I tak se ale sotva vyrovná Avery Fisher Hall, kam jsem si mimo rámec festivalu „odskočil“ na klasiku v podání Newyorské filharmonie – jejich hutný, šťavnatý zvuk je jistě z části způsoben akustickými vlastnostmi sálu, které vás přimějí úplně zapomenout, v jak škaredé ratejně jste se vlastně ocitli. Konvenční kombinace Mozartovy serenády a hornového koncertu s Mahlerovou první symfonií pokračovala v nejbližší stanici metra, kde hrál saxofonista téma z druhé věty. Vycházet zákazníkům vstříc tu umějí elegantně a s naprostou samozřejmostí.

Spirituál kvintet nikdy více

V klubech a vlastně i v Brooklyn Academy of Music jsem byl překvapený, jak málo lidí tu chodí na koncerty. A to teď nemluvím o festivalu věnovaném Cageovi, jehož hudba jistě není pro každého. Obrovská nabídka a zmlsané publikum asi nejsou ideální kombinace z hlediska návštěvnosti, hudebníky však motivují k výkonům na hranici úplného vyčerpání. Světová premiéra písňového cyklu Out Cold Phila Klinea předcházená jeho efektními Zippo Songs sice byla navštívená slušně, ale i tak jsem dostal bez problémů lístek i pěkné místo v sále těsně před představením. Theo Blekmann, jehož projev v mnohém připomínal Patricka Morrisseyho, provedl oba cykly s rockovým odpichem. Soudobou vážnou hudbu dělal z jeho vystoupení především doprovod komorního orchestru a prostředí brooklynské akademie.

I Marc Ribot, jehož kytara má určující vliv na zvuk Waitsových Rain Dogs, přilákal do klubu Littlefield asi jen šedesát lidí, talkshow Chrise Getharda s vystoupením čtyřmístních kapel celých dvacet. Při poměrně nízkém vstupném i nevelké konzumaci drahého alkoholu jsem nebyl schopen pochopit, z čeho takový klub žije, a rád bych do toho pronikl.

Nedělní pobožnost v modlitebně Brooklyn Tabernacle mě vyléčila z chuti slyšet ještě někdy v životě Spirituál kvintet, jakkoli mě k podobné hudbě přivedl a vděčný mu za to nikdy být nepřestanu. Zároveň už se ale mluvilo o blížícím se hurikánu, ačkoli počasí venku vypadalo úplně normálně. Odpoledne už se však zvedal nepříjemný vítr, v obchodech se tvořily dlouhé fronty, mizela balená voda, baterky a chleba, zavíralo se dřív, v šest hodin přestalo jezdit metro. Vlna způsobená hurikánem v noci zaplavila některé stanice metra i tunely pod East River a městská doprava zůstala ochromená až do příští soboty.

New York hromadnou dopravu sympaticky preferuje, aut je zde na americké poměry málo. Navíc v osmimilionovém městě není možné, aby se všichni dostali do práce individuálně, i kdyby byly funkční všechny komunikace. Někteří lidé přišli o domy, jiní byli bez elektřiny, ale řada dalších měla pět volných dní po sobě a pouliční barbecue party z přebytků masa z nefunkčních mrazáků. Horší bylo, že bez elektřiny nefungovala ani benzinová čerpadla a u pump se tvořily dlouhé fronty, pokud nebylo úplně zavřeno.

Sólo pro Janáčkovu filharmonii

V této situaci byl skoro zázrak, že se nezrušila ani jedna festivalová akce, i když k jistým změnám a přesunům pochopitelně došlo. V Paula Cooper Gallery, kde ještě před Sandym proběhl výborný koncert FLUX Quartetu, byli bez proudu. Opera Petra Kotíka Many Many Women proto musela být přesunuta do The Invisible Dog Art Center a místo kompletní, téměř šestihodinové verze byl proveden pouze dvouapůlhodinový fragment.

Předcházející koncert Ostravské bandy s mezzosopranistkou Katalin Károlyiovou v Bohemian National Hall ovlivnily nečekané změny v dramaturgii, i když nijak ve zlém. Vzhledem k dopravní situaci se totiž na místo nedostala skupina Talujon Percussion a plánované skladby s bohatou účastí bicích byly nahrazeny písněmi Johna Cage. Na koncerty se bohužel nemohli dopravit ani lidé, kteří už měli koupené lístky, čímž do jisté míry utrpěla ještě i návštěva koncertu v brooklynském divadle Roulette (i tak ale byla festivalová návštěvnost velmi dobrá). Tam se po Cageově Koncertu pro klavír a orchestr hrály čtyři rozměrné skladby pro sólové nástroje včetně světové premiéry Red Flower On A Bamboo Pole saxofonisty Roscoe Mitchella.

Načasování hurikánu se ukázalo pro festival ještě šťastné i přes všechny způsobené obtíže. Letiště totiž otevřela právě tak, aby se na místo dostala Janáčkova filharmonie Ostrava, jejíž koncert z velkých orchestrálních děl Mortona Feldmana vytvořil vrchol festivalu. Nejen hudební, ale i společenský – koncert se konal v Alice Tully Hall v Lincolnově centru, v sousedství sídla Newyorské filharmonie, Julliard School a Metropolitní opery. Do té jsem si odskočil opět na něco „necageovského“ – na provedení shakespearovské opery Bouře 41letého Thomase Adese, jejíž inscenace je intenzivně diskutovanou událostí v operním životě New Yorku. Hudba, z níž je cítit vliv Benjamina Brittena, i inscenace vycházejí vstříc konvenci a publiku, které chce vidět operu stejnou jako před sto lety. O technické dokonalosti provedení si ale naše operní produkce mohou nechat jedině zdát a Simon Keenlyside jako Prospero a Audrey Lunaová jako Ariel byli dokonalí.

Ostravské filharmoniky doprovodil na festival Beyond Cage i ostravský primátor Petr Kajnar (tady je nutno říci, že bez podpory magistrátu by si ostravští filharmonici takový výlet vůbec nemohli dovolit). Janáčkova filharmonie Ostrava nezískala jen pomyslnou čárku za samotnou účast, ale za účast podnětnou a přínosnou jak pro festival, tak pro orchestr samotný.

Je mi jasné, že velký symfonický orchestr nemůže žít z provozování nejprogresivnější hudby současnosti a musí se věnovat i běžnému repertoáru, je to nutné i z mnoha uměleckých hledisek. Schopnost na úrovni a zcela suverénně interpretovat Cage, Browna nebo Feldmana z něj ale dělá výjimečné těleso. To je teprve něco zvláštního, co by ze jména orchestru mohlo udělat značku dokonce i v celosvětovém měřítku. Interpretaci Dvořáka, Janáčka či Mahlera samozřejmě nemohou ostravští filharmonici svým domácím abonentům odepřít, ale nikdo a nikdy si je mimo Ostravu kvůli takovým věcem nezapamatuje, ani skrze koncerty s Jarkem Nohavicou.

Ve srovnání s úmrtím Elliotta Cartera působila sněhová vánice nad New Yorkem dojmem nepodstatné banality

Petr Kotík vedl jak feldmanovský koncert, tak závěrečný večer zahájený světovou premiérou skladby individuals, collective Christiana Wolffa. Ten skladbu dokončil až v průběhu festivalu, na provedení byla znát nedotaženost, na orchestru nedostatek soustředění. Lépe dopadl následující Accept Lucie Vítkové, dialog její akordeonové performance s bicí soupravou skrze symfonický orchestr.

Vnímání filmu Johna Cage One11 společně s jeho kompozicí 103 příznačně poznamenala náhoda, kterou by nenaplánoval ani tento velký guru. Dva dny předtím zemřel v New Yorku v úctyhodných 103 letech skladatel Elliott Carter, jemuž byl koncert na poslední chvíli věnován. Ve srovnání s touto událostí působila sněhová vánice nad New Yorkem dojmem nepodstatné banality, i když jsme byli rádi, že se jen přehnala a ve čtvrtek večer už byl provoz na letišti normální.

Ligeti, Glass, Mozart...

První skladatel v nabídce klasické hudby na palubě Delta Air Lines při cestě do USA byl Görgy Ligeti, na čtvrtém místě pak Philip Glass. Obligátní Mozart, jehož mechanicky přijímanou genialitou se zalepí každá díra, či Chopin a další klasicko-romantický standard sice převažovali, ale i tak se zdálo, že směřujeme do poněkud jiného hudebního světa.

Současná hudba v něm není neposlouchatelná úlitba otravným muzikologům, ale běžná součást repertoáru, která vedle dávno mrtvých klasiků bez problémů a rovnocenně obstojí.

Počet příspěvků: 3, poslední 23.11.2012 12:43 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.