Jihovýchodní Asie: Je třeba se bát války

Japonsko v úterý schválilo rezoluci rozšiřující výklad staré „pacifické“ ústavy, jež zemi podle nové interpretace povoluje použití vojenské síly i na obranu spojence napadeného společným nepřítelem. Přelomovou změnu v bezpečnostní politice analyzuje v širších souvislostech Ondřej Hýbl.

Japonský  premiér Šinzó Abe na tiskové konferenci v Tokiu. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Japonský premiér Šinzó Abe na tiskové konferenci v Tokiu. | foto: Reuters
Japonský  premiér Šinzó Abe na tiskové konferenci v Tokiu.

Japonští i čínští představitelé státu nepřestávají svět ujišťovat, že válku si opravdu nepřejí. Není důvodu jim nevěřit. Provázanost zemí  druhé a třetí ekonomiky světa je obrovská, následky válečného konfliktu by pro obě ekonomiky byly naprosto zdrcující. Vojenský střet si reálně představit dovede málokdo. Jedna věc jsou silné a „rezolutní“ postoje politiků vůči svému sousedovi, zejména jsou-li určené pro domácí publikum. Odstartování vojenské operace je ovšem něco naprosto jiného.

Jenže: anexe Krymu Ruskem těsně po skončení olympijských her či současný vývoj v Iráku ještě loni v létě také spadal do kategorie katastrofických scénářů, které si sice  asi bylo možné představit, ale vážně s nimi kalkuloval jen málokdo. Jak je tomu tedy v případě Japonska a Číny a dalších zainteresovaných zemí v regionu? Má se svět bát dalšího konfliktu? Ukočírují politici obou hlavních velmocí své současnou situací nadopované nacionalistické ultras?

Spor o souostrovi Senkaku

Informace o tom, že Čína má s Japonskem nějaký územní spor ohledně souostroví Senkaku/ Tiao-jü-tao, v současnosti hlavní důvod napětí, se ve většině světových médiích začaly objevovat zhruba před čtyřmi lety, v souvislosti se zatčením čínské rybářské lodi japonskou pobřežní stráží. Svět věděl paradoxně mnohem více o nevyřešené, neřešené, ale také nijak kritické disputaci Japonska s Ruskem ohledně souostroví Kurily/Hoppó Rjódó.

Problém okolo souostroví Senkaku však „vznikl“ již v roce 1972, kdy USA vrátily Japonsku správu nad okupovanou Okinawou a v rámci tohoto kroku Zemi vycházejícího slunce „přidělily“ též „administrativní správu“ nad skupinkou ostrůvků Senkaku. Proti tomuto kroku tehdy však mocně protestovaly obě Číny, jak ta komunistická kontinentální, tak demokratická na Tchaj-wanu.

Nedořešený – neřešený stav mezi Čínou a Japonskem ohledně soustroví Senkaku/Tiao-jü-tao trval dalších bezmála 40 let

Když o několik měsíců později Čína a Japonsko přikročily k normalizaci vztahů, dohodli se tehdejší představitelé obou zemí, japonský předseda vlády Kakuei Tanaka a čínský premiér Čou En-laj, že v rámci hladkého průběhu jednání o podstatnějších záležitostech ponechají řešení statutu ostrovů Senkaku mimo jednání, nejlépe na vhodnější dobu někdy v budoucnosti. Tento nedořešený – neřešený stav trval dalších bezmála 40 let.

Relativně nové odhady o možných zásobách plynu v oblasti sice k souostroví přitáhly pozornost japonské i čínské veřejnosti, ale ještě v roce 2008 obě země rámcově souhlasily možné naleziště využívat společnými silami. Dva nájezdy čínské rybářské lodi do člunu japonské pobřežní stráže ve sporných vodách v roce 2010 a následné zatčení kapitána čínské lodi však v Číně vyvolalo ostrou vlnu protestů i protijaponských demonstrací. 

Událost však rozjitřila emoce i na straně japonské. Tokio sice propustilo posádku, kapitán však čelil trestnímu stíhání. Čína reagovala zastavením vývozu vzácných kovů do Japonska, na nichž stojí výroba mnoha japonských high-end produktů. Z pohledu Číny by přijetí japonského trestu pro kapitána znamenalo de facto uznání japonské správy nad souostrovím.

Z japonského úhlu pohledu není o nárocích na souostroví Senkaku pochyb, a to ani v kontextu mezinárodního práva. Při pohledu z Číny je zase obvinění kapitána v roce 2010, ale zejména následný odkup souostroví od japonského soukromého vlastníka a jejich přiřazení pod administrativní správu metropole Tokia z podzimu roku 2012 chápáno coby faktické anulování léta mlčky tolerované dohody mezi Tanakou a Čou En-lajem.

Přes silné protesty Japonska i USA deklarovala Čína nové hranice svého obranného vzdušného prostoru, který aktuálně pokrývá téměř celé Východočínské moře

A od té doby situace ve vodách mezi Čínou a Japonskem ještě znatelně přitvrdila. Přes silné protesty Japonska i USA deklarovala Čína nové hranice svého obranného vzdušného prostoru, který aktuálně pokrývá  téměř celé Východočínské moře. Noviny tak již neplní zprávy o kolizích rybářských lodí a výletech politiků do sporných vod okolo souostroví, ale země se v posledních dnech vzájemně obviňují z ohrožení vlastních letadel stíhačkami protistrany.

Počet startů japonských F-15 vzlétajících proti narušiteli japonského vzdušného vzdušného prostoru v minulém roce stoupl o 36 procent oproti roku 2012 a ke kontaktu bojových letadel na hranici dochází téměř denně. Šéf úřadu vlády Jošihige Suga, vůči Číně politik maximálně rezervovaný, opakovaně volá po zřízení krizové komunikační linky mezi Tokiem a Pekingem pro případ řešení krizových situací.

Protičínská koalice pod vedením Japonska?

Není to však jenom Japonsko, kdo má aktuálně s Čínou otevřené územní spory. Nevyjasněné územní otázky se dotýkají také Vietnamu, Filipín a Malajsie. Z pohledu Vietnamu vybudovala Čína ropnou plošinu ve vietnamských výsostných vodách, z pohledu Číny však těžba na plošině probíhá dle platného mezinárodního práva. V případě Filipín si Čína nárokuje prostor zásadně zasahující do filipínských výsostných vod.

Na rozdíl od Japonska sice s Vietnamem USA spojeneckou dohodu nemají, avšak spolupráce obou zemí se v posledních letech značně prohlubuje a USA s Vietnamem pořádaly několik společných vojenských cvičení. Potopení vietnamské rybářské lodě na konci května pouhých 17 námořních mil od čínské vrtné plošiny a další kolize tak nenechávají v klidu ani Washington. Vietnam se chystá napadnout umístnění plošiny u Paracelských ostrovů, které si nárokuje, u mezinárodního tribunálu. Čína těžbu i nárok na „své“ ostrovy Si-ša obhajuje jako nezpochybnitelné právo.

Japonský premiér Šinzó Abe se snaží na svoji stranu získat státy, které nejsou v alianci s USA a samy Číně vojensky vzdorovat nedokážou

Vůči Číně ostře se vymezující japonský premiér Šinzó Abe se snaží na svoji stranu získat právě tyto státy, které nejsou v alianci s USA a samy Číně vojensky vzdorovat nedokážou. Na konci května na zasedání bezpečnostní rady představitelů zemí ASEAN (Sdružení národů jihovýchodní Asie) Abe vyzval Čínu k respektování platného práva. A také prohlásil, že Japonsko hodlá mnohem proaktivněji přistupovat k otázkám bezpečnosti v regionu a podporovat země, které mají podobné územní spory.

Podobné prohlášení v zahraničí ze strany vrcholného japonského představitele bylo naprosto zásadním posunutím limitů japonské zahraniční politiky, před pár lety absolutně nemyslitelným. Abe také již vloni slíbil Filipínám dodat deset lodí, kterými by země měla rozšířit výzbroj pobřežních hlídek. A filipínský prezident Noynoy Aquino je za stávající pomoc ochoten vyjít Abemu v jeho aktivitách mimořádně vstříc – dokonce Japonsku odpustit i jeho válečnou minulost a okupaci svého území. 

Při své poslední návštěvě Japonska na konci června dokonce na společné tiskové konferenci s Abem prohlásil: „Málokdo by zpochybňoval zkázu, kterou moje země utrpěla za druhé světové války. Nicméně od poloviny minulého století naše vztahy s Japonskem charakterizuje vzájemná důvěra a neutuchající pomoc.“

Těžko co může ilustrovat zásadní změnu, kterou – v kontrastu s aktuálně sílící čínskou armádou a jejím nevybíravým přístupem vůči svým sousedům – právě prochází vnímání japonské válečné historie v regionu. Aquino však během své návštěvy v Tokiu zašel ještě dál :

„Nenahlížíme se znepokojením na žádné návrhy revize japonské ústavy, pokud si je lid Japonska přeje, zejména pak, pokud by tyto změny umožnily Japonsku dostát svým mezinárodním závazkům a tyto změny by nás posunuly blíže k dosažení našeho společného cíle – míru, stability a vzájemné prosperity.“

Pro některé státy v regionu by varianta bipolární jihovýchodní Asie se silnější rolí Japonska mohla být alternativou lákavou

O čem Aquino mluvil, je nyní jasné i nevědoucím: o reinterpretaci, respektive novém výkladu japonské ústavy, zejména pak oblastí dotýkajících se takzvané „kolektivní sebeobrany“. Tedy možného zapojení japonské armády do bojů při obraně jejich spojence. Devátý článek ústavy toto Japonsku až do úterý 1. července zakazoval, stejně jako „užití síly nebo užití hrozby silou při řešení mezinárodních sporů“. Premér Abe zásadní změnu v bezpečnostní politice země prosadil, byť podle posledních průzkumů s ní souhlasí pouze třetina Japonců.

Nicméně Filipíny na své straně má. Jak na Abeho krok budou reagovat další členové sdružení ASEAN, je otázka. Některé země jistě nebudou chtít ohrozit své stávající – a mnohdy zcela klíčové – vztahy s Čínou, pro jiné by varianta bipolární jihovýchodní Asie se silnější rolí Japonska mohla být alternativou lákavou.

USA se roli „sudího“ nevyhnou

Z popisu situace  se vojenský střet Japonska s Čínou jeví téměř jako nevyhnutelný. O jeho reálné hrozbě mluví třeba i singapurský premiér. Čína i Japonsko výrazně posilují armády, Japonsko navíc pro případ vojenského střetu o souostroví Senkaku údajně spustilo konkrétní přípravy na nakládání s čínskými válečnými zajatci. Není to však jediný možný scénář, který by se pro region nabízel. Varianta „válka“ by byla pro všechny zúčastněné devastující. Těžko také odhadovat, jak by se v oblasti projevil nekontrolovatelný hráč – Severní Korea. Prostředí je příliš výbušné a důsledky případného válečného střetu dnes není schopen odhadnout nikdo.

Přes ostrou rétoriku na obou stranách tu naštěstí ještě platformy pro vzájemnou komunikaci existují. První budiž, možná poněkud překvapivě, od 26. června do 1. srpna probíhající vojenské cvičení Rim of the Pacific 2014. Jde o největší mezinárodní námořní manévry, na nichž participuje 49 lodí a 6 ponorek z 23 států. Poprvé se jej se šesti loděmi účastní i Čína.

Diplomatická kolize mezi Tokiem (hlavním spojencem USA ve východní Asii) a Pekingem sice čínské účasti na manévrech dodává poněkud nepříjemnou pachuť, současně by však bylo mnohem horší Čínu opominout. Izolace Země středu by jednak byla dalším impulsem pro čínské nacionalisty a také by patrně ještě podpořila již tak probíhající námluvy Číny a Ruska, které nyní hledá alternativy vůči EU i USA, a to nejen pro odbyt svých surovin. I Rusko má v západním Pacifiku své zájmy. Aktivní účast Číny na vojenském cvičení organizovaném USA je tak jednoznačně dobrou zprávou.

Nejdůležitějším prostředkem vzájemné komunikace bude pokračování Američany iniciovaných rozhovorů na projektu Trans Pacific Partnership

Nejdůležitějším prostředkem vzájemné komunikace však bude pokračování Američany iniciovaných rozhovorů na projektu Trans Pacific Partnership. V tomto projektu ekonomického partnerství zemí oblasti Tichého oceánu nejde ani tak o politiku, ale o peníze především. Na úrovni obchodní a průmyslové spolupráce je přitom vytvoření alespoň částečně stabilního prostředí nejvyšším zájmem všech zainteresovaných. A USA jsou jediným hráčem, který je schopen motivovat k dohodě všechny strany.

Protichůdných zájmů je sice mnoho, problém se však omezuje jen na to, jak tento střet zájmů zvládnout. Naštěstí – na rozdíl od Blízkého východu či Afghánistánu – není v jihovýchodní Asii ve hře neřešitelný problém nepřekonatelných hranic náboženství. I když jistému stupni náboženského radikalismu se mnohdy blíží diametrálně odlišné pohledy na výklad vlastní moderní historie.

Válka v region tedy jedinou možností není. Při troše smůly by ale klidně mohla propuknout konflikt mnohem závažnější než současné krize na Ukrajině, v Iráku či Sýrii. I když při pohledu ze středu Evropy se to tak ještě jevit nemusí. Doufejme pro tentokrát, že čistě ekonomické myšlení a sebestředná touha po vlastní prosperitě a naopak strach z vlastních ztrát převáží nad vším ostatním. Jiných společných hodnot totiž aktuálně v regionu jihovýchodní Asie opravdu nenalezneme mnoho.

Počet příspěvků: 1, poslední 2.7.2014 03:00 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.