Jeskyně hrůzy v Judské poušti: Nové fragmenty svitků od Mrtvého moře

„Nové“ řecké fragmenty, jež byly nedávno nalezené v Jeskyni hrůzy, zapadají do kontextu objevů v padesátých letech a v roce 1961. Představují dílek do skládanky, jak vypadaly biblické texty, než byly ustáleny a kanonizovány.

Jan Dušek 4.4.2021

Jeskyně hrůzy v Judské poušti. foto: idnes.cz

Jeskyně hrůzy v Judské poušti.

Izraelští archeologové nedávno ohlásili objev několika fragmentů biblických rukopisů v takzvané Jeskyni hrůzy v Judské poušti. Spolu s těmito fragmenty zde našli i mince z doby druhého židovského povstání proti Římanům (132–136 po Kristu), jež vedl Šimon bar Kochba. A také objevili asi šest tisíc let starou mumifikovanou kostru dítěte a velký koš, jehož stáří se odhaduje na zhruba 10 500 let. Zejména nález rukopisných fragmentů a mincí zapadá do kontextu nálezů v Judské poušti v padesátých a šedesátých letech 20. století.

Jak nálezu rozumět? Judská poušť se rozprostírá na území Izraele a Západního břehu Jordánu. Tvoří ho relativně úzký pás v severojižním směru podél Mrtvého moře na západě ohraničený Judskými horami a na východě pobřežím Mrtvého moře. Pro region je typické málo deště a vyprahlost byla důvodem, proč zde nevznikla větší města nebo hustší osídlení. Místo řek zde najdeme jen takzvaná vádí, většinu roku vyschlá řečiště, jež se zaplní vodou stékající z Judských hor do Mrtvého moře pouze v období dešťů (zejména v zimě).

„Biblické“ rukopisy

Někteří králové si zde stavěli pevnosti. Tak ve 2. nebo 1. století před Kristem vznikla hasmoneovská pevnost Hyrkania, o něco později Herodes Veliký nechal vybudovat Masadu v jižní oblasti Judské pouště. Relativní opuštěnost těchto míst vedla k tomu, že v těchto nehostinných místech často hledaly útočiště různé skupiny lidí, například náboženské, které si zde budovaly sídla odloučená od civilizace.

V bývalé pevnosti Hyrkania vznikl v 5. století po Kristu křesťanský klášter Kastellion, v jehož ruinách byly objeveny v padesátých letech 20. století fragmenty syrských křesťanských a arabských rukopisů z doby byzantské, zahrnující i fragmenty některých novozákonních knih a koránu. Dodnes v Kidrónském údolí na okraji pouště funguje křesťanský klášter Mar Saba, založený koncem 5. století po Kristu.

Po roce 1947 byly v jeskyních v okolí Chirbet Kumrán objeveny stovky hebrejských a aramejských rukopisů z období zhruba od 3. století před Kristem do roku 66 po Kristu. Mnoho z těchto textů tvořily rukopisy, později přijaté do kánonu Hebrejské bible, proto se označují „biblické“, nicméně tyto rukopisy se často v detailech odlišují od textu, který byl později kanonizován.

Židovská komunita Essejců bývá spojována s Chirbet Kumrán, v jehož okolí bylo nalezeno mnoho hebrejských a aramejských rukopisů z doby helénistické a římské. V Judské poušti různé skupiny lidí hledaly útočiště před nepřáteli nejen v hotových stavbách, ale i v jeskyních. Často si s sebou do pouště brali cennosti včetně textů. A právě tamní suché klima umožnilo, že zejména ty na papyrech nebo na kůži nebyly vlhkostí zničeny, ale dochovaly od starověku až do dnešních dnů.

Po roce 1947 byly v jeskyních v okolí Chirbet Kumrán objeveny stovky hebrejských a aramejských rukopisů z období zhruba od 3. století před Kristem do roku 66 po Kristu. Mnoho z těchto textů tvořily rukopisy, později přijaté do kánonu Hebrejské bible, proto se označují „biblické“, nicméně tyto rukopisy se často v detailech odlišují od textu, který byl později kanonizován. Po objevu těchto rukopisů v okolí Kumránu se Judská poušť začala prozkoumávat systematičtěji.

Výzkum v různých lokalitách pouště výrazně ovlivňovalo i politické uspořádání regionu – v roce 1948 byla vyhlášena nezávislost Státu Izrael, takže Judská poušť, která s ostatními oblastmi jižní Levanty do té doby spadala pod britský mandát, byla rozdělena mezi dva státy. Hranice, jež vznikla několik kilometrů severně od En Gedi, rozdělila poušť na dvě části. Jižní část pouště kontroloval Izrael, ale severní připadla Jordánskému království.

Domorodí beduíni

Toto nové politické uspořádání po roce 1948 vedlo k tomu, že až do šestidenní války v roce 1967 lokality v severní a jižní části Judské pouště zkoumaly týmy badatelů spadající pod odlišné instituce ve dvou státech a jejich nálezy se ukládaly v institucích v tehdy rozděleném Jeruzalémě. A právě v tomto politicky složitém období 1948 až 1967 byly objeveny nejvýznamnější rukopisy.

Mnoho z nich objevili domorodí beduíni, kteří své nálezy prodávali prostřednictvím starožitníka Kando, archeologové často naleziště zkoumali až poté, co je prohledali beduíni. A to byl i případ Jeskyně hrůzy v Nachal Chever. Místa v severní jordánské části Judské pouště, kde byly objeveny židovské rukopisy psané hebrejsky, aramejsky i řecky, jsou spojená především s výzkumem badatelů z francouzské dominikánské školy École biblique et archéologique française v Jeruzalémě.

V politicky složitém období 1948 až 1967 byly objeveny nejvýznamnější rukopisy. Mnoho z nich objevili domorodí beduíni, kteří své nálezy prodávali prostřednictvím starožitníka Kando, archeologové často naleziště zkoumali až poté, co je prohledali beduíni. A to byl i případ Jeskyně hrůzy v Nachal Chever.

Archeologové pod vedením Rolanda de Vauxe zkoumali zejména Chirbet Kumrán a nedalekou oázu Ajn Fešcha a přilehlé jeskyně. Další místo, kde francouzští badatelé prováděli výzkum, byly jeskyně ve Vádí Murabba‘at, kde bylo rovněž objeveno větší množství starověkých písemných dokumentů.

Archeologové z American Schools of Oriental Research v Jeruzalémě (dnes Institut W. F. Albrighta pro archeologický výzkum) zkoumali jeskyní ve Vádí Dalíje severně od Jericha, kde byly objeveny aramejské právní dokumenty ze 4. století před Kristem. Kromě těchto rozsáhlejších nálezů průběžně docházelo k menším objevům textů i v jiných oblastech severní části Judské pouště, a to i po roce 1967, kdy se politická situace v regionu po šestidenní válce opět změnila.

V jižní části Judské pouště začali provádět výzkum izraelští archeologové. Prvotní průzkum v této oblasti vedl v letech 1953 až 1960 izraelský vědec Jochanan Aharoni a na základě jeho výsledků v letech 1960 až 1961 proběhla rozsáhlá prospekce, jíž byli pověřeni archeologové Nachman Avigad, Jochanan Aharoni, Pesach Bar Adon a Jigael Jadin.

Lidské kostry

K epigrafickým nálezům došlo v několika lokalitách, zejména ve Vádí Sidejr (Nachal David), Nachal Chever (Vádí Chabra), Nachal Mišmar (Vádí Mahras), Vádí Seijál (Nachal Ceelim) a v Nachal Hardof (Vádí Maradif). Další významnou lokalitou v jižní části Judské pouště, kterou zkoumali a stále zkoumají izraelští badatelé, je pevnost Masada nedaleko jihozápadního břehu Mrtvého moře.

Zde byly objeveny pozůstatky budov z doby vlády Heroda Velikého (zhruba od 37–34 před Kristem do 4 po Kristu) a z období až do roku 73 po Kristu, kdy Masadu dobyli Římané, včetně množství písemných dokumentů. Jeskyně hrůzy, kde nedávno byly objeveny fragmenty biblických textů, se nachází na těžko dostupném místě v Nachal Chever. Ústí jeskyně je situované ve výšce několik desítek metrů nad zemí a jediný způsob, jak se do jeskyně dostat, je slaněním shora.

Jeskyně získala pojmenování podle toho, že zde v roce 1961 archeologové našli větší množství lidských koster. Bylo jich zhruba 40 a šlo o pozůstatky mužů, žen a dětí, kteří se zde ukryli před římskou armádou v období druhé židovské vzpoury. Některé z těchto osob byly dokonce v jeskyni pohřbeny. Někdo z těchto uprchlíků před Římany si s sebou do jeskyně vzal (nebo vzali?) i své texty.

V minulosti tam byly nalezeny rukopisy už ve dvou jeskyních – takzvanou Jeskyni dopisů prozkoumával v letech 1960 a 1961 Jigael Jadin, jehož tým zde objevil archivy dokumentů z doby římské: osobní archiv ženy Babata a hebrejské a aramejské dokumenty, z nichž některé byly smlouvy sepsané v En Gedi, jiné pak byly dopisy Šimona bar Kochby. Další písemné dokumenty objevil v Jeskyni hrůzy Jochanan Aharoni.

Tato jeskyně získala pojmenování podle toho, že zde v roce 1961 archeologové našli větší množství lidských koster. Bylo jich zhruba 40 a šlo o pozůstatky mužů, žen a dětí, kteří se zde ukryli před římskou armádou v období druhé židovské vzpoury. Některé z těchto osob byly dokonce v jeskyni pohřbeny. Někdo z těchto uprchlíků před Římany si s sebou do jeskyně vzal (nebo vzali?) i své texty.

Archeologové tam tehdy objevili několik fragmentů řeckého překladu takzvaných 12 Malých proroků, což jsou krátké prorocké knihy, které mají židé i křesťané ve svých biblích (jde o starozákonní knihy Ozeáš, Jóel, Ámos, Abdijáš, Jonáš, Micheáš, Nahum Abakuk, Sofonjáš, Ageus, Zacharjáš a Malachjáš). U těchto fragmentů se prokázalo, že patří k rukopisu, jehož další části byly několik let předtím koupeny od beduínů pro Archeologické muzeum Palestiny ve východním (jordánském) Jeruzalémě.

Revize staršího překladu Septuaginty

Tehdy beduíni uvedli historiky v omyl, když jako původ těchto řeckých fragmentů označili Vádí Seijál. Objev fragmentů v Jeskyni hrůzy v Nachal Chever v roce 1961 umožnil správně identifikovat i rukopisné nálezy staršího data zakoupené bez znalosti jejich přesného původu. Všechny tyto fragmenty tedy byly původně součástí svitku s řeckým překladem Malých proroků (označovaný zkratkou 8HevXIIgr). Pokud původní rukopis obsahoval všech 12 knih Malých proroků, pak svitek zřejmě byl dlouhý 9,6 až deset metrů.

Řecký rukopis odhaluje, že jej psali dva písaři pravděpodobně ve druhé části 1. století před Kristem. Na základě porovnání textu těchto fragmentů s ostatními starověkými verzemi biblických textů historici dospěli k závěru, že tento řecký text z Nachal Chever není původním překladem hebrejského originálu těchto knih, ale spíš revize staršího překladu Septuaginty (řeckého překladu starozákonních knih), k níž patrně došlo v židovské komunitě, která potřebovala nahradit starší řecký text Septuaginty novější verzí.

Na základě porovnání textu těchto fragmentů s ostatními starověkými verzemi biblických textů historici dospěli k závěru, že tento řecký text z Nachal Chever není původním překladem hebrejského originálu těchto knih, ale spíš revize staršího překladu Septuaginty (řeckého překladu starozákonních knih), k níž patrně došlo v židovské komunitě, která potřebovala nahradit starší řecký text Septuaginty novější verzí.

Zvláštností tohoto rukopisu je, že boží jméno YHVH, takzvaný tetragram, je psáno paleohebrejským písmem, které se používalo ve starověkém Izraeli a Judsku zejména v době železné. Tento typ písma byl ve druhé polovině 1. tisíciletí nahrazen aramejskou kurzivou a jejími deriváty, v omezené míře se však v židovských komunitách používalo až zhruba do 1. století po Kristu, přičemž některé biblické rukopisy z Kumránu jsou psané právě tímto typem písma.

Řecké fragmenty, nedávno nalezené v Jeskyni hrůzy, zapadají do kontextu toho, co zde již bylo objeveno v padesátých letech a v roce 1961. Jde o fragmenty stejného souboru starozákonních knih, které jsou také psány řecky a kde je jméno boží JHVH rovněž psáno paleohebrejským písmem.

V tuto chvíli není jasné, jestli tyto „nové“ fragmenty byly součástí stejného svitku jako nálezy z 20. století. Odpověď na tuto otázku poskytne zřejmě až vědecká publikace těchto fragmentů. Ovšem tyto „nové“ fragmenty představují zajímavý dílek do skládanky celkového obrazu, jak vypadaly biblické texty, než byly ustáleny a kanonizovány.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.