Jeden super ekotendr, anebo jeden velký tunel?

Stát nebude mít v případě koncesionářské smlouvy úplnou kontrolu nad tím, co dodavatel sanačních prací za vyplacené peníze skutečně udělá.

foto: © ČESKÁ POZICEČeská pozice

Vláda v nejbližších týdnech rozhodne, jak naloží s obří zakázkou na likvidaci starých ekologických škod za desítky miliard korun. Proti ekotendru se staví jak část veřejnosti, tak vládní koalice včetně premiéra Petra Nečase i celá parlamentní opozice. Co konkrétně vadí na ekologické zakázce vypsané ministerstvem financí opoziční sociální demokracii, vysvětluje její ekonomický expert Jan Mládek.

Vážné výhrady k ekotendru, jak se mu ve zkratce říká, se soustřeďují hlavně na cenu, která nemá oporu v žádném předběžném průzkumu v konkrétních lokalitách, dále na vypsání jedné obří zakázky a omezenou účast uchazečů. Všechny jsou naprosto legitimní.

Je zde však ještě jeden vážný aspekt, o kterém se zatím moc nehovořilo. Jde o „naroubování“ tohoto projektu na koncesionářskou smlouvu, která se používá v případě partnerství mezi veřejným a soukromým sektorem, takzvaných PPP projektů (public private partnership). Přitom je zřejmé, že podmínky takového projektu ekotendr v dnešní podobě nesplňuje, což může mít konsekvence na státní finance a kontrolu provedených sanací.

Koncesionářská smlouva se na podmínky ekotendru nehodíStandardní mechanismus PPP projektu je charakterizován tím, že stát si vybere na základě tendru a nastavených podmínek koncesionáře, který se smluvně zaváže svým jménem a na svoje náklady například vykoupit pozemky a postavit dálnici a bude ji po dobu dohodnuté koncese udržovat. Udělená koncese mu umožní vybírat mýto, případně budovat další služby kolem dálnice, ze kterých získává svůj příjem. Tím se mu vrací vynaložená investice.

V takovém modelu je zřejmé, že koncesionář si veškerou projekci, výstavbu a dozor nad ní organizuje a financuje sám a je v jeho zájmu, aby proběhla kvalitně a nemusel v dalších letech vynakládat enormní částky na údržbu a opravy. Po uplynutí smluvně dohodnuté doby stát převezme veškeré nemovitosti za dohodnuté případné dodatečné vyrovnání. Převzetí do vlastnictví státu se podobá kolaudaci nové stavby a musí potvrdit odpovídající kvalitu vyhotovení a údržby.

Motivace ke kvalitě schází

Koncesionář, který by měl vzejít z našeho ekotendru, ovšem nebude sanovat vybrané lokality na vlastní účet (byť se to ve smlouvě neustále opakuje), neboť bude státem průběžně placen do výše sedmi miliard korun ročně. Náš koncesionář nebude držitelem daných nemovitostí ani vteřinu, neb tyto již léta své majitele mají a rozhodně tímto ekotendrem o ně nepřijdou. Tudíž motivace koncesionáře provést práce s náležitou péčí a kvalitou zde zcela chybí, navíc když sám vybere, kdo bude provádět supervizi i technický dozor a tito mu budou podřízeni.

Průběžný dozor by měl mít v rukou stát, financovat jej a vítězem tendru by měl být klasický generální dodavatel, kterému by se stát mohl průběžně dívat pod prstyStát si ponechává pouze ad hoc kontrolu formou účasti na kontrolních dnech, jako třetí osoba a při převzetí lokality, kdy už nic moc nemůže zjistit. Riziko plynoucí z této konstrukce je obrovské. Stát sice nezaplatí více, než kolik bude činit smluvní cena. Nebude mít ale kontrolu, co se ve skutečnosti za ty peníze udělá, co se stane s rizikovými odpady, jestli vystavené faktury budou odpovídat skutečnostem, když dozor bude fakticky v rukou příjemce peněz.

Je zřejmé, že nejde o standardní koncesi, ale že se mělo postupovat podle zákona o zadávání veřejných zakázek, na základě smlouvy o vyhotovení díla, ne koncesionářské smlouvy. Průběžný dozor by měl mít v rukou stát, financovat jej a vítězem tendru by měl být klasický generální dodavatel, kterému by se stát mohl průběžně dívat pod prsty, protože ho stejně průběžně platí těmi maximálně sedmi miliardami ročně.

Pokud se shodneme, že tendr bude takto vypsán podle zákona o zadávání veřejných zakázek, tak se můžeme bavit, jestli jich má být více, nebo méně, jestli má být rozdělen na průzkum a poté na projekt a realizaci, když už bude znám cenový limit na základě průzkumů lokalit.

Jak proměnit závazek v dluh s úroky

Celá věc je také naprosto absurdní z hlediska veřejných rozpočtů. Stát má sice nepochybně závazek odstranit ekologické škody, které budou případně objeveny ve zprivatizovaných podnicích. Nicméně může postupovat jako dosud. Ekologická škoda musí být nejprve někým objevena, ten pak požádá o její řešení, stát vypíše veřejné výběrové řízení a škoda je odstraněna. Tak to probíhá již 20 let a může ještě dalších 20.

Půvabné na celé věci je pak to, že jde o ekologické škody vzniklé před privatizací a díky procesu biodegradace může být celá věc levnější, čím později bude provedena… Namísto toho ministr financí, který se zaklíná úsporami, nutí stát, aby svůj závazek, který je takový, že z něj nenabíhají úroky, změnil na státní dluh, ze kterého budeme úroky platit. To je přímý opak šetření a zbytečné vyhazování peněz. Je sice pravda, že v privatizačním fondu nějaké peníze jsou, ale rozhodně ne na celou zakázku. O to větší důvod nechvátat.

Pan předseda vlády má jedinou možnost prosadit zrušení tendru – nevybrat vítěze a vrátit se k dosavadnímu standardnějšímu postupu na základě zákona o zadávání veřejných zakázek. U nás to však dopadne jinak. Ministr financí si přes odpor většiny veřejnosti, vládní koalice i celé parlamentní opozice prosadí svoji. Pan předseda vlády nebude mít dostatek cti carského důstojníka, aby v takovém případě rezignoval. Nu a vláda boje proti korupci se definitivně promění na nejzkorumpovanější vládu v polistopadové historii…

Autor

Jan Mládek

Jan Mládek, Český institut aplikované ekonomie | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články